Poptávám dvě hodiny volného času. Levně. Nabídněte.

Předem tohoto článku bych ráda upozornila, že svého muže miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc na celém světě.

Deset měsíců. Takovou dobu mi trvalo najít SYSTÉM. Doposud to byl čirý chaos. Tedy, ne, že by se to úderem minulého týdne nějak radikálně zlepšilo, ale dějiny naší malé domácnosti začaly pomaloučku, polehoučku získávat jakýs takýs řád. Kouzelné slovíčko, které je kradené z maminkovských diskuzních fór, což obecně nemám ráda (popravdě slova mimís a manža mi způsobují zauzlení malíčků na nohou), zní skorodvojky. Obecně se jedná o dvě děti narozené matce mdlého rozumu v krátkém časovém rozmezí. V mém případě se jedná o 5 let, ale vzhledem k Matýskově stavu, jakoby to byly tři měsíce. Mám doma skorodvojčátka, která se pomalu mentálně dohánějí a nalejme si čistého vína, s váhovým rozdílem třináct kilo to taky není žádná spartakiáda.

Každopádně až doteď tvořil můj volný čas jednu tisíciosmdesátinu minuty. Přesně. Nestíhala jsem nic a i to nic bylo značně neorganizované. Ne, počkat. Minulý čas je špatně. Nestíhám lautr ho...uby. Abych nevypadala jako ta nejneschopnější matka na zeměkouli, což sice jsem, ale tvářím se jakože jahody a dojem dělá hodně, nejedná se jen o běžný chod domácnosti: školka, nákupy, úklid, oběd, školka, žehlení. Tady jde o dětské lékaře, léčitele a rehabilitanty, bankovní úřednice a poštovní přepážky, kanceláře pojišťoven, prodejny speciálních pomůcek, autoopravny a pneuservisy, hipoterapii, plavání kojenců, ministerstva zázraků a ředitelny nemožného. Potřebovala bych se na chvíli zastavit a popadnout dech. A to nemluvím o domácnosti, která stojí, chudinka na to kouká a čeká, až si někdo vezme hadr a setře ta kila prachu. Nebo zapne pračku. O žehlení nemluvím, někde uprostřed té hromady, co pod ní snad stojí koš, je Šimonovo zimní kombinéza velikosti 62, ze které vyrostl v prosinci.

Ovšem pozor, jak jsem již zmínila, blýská se na lepší časy! Mně totiž někdy minulý týden konečně docvaklo (rána jako z děla. Myslela jsem, že mi praskla lebka), že máme skorodvojčata, ke kterým je potřeba se takto chovat! Objevila jsem Ameriku. A tak zavádím hromadné krmení divé zvěře, kolektivní siestu, tandemové přebalování a až přijde ten správný čas a nočník nebude pro Šimona jen mičuda k pohazování po pokoji, posadím je na ten záchod oba. Tak. A najednou, opatrně a v tichosti, začaly se objevovat vteřiny, místy až minuty času. Zprvu volného, kdy jsem se přistihla, že postávám u kuchyňské linky a popíjím studené kafe, později jsem se naučila je využít ke smysluplnější činnosti. Konečně jsem uklidila, aspoň to základní (dokud je skrz okna vidět, netřeba jim leštěnky), vytřídila dětem oblečení a odnesla vánoční ozdoby z poličky v ložnici do sklepa, kam oficiálně patří, ale poněvadž se tyto svátky začaly střídat ve dvouměsíčních intervalech, nikomu se tam s těmi krabicemi na tu chvíli nechce.

A teď ještě k tomu romantickému úvodu. Do mého objevného období odjel J. na služební cetu. To zapříčinilo zázračné nezjevování se pánských ponožek na každém rohu a mokrých ručníků na zemi v koupelně, což velmi usnadnilo debordelizaci našeho útulného hnízdečka. Abych nebyla jen ošklivá, stýská se mi a to tak, že strašně. Ale jen po něm. To aby bylo jasno.

Každopádně znovunalezený čas jsem investovala do úklidu, hraní a mazlení s dětmi a naprosto zbytečného vytváření laskomin jako škvarkový chleba, domácí Lučina, Míša řezy a pribiňáky. Takže jsem tam kde jsem byla. Moc bych se chtěla naučit háčkovat. To ale znamená na chvíli si sednout na zadek a soustředit se jen na činnost rukou. Potřebovala bych na to pár minut denně. A na dočtení knížky. Mám moc zajímavý příběh o rwandské genocidě a hrozně mě zajímá, jak to dopadlo. Takže poptávám, bratru, hodinku, dvě denně. Kdybyste někdo měli, nabídněte. Nechci to zadarmo, úsměvy nešetřím a i objetí by bylo.