Jak jsem se bála

Tohle měl být strašně vtipný článek o tom, jak mi J. nepřivezl ze služební cesty čokoládu. Nic povrchního, naopak, hluboké zamyšlení nad genderovými vztahy v současné konzumní společnosti. To je, co? Ale nebude. Než jsem si stihla sednout k počítači, abych ze sebe vypsala všechen ten nahromaděný vztek zhrzené manželky, proběhla má pravidelná návštěva Motola a všechno bylo najednou jinak.

Toho rána jsem si to drandila Fištou po dálnici, rozjímaje nad sobeckostí a egoismem mého životního partnera. Celý týden, kdy si válel šunky na druhé straně Evropy, jsem já lítala kolem jeho dvou dětí, úklidu jeho bytu, nákupy potravin na slavnostní večeři u příležitosti jeho návratu. Nespala jsem, páč na to nebyl čas a stejskalo se mi. Načež se J. vrátil, řekl, že mu na letišti ztratili kufr, ve kterém měl láhev oblíbené whisky, že je unaven, poněvadž celý týden musel vstávat hrozitánsky brzy, už v sedm (!!!) hodin ráno a že si jde lehnout. Na dotaz "cos mi přivezl, miláčku?" odvětil, že nic, a i kdyby, bylo by to teď daleko v Paříži.

V tom autě jsem se rozhodla, že se mu strašlivácky pomstím. A začala jsem dumat nad tím, jak. Přijela jsem do nemocnice, jako ostřílený štamgast jsem si koupila poplatkový papírek za 30 ká, vodu a sušenky a odšourala se na své oddělení, kde jsem usedla mezi ostatní před a po rakovinné pacientky, rozevřela pětisetstránkovou bichli (čekání je tam opravdu velmi dlouhé) a dala se do čtení. Záhy (slabé dvě hodinky) jsem se dostala na řadu. Proběhla rutinní kontrola, já v očekávání obligátního "tak za tři měsíce naschledanou" zavazovala tkaničky u bot, načež slyším "Já vás raději ještě pošlu na ultrazvuk a sestřičky vám vezmou krev."

Přestalo mi tlouct srdce. "Cože?!"

"Ne, nebojte se, je to jen pro kontrolu."

Žádný jen pro kontrolu. Dva roky do té ordinace chodím s příchodem každého ročního období a postup je vždy stejný. Vždy! Jediná výjimka nastala na podzim 2011, kdy mé tělo klamalo samo sebou a vydávalo svou ovulaci za nádor. Tehdy jsem se hodně bála, i když někde hluboko, opravdu hodně hluboko, hloubš než leží má jistota výhry ve sportce, jsem věděla, že se všichni mýlí. Dva měsíce mě tehdy přemlouvali, ať se provšechnonasvětě nechám operovat, abych neumřela a já si místo toho pořídila Šimona. Všichni ovšem víme, že jednak náhody neexistují, za druhé je velmi nízká pravděpodobnost, že bych měla takovou zprdelekliku dvakrát. Tentokrát jsem měla jasno. Před očima mi proběhla má blízká zářná budoucnost: operace, chemoterapie, rakvička. Zašla jsem opravdu do detailu.

Do sesterny jsem se vpotácela sinalá jako keramické umyvadlo. Sestřička se laskavě optala, co že se mi tak strašného přihodilo.

"Mám jít na ultrazvuk a na krev."

"No a?" usmála se. "Vždyť to je normální postup."

"U mně ne. Co sem chodím dva roky, krev po mně chtěli jen tehdy, když měli podezření na nádor."

"Ale nebojte se, takhle se to tady opravdu dělá. Jen náhodou vás to doteď minulo." utěšovaly mně. Všechno marno. Byla jsem přesvědčena, že umírám, teď a tady. Odplazila jsem se na ultrazvuk. Další půl hodiny čekání. Nemusím vám popisovat, jak naplno jela má hysterická fantazie. Dokonce i hudbu k obřadu jsem měla vybranou. Když tu mi secvakly ty správné kontakty. Najednou bylo všechno jedno. Že jsem čtrnáct dní nespala. Že jsem nevytřela podlahu v koupelně. Že si Matýsek neumí zavázat tkaničky a Šimon nechce jíst hovězí. Že mi můj muž nepřivezl čokoládu z Anglie. Najednou to bylo všechno úplně bagr. Zatím jsem naživu. Kluci jsou zdraví a J. mě pořád ještě miluje. Dospěla jsem k rozhodnutí. Až dneska přijedu domů, všechny je obejmu a už je nikdy nepustím. Do smrti smrťoucí.

"Je to v pořádku a vy jste hysterka." řekl ten sympatický mladý lékař vládnoucí ultrazvukem. Do přízemí se propadl obrovský balvan spadnuvší z mého srdce a určitě tam rozbil nějaký strašně důležitý přístroj. Skoro jsem se rozbrečela. Poskakujíce na vlnách euforie, odnesla jsem dokument potvrzující mou nevinu do ordinace, poděkovala a rozloučila se. Konečně padlo to očekávané "Tak naschledanou za tři měsíce."

Tentokrát mi to prošlo. Bohyně ztracených klíčů na mě zase jednou zahrozila prstem, že jestli míním skuhrat nad maličkostmi, ukáže mi, co je opravdový problém. Uvědomuju si to a za varování děkuju.

Takové veselé pondělí

Znáte tu situaci, kdy si zapomenete doma klíče, vrátíte se pro ně, díky tomu vám ujede autobus, vy musíte tím dalším, abyste zjistili, že ten první měl poruchu a stejně nedojel? Tak tohle se mi dneska stalo. Nefigurovaly v tom ani klíče, ani autobus, ale nachechtala jsem se stejně.

Velmi Náročné Pondělí. Bojový rozkaz zněl jasně. Vzbudit sebe a děti, dostat se z domu (nezapomenout budíka na proklatě brzkou hodinu), odvézt Matýska do školky, zajet k doktorovi na preventivní prohlídku, někde po cestě nakrmit Šimona, jet na ústřední výbor odhlásit Arthura, chudinku naši rozbitou. Ne, to ještě není konec. Jen jsem potřebovala popadnout dech. Vrátit se domů, uvařit oběd, jít se Šimonem plavat, po plavání vyzvednout Matýska, vyžehlit, uvařit oběd na zítra, několikrát nakrmit a přebalit obě děti, naučit se ke zkoušce. Ááááááááááhhhhhh najíst sebe, okoupat všechny, dostat nás do postelí, nejlépe každého do své.

Jsem si to malovala jako Michelangelo kapli.

A pak přišla Prozřetelnost. Všechno klapalo až do příjezdu na OÚNZ. Tam jsme se s miminem usadili v čekárně a čekali. Až jsem ucítila známý odér. Řekla jsem synovi, že je malé prasátko a že má neskutečnou kliku, že jsem vzala dost náhradních plínek. Když jsem dílo dokončila, přišla jsem na řadu. Zatímco jsme v ordinaci vyplňovali anamnézu a drbaly se sestřičkou o kultůře (nemůžu napsat, že o příkrmech a slevách na plínky. Tohle není maminkovsky-sluníčkový blog), Šimon se k tématu vyjádřil podruhé. Na to, že jsem plánovala být s ním venku celého půldne, se zásoba čistého podkladového papíru začínala tenčit. Nevadí. Přebalila jsem. Váha, výška, tlak a tep, hodiny nemilosrdně odtikávaly čas svačiny a to miminko je sledovalo ostřížím zrakem. Měl přehled, chlapeček. Když sestřička ten jekot uslyšela, laskavě mi nabídla odběrovou místnost, abych si synátora nakrmila. Než jsem vybalila přesnídávku, našla lžičku a brynďák, uslyšela jsem přííííííííšerný zvuk (pořád málo í). Znělo to, jako když praskne zeď septiku. A stejně to bylo i cítit. Bohužel, tentokrát jsem byla pomalá. Pamperska obsah neudržela a já z autosedačky vytáhla několik vrstev .... ehm ... ušpiněného oblečení, ve kterém vězelo stejně zaneřáděné, ale velmi spokojené dítě. Průšvih nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že taška neobsahuje ani jediný kus dětské garderoby. Má naděje, že stihnu registr vozidel, se začala ztrácet v nedohlednu. Jsem ovšem žena činu, vymyslela jsem to. Odsud pojedu rovnou domů, Šimona i oblečení hodím do pračky, suchého ho navlíknu do čistého, přibalím větší zásobu plínek a vyrazím odhlašovat auto.

Na řadu přišla vyšetření jako EKG a odběr krve. Jsem zvyklá. Profesionální dárce. Teď už bývalý, ale to je jako jízda na kole. Taky při tom teče krev a taky se to nezapomíná. Uprstřed procedůry zazvonil sestřičce mobilní telefon ukrytý v kapsách uniformy. Anastacia, tuším. Fajn, budeme mít diskotéku, pomyslela jsem si. Poněvadž by mě ani ve snu nenapadlo, že ta milá paní ten telefon zvedne, přičemž jednou rukou bude přidržovat jehlu v mé ruce. Bez zkumavky, podotýkám. A tak jsem koukala, jak fyzika popírá sama sebe, podtlak nepodtlak, má krev se rozhodla žílu opustit ať do zkumavky nebo na podlahu, potažmo na mé jediné čisté džíny, všechno jedno. A kdyby aspoň po kapkách. Já jsem si, dámy a pánové, na ty rifle skoro vykrvácela. No dobře, to přeháním, ale skvrny na stehnech jsem měla větší než velikosti mexického dolaru a vsadím se, že i trvanlivější. Sestra se zhrozila, telefon odložila a začala se kát. Že se jí to nikdy v životě nestalo, že ten bazmek má být bez zkumavky průtokuvzdorný a že ona nechápe, jak se tohle mohlo vůbec udít. Já měla jasno. Prozřetelnost prostě nechtěla, abych se na ten úřad dostala. Tak to pojistila. A povedlo se. Z OÚNZu jsem jela rovnou domů s polonahým miminem zabaleným v mé bundě, v zakrvácených kalhotech, ale věřte mi nebo ne, vysmátá jako sluníčko.

Vsadím se, že kdybych dnes byla bývala na ten magistrát dojela, vybuchla by v něm atomovka. Minimálně.

Z dnešního dne si odnáším dvě velmi důležitá a cenná ponaučení:

1) poslechni hned napoprvé. Když ti někdo shora hodí klacek pod nohy, nesnaž se ho překročit. Přiletí další.

2) nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A je-li lépe, užij si to. Dlouho to nepotrvá.