Super - hyper

"Co tám máte?" otázka, která se dnes nesla stanovištěm vozíků před nejmenovaným nákupním centrem. Strašně se mi chtělo odpovědět "dvě stovky", ale raději jsem to polkla. Ve rvačce o vozíky bych taky mohla jednu chytit.

PROČ všichni musí nakupovat na víkend ZÁSADNĚ v pátek v 17:00?! Zrovna když se já, která jdu náhodou kolem rozhodnu, že když už jsem tady, koupím hladkou mouku a máslo?

PROČ v tomto supermarketu NIKDY nemají dostatek nákupních vozíků a

PROČ košíky půjčují jen na informacích a zásadně za peníze?

a PROČ se na místním parkovišti nikdy nedá zaparkovat, ani kdyby ho člověk objel sedmkrát? To z obchoďáku nikdo nevychází a neodjíždí? U východu mají černou díru, která žere lidi?

Nakonec se mi podařilo vozík vyhrát. V zápalu boje jsem podkopla jedné důchodkyni hůl a šlápla na nohu pejskovi, který dle své velikosti evidentně někomu vypadl z hotdogu. Ale zvítězila jsem. A zjistila, že mám problém. Nesla jsem si s sebou plastovku vody. Rozhodla jsem se pro změnu chovat zodpovědně a neriskovat střet s ozbrojenými silami místní ostrahy. To jsem ale nevěděla, do čeho se pouštím. Na informacích, kde, jak jsem doufala, bych mohla dostat nálepku, že zboží nekradu, zela asi dvacetihlavá fronta. Všichni měli plné nákupní vozíky, žmoulali chybné účtenky a byli v různém stádiu nasranosti. Samozřejmě, že za přepážkou pobíhala jedna jediná uřícená informační zaměstnankyně. Jak taky jinak. Po deseti minutách čekání mě hra omrzela a drze jsem se vrhla na pult. Pod heslem odvážnému štěstí přeje jsem nastavila petku, paní bleskurychle pochopila a mezi razítkováním a vytáčením telefonního čísla mi lípla cedulku. Byla jsem fakt hodně spokojená.

Šla jsem jen pro dvě věci, takže nákup byl rychlý. Během čtyřiceti minut jsem měla vozík zpola naplněný a hurá k pokladně. A tu na mě vyskočila pastička. Supermarket se nedávno předělával, stavěly se úplně nové, obrovské mražáky a oddělení sýrů, uzenin a darů moře. A při té příležitosti jim nějaký šotek přestěhoval cukrovinky ze začátku na konec. Skláním hlavu před genialitou tohoto menežerského skřítka. Postavit panel s čokoládou dítěti do cesty, když už je nakupováním unaveno a značně zpruzeno. O jeho matce nemluvě, takže ta, aby předešla kvalitnímu hysteráku, raději po sušence sáhne ještě dřív, než to napadne samotného potomka. Tohle je opravdu nápad hodný mistra. Samozřejmě, že já, značně unavená a zpruzená, jsem se musela odměnit taky. A ještě něco pro J., a něco Matýskovi....

Konečně jsem vykládala zboží na pás. Rýži, cukr, vajíčka, jeden mikulášský balíček pro Matyho, druhý mikulášský balíček pro J., počkat. A kde má pytlík Šimon? Já zapomněla, že máme dvě děti. A tak jsem čokoládu pro zřítelnici oka mého hbitě přejmenovala. Hospodyňka, která dříve pro pírko přes plot skákala, musí dnes být flexibilní.

Dotáhla jsem své sedřené tělo a čtyři igelitky domů, taktně přeslechla dotaz položený z hloubky gauče "cos mi koupila?" a jala se vařit večeři. Popravdě, než tyhle nákupní akce, raději bych skákala pro to pitomý peří.