Copak je to tak těžké?!

Nezaspat?! Když zazvoní budík, otevřít oči, zacvaknout ho a vstát z postele jako každý normální člověk?

Jak všichni víme, lidé se dělí na dvě skupiny. Sovy a ranní ptáčata. Sovy ponocují, pracují, vykecávají se na internetu, ty otrlejší žehlí, ráno se je ovšem opovažte probudit před desátou. Uklovnou vám hlavu. Na druhou stranu skřivani jsou po večerníčku v posteli, nabírají síly na druhý den, řekněme čtvrtou či pátou hodinu dopolední, aby vyskočili z lůžka, provedli rozcvičku a vyrazili vstříc nádhernému dni. Nemám je ráda. Byť jsem odjakživa kombinace obou těchto druhů. Takový sovan. Pod peřinou jsem si četla dlouho přes půlnoc a v šest ráno, když otec (trpící nespavostí od svých čtyřiceti, doufám, že to nemám po něm), zaslechnuvše mé bosé nohy na linoleu, potěšeně mě odháněl zpátky do postele, rád, že má konečně společnost.

Potom se narodil Matýsek a čím byla možnost vyspat se nedostupnější, tím víc jsem po ní toužila. Nevstat s rozbřeskem (v zimě několik dlouhých hodin před ním), ale ležet zachumlaná v peřinách a nevědět o světě. Asi osmsetšedesátšestkrát mi J. tuto možnost nabídl, ale když má někdo spánek křehký jako křišťálový lustr a vzbudí ho špendlík upadnuvší sousedce o dvě patra výš, má tento smolíka. Ve chvíli kdy ve vedlejší mítnosti Maty brouknul, že by možná byl ochoten otevřít jedno oko a začít vstávat, byla jsem v pozoru, čilá jako rybička. Rada ať si jdu znovu lehnout mi v daný okamžik byla platná jako zlaté rybce klec.

Takže jsem se de facto nevyspala pět dlouhých let. To už je slušný deficit. A do toho se narodil Šimon, dítě spavec. Ze začátku jsem to přikládala novorozenecké žloutence, se kterou se mé děti perou do puberty, ale když konečně odpomerančověl a zblednul, prodloužil si noční spánek o hodinku. Chtěla jsem kojit, takže neexistovalo. Vstávali jsme na budíka. Až doteď. Nevím co se změnilo, jestli s postupujícím věkem hluchnu nebo mám tvrdší spaní, ale poslední týden nejsem schopna nezaspat. S hrůzou jsem se několikrát vzbudila o půl páté ráno na intenzivní mlaskání. Takhle to nepůjde, to by bylo brzy po mlíce. I položila jsem budík na druhou stranu stolu za sloupec knih, kde ho v polospánku nenajdu. Abych se vzbudila sama hodinu po jeho zvonění. Nemám tušení jak jsem to dokázala, ale byl pěkně vychovaně típnutý, nikoliv rozbitý a nefunkční jak jsem ho zprvu podezírala. Nevadí. Další noc jsem proceduru zopakovala, ale k budíku v mobilu jsem přidala upomínku 10 minut poté. Tak. Probudil mě tenký pláč z postýlky 04:40. To snad není možné?! Několikrát jsem zkontrolovala mobil, provedla sérii testů, takže mi tady celé dopoledne střídavě vyzváněli Včelí medvídci a Final Countdown a večer jsem uléhala ke spánku s pocitem dobře nastaveného vyzvánění. Budík, deset minut na to upomínka, telefon na zemi za nočním stolkem. Není v lidských silách všechno tohle slyšet, najít, vypnout a neprobudit se.

Toho rána jsme zaspali nejen noční kojení, ale i Matýskovu školku. Nemám absolutně žádné tušení, jak se mi to povedlo. My prostě musíme mít doma skřítky. Ale nevadí. Laktační poradkyně prohlásila, že na noční krmení je Šimon dost velký, mám ho nechat vyspat. A sebe taky. Bezva. Těšila jsem se na nastávající dlóuhé noci. Chybalávky. Noční kojení se sice posunulo na třičtvrti na pět, ale poté přichází chvíle her a zábavy, popřípadě těžkého bolení bříška. Nevím, kdo tuhle hru vyhrál, ale její pravidla se mi nelíbí. V dobré náladě mě drží jen představa postpubertálního dítěte, vracejícího se nad ránem z nočního tahu a má osoba, stojící nad jeho postelí 08:00, sobota nesobota.

Jak že to s námi vypadá?

Murphyho zákony platí a tečka. Bez výjimky. Jen co doschl inkoust na minulém článku, ve kterém jsem si stěžovala jak se se mnou život nemazlí, všechno šlo definitivně a totálně do kytek.

Matýskovy zuby se ukázaly býti zánětem dutin a J., vyhrabavše se ze zpocených peřin dostal záchvat dny a ulehl tam, odkud vstal. Takže mi nezbylo než se z plna hrdla nadechnout a fungovat dál. Bojový úkol dne byl svěřit našeho malého těžce chorého lékařské obci, aby ta si s ním poradila a započala adekvátní léčbu. Tedy na zánět v uchu naordinovala něco účinnějšího než CalGel.

Ještě v úterý odpoledne, kdy mi vrátili Matěje ze školky spícího a s horečkou, zvedla jsem telefon a objednala se u dětské lékařky na brzkou hodinu ranní - provedeme odběry všeho možného, abychom zjistili, odkud vítr fouká. V noci jsem část "všeho možného" měla odebrat sama, leč donutit plenkové invalidní dítě čůrat na povel je fyzicky i psychicky nemožné. A tak jsme se ráno museli spokojit jen s krví.

Ve středu 07:30 jsem stepovala před ordinací, kde nás laskavě přijali, byť úřední hodiny začínaly až za 30 minut. Jsem paní doktorce i sestřičce moc vděčná, páč jinak bychom nestihli nemocnici, kde píchali dětem do žil jen a pouze do 08:30. Paní doktorka nám vypsala žádanku, na které zaškrtla všechny nemoci a stavy kromě těhotenství a stařecké demence, podívala se zmítajícímu se Matýskovi do krku a do uší a prohlásila mou teorii o zánětu za správnou. Každopádně ho musí vidět odborník, nejlepší v našem městečku je paní doktorka M., která sídlí tam a tam.

Nasedla jsem tedy do Fišty a jako vítr, překračujíce rychlost minimálně o 5km/h (mám své body ráda), jsem se řítila ulicemi k nemocnici. Která je rozlehlá, složitá a neustále v rekonstrukci, tudíž se na dětské oddělení chodí asi po stu schodech, pěti tunely, sklepem a částí kuchyně. Na to jsem opravdu neměla náladu, zvlášť, když mě tlačil čas. Zastavila jsem ve vzjezdu do areálu, vytvořila na rtech úsměv sladký jako cukrkandl a optala se paní uvnitř, zda se dá autem dostat na dětské, že vezu postiženého chlapečka a spěcháme. Lehounce jsem se při té pokřivené pravdě zarděla až tam, kde se mé tělo stýkalo s potahem sedaček, ale nebylo zbytí, měli jsme na celou procedůru deset minut. Paní ve vrátnici byla milá a laskavá a polslala nás nejkratší cestou podél plotu až k baby boxu. Jako bonus přidala informaci o bezplatném vjezdu pro invalidy. Jsem jí velmi, velmi, velmi vděčná. I panu ochrankovi, který nás nechal zaparkovat co nejblíže vchodu na oddělení, přestože mi za autem stála cedule o zákazu zastavení jako Brno. Matýsek u odběru vyváděl o něco méně než u předchozí procedury kontroly dutin (jeho logické uvažování mi hlava moc nebere) a mohli jsme pokračovat na naši poslední štaci - ORL.

Blížila se doba kojení nejmladšího a tak se o mě pokoušela nervóza. Která se vystupňovala poté, co jsme se i s kočárkem vecpali do krásné, čerstvě vymalované čekárny, skýtající 2,5 metru čtverečního a tři pacienty. Matěj začal být zájmem lékařů o svou osobu unaven a rozladěn, bylo vidět, že mu opravdu není dobře a spal by. A já už toho měla taky plné brejle. Ono, nacpat a vycpat našeho Matyho do a z auta není zas až taková legrace, jak to vypadá, poněvadž to mám nacvičené. Zvláště, opakuje-li se tato procedura desetkrát po sobě. Chlapec má 23kg, oblečený ještě víc a já taky nejsem žádný Rambo. I poprosila jsem paní recepční, zda by se s nastálou situací dalo něco dělat. Opět jsem se odvolala na Matyho postižení (už mi bylo dost hanba) a vytvořila ten nejprosebnější obličej, jaký jsem viděla v televizi. Slečně se můj nápad moc nelíbil, přesto se otázala ostatních čekajících, jestli by jim to nevadilo. Otráveně se na mě pousmáli a přikývli. Jsem jim všem velmi, velmi, velmi vděčná, zvláště poté, co se Matěj rozhodl vyzkoušet akustiku malé čekárny a spustil svůj repertoár neskutečně vysokou fistulí. V danou chvíli byl pro mě jedinou alternativou odchod a to kterýmikoliv dveřmi. Naštěstí nás paní doktorka hned přijala.

Jelikož jsem synovi předtím několikrát zopakovala mantru o bezboletnosti vyšetření, že se paní doktorka jen podívá sem, sem a sem, byla tato návštěva nejvíc v klidu. Snad v té hlavě opravdu něco má, ten můj chlapeček. Při vyšetření držel jako hluchý dveře, jen podle stisku jeho ručiček jsem poznala, jak strašně se bojí. I proto jsem zatím odmítla píchání ucha. Pak by šla moje důvěryhodnost úplně k šípku. Paní M. nasadila antibiotika, mukolytika a ještě několik dalších tik a poslala nás na 10 dní domů. Při té představě se mi orosily záda, ale nedá se svítit, náš chlapeček je nemocný a musí se vyležet.

Což se vzápětí projevilo tak, že po dvou dnech se Máťulka málem začal houpat na lustru (přísahám, ještě jedno štokrle a bylo by se mu to povedlo), zlobit a vůbec, může nudou vyskočit z kůže. Jsem moc ráda, že se mu ulevilo a je to zas můj usměvavý rarach. Pozítří jdeme na kontrolu a pak se může chvíli věšet na krk učitelkám ve školce. Pokud jde o mě, nechci ho mít do Vánoc ve všední den doma.

Doteď to byla sranda

Pokud jsem měla až doteď dojem, že nestíhám, těžce jsem se pletla. Seděla jsem na zadku s nohama nahoře a nudila se. Ovšem Bůh ve své velikosti měla pocit, že mi musí ukázat, jak to vypadá v pekle, abych se začala včas kát. A dala mi to sežrat.

Té noci nás vzbudil úpěnlivý pláč z dětského pokoje. To už se velmi dlouho nestalo. Matýsek umí ze své válendy spadnout ve vší tichosti a dočkat rána na podlaze, aniž by o tom kohokoli informoval. Totéž se týká případného odkopání a spánku v mrazivém lednovém vzduchu u otevřené ventilace. Vystřelila jsem tedy zjistit, co se mému chlapečkovi děje. Ležel v posteli, po tváři se mu koulely slzy velikosti kuliček hliněnek a evidentně trpěl jako Hus. Mé mateřské srdce se sevřelo, až to zabolelo a já začala střelhbitě konat. Lehla jsem si k němu, vzala rozpálené tělíčko do náruče a vyzvala syna, aby mi okamžitě sdělil, kde ho bolí. To už jsem se mohla zeptat té peřiny. Matěj urputně mlčel, cumlal tři prsty najednou a jeho oči prosily o pomoc. Dle různých indícií (odmítal polknout, přičemž polštář už potřeboval vyměnit, měl horečku a vůbec mi od krku nahoru přišel nějak větší), usoudila jsem na angínu. Momentálně se nedalo dělat nic jiného, než srazit horečku a utišit bolest, což čípek od Nurofenu hravě zvládl a po usušení slziček a mohutném vysmrkání jsme si všichni mohli jít lehnout. Na tři hodiny. Situace se opakovala, tentokrát pomohl pan Panadol. Hra se mi přestávala líbit.

Ráno jsem Matýska odhlásila ze školky a vyrazila na lov. Po návštěvě tří lékáren jsem se vrátila domů obtěžkána medikamenty na horečku, na bolest, na angínu, na bolavý dětský krk, na červené tváře, na slzy jako hrachy a zásobou homeopatik, která mi poradila laskavá kamarádka on-line. A začala jsem to do Matěje cpát pod tlakem. Výsledkem bylo relativně klidné spící dítě a já se mohla věnovat poněkud zanedbávanému kojenci, o kterého se do té doby vzorně staral jeho otec, jenž zvládá naprosto všechno na světě a pokulhává pouze v kojení. Ten si šel odpoledne zdřímnout, což evidentně neměl dělat, páč se po třech hodinách komatózního spánku vysypal z ložnice se slovy "miláčku, nebudeš ze mně mít radost, je mi nějak divně" a odkráčel blinkat. Malá domácí krize začala nabírat na intenzitě.

V noci se ukázalo, že J. má těžkou angínu, na rozdíl od Matěje, kterému evidentně rostou zuby. Jako diagnostik bych si nevydělala ani na slanou vodu. Oddychla jsem si, že mé dítě nezemře na spálu, záškrt, příušnice ani mor a jala se hledat CalGel. Horší to bylo s mým mužem. Čekala jsem všechno: nářek, pláč, kvílení, ostentativní sípání a pokašlávání, řeči o poslední vůli a hudbě na pohřeb, ale na nejhorší jsem připravena nebyla. Z jeho postele se linulo pravidelné oddechování přerušované těžkými polknutími a jinak hrobové ticho. Byl na tom opravdu hodně špatně. Mé mateřské srdce se opět uskřinulo a začala jsem vařit čaje, připravovat Priessnitzovy obklady, převlékat a prát povlečení, stlát na chorého jednu deku za druhou, prostě snažila jsem se lásce svého života co nejvíce ulevit. Pobíhala jsem mezi ložnicí, dětským pokojem a kolébkou v obýváku, až se mi z toho hlava točila, ale nebylo zbytí.

Celé to trvalo tři dny. Zatím. Klukům je pořád ještě značně šoufl, a tak bych si neměla stěžovat, jenže já taky nejsem superman a potřebuju pofoukat a pohladit. Mám dost. V noci spím přerušovaně asi tři hodiny, někdy vstávám s Matýskem na čípek (stává se z něj pomalu ale jistě kvalitní narkoman, jak vidí krabičku od Panadolu, rozleje se mu po uplakané tváři blažený úsměv), někdy se Šimonem na kojení, někdy se jen vzbudím, nadzvednu a poslouchám, jestli J. ještě dýchá. Vařím jejich oblíbená jídla, ze kterých se mi zvedá kufr, a která následně vylévám do záchodu, poněvadž pánové nemají chuti k jídlu. Domácnost musela jít stranou a tak se brodíme po kolena v prachu a hora prádla na žehlení zabírá polovinu kuchyně, takže než najdu hrnec, musím přeložit čtyři košile a asi desatero dupaček. Dostat se do obchodu je prakticky nemožné, J. kluky hlídat nemůže, sám je rád, že stojí na nohou a v jedné ruce Matýska a ve druhé Šimona, neměla bych kam dát nákup. Snažím se to přežít. Říká se, že člověk vydrží víc než kůň a žena vydrží víc než člověk. V mém případě si tím nejsem tak jistá a kdyby si to se mnou chtěl nějaký ten člověk vyměnit, ráda ho vystřídám třeba v uranových dolech nebo u vesla na galeji.