Reportáž psaná v kuchyni

Byl to úplně obyčejný večer v úplně obyčejné domácnosti jedné úplně obyčejné rodiny. No dobře, matka je lehce mimo, syn má zdravotní problémy a otec si kouše nehty, přesto si myslím, že spadáme více či méně do obecného průměru v této malé zemi. Prostě jsme se dívali na něco v televizi, glosovali výkony herců a vedli při o tom, kdo se půjde podívat do dětského pokoje, aby zjistil, že dítě v deset hodin ještě nespí a houpe se na lustru. Když tu začala pípat myčka nádobí záhadně mimo pípací čas ve zvoleném mycím cyklu. Pokusili jsme se ji ostentativně ignorovat, když ovšem protivný zvuk po pěti minutách nepřestával, zvedli jsme zvědavé zraky k ovládacímu panelu, jenž na nás svítil a blikal jako vánoční stromeček.

To bylo 22:12. Situaci jsme zhodnotili jako zlou, nikoliv katastrofální. Zatím. Začali jsme si hrát s ovládacím pultíkem, mačkat náhodně tlačítka, tu podržet déle, tu vícero najednou, bavili jsme se jako malé děti. Pak někoho napadlo najít návod k použití. Ten na nás zarytě mlčel. Respektive poradil nám jen to, co už jsme prováděli. Hra nás přestávala bavit. Byli jsme unavení a chtělo se nám spát.

22:48 první pokus o vypnutí myčky standardní cestou. Nezdařilo se. Následovalo mnoho, mnoho, mnoho dalších.

23:16 J. vyhodil postupně všechny pojistky v bytě, aby zjistil, že ty vedoucí k myčce, jsou ty poslední v řadě. Vždycky jsou to ony. K tomuto razantnímu kroku se Pat a Mat uchýlili poté, co zjistili, že zásuvka, ze které se má šňůra vytáhnout je bezpečně schovaná za spodními skříňkami kuchyňské linky a tváří se dost nedobytně.

23:52 jsem po maratonu okolo pokaženého přístroje dostala hlad na něco dobrého. Lačně jsem se vrhla ke dveřím ledničky, abych vzápětí zjistila, že nefunguje. Choroba postihující kuchyňské spotřebiče se začala zdát nakažlivou. Už už se o mě pokoušel nefalšovaný záchvat paniky, když mě láska mého života upozornila, že jde jen o elektrickou zásuvku, která spadá pod myčkovou pojistku. Přepojili jsme lednici jinam a odebrali se do hajan.

10:08 následujícího rána jsem objevila další nefunkční zásuvku, shodou okolností tu, jež sousedí s nyní funkční ledničkovou. Logika zapojení naší sítě se odebrala k šípku. Bohužel se tentokrát jednalo o rychlovarnou konvici a to byl průšvih, jelikož pokud se já nedostanu do patnácti minut po probuzení k hrnku silné kávy, nedopadá to obvykle dobře. Jsem však dívka šikovná a študovaná, našla jsem zdroj energie na zemi u dveří a konvici uvedla do chodu.

11:26 mi už čtvrtý opravář myček nádobí ve městě po telefonu sdělil, že naší značkou se nemíní zabývat. Firma prý zkrachovala a tak nejsou náhradní díly. Ale pán má pro mě radu. Je prý dost možné, že myčka přetekla. Máme ji odpojit od elektřiny, vysunout a naklopit. Poté, co načůrá asi dva litry vody, máme ji nechat sušit den či dva a znovu zkusit zapnout. Drží nám palce.

14:15 Zatím posledním nefunkčním spotřebičem je sporák. Z varné desky syčí plyn, leč nic nedělá jiskrnné cvak. Nekouřím už půl roku, vydávám se hledat sirky.

17:06 Přichází domů živitel, hladov, znaven a mé zprávy o stavu kuchyně mu moc nepřidávají. Vztekle zaklekává ke spotřebiči a postupně z něj odlupuje jednu vrstvu za druhou, aby ve finále prohlásil, že "to určitě ničím přišroubovaný není, jen to tam tak volně stojí. Ono se to hne." a jal se velmi hrubou silou páčit myčku ven z linky. Výsledkem byly dva zkroucené plechy, dva ohnuté šrouby a zničená deska kuchyňské linky. Ukápla mi první slza.

19:29 Zdá se, že dva litry ze dna přístroje máme venku. Spotřebič stojí nakloněn v nepřirozeném úhlu uprostřed kuchyně, odpojen od elektřiny, přívodu vody i odpadu. Dívám se na dvaceticentimetrovou díru v linoleu, která po něm zbyla. Pláču.

Abych to zkrátila, stejně je to dlouhé jako Zločin a trest. Dva dny poté, co jsme se vzpamatovali, uklidnili a já přestala brečet jen co jsem se přiblížila ke kuchyni, jsme linoleum zalepili, hrdi na svou šikovnost, zbyla jen dvoumilimetrová jizvička. Myčku jsme se pokusili zapojit, abychom zjistili, že i když se operace zdařila, pacient nepřežil. Nevadí. Šetříme na novou, já se znovu učím k čemu je houbička a Jar a štěkám na J., aby po sobě ten hrnek krucinálfagot aspoň opláchl. Ale máme se rádi a těšíme se, až rozbijeme prasátko a zase se budeme moci hádat o to, kdo večer nakrmí myčku.

Matýskovo strašidlo

Většina dětí má doma bubáka. Někdo pod postelí, jiný ve skříni, slyšel jsem i o záchodové míse, ale tam já nechodím, takže nevím. Bubáci se liší co do tvaru, barvy, kostýmu, způsobu strašení. Ten můj je převlečený za dospěláka v bílém plášti. A nebydlí u nás doma, zdržuje se různě po světě, nejčastěji v místnostech, kterým naši říkají "ordinace". Bral bych radši tu skříň. Nedávno jsme na návštěvě u jednoho strašidla byli a tak jsem se rozhodl vám o těch svých povykládat.

Bubák je lidská osoba obého pohlaví, většinou zahalená v bílé barvě. Kalhoty, tričko, plášť. Setkal jsem se i s výjimkami (strašidlo, kterému se říká homeopat), kteří bílou nepoužívají a jsou tedy i méně nebezpeční. Chtějí si hlavně pokecat s mámou a ta mě pak doma krmí cukrovýma kuličkama, čemuž se samozřejmě nebráním.

Ke strašení používají holé ruce, dále nástroje nebolestivé (přesto nepříjemné a je potřeba se jim urputně bránit), kterými koukají do uší, do pusy, do nosu, přikládají je na hrudník, či dost nebezpečné injekční stříkačky. Takoví jsou nejhorší a je naprosto nezbytné se jim obloukem vyhnout.

Když se jde k bubákovi, prvními varovnými signály jsou sladké řeči rodičů. Najednou je z vás "velký chlapeček", "statečný kluk" a "maminčin Matýsek" a určitě, ale opravdu určitě se nebude nic špatného dít. Jede se jen na výlet. Pokud výlet končí u budovy nebo místnosti s nápisem DĚTSKÉ ODDĚLENÍ, buďte ve střehu.

Je-li strašidlem žena, existuje naděje, že se za použití hrubé síly vyšetření nebo zákroku ubráníte. Podmínkou je, že s vámi je jen jeden rodič a není to táta. Ten má větší hrubou sílu než já. Pokud narazíte na chlapa, jste v kaši. Nejenže přeskakuje obvyklé uklidňovací postupy (ukecat, pohladit, podplatit obrázkem), ale jde rovnou na věc a většinou se s vámi nemazlí.

Když vás odvedou do zvlášť nebezpečné tmavé místnosti s nápisem RENTGEN, vyrojí se strašidel hned celá tlupa. Sesypou se na vás jako vosy a drží vás několik vteřin tak pevně, až se bojíte, že vám polámou kosti. A to chvíli předtím řekne táta "lež klidně, jen uděláme obrázek". On většinou strašně kecá.

A úplně ze všech nejhorší bubák je zubařka. Zrovna nedávno mě k jedné takové přivedli. Uprostřed místnosti stálo strašlivé veliké křeslo, na které si táta sedl, mě popadl do náruče a zase vedl ty řeči "otevři pusu, paní doktorka se jen podívá". Bezpečně jsem věděl, že jsem v průšvihu a všechnu sílu, kterou jsem v sobě našel, jsem použil k pokusu o útěk. A už tam byly. Sestra, máma, doktorka, nemohl jsem se ani pohnout, zatímco se mi ta příšerná ženská dívala na zuby. Celé to peklo trvalo nejdelší minutu mého života.

Zkusil jsem poslední možnost, která mi zbývala - pláč. Někdy to na bubáky zabírá. Začne se lehkým pofňukáváním, když to nepomůže, přechází se plynule přes kvílení k hysterickému jekotu. Pokud se vám podaří vytvořit u nosu nudli, máte body navíc. Kromě útěku (tato možnost je mi pro můj handicap odepřena) je pláč asi jediná zbraň na bubáky.

Nemám je rád. Až na jednu hodnou, milou, máma jí říká "dětská" a ta je fajn. Od doby, co odložila injekční jehly (tehdy řekla mamka něco v tom smyslu "už nikdy žádné očkování"), mě jenom měří, váží a kouká do krku. To se dá přežít. Je to u ní veselé, má spoustu hraček a nikdy mě nikdo nesvírá v náručí tak, že skoro nemůžu dýchat. Naopak, když to u ní chci prozkoumat a vytáhnu mámu na procházku okolo stolu, všichni jsou nadšení a já jsem "šikovnej". To mi dělá moc dobře. Prý k ní zanedlouho pojedeme i s novým bráchou. Budu ho muset o bubácích poučit hned zkraje, možná to nechám na přednášku "Moje hračky, tvůj dudlík".

Všichni bídně zhyneme

Jak se zvětšuje můj objem, roste únava a přiznejme si to, lenora se taky nefláká, kluci rozhodli, že budou mamince strašně moc pomáhat a co to půjde, budou se o sebe starat sami. Jsou to moje zlatíčka. Už druhý den po sobě jsem nemusela z postele před šestou. Užívám si tu hodinu navíc, jakoby byla poslední v mém životě. No, až přijde mimino, asi na dlouhou dobu bude a tyto dny budou jen krásnou vzpomínkou, schovanou na dlouhé zimní večery.

Každopádně jsem se ráno vysypala z pelíšku a začala fungovat. Původně bylo v plánu mytí oken, ale evidentně to za mne dnes zvládne matka příroda. Tatínek si chce po včerejší experimentální kuchyni jeho ženy dnes navařit sám, a tak ani plotna mě nerajcuje. Zdá se, že mám před sebou opravdu volný den. A začala jsem ho prazvláštně. Teda, na dnešní dobu naprosto normálně, až později mi došlo, co jsem to vlastně udělala. Postavila vodu na čaj (rychlovarná konvice), nakrmila myčku a zapnula ji. Nechala nahřát troubu a vrzla do ní švestkový koláč (rozmražený polotovar z obchoďáku - v čem to dneska žijeme?!). Sáhla do lednice pro sýr a provedla hygienu. Samozřejmě jsem v mezidobí rozfungovala notebook, absťák po osmihodinovém spánku začal být nesnesitelný. A k internetu trochu pěkné hudby, už tu vyhrává rádio. Takže během slabé půlhodinky, jsem zprovoznila devět elektrospotřebičů. Temelínské věže jedou naplno jen kvůli naší domácnosti.

Schválně. Jak by to ráno vypadalo a la Malevil Roberta Merle? Nemusíme se inspirovat výbuchem jaderné bomby a návratem zpět na stromy, stačí, když si vypneme elektřinu. Pominu i to, jak si v oné představě kluci připravovali snídani na ohýnku. Nedostala bych se ani k čištění zubů, tou dobou bych stepovala před domem a sledovala hasiče. A třeba taky ne, pravda je ta, že J. je o dost zručnější než já. Možná by to byl on, kdo si čistí zuby na ulici. Prostě ráno vstanu, dojdu na suchý záchod, naleju si vodu z kýble do lavoru a vytahuju pastu a kartáček. Lákavá to představa. Vcházím do kuchyně a rozdělávám oheň v kamnech. Ne, tahle vidina už není legrační, při mé šikovnosti mi jde o život. Přesto se podařilo, třísky spokojeně praskají a já kladu na plotýnku konvici s vodou na čaj. A čekám. Čekám, ještě pořád čekám, už to bublá, hurá. Když už stojím v kuchyni, můj zrak padne na nádobí od večeře, smutně se krčící na lince. Nalévám vodu do dřezu (dochází voda, někdo by měl zajít do studny pro novou), přilévám tu trochu teplé, co zbyla z přípravy čaje a drhnu hrnky od kakaa. Teď jsem se dostala k větě "Sáhnu do lednice pro sýr". Kam by sáhlo mé alter ego? Je to pár generací, co se chladící jednotky nastěhovaly do domácností a já už zapomněla jak to dělávala moje prababička? Ostuda. Předpokládám, že v domě byla nějaká chladnější místnost. Jdu tedy tam pro něco na chleba. Teď koláč. Žádná zmražená laskomina z obchodu, zadělávám pěkně ručně, mouka, cukr, kvasnice. Ručně. Ani tu pitomou pekárnu nemám. Notebook a rádio vynechávám úplně. Ve světě bez elektřiny mám už od pěti plné ruce práce, na zábavu není čas ani nálada.

Tak. Z půl hodinky ve dvacátémprvním století se stává kvalitně zabité dopoledne v pravěku. Často čtu články o tom, jak je naše doba přetechnizovaná, počítače kam se člověk podívá a jak ztrácíme kontakt s přírodou. Ano, jde to s námi z kopce. Ale za mě - raději Matrix a Terminátor dohromady, než představa nedělního vyvařování pro osm osob bez elektrického sporáku, ledničky a ručního mixéru.