Zamilovaná až po uši

Zamilovala jsem se. Nejde o chlapa, byť zbožňuju i půdu, po které J. kráčí, ale o město. Jedno roztomilé, ani velké ani malé sídlo v naší krásné zemi. Byla to láska na první pohled. Ano, i k betonovým chodníkům a několika cihlovým budovám může člověk chovat takhle vřelé city a tvářit se, že jinak je naprosto normální.

Začali jsme Matymu hledat školu. Náš státní systém totiž se vzděláním myslí na úplně šechny, včetně těch, kteří neudrží v rukou pentilku a knihu mají za zdroj nádherného krrrršššš, když se trhá papír. Prostě docházka do základní školy je povinná a tečka. A tak jsem se poptala po okolí, samozřejmě i strýčka Gúgla a dostalo se mi rady zavolat do jednoho krásného zařízení, nedaleko našeho bydliště. Jak mi řekli, tak jsem učinila a s velmi milou a ochotnou pedagožkou jsem nám smluvila rande. Vezmeme sebou Matýska, který se po škole rozhlédne a posoudí, zda ji navštěvovat bude či ne (samozřejmě platí právo veta jeho rodičů, ale tím mu nikdo nechtěl kazit náladu) a sám se představí místním zaměstnancům, kteří se naopak rozhodnou, zda má nebo nemá v budoucnu rozšířit řady hrdých absolventů.

Toho dne jsme se všichni probudili do nádherného, prosluněného rána, sbalili svačinu, kšiltovky a klíče od Arthura a vydali se na cestu. Která netrvala dlouho a my pohodili auto na parkovišti u rozlehlé louky, za kterou prosvítaly střechy chatiček zahrádkové oblasti. Idylka teprve začínala. Ke školní budově to bylo kousek a my stanuli před oříškem čítajícím asi patnáct schodů. Ve škole s postiženými? Opravdu? Ze dveří vykoukla vysmátá zaměstnankyně, informovala nás, že z druhé strany je výtah, ale jsme-li dost odvážní a silní, můžeme kočárek vynést do druhého patra svépomocí. Čehož se J. opravdu nebál. Po pár minutách už Máťa spokojeně výskal v kanceláři a s paní psycholožkou vedl svůj první přijímací pohovor. Mezitím nám byla představena škola a moc se nám líbila. Atmosféra více než uvolněná, učily se všehovšudy čtyři děti, jeden chlapec si užíval sladkých dvacet po dobrém obědě a žádnému pedagogovi to nevadilo. Všichni se na nás usmívali a vůbec byli moc milí. Poděkovali jsme, vyzvedli si v kanceláři syna a těšíce se na časy budoucí, kdy se z našeho dítěte stane školák, vyrazili na malou procházku.

Už fakt, že cestou právě rozkvetlou alejí směrem k centru města nás nahlas a zřetelně zdravily všechny děti, které jsme minuli, mě přiváděl v nadšený údiv. Holky házející si míčem, jimž chyběly už jen minišaty a bílé podkolenky, kluci na koloběžkách a jedno batole ládující se pískem, vypadali jako z dobové pohlednice. Dvakrát doleva a ocitli jsme se na náměstí, kde se opravdu zastavil čas v roce 1983. Ano, i na takový pravěk s J. pamatujeme. Až se mi zatetelilo srdíčko nostalgií. Uprostřed stála kamenná fontána, kolem které pobíhaly děti, výskaly, stříkaly po sobě vodu, dokonalému kýči chyběl jen fotograf, který by scénu zvěčnil. Okolo na lavičkách posedávaly důchodkyně, vyhřívající se v jarních paprscích a pošťák v uniformě, který se zastavil jen na slovíčko. Měla jsem pocit, že zná každého. Náměstíčko bylo orámováno podloubími, uvnitř kterých se skvěly nápisy jako Lahůdky, Elektro, PNS, Maso-Uzeniny, Točená zmrzlina, a jižní straně dominovala funkcionalistická budova Národního výboru ozdobená plastikou, kterou jsem podrobněji nestudovala, ale vsadím krk, že bych na ní našla rolníka, vojáka, horníka a nejspíš i soudružku v šátku. Rozběhli jsme se po prodejnách a užívali si úsměvné "Dobrý den, co to bude?", " a další přání? Před hodinou přivezli čerstvé vepřové" prodavačů a jejich následné "Děkujeme, přejeme krásné odpoledne." To se mi v naší jednotě nestalo měsíce, v Tescu nikdy. Chvíli jsme ještě poseděli na lavičce, posvačili a pak se po vzoru místních loudavým, pohodovým krokem vydali směrem k autu. Načež jsem začala. Jako to malé dítě neochotně opouštějící výkladní skříň hračkářství, zahájila jsem vydatnou psychologickou masáž mé drahé polovičky. Že se mi tady moc líbí, že jsou tu všichni milí a Maty tady možná bude chodit do školy a děti tady zdraví a nejezdí žádné trolejbusy, metro ani tramvaje a vůbec, přestěhujme se, přestěhujme se, přestěhujme seeeeeee!

Můj muž rozumně prohlásil, že byť i jemu malé městečko učarovalo, je potřeba vše zvážit, srovnat pozitiva a negativa, dát si s rozhodnutím patřičně na čas, abychom se neukvapili, že tato procedura mu bude trvat určitě několik měsíců, ne-li let, mám se prý uklidnit a pak se uvidí. Jistě. Já JSEM klidná. Ale pokud někdo z vás ví o domě, bytu, či louce k postavení stanu na prodej, které by se nacházely přímo uvnitř tohoto skvostu české urbanistiky nebo v rozumné dojezdnosti, ozvěte se mi. Rozbiju prasátko a zaplatím vším, co z něj vypadne.