Nejkrásnější období v životě ženy

Je čas patřičně si zde postěžovat. Dlouho jsem vydržela se tomuto tématu vyhýbat, ale jednou to přijít muselo. Těhotenství je nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Vsadím se o poslední Matýskovu plínku, že tohle řekl chlap. Nejlépe gynekolog. Ti totiž o požehnaném stavu vědí bezpečně nejvíc a nejlépe. Já se tady teď kvalitně vybrečím, pánové prominou, dámy snad pochopí.

- krásné bříško

Ano, to mám. Od druhého týdne po početí. Téměř okamžitě jsem přibrala deset kilo a v tempu nepolevuji. Zatím doháním magickou dvacítku a uvidíme, co ještě do porodu stihnu. Vypadám jako medvídek Pú po vloupání do úlu. Mám docela problémy ta kila navíc unést, kosti a klouby svůj boj postupně vzdávají.

- oteklé kotníky

Kdyby jen ty. Mé nohy koncem dne vypadají jako kmeny mladé břízky. Řekněme padesátileté. A přiznejme si - ono to bolí. Teprve nedávno napadlo lásku mého života ty válečky namasírovat a po několika minutách se dostavila neskutečná úleva. Čímž si na sebe J. upletl bič. Z večerních zpráv nemá nic už skoro čtrnáct dnů.

- kosti a klouby

se drží s vypětím posledních zbytků sil. Kolena začala úpět někdy kolem dvacátého týdne, měsíc poté se přidala páteř. Když vstávám ze židle, činím tak opatrně a velmi pomalu, po pokusu o narovnání zad minutu stojím a uvažuju, jestli je bezpečné udělat první krok a tudíž přenést svou sloní váhu jen na jednu končetinu. Zasčínám chápat vetché stařenky a je mi jich líto.

- spánek

se stává nedostatkovým zbožím. Mimino ještě není na světě a já už tak strašně hrozně moc toužím, dát celou noc na jeden zátah. Bez nutnosti třikrát vstát a dojít na záchod. Jelikož na zádech už se spát nedá (díky váze dítěte se v této poloze nadechnu třikrát, pak následují mdloby), břicho mladík vyloučil v prvním trimestru, zbývá mi pravý a levý bok. Proti čemuž samozřejmě protestují kyčle a budí mě, potvory jedny, v pravidelných intervalech, abych se otočila a přestala se po nich válet. Což je ovšem zážitek, při svém objemu a hmotnosti mé převalení se vypadá, jako když Rommel otáčí kolonu Afrika Korps. Myslím, že tím budím nejen J., ale i Matěje za zdí.

- oblečení

Mám dojem, že není třeba zmiňovat, že již velmi dlouhou dobu neobleču 97% své netěhotenské garderoby. O kusech, které jsem nakoupila za svého běhacího či rakovinného období, ani nemluvě, vypadala jsem jako děvčátko z Dachau. Od té doby jsem se hodně "spravila". Jelikož celá tahle akce za pár měsíců skončí a já doufám, že kojením zhubnu (ano, vím moc dobře, že doufat můžu), je mi líto vyhazovat peníze nákupem obří těhotenské módy. Místo toho nesměle pokukuju po J. části skříně, momentálně mám zálusk na fantastické plátěné kárované kraťasy velikosti XXL. Bohužel jsou v kursu i u zřítelnice oka mého, takže nezbývá než čekat až ho omrzí a půjčit si, nebo ještě lépe, ukrást a tvářit se, jako že nic.

- jídelníček

Mé denní menu je v období těhotenství pestré, rozmanité a samozřejmě zdravé. Na čokoládě není vůbec nic špatného a já i děťátko razíme heslo, že cukru není nikdy dost. Snažím se, moc se snažím oživit tuhle jednotvárnou sladkou dietu aspoň z času na čas chlebem se salámem nebo miskou zeleniny, ale uvnitř mého těla se setkávám s nepochopením, místy až odporem. Snažím se opít rohlíkem a místo odpolední koblihy si krájím krásné, červené, čerstvé jablko, přičemž bezpečně vím, že jen co ho sním, otevřu dveře mrazáku a půlka krabice s Míšou padne za vlast. Co já si vůbec mám co stěžovat, že jsem přibrala? Můžu být ráda, že jen 18kg.

- Když dlouho stojím, bolí mě záda. Když dlouho sedím, špatně se mi dýchá. Když dlouho ležím, vzniká reálné riziko, že už se mi nepodaří vstát. Snažím se nějak udržet při životě a jdu se projít, s čímž kategoricky nesouhlasí má kolena. Asi začnu trénovat vis na lustru.

- Matýsek

trpí jako Hus. Už dříve to matka s péčí nepřeháněla, teď je z něj vysloveně zanedbané dítě. Chtěl by se přitulit a leze mi do náručí. Když je to ve stoje, odbývám ho, že na ruce to nejde. Když vsedě, vadí mu budoucí bratr a po několika pokusech mě svýma krátkýma ručkama obejmout to sám vzdává a otráveně se kutálí pryč. Evidentně chápe, co se u nás děje a bojí se, že "spadne z lopatky". Bojuje o mě každou jeho či mou volnou minutu a snaží se mi dokázat, že není potřeba nahrazovat ho novějším modelem, že je právoplatný, byť nechodící člen naší domácnosti. Rve mi to srdce a při každé příležitosti mu vysvětlujeme, že ho nikdo nevymění, že u nás zůstane a bude velký bratr, který musí pomáhat tomu malému, musí mu vysvětlit, kde máme hračky a kde se spinká a vůbec, že ho teď budeme moc potřebovat. Zdá se, že jeho mozeček to chápe a na určitou dobu je ukonejšen, než mu opět odmítnu náruč a celé to začne znova.

Abych to shrnula, strašně si své druhé těhotenství užívám. I ten nízký krevní tlak, který mě táhne vstříc gravitaci, i změny nálad způsobené hormony. Takový malý Dr. Jekyll a pan Hyde v těhotenských kalhotách s laclem. A láska mého života to všechno trpělivě a s úsměvem na tváři snáší, ba co víc, utěšuje mě, že vůbec nejsem tlustá (jeho matka mě podezřívá, že jsem zatloukla to druhé dvojče), ani trošku protivná (to když naposledy zametal střepy po hozené sklenici) a pořád jsem krásná. Původně jsem si myslela, že dvě děti plus on stačí, teď si říkám, že vedle něj bych mohla být těhotná až do důchodu.