Absolutně šťastná

Sobecká, sebestředná, egoistická těhule. Tohle ze mě na stará kolena zbylo. A přitom se mi doma před očima dějí zázraky.

V první řadě (drahokam na mém krku odpustí) Matýsek. Zdá se, že pochopil k jakým změnám u nás dojde. J. začal asi před čtvrt rokem s čtveráckým úsměvem na rtu s velmi vtipnými průpovídkami o dětech, pro které už u nás nebude místo, že by si měly sbalit raneček, pár plínek a nějakou tu přesnídávku a vypadnout. Párkrát jsem ho upozornila, že vážně pochybuju o tom, že Máťulka chápe pojmy jako pointa, sarkasmus nebo ironie, a jeho pokusy to dítě vytočit jsem mu zatrhla. Načež se i Maty začal tvářit mírně vyděšeně a jeho otec obrátil. Od té doby trpělivě denodenně utěšuje, vysvětluje, jak je Matýsek potřebný a milovaný, konejší a vůbec, je to ten nejvzornější táta na světě.

Maty ovšem neusnul na vavřínech. Po asi dvouměsíčním období mamánkovství a tatánkovství, kdy jsme ho i do školky museli vodit oba, aby neměl depresi a blues, obrátil o stoosmdesát stupňů a evidentně se rozhodl ukázat nám, jak je šikovný. Krásně chodí a zvládá to i s jednou oporou, respektive rukou rodiče, druhou se intenzivně drží okraje svého trička, aby neupadl. Miluju jeho logické uvažování. Dost nám začal pomáhat s jeho oblékáním, krmením, koupáním a vůbec opečováváním. S nadšením sleduju, jak se snaží sundat mikinu tahaje za kapuci nebo obléknout kalhoty tak, že strčí do nohavic ruce. Nevím, za co může postižení a za co jeho smysl pro humor, ale podle toho, jak výborně se baví, bych i řekla, že si na nás celou tu habaďůru s mentální retardací vymyslel, jen aby byla sranda.

Kapitola sama pro sebe a zároveň výkon hodný medaile na paralympiádě je samostatný pohyb. Svého času jej učitelky v mateřince naučily, jak si rukama pomoci k okraji židle / gauče / postele a postavit se. Samy záhy pochopily, že chlapec poněkud předčil jejich očekávání a jedna z nich mi vyprávěla, že: "jdu takhle po ložnici, sbírám hračky ze země, najednou zvednu zrak z podlahy a přede mnou stojí Matěj. Krve by se ve mně nedořezal." Velmi brzy jsem poznala na vlastní kůži o čem mluvila, když jsem našla dítě stát tu u gauče, tu u postele. Sám, bez povelu, bez rodičovské náruče, do které by se dalo v případě potřeby upadnout. A že takových situací rapidně přibylo. Nezbylo mu, než naučit se padat. Nezdá se to, ale je to pohyb složitý a náročný, o hodně těžší, než lehnout si na zem jako prkýnko a přivodit si pořádnou bouli, jak sám seznal. Rodiče prostě nestačili chytat a tak se závity v Matyho mozku rozjely naplno a chlapec se naučil pěkně vychovaně kecnout na zadek. A když už jednou seděl na sedince a zjistil, že ho nikdo neutěšuje a nefouká na bebí a tudíž veškeré pokusy o pláč jsou zbytečné, vyzkoušel fintu s odsunováním se rukama. Ke svému vlastnímu nemalému překvapení to fungovalo a on si pro pusinku na uklidněnou "dolezl" k otci. Příště až k televizi, která má pro jeho bolístky evidentně větší pochopení než chladní rodiče a dalšího dne se vydal trucovat do svého pokoje. Naše radost a nadšení neznají mezí. Vypadá to sice, jako když se beznohý žebrák z první světové přesunuje od kostela ke Flekům, ale ber to nešť. Funguje to, náš chlapeček může po pěti letech konečně sám cestovat kdy chce a kam chce, třeba utéct po ránu z koupelny před čištěním zubů. Vypadá to, že z něj bude kvalitní velký bratr.

J. se ovšem synovými úspěchy nedá zahanbit. Začal před pár měsíci dlouho očekávanou instalací lustrů a s rekonstrukcí ještě neskončil. Původní myšlenka byla, že si koupíme domeček. Tudíž nemá cenu pracovat na bytě, ne, ženská jedna hloupá? Načež jsem argumentovala faktem, že pokud je problém namontovat do skříně žárovku nebo zasádrovat okopaný roh zdi, nechci vidět, co by se dělo po hlášce "Miláčku, spadl nám komín, běž s tím něco udělat, venku mrzne." a spokojeně jsem odjela do práce. Doma se ovšem začaly dít věci. Kluci vyrazili na velké nákupy, po návratu se zavřeli každý v jedné místnosti, poněvadž se bojí vrtačky a naši domácí skřítkové, kteří většinu času vysávají, zametají balkón, leští zrcadla a mění toaletní papír, se dali do práce. Nainstalovali do šatny krásné bílé světlo na provázek, do koupelny zástěnu, nad kuchyňskou linku poličku s kořenkami, vyměnili žárovku v předsíni a jelikož to celé bylo myšleno jako překvapení pro mě, jen Bůh ví, kolik dalších kouzel jsem přehlédla a budu na ně narážet po zbytek své existence v tomto panelovém domě. J. se vytáhl do celé své výše téměř dvou metrů a předvedl to nejlepší, co v něm do dnešní doby zatím jen dřímalo. Jsem z jeho čarování nadšená, šťastná, při přesypávání koření jsem mohla radostí vyskočit z kůže. Už se domečku nebojím. S tímhle mužským klidně na Aljšaku pod stan.

PS. Tento článek jsem začala psát před týdnem, dodnes není hotov (takže už víme, kdo v našem svazku je ten neschopný), ale situace se mění za pochodu. Je potřeba zmínit další novinky, které se u nás udály.

Maty nezůstal u šoupání zadečkem po podlaze. Začal nám víc dávat najevo, že rozumí, že chápe o čem se mluví. Pomáhá tátovi se zaseklými pásy v autě, v rámci "rvačky" kouše tetu i když mu to bylo před vteřinou výslovně zakázáno, pronásleduje nás po bytě, aby se konečně podíval, kam mu pořád mizíme z dohledu. Včera večer začal utíkat z postele. Náš pětiletý syn zlobí při uspávání a včera si to dal na etapy, odváděla jsem ho zpátky asi čtyřikrát, než mi došla trpělivost a varovala jsem ho, že příště už nepřijdu a pokud z té postele sleze, bude spát na zemi (teda, pokud se nemýlím a nestihl se za ten týden naučit vylézt nahoru. Teď už je možné opravdu všechno). Buď mi to uvěřil, nebo už byl unavený, a po dvou hodinách honičky po bytě usnul. Konečně poznávám to, co mělo přijít před pěti lety. Mé dítě se mě snaží naštvat a já si to neskutečně užívám.

Nejkrásnější období v životě ženy

Je čas patřičně si zde postěžovat. Dlouho jsem vydržela se tomuto tématu vyhýbat, ale jednou to přijít muselo. Těhotenství je nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Vsadím se o poslední Matýskovu plínku, že tohle řekl chlap. Nejlépe gynekolog. Ti totiž o požehnaném stavu vědí bezpečně nejvíc a nejlépe. Já se tady teď kvalitně vybrečím, pánové prominou, dámy snad pochopí.

- krásné bříško

Ano, to mám. Od druhého týdne po početí. Téměř okamžitě jsem přibrala deset kilo a v tempu nepolevuji. Zatím doháním magickou dvacítku a uvidíme, co ještě do porodu stihnu. Vypadám jako medvídek Pú po vloupání do úlu. Mám docela problémy ta kila navíc unést, kosti a klouby svůj boj postupně vzdávají.

- oteklé kotníky

Kdyby jen ty. Mé nohy koncem dne vypadají jako kmeny mladé břízky. Řekněme padesátileté. A přiznejme si - ono to bolí. Teprve nedávno napadlo lásku mého života ty válečky namasírovat a po několika minutách se dostavila neskutečná úleva. Čímž si na sebe J. upletl bič. Z večerních zpráv nemá nic už skoro čtrnáct dnů.

- kosti a klouby

se drží s vypětím posledních zbytků sil. Kolena začala úpět někdy kolem dvacátého týdne, měsíc poté se přidala páteř. Když vstávám ze židle, činím tak opatrně a velmi pomalu, po pokusu o narovnání zad minutu stojím a uvažuju, jestli je bezpečné udělat první krok a tudíž přenést svou sloní váhu jen na jednu končetinu. Zasčínám chápat vetché stařenky a je mi jich líto.

- spánek

se stává nedostatkovým zbožím. Mimino ještě není na světě a já už tak strašně hrozně moc toužím, dát celou noc na jeden zátah. Bez nutnosti třikrát vstát a dojít na záchod. Jelikož na zádech už se spát nedá (díky váze dítěte se v této poloze nadechnu třikrát, pak následují mdloby), břicho mladík vyloučil v prvním trimestru, zbývá mi pravý a levý bok. Proti čemuž samozřejmě protestují kyčle a budí mě, potvory jedny, v pravidelných intervalech, abych se otočila a přestala se po nich válet. Což je ovšem zážitek, při svém objemu a hmotnosti mé převalení se vypadá, jako když Rommel otáčí kolonu Afrika Korps. Myslím, že tím budím nejen J., ale i Matěje za zdí.

- oblečení

Mám dojem, že není třeba zmiňovat, že již velmi dlouhou dobu neobleču 97% své netěhotenské garderoby. O kusech, které jsem nakoupila za svého běhacího či rakovinného období, ani nemluvě, vypadala jsem jako děvčátko z Dachau. Od té doby jsem se hodně "spravila". Jelikož celá tahle akce za pár měsíců skončí a já doufám, že kojením zhubnu (ano, vím moc dobře, že doufat můžu), je mi líto vyhazovat peníze nákupem obří těhotenské módy. Místo toho nesměle pokukuju po J. části skříně, momentálně mám zálusk na fantastické plátěné kárované kraťasy velikosti XXL. Bohužel jsou v kursu i u zřítelnice oka mého, takže nezbývá než čekat až ho omrzí a půjčit si, nebo ještě lépe, ukrást a tvářit se, jako že nic.

- jídelníček

Mé denní menu je v období těhotenství pestré, rozmanité a samozřejmě zdravé. Na čokoládě není vůbec nic špatného a já i děťátko razíme heslo, že cukru není nikdy dost. Snažím se, moc se snažím oživit tuhle jednotvárnou sladkou dietu aspoň z času na čas chlebem se salámem nebo miskou zeleniny, ale uvnitř mého těla se setkávám s nepochopením, místy až odporem. Snažím se opít rohlíkem a místo odpolední koblihy si krájím krásné, červené, čerstvé jablko, přičemž bezpečně vím, že jen co ho sním, otevřu dveře mrazáku a půlka krabice s Míšou padne za vlast. Co já si vůbec mám co stěžovat, že jsem přibrala? Můžu být ráda, že jen 18kg.

- Když dlouho stojím, bolí mě záda. Když dlouho sedím, špatně se mi dýchá. Když dlouho ležím, vzniká reálné riziko, že už se mi nepodaří vstát. Snažím se nějak udržet při životě a jdu se projít, s čímž kategoricky nesouhlasí má kolena. Asi začnu trénovat vis na lustru.

- Matýsek

trpí jako Hus. Už dříve to matka s péčí nepřeháněla, teď je z něj vysloveně zanedbané dítě. Chtěl by se přitulit a leze mi do náručí. Když je to ve stoje, odbývám ho, že na ruce to nejde. Když vsedě, vadí mu budoucí bratr a po několika pokusech mě svýma krátkýma ručkama obejmout to sám vzdává a otráveně se kutálí pryč. Evidentně chápe, co se u nás děje a bojí se, že "spadne z lopatky". Bojuje o mě každou jeho či mou volnou minutu a snaží se mi dokázat, že není potřeba nahrazovat ho novějším modelem, že je právoplatný, byť nechodící člen naší domácnosti. Rve mi to srdce a při každé příležitosti mu vysvětlujeme, že ho nikdo nevymění, že u nás zůstane a bude velký bratr, který musí pomáhat tomu malému, musí mu vysvětlit, kde máme hračky a kde se spinká a vůbec, že ho teď budeme moc potřebovat. Zdá se, že jeho mozeček to chápe a na určitou dobu je ukonejšen, než mu opět odmítnu náruč a celé to začne znova.

Abych to shrnula, strašně si své druhé těhotenství užívám. I ten nízký krevní tlak, který mě táhne vstříc gravitaci, i změny nálad způsobené hormony. Takový malý Dr. Jekyll a pan Hyde v těhotenských kalhotách s laclem. A láska mého života to všechno trpělivě a s úsměvem na tváři snáší, ba co víc, utěšuje mě, že vůbec nejsem tlustá (jeho matka mě podezřívá, že jsem zatloukla to druhé dvojče), ani trošku protivná (to když naposledy zametal střepy po hozené sklenici) a pořád jsem krásná. Původně jsem si myslela, že dvě děti plus on stačí, teď si říkám, že vedle něj bych mohla být těhotná až do důchodu.

Byla jsem na ni tak pyšná než se objevil a zkazil mi náladu

S lehkou nevolí sleduju, jak se většina mých místních článků točí kolem cestování autem, dítěte a žvance. Pořád dokola. Co to o mně asi vypovídá? Že jsem neschopná řidička, co neumí vařit. A taky že jsem líná chodit pěšky. To jistě. Ještě jsem sice nedospěla do stádia amerických občanů, kteří jezdí autem i do schránky pro poštu, leč není všem dnům konec. Teploty venku stoupají, můj objem spolu s hmotností se zvětšuje, kdoví, možná si budu v červenci jezdit do sousední Jednoty pro chleba.

Ale k věci. Usedla jsem brzy ráno do Fišty a vydala se na cestu do hlavního města. Z domu jsem se opět vykopala deset minut po plánovaném odchodu a už teď mi bylo jasné, že do špitálu na kontrolu dojedu pozdě a následky budou tvrdé. Důchodci dokáží být velice rychlí a dochvilní, když přijde na věc. Rozhodla jsem se, že obětuju větší než malé množství benzínu a jen co opustíme brány města, šlápnu svému autíčku za krk. Ale ouha. Už na poslední křižovatce bylo jasné, že někde vpředu je umělec, který nám ze zatím neznámých příčin cestu osladí. Buď čepičář nebo svátečňák, v nejhorším případě autoškola. Prostě fronta hned na začátku čítala dobře deset aut a téměř všichni (až na kamikadze výjimky) jsme věděli, že až po dálnici nepředjedeme. Kromě červeného renaulta, který mezi námi poskakoval jako kamínek na hladině a ve finále se ukázalo, že svými sebevražednými pokusy se posunul jen o čtyři auta, jsme se všichni odevzdaně táhli jako smradi těch nešťastných deset kilometrů s omezením rychlosti na 70km/h kvalitní čtyřicítkou. Prošla jsem všemi předepsanými stádii: vztekem (výrazy, které jsem na adresu viníka použila jsou tady pro brzkou hodinu nepublikovatelné), smutkem (rozloučila jsem se s předním místem ve všech frontách, které mě toho dopoledne čekaly) i smířením. Pustila jsem rádio na maximum, mezi kolena zapasovala láhev s džusem, upíjela a kochala se okolní krajinou. Po dvaceti minutách jsme se konečně dostali na dálnici. A v zatáčce jsem ji zahlédla: modrá fábie, zoufale brzdící v připojovacím pruhu téměř na nulu, jak se bála zařadit. Všichni ostatní ji obloukem objížděli a pokračovali rovnou levým pruhem, aby od té hromádky neštěstí byli co nejrychleji co nejdál. Až jsem se dostala na řadu i já. Šlápla jsem na plyn, vyhodila blinkr a zvědavě nakukujíce za volant škodovky jsem se řadila do provozu. A tu jsem prozřela. Fábie byla evidentně fungl nová, kdyby si člověk dal tu práci a hledal, někde by měla ještě cenovku a na zadním okně se skvěl velký bílý trojúhelník s písmenem Z. Uvnitř seděla dáma, netroufnu si přesně určit věk, ale snad něco málo ke čtyřicítce, nalepená tváří na předním skle, pevně svírající volant, až jí klouby zbělely. Vzpomněla jsem si, jak malá dušička ve mě byla při mé první sólo jízdě. Ve vánici, na zadním sedadle chlebíčky na silvestrovskou oslavu, brzdila jsem i očima a těch patnáct kilometrů jela skoro hodinu. Bylo mi čerstvých osmnáct, nebyla jsem ničí máma ani manželka, zodpovědnost veškerá žádná, kdybych se v té závratné rychlosti vysekala, hrozil mi maximálně zlomený nehet. Pocítila jsem k paní Začátečnici obrovskou úctu. Obdivovala jsem tu odvahu a odhodlání. A byla jsem na ni strašně pyšná. Ještě tři kilometry jsem ve zpětném zrcátku sledovala tu nekonečnou frontu, která se za ní tvořila, ale ona se nedala vyprovokovat, sveřepě držela šedesátku a drandila po dálnici na Prahu. Doufám, že dojela do cíle bezpečně a v pořádku a otrkala se stejně, jako já před těmi patnác... třinác... několika lety a příště už to rozpálí. Ještě nekolik kilometrů a bude stejná frajerka, jako ti chlapi, co na ni toho dne troubili. Moc jí držím palce.

Mé nadšení nevydrželo moc dlouho. Když jsem v Praze přijela na své oblíbené placené parkoviště, bylo příliš brzy na hlídače a jelikož tady pohazuju auto často (zdalipak bych z nich vymámila slevu za věrnost?), znám systém. Zaparkuju v pěkném chlívečku blízko výjezdu a úderem sedmé si pán s kasičkou strčí lístek za stěrač. Tak se to tady dělalo VŽDYCKY. Až na to ráno. Jen jsem minula strážní budku, už jsem ho viděla vycházet. Zastavila jsem, stáhla okýnko a s širokým úsměvem na líci se jala omlouvat.

"Promiňte, já nevěděla, že tady tak brzy ráno budete."

"Madam, vidíte támhle na zemi tu stopku?" opáčil on.

"Já o ní vím, právě vám vysvětluju, že jsem vás tu ještě nečekala."

Ignoroval mě: "tak já mám s esenbákama domluvu .... víte kdo jsou esenbáci?" (opadl mi úsměv. Ani ne tak ze strachu z policie, ale začala jsem litovat svých ponížených omluv.) "Tak já mám s těma esenbákama domluvu, že když na té stopce někdo nezastaví, já je zavolám, oni přijedou, daj tomu řidiči pětistovku flastr a já z toho stopadesát korun dostanu."

Zvedl se mi žaludek. Pokud si pán myslí, jak je vtipný, dost se mýlí.

Asi pochopil, že přestřelil: "věříte tomu?"

"Ale jo, dneska je možný všechno." pronesla jsem patřičně otráveně.

"Nevěřte" a začal se svému vykutálenému vtipu smát. To ještě netušil, že kdo se směje naposledy, ten se směje poslední.

Když jsem se po pěti hodinách vrátila, opět v dobré náladě, patřičně jsem si hlídače vychutnala. Ono totiž takto: Fišta je auto slušně vychované, když má platit za parkoviště, vždycky nechává dýško a nikdy nechce doklad o zaplacení. Tentokrát ne. Nepomohly ani snahy typu "já už nemám drobné, musím vám to dát v pětikorunách, nevadí?", nechala jsem si vrátit do poslední koruny. Účtenku jsem samozřejmě vyžadovala taktéž. A bylo mi úplně jedno, že děda lituje stopadesáti korun, které mohl strčit přímo do své kapsy. Smála jsem se poslední a bylo mi z toho tak nějak dobře po těle. Mrše.

Zamilovaná až po uši

Zamilovala jsem se. Nejde o chlapa, byť zbožňuju i půdu, po které J. kráčí, ale o město. Jedno roztomilé, ani velké ani malé sídlo v naší krásné zemi. Byla to láska na první pohled. Ano, i k betonovým chodníkům a několika cihlovým budovám může člověk chovat takhle vřelé city a tvářit se, že jinak je naprosto normální.

Začali jsme Matymu hledat školu. Náš státní systém totiž se vzděláním myslí na úplně šechny, včetně těch, kteří neudrží v rukou pentilku a knihu mají za zdroj nádherného krrrršššš, když se trhá papír. Prostě docházka do základní školy je povinná a tečka. A tak jsem se poptala po okolí, samozřejmě i strýčka Gúgla a dostalo se mi rady zavolat do jednoho krásného zařízení, nedaleko našeho bydliště. Jak mi řekli, tak jsem učinila a s velmi milou a ochotnou pedagožkou jsem nám smluvila rande. Vezmeme sebou Matýska, který se po škole rozhlédne a posoudí, zda ji navštěvovat bude či ne (samozřejmě platí právo veta jeho rodičů, ale tím mu nikdo nechtěl kazit náladu) a sám se představí místním zaměstnancům, kteří se naopak rozhodnou, zda má nebo nemá v budoucnu rozšířit řady hrdých absolventů.

Toho dne jsme se všichni probudili do nádherného, prosluněného rána, sbalili svačinu, kšiltovky a klíče od Arthura a vydali se na cestu. Která netrvala dlouho a my pohodili auto na parkovišti u rozlehlé louky, za kterou prosvítaly střechy chatiček zahrádkové oblasti. Idylka teprve začínala. Ke školní budově to bylo kousek a my stanuli před oříškem čítajícím asi patnáct schodů. Ve škole s postiženými? Opravdu? Ze dveří vykoukla vysmátá zaměstnankyně, informovala nás, že z druhé strany je výtah, ale jsme-li dost odvážní a silní, můžeme kočárek vynést do druhého patra svépomocí. Čehož se J. opravdu nebál. Po pár minutách už Máťa spokojeně výskal v kanceláři a s paní psycholožkou vedl svůj první přijímací pohovor. Mezitím nám byla představena škola a moc se nám líbila. Atmosféra více než uvolněná, učily se všehovšudy čtyři děti, jeden chlapec si užíval sladkých dvacet po dobrém obědě a žádnému pedagogovi to nevadilo. Všichni se na nás usmívali a vůbec byli moc milí. Poděkovali jsme, vyzvedli si v kanceláři syna a těšíce se na časy budoucí, kdy se z našeho dítěte stane školák, vyrazili na malou procházku.

Už fakt, že cestou právě rozkvetlou alejí směrem k centru města nás nahlas a zřetelně zdravily všechny děti, které jsme minuli, mě přiváděl v nadšený údiv. Holky házející si míčem, jimž chyběly už jen minišaty a bílé podkolenky, kluci na koloběžkách a jedno batole ládující se pískem, vypadali jako z dobové pohlednice. Dvakrát doleva a ocitli jsme se na náměstí, kde se opravdu zastavil čas v roce 1983. Ano, i na takový pravěk s J. pamatujeme. Až se mi zatetelilo srdíčko nostalgií. Uprostřed stála kamenná fontána, kolem které pobíhaly děti, výskaly, stříkaly po sobě vodu, dokonalému kýči chyběl jen fotograf, který by scénu zvěčnil. Okolo na lavičkách posedávaly důchodkyně, vyhřívající se v jarních paprscích a pošťák v uniformě, který se zastavil jen na slovíčko. Měla jsem pocit, že zná každého. Náměstíčko bylo orámováno podloubími, uvnitř kterých se skvěly nápisy jako Lahůdky, Elektro, PNS, Maso-Uzeniny, Točená zmrzlina, a jižní straně dominovala funkcionalistická budova Národního výboru ozdobená plastikou, kterou jsem podrobněji nestudovala, ale vsadím krk, že bych na ní našla rolníka, vojáka, horníka a nejspíš i soudružku v šátku. Rozběhli jsme se po prodejnách a užívali si úsměvné "Dobrý den, co to bude?", " a další přání? Před hodinou přivezli čerstvé vepřové" prodavačů a jejich následné "Děkujeme, přejeme krásné odpoledne." To se mi v naší jednotě nestalo měsíce, v Tescu nikdy. Chvíli jsme ještě poseděli na lavičce, posvačili a pak se po vzoru místních loudavým, pohodovým krokem vydali směrem k autu. Načež jsem začala. Jako to malé dítě neochotně opouštějící výkladní skříň hračkářství, zahájila jsem vydatnou psychologickou masáž mé drahé polovičky. Že se mi tady moc líbí, že jsou tu všichni milí a Maty tady možná bude chodit do školy a děti tady zdraví a nejezdí žádné trolejbusy, metro ani tramvaje a vůbec, přestěhujme se, přestěhujme se, přestěhujme seeeeeee!

Můj muž rozumně prohlásil, že byť i jemu malé městečko učarovalo, je potřeba vše zvážit, srovnat pozitiva a negativa, dát si s rozhodnutím patřičně na čas, abychom se neukvapili, že tato procedura mu bude trvat určitě několik měsíců, ne-li let, mám se prý uklidnit a pak se uvidí. Jistě. Já JSEM klidná. Ale pokud někdo z vás ví o domě, bytu, či louce k postavení stanu na prodej, které by se nacházely přímo uvnitř tohoto skvostu české urbanistiky nebo v rozumné dojezdnosti, ozvěte se mi. Rozbiju prasátko a zaplatím vším, co z něj vypadne.