U nás na gauči bydlí anděl

a má úplně ošoupaná křídla. Sedí tam a odpočívá. Má proč. Poslední dobou makal jako barevný a musím říct, že odvedl skvělou práci.

Bylo tu ticho. Dlouho. Ne, že by se mi nechtělo psát, právě naopak, potřebovala jsem ze sebe sypat písmenka, jako mlýnek na maso. Vypsat se z té hrůzy, která mě (zase) potkala a se kterou se budu muset (zase) poprat. Měla jsem rakovinu. Zase. A kromě patetických frází o umírání mě nenapadala kloudná věta. Tak jsem raději mlčela.

Po posledním ultrazvukovém vyšetření, o němž jsem tu psala, a které se nikomu pranic nelíbilo, jsem jednoho čtvrtečního rána volala do nemocnice a přemluvila sestru, aby mi výsledky testu na nádorové markery sdělila do telefonu. Prý nula, nula nic, zdravá jako řepa. Zhluboka jsem si oddechla a užívala života plnými doušky. Po čtrnácti dnech jsem přemluvila své líné a lehce nervózní já (přeci jen, krev nekrev, ta potvora se tam někde může schovávat a dělat mrtvého brouka, aby ji nikdo včas nenašel) a vyrazila vstříc dalšímu ultrazvukovému vyšetření. Které dopadlo ještě hůř, než to předešlé. Cysty, kam se člověk podívá, voda, tam kde být nemá, prostě všechno ukazovalo na to, že se má ztracená přítelkyně vrátila a ještě si spolu užijeme. Byla to pro mě rána pod pás. Čtyřicet minut jsem se hádala s lékařem v ordinaci, že ne, na operaci nepůjdu, a i kdyby náhodou, poslední a jediný zbývající vaječník mi nevezmou, páč chci mít ještě spoustu dětí a vůbec, ať si celý operační sál i tým píchnou do špic. Pan doktor se snažil chovat jemně a citlivě, ovšem po několika minutách i jemu došla trpělivost a bylo vidět, že by mě nejraději popadl za flígr a pěkně se mnou vyběhl. Přes veškerou mou snahu a výmluvnost jsem ho nepřesvědčila. Buď za týden na operaci nebo si mám jít shánět rakvičku.

Mé soukromé nebe se zatáhlo, slunce zašlo, začalo pršet a po celý další týden nepřestalo. V té nejhorší variantě mi zbývalo pár let života, v té nejlepší už jsem nikdy nemohla mít děti. A nikdy je strašně dlouho. Honily se mi hlavou ty nejčernější myšlenky a obecně se mnou byla houby sranda. Teď je to vaječník, příště děloha, následuje několik dalších orgánů a končetin a já si opravdu budu shánět slušivý kostýmek do urny. Kolikrát tohle ještě snesu? Kolikrát to vydrží moje psýcha, srdce, muž, rodina a přátelé?

Rozhodla jsem se, že bez boje se nevzdám. Rozeslala jsem své lékařské zprávy do světa, poprosila blízké, kteří buď mají kouzelné onkologické schopnosti nebo aspoň přátele, kteří těmito disponují a křičela jsem o pomoc. Prosím, řekněte někdo, že to je omyl! Že se spletli a já mám naději! Když už nic jiného, dejte mi čas! Ale vyslyšena jsem nebyla. Odpovědi byly jako přes kopírák. Je to špatný holka, poslechni je. Nech je, ať z tebe vyhrabou molitan jako z té panenky a nechají jen to zdravé, čisté, to s čím se dá žít, nebo umři.

Dnes jsem s hlavou sklopenou a se slzou v oku pokorně nakráčela na oddělení a čekala datum. Předoperační vyšetření bylo hotovo, všechno nezbytné vyřízeno a zařízeno a tak hurá do víru vášní. V ordinaci jsem odevzdaně vyslechla velkolepé operační plány šéfa kliniky, že budou řezat a řezat tak dlouho, dokud nezůstane jen to nejnutnější k přežití a vůbec žádná rakovina. - Dobrá, dělejte jak umíte.

Než jsme se rozloučili, dostala jsem k ruce dalšího mladého fešáka (kam na ně v tom Motole chodí? Mají nějakou líheň modelů ochotných přeškolit se na gynekologa?), abychom spolu zašli na kontrolní ultrazvuk. A to byl můj letošní ježíšek. Po několika minutách intenzivního sledování monitoru se pan doktor nechal slyšet, že jemu se zdá vše zdravé, v pořádku a normální. Pro jistotu své výsledky několikrát zkontroloval, přepočítal a znovu zkontroloval, ale už nebylo pochyb: "Gratuluju, žádná rakovina" usmál se na mě. Nebýt to naprosto cizí chlap, skočila bych mu kolem krku a stopy po rtěnce by se mu doma vysvětlovaly opravdu těžko.

Pan profesor nejprve nevěřil ani mým slovům, ani zprávě, kterou mladý lékař vytiskl, ale nakonec byl udolán tištěnými argumenty. Ultrazvuk nelže. Nikdo si to neumíme vysvětlit, ale za pět minut dvanáct si to mé tělo prostě rozmyslelo, a předvedlo se přístroji jako naprosto zdravý kus ženské.

A až dnes mi to došlo. Ne po první operaci, ani po té druhé. Ne po chemoterapii, ale až dnes jsem si konečně uvědomila, že jsem dostala druhou šanci. Všechno ostatní se najednou zdálo tak malé. Problémy s Matýskem, peníze, kariéra, už oplakaná snowboardová sezóna, všechno to bylo pryč. Mám možnost začít znovu a lépe. A já ji využiju. My ji využijeme. Už moc dobře víme, jaké to je, ráno se probudit a vědět, že je před námi další jeden den. Ať je jakýkoliv. Být tady na světě je velmi vzácný dar a my si ho už konečně umíme vážit.