Půl roku poté

Ten den začal jako jedna velká legrace....

Ráno jsem plná elánu vyběhla z domu, nadechla se čerstvého zářijového vzduchu, zapálila si cigaretku (abych se nepřekysličila) a nasoukala se do auta. Destinace - Motol. Je čas na půlroční kontrolu. Věděla jsem, že je všechno v naprostém pořádku, subjektivní potíže nemám (nádherný eufemismus pro spala-bych-až-bych-brečela) a tak není čeho se bát.

Až na tu frontu. Já z toho špitálu jednou dostanu osypky. Člověk dostane kartičku, velikou, takovou, která se nevejde ani do dokladovky, ani do peněženky, ale v kabelce je schopná se ztratit během dvou minut a na ní výrazným černým písmem datum s PŘESNÝM časem, kdy se má dostavit. To slovo přesný je tady velice důležité, neboť tato nemocnice zná naprosto přesný význam slova relativní. Máte-li vejít do dveří ordinace úderem desáté hodiny, počítejte s tím, že do oběda tuto místnost zevnitř nespatříte. Nevadí, byla jsem připravená.

Na ultrazvuku jsem byla druhá v pořadí půl hodiny před termínem a spokojeně jsem se začetla do přinesené, dost objemné knihy. Jak říkám - byla jsem připravená. Když tu do čekárny vstoupilo asi deset těhotných žen v různém stupni obtloustlosti a já nabyla dojmu, že tak rychle se k přístroji, jenž je v této rozlehlé budově a nejspíš i Praze evidentně jediný svého druhu, prostě nedostanu. Ano, hádala jsem správně. Po padesáti minutách mi bylo laskavě dovoleno podstoupit vyšetření. Budiž sympatické paní doktorce ke cti, že se za zdržení omluvila, byť nebylo její chybou. Taky bude v širokém dalekém okolí jediná svého druhu. Zpráva, kterou jsem si odtamtud odnášela už moc veselá nebyla. Druhý a dnes již můj jediný zbývající vaječník se tváří velmi podezřele. Ale netřeba se hroutit, příčin může být taková spousta, děla lékařka, že rakovina stojí dva kilometry za pomyslnou frontou. Jistě. Nehroutila jsem se. JÁ jsem totiž naprosto zdravá a na tom si trvám.

I obsadila jsem židli v jiném patře v jiné čekárně před naprosto jinou ordinací. Ze které jsem se nezvedla další dvě hodiny. Přiznávám, že posledních dvacet minut jsem byla v pokušení opustit budovu, ztratit se, kouzelnou kartičku spálit a dělat, že jsem tamními chodbami nikdy neprocházela - to bude nějaká mýlka, sestři. Přesto jsem vydržela a odměnou mi byl velmi sympatický mladý pan doktor, dle mého odhadu čtrnáct dní po atestaci a měl ty nejkrásnější modré oči, jaké jsem kdy viděla. Prostě skoro jako můj J. Pánové nyní prominou lehce impertinentní vsuvku, ale na gynekologickém oddělení bych tyhle fešáky ze zákona zakázala. To prostě není zdravý. A tento lékař se mnou nejprve zavedl společenskou konverzaci, na téma "Proč se, slečno, tváříte jako kakabus?" Odsekla jsem něco v tom smyslu, že jsem dopoledne strávila v čekárně a nyní se již nacházím ve značném stupni naštvanosti a otrávenosti.

"Ale to není moje chyba." upřel na mě doktor modré oko.

"Což je mi naprosto fuk, jste první na ráně." odvětila jsem.

Ale aspoň jsme se začali smát.

A nepřestali jsme ani během rozhovoru, jenž se týkal ultrazvukového vyšetření. Lékař nasadil kamennou tvář, řekl, že to není dobrý a že se s tím bude muset něco udělat. Na můj dotaz - a co jako? - odvětil, že to se ještě neví, že se musí udělat spousta dalších testů a jiného mučení plně hrazeného zdravotní pojišťovnou, a až když se potvrdí, že je to rakovina, budeme se bavit o tom co dál.

"A co když to není rakovina?" zaskočila jsem ho naprosto jednoduchou otázkou, kterou dle překvapeného výrazu ve tváři vůbec, ale vůbec nečekal.

"No, to nám řekne až histologie."

"A vzorek na ni budete vyndávat laparoskopicky, že?" nabídla jsem jednoduché řešení. Břicho mám už tak rozřezané skrz naskrz.

"Tak s tím nepočítejte. S tímhle druhem nádoru se musí strašně opatrně."

"Ale já se ptám, co jestli to NENÍ nádor?"

"Tak to nám řekne až histologie."

Došla mi trpělivost: "Vy se mě snažíte nasrat, že pane dokotre?"

Abych to zkrátila, zkoušela jsem jeho nervy a znalosti ještě dobře deset minut a bylo mi naprosto jedno, jaká fronta čeká za mnou. Já z něj tu pozitivní prognózu vykřešu, i kdybych ho musela ztlouct. Po dost razantní výměně názorů, kdy jsme se chvíli smáli a chvíli na sebe téměř křičeli, lékař debatu ukončil: "Nezkoušejte to, teď prostě musíme najít řešení, které je pro vás nejbezpečnější."

"Takové není, pane doktore," zvážněla jsem. "Na rakovině dvakrát do roka není vůbec nic bezpečnýho."

Rozhodla jsem se, že když ten den začal jako veliká legrace, taky tak skončí. Zavolala jsem kamarádce, která je z oboru, nechala se od ní ukonejšit a vyrazila z brány nemocnice, vstříc zářným zítřkům a za klukama. Pravděpodobnost, že by se to svinstvo vrátilo půl roku po chemoterapii je tak strašně mizivá, že se výhra ve sportce jeví jako tutovka. Pravda. Vyplním tiket a budu se raději těšit na ty milióny.