Přišla pošta

Tohle miluju. Přijít domů, otevřít schránku a zjistit, že něco přišlo. Cokoliv. Balík, dopis, pohlednice, reklamní leták. Složenka mi, pravda, zase takovou radost neudělá, ale těch chodí málo a podle pravidel hry je má na starosti J. Já ji jen vystavím na stole hned vedle monitoru počítače, nejlépe tak, aby ho zčásti překrývala a počkám, až to mému muži začne vadit a zaplatí ji. S balíky je to zajímavé. Přestože se v bytě téměř pořád někdo vyskytuje, ať já, zmožená chemoterapií nebo teta Š. pečující o Máťulku, nikdy před domem nezastaví modrá dodávka, ale naprosto v tichosti a nenápadně se objeví upozornění ve schránce. Začínám podezřívat Českou poštu, že navzdory reklamám, které slibují doručit cokoliv až do adresátovy postele, to dělá naprosto účelově a naschvál. Tady totiž začíná trápení, které s touto institucí mám.

Vím přesně, kdy otvírá a zavírá místní samoobsluha. Znám její provoz o víkendech i o svátcích. To samé platí o trafice za rohem a módním butiku přes silnici. S Tescem na okraji sídliště nemám už vůbec žádný problém, to jede nonstop. Za nic na světě si nemůžu zapamatovat provozní dobu místní pošty. Naše rodina využívá jejích služeb maximálně už proto, že jsme mladý pár plus jedno handicapované dítě jednadvacátého století a tak rádi a často nakupujeme přes internet. J. si pomalu ale jistě pěstuje závislost na aukčních serverech, kupuje tak náhradní díly do Arthura, které později použije, anebo knihy s tématikou informační technologie, na které tady pak sedá prach. Shání tak kdeco. Jednoho krásného dne se pokusí pořídit v dražbě čerstvé mléko a půlku chleba a já mu jeho koníčka zatrhnu. Každopádně je to klikař, který kdyby si pro svůj toužebně očekávaný palivový filtr přišel na místní poštovní pobočku o půlnoci, dostal by ho. Já nikoliv. Ať se postavím před ty zamřížované a zamčené dveře kdykoliv, budou mít ještě zavřeno, už zavřeno, nebo pauzu na oběd, i kdyby bylo devět ráno. Udělala jsem několik pokusů, jak si ony důležité časy zapamatovat, ale všechny lístečky jsem před sebou velmi pečlivě schovala, diář ztratila (raději hned hodinu poté, co jsem do něj zapsala otvírací dobu) a ruku od fixy umyla.

Dnes jsem měla štěstí. Bylo to dáno hlavně tím, že jsem šla navštívit kamarádku, bydlící hned vedle úřadu a tak jsem si lístek o úschově balíčku i občanský průkaz vzala preventivně s sebou, poněvadž co kdyby. Totiž, před čtrnácti dny, kdy jsme strávili nádherný víkend na moravě u rodičů, jsme, jak je už naším dobrým zvykem, opět zapomněli pár kousků naší objemné výbavy přibalit a Matyho oblíbený sirup a už ne tak preferovaná jarní bunda (zapíná se na knoflíky. Jakobych své dítě slyšela křičet: "Zip, mami! Vždycky zip!") zůstaly tam. Babička byla laskavá, ihned poté, co zjistili, že jim po nás doma něco přebývá, poslala informační sms a následně balík. Takže jsem ráno vstoupila do budovy, abych nafasovala krásně zabalenou krabici od bot, popsanou sestřiným úhledným písmem, převázanou motouzem s výstavním uzlem, která na mě mrkala červenými, mokrými a silně lepícími rohy. Paní pošťačka je zkoukla odborným okem a optala se, co je obsahem, nejspíš ze strachu, že bych mohla zásilku nepřevzít a pošta by se musela se sladkými skvrnami potýkat cestou zpět na místo odeslání. Smutně jsem pokrčila rameny a odvětila, že dětská bunda, ale že si ji vezmu. Ignorovala jsem slečnin překvapený výraz, který naznačoval, že by ráda věděla, z čeho je ten kus oděvu vyroben, když teče, podepsala jsem převzetí a odešla.

Je pozdě odpoledne, balík leží v předsíni na botníku, voní po ovoci a já stále sbírám odvahu ho otevřít. Při představě, co najdu uvnitř mě jímá děs a hrůza. Pohrávám si s myšlenkou celý ho věnovat sociálně slabším skrz popelnici u parkoviště, ale zvědavost, jestli uvnitř neleží nějaký bonus, třeba průvodní dopis od našich nebo domácí zavařenina, je silnější. Nejspíš to provedu jako s vosou na okně, ze které dostávám záchvat paniky (a můj muž se mi pokaždé směje, že mě jednou ta hmyzí bestie sežere), prostě počkám na J., až se vrátí z práce a balíček otevře. Každopádně mám zkušenost. Nenechat si posílat nic, co by se mohlo rozbít a vylít, nebo by se tomu mohl uvolnit uzávěr, nebo by se to prostě mohlo rozhodnout, že nemám nic lepšího na práci, než čistit Matyho oblečení od třešňové šťávy.

Dodatek: Je večer. Zřítelnice oka mého právě otevřela balík a výstižně pronesla: "Fuj." Ani lístek, ani maminčina marmeláda, ale díky prozíravosti balitele, záplava lepivého igelitu. Bunda byla bezpečně zauzlíkována v sáčku a tak nemusím ani prát. Jsem fakt hodně spokojená.