Když anděl mávne křídly, stane se zázrak

Motto: "Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš." Forrest Gump

Svatá pravda. Jsou dny barevné a krásné, jako ten, kdy se Maty poprvé posadil, nebo když jsme se stěhovali do vlastního. Potom přijdou dny šedivé, uplakané a smutné, jako ten, kdy jsem se dozvěděla, že mám rakovinu nebo když příbuzným umřel pejsek. Dnes jsme se dozvěděli, že kamarád E. je už týden v psím nebi. Doufám, že tam má spoustu kostí nacpaných šťavnatým morkem a má s kým běhat.

Vůbec to byl zvláštní den. Sbalila jsem si tašku do nemocnice, vyprala župan a probrala DVD s filmy, aby nebyla nuda. Každá věc, kterou jsem vzala do ruky na mě křičela: "Chemoterapie! Bude ti blbě!" a vysmívala se mi. Zase ten kolotoč při příjmu, kdy budu někde čekat, abych pak spěchala a někam spěchat, abych tam dlouho čekala. Unavené sestry, bílá postel, nové spolubydlící. Ošklivé motolské bludiště a nepříjemná sanitářka.

A potom přijde teplý jarní podvečer, kdy vytáhnu svého syna ještě rozespalého z postýlky a posadím ho k večeři. Jelikož jsem matka líná a neschopná, jakoby mi čert našeptal, abych to zkusila, že to třeba tentokrát vyjde, vkládám lžíci Matýskovi do ručičky a slyším se, jak říkám: "No! Tak to zkus! Najez se pro jednou sám." A mé zelenomodré oko nevěří tomu co vidí, má spodní čelist klesá níž a níž na hruď a já vidím svého čtyřletého syna, jak si vkládá sousto do úst. Úplně sám, velmi pečlivě a pomalu, pusinku dokořán a vratkými pohyby se snaží lžíci nasměrovat dovnitř. To není možný. Ještě jednou! Naberu Matymu jídlo na lžíci a čekám. Stejná scéna. Matýsek pozoruje těstoviny, jak míří mezi doširoka rozevřené čelisti, na mlsný jazýček a do hladového bříška. Roztřeseným hlasem volám J., aby se taky přišel podívat, jak se dějí zázraky a rychle vytahuji kameru. Tohle je ten okamžik hodný zaznamenání. To je ta chvíle, kdy někde nahoře anděl mávnul křídly a na Matýska se sneslo jedno zlaté peříčko.

Vím, že Lourdy a Medžugorje mají požehnání od církve a náš byt uprostřed malé středoevropské země se s nimi nemůže měřit. Je mi naprosto jasné, že matka zdravého dítěte skáče metr dvacet při pohledu na takovou scénu. Ale když se tohle přihodí postiženému klukovi, jehož rodiče pomalu ale jistě ztrácí víru v lepší zítřky, je to o slzách a o srdci, které se může každou chvíli rozskočit radostí. Moment, který si ti dva budou pamatovat do smrti smrťoucí.