Host do domu, Bůh do domu

Miluju návštěvy. Kohokoliv, kdykoliv, v kteroukoli denní či noční hodinu. Nikdy u nás není dost lidí, aby mě vytrhli ze zajetých kolejí, z rutiny uvařit večeři, kouknout na zprávy, umýt zuby, pomodlit a spát. Možná je to dáno právě tím, že jsem byla vychována v úplně opačném duchu. Za dob tvrdého komunismu se mí prací a životem znavení rodiče vraceli pozdě odpoledne ze zaměstnání, táta se šel natáhnout, aby měl dost sil na noc, na hlavní spánek dne, maminka se zavřela v kuchyni, před sebou zajímavou knihu z dob Julia Caesara a tady bude KLID a TICHO. Nikdo neběhá, nezlobí, nedělá nepořádek, děvčátka si způsobně, tiše a bez hádek (neproveditelné) hrají zavřené v dětském pokoji. Přivést si kamarádku na odpoledne, neřku-li na noc bylo velmi vzácné a stálo to jednoho mnoho sil při prošení a přemlouvání, že budeme hodné, budeme jako pěny a půjdeme brzy spát. A tak si to dnes vynahrazuju. Všichni příbuzní, kamarádi, známí, obchodní cestující, členové církve svědků Jehovových u nás mají dveře dokořán.

Jelikož v mém rodném hnízdě byly návštěvy vzácností, před každou se náš byt uklízel, čistil, cídil, až se leskl jako pejskovi kulky. To mi zůstalo. Sice už ne s takovým elánem, nadšením a energií, běhám našimi třemi pokojíčky s luxem a prachovkou. Aby se tu hostu líbilo. Aby se nebál sednout si na záchodě na prkýnko nebo položit cestovní tašku do prachu na zemi. Stejně pak otevírám dveře s obligátní větou "Moc se tu nerozhlížejte, nemám uklizeno", což vytáčí zejména maminky ročních dětí, které pro samou péči o čerstvého chodce nestíhají ani uklidit pyžamo pohozené na gauči. Chápu je. Tím více po jejich odchodu, kdy neuvyklá řádění běhajícího průzkumníčka, vytahuju Matyho hračky z myčky na nádobí a utírám čokoládové ručičky ze skleněné vitríny metr a půl vysoko, uvažujíce, jak se tam asi dostaly.

Roli hostitelky mám moc ráda. Na stole mám přichystané pohoštění, v poličce asi dvacet druhů čaje a snad všechny typy kávy, podle příležitosti se v lednici chladí víno nebo nepečený zákusek. Mým oblíbeným hostem je Maťulkova kmotra, kamarádka K. Má své vlastní klíče od bytu, přesto vychovaně zaklepe (prý, co kdybychom měli napilno a ona nechce rušit), odemkne si a jde přímo do kuchyně, kde ze svého kouzelného baťůžku vytahuje sýry, klobásky, sušenky, olivy, nápoje s alkoholem i bez a začne plnit mísy. Nevadí, že konferenční stůl už tak přetéká a pomalu není kam postavit hrneček s kávou. K. se v mé kuchyni vyzná a s jistotou krájí, nakládá, strouhá a nalévá. Na můj dotaz "Dáš si kafe?" odpovídá "Jo, už vařím vodu. Chceš taky?" Jak říkám, fantastická návštěva. Pohrávám si s myšlenkou vrazit jí do ruky hadr a nechat ji umýt okna, když už i tak je u nás jako doma a všechno zvládá za mě, ale mám obavu, že by mě buď uraženě odmítla, nebo ještě hůře, zeptala by se, kde přechovávám čistící prostředky a kýbl s vodou.

Podobné tendence má máma. Je zatím jediným členem mé rodiny, kdo překonal obrovskou vzdálenost, která Čechy a Moravu dělí a strávila u nás několik dní. Samozřejmě se o ni starám jako o VIP, v pravidelných intervalech se ptám, zda nemá hlad či žízeň, hlídám, aby bylo po ruce pořád něco malého na zub a snažím se v bytě udržet jakýs takýs pořádek. Přesto se mi během její poslední návštěvy, která trvala týden, nepodařilo naplnit myčku, poněvadž pokaždé, když se ve dřezu objevil jeden dezertní talířek a dvě skleničky, vyčíhala okamžik, kdy opustím místnost a nádobí rychle umyla ručně. Což se ve finále ukázalo býti poněkud kontraproduktivním, jelikož po celou dobu se na dně myčky krčil jeden zapomenutý rendlík upatlaný od kaše, vytrvale čekající, až někdo ten krám konečně doplní a zapne a čím dál tím méně vonící. Maminka je velmi vítaná návštěva a to i přesto, jak se mi snaží taktně naznačit, že jsem pořád ještě ta její malá bordelářka a špindíra. V nestřežených okamžicích vypouští poznámky jako "Chceš, umeju ti okna?" nebo "Kde máš Pronto? Já ten stůl trošku přetřu." Zhluboka se nadechnu, vykouzlím úsměv a buď se zvednu a jdu pracovat, nebo, a to častěji, pronesu poznámku o tom, že se mi okna přes která není vidět, jestli je venku světlo nebo tma líbí a stopy Matýskových ručiček slouží jako dekorace.

A dále přijímáme návštěvy praktické, lidi s šikovnýma rukama a geniálním mozkem, jako Matyho kadeřnice. Té se nás zželelo a jednou za několik měsíců vyjede pár pater výtahem a zkulturní nám dítě. Sice přes jeho kategorickou nevoli, ale nedá se svítit, odmítám svému synovi vázat francouzský cop. Dnes Matýska navštívila odbornice na slovo vzatá, dětská zubařka. Před několika dny (možná týdny, no dobrá, bude to měsíc) jsme si všimli, že jeden zoubek v synově pusince skýtá více barev než bílou a jelikož vzhledem k jeho stavu je nám naprosto jasné, že posadit ho v ordinaci do křesla a říct "Otevři pusinku, zlatíčko" by byla vysloveně ztráta času a výsměch našim výchovným metodám, uvítala jsem nabídku mé internetové kamarádky, že se přijede na zkažený chrup podívat osobně. Paní doktorka dorazila k našemu velkému překvapení obtížena dárky jako kartáček na zuby a krabička čokolád (poněkud matoucí kombinace, ale Matýsek měl hlavně ze sladkostí velkou radost), z kabelky vylovila patřičné propriety a odvážně dala své drobné prsty všanc. Rychlostí blesku a s šikovností mistra hodináře prohlédla juniorovi obsah pusinky, vyřkla svůj ortel, který potvrzoval naše obavy a rozhodla se, že zkusí udělat drobné opravy na místě. Měla jsem o její ladné končetiny opravdu starost a musím přiznat, že Maty o svůj první kaz bojoval jako lev. Nedá se nic dělat, tohle je práce pro zubaře s hodně silným anestetikem, budeme muset do nemocnice. Nabídku revanšovat se finančně kamarádka odmítla a tak jsem jí vsunula aspoň bonboniéru (ano, vím, že se to zubařům nedělá, ale po jedné malé čokoládě ještě nikomu zuby nevypadaly), pěkně jsem poděkovala a rozloučili jsme se. Jsem jí za návštěvu vděčná z hloubi Matyho spodní čelisti a pokud by potřebovala někdy v budoucnu odřídit letadlo, velmi ráda jí nabídnu své služby.

Ať z důvodů ryze společenských nebo s praktickým posláním, mají u nás všichni lidé dveře otevřené. Máme dobré kafe, pohodlnou sedačku a když na to přijde, umíme být milí, zábavní a vtipní. Stavte se.