O cestování aneb Neviditelná

Přibližně tak obden u nás probíhá poklidná výměna názorů:

"Zítra potřebuju auto"

"Tos mi měla říct dřív, zítra vezu kolegu."

"Ale já nemám jak se dostat z práce."

"Jezdí MHD."

"Potřebuju ještě na nákupy."

"Jezdí MHD."

"A jak se dostanu z obchodního centra?"

"Sakra, jede ti autobus!"

Abych J. nekřivdila, tohle je extrémní situace, kdy měl náročný den v práci, doma nic k jídlu a Matýsek je protivný. Většinou boj o klíče vyhrávám já. Ale jelikož jsem ženská tolerantní a ohleduplná a pokud to situace a mé unavené paže a nohy vysloveně nevyžadují, přenechávám vozidlo partnerovi a sama, nebo ve třech (já, Maty a kočárek) se vydávám na cesty. Nejčastěji do hlavního města.

Hlavní město je na invalidy celkem slušně zařízeno. Na polovině zastávek metra jsou výtahy, nebo jezdící schody, na které platí přísný zákaz vstupu s kočárkem, jenž je všemi matkami sveřepě ignorován, anebo ochotní cestující, kteří pomohou kočárek vynést / snést. Pokud to nejsou cizinci. Byla jsem i odmítavě odmávnuta s anglickým doprovodným textem "nemám drobné". Moje chyba.

Poněkud zarážející se mi zdá fakt, že dva z uzlů, kde se kříží trasy a jsou tedy hojně využívány, pojem jako eskalátor či výtah neznají. Já problém nemám. Popadnu golfky s dítětem, hluboce se nadechnu, hlasitě odfouknu a počkám, až si toho okolo procházející student všimne a nabídne mi pomoc. Ovšem jak tu dělají dospělí na vozíčku, to je mi záhadou.

Maťulka z výše uvedených důvodů pražské metro moc nemusí. Buď s ním třesu po schodech, nebo na něj děsně fouká v chodbách, které díky konstrukci celého systémů fungují jako obrovský difuzor, nebo ho cpu do smrdícího počůraného výtahu, kde přes noc spí bezďáci a tlačítka mačkám přes rukáv bundy a vlhčený kapesníček. Ve vlaku se chce dívat z okna a vidí tmu, v lepším případě dráty přibité ke zdi. Když je špička a lidí moc, ohleduplně se v kočárku posouvá do strany, kdyby opravdu některý z cestujících neudržel rovnováhu a tlak davu a spadl mu dovnitř.

A moc roztomilí jsou revizoři. Tedy většina z nich. I když jsem osoba poctivá a jízdenku si kupuju, většinou mámu s kočárkem nevidí. Moc milé, děkuji.

Co pražská integrovaná doprava zavedla koupi lístků přes sms, těším se na okamžik, kdy se konečně nějakému kontrolorovi pochlubím, jak jsem šikovná. Je to velmi jednoduché. S patřičným časovým předstihem (ve špičce i čtvrt hodiny) před nástupem do metra / tramvaje / autobusu odešlu sms na centrálu a ta mi obratem (to je ta čtvrthodina prodlení) pošle zprávu, že jsem hrdým vlastníkem lístku a smím cestovat. Ze začátku jsem měla tu drzost, že jsem na potvrzovací sms nepočkala a klidně vyrazila, ovšem pak jsem se dozvěděla, že to, že mám jízdenku objednanou kdesi v éteru, která musí každou chvíli dorazit, žádného revizora nezajímá. Nemáš, zaplať. Takže když zapomenu, stojím na zastávce ve větru a dešti, nechávám si ujíždět jeden spoj za druhým a čekám, až mi v kapse pípne mobil. Že já se na to nevykašlu....

Posledně jsem potřebovala jet jen několik zastávek a bylo mi líto té hromady peněz co dám za jízdenku. Ale jelikož jsem asi za hodinu měla v plánu utratit větší hromadu za parádu, řekla jsem si, že mi to za to nestojí, a co ušetřím na pokutě, můžu vrazit do hadříků. Poslala jsem sms, počkala na odpověď a nastoupila. Už ve dveřích jsem ho poznala. Některým to prostě kouká z očí. Dotelefonoval, počkal až se rozjedeme a pátravým zrakem sjel potencionální černé pasažéry. Na mě se usmál. "Moc se nesměj, já lístek mám, heč!" pomyslela jsem si. Usadila jsem se, místa bylo naštěstí dost a cestujících málo, nachystala si telefon, že se teda po tolika letech konečně pochlubím a čekala. Pánové byli sehraná dvojka, naprosto beze slov se vrhli každý do své poloviny vozu. A já tam najednou nebyla. Prošel kolem mě, placku v kapse, zkontroloval babičku za mnou a němce s kufry přede mnou a mě normálně drze vynechal. Mé zklamání bylo obrovské. Proto ten úsměv, jako profesionál bezpečně poznal, že se nebojím a určitě mám v kapse lítačku na minimálně 3 roky dopředu. Kruciš. Blbý psychologický školení.

Nic se nedá dělat. Doma před zrcadlem natrénuju provinilý výraz v kombinaci s vyhýbavým pohledem a jednou to vyjde.