Když má chlap rýmičku

Ano. Tato těžká a neléčitelná nemoc navštívila mou drahou polovičku. V pátek přijel dřív z práce a s dutým huhňáním, že je mu strašdě špatdě, bolí ho hlava, kašle a debůže dýchat, ulehl do peřin. Jako správná pečující žena jsem uvařila čajíček, doběhla do lékárny pro igelitku léků a doma zařídila klid a ticho. Večer se J. vypotácel z ložnice, že by možná i něco malého snědl. Opatrně otevřel dveře lednice a několika rychlými pohyby ji vybílil. Byla jsem moc ráda, že se mu ulevilo.

V sobotu si malinko přispal a v poledne se s náručí posmrkaných kapesníků všoural do kuchyně, že je mu lépe a co je k obědu a co budeme dneska dělat. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo vstát později než v šest už asi měsíc, jsem na něj upřela svůj unavený zrak, usadila jsem ho, že k obědu jsou šunkafleky, že já dnes vstala, několikrát nakrmila a přebalila dítě, uvařila oběd, vyprala dvě pračky, pověsila prádlo, vyžehlila mu asi 42 košil a umyla záchod, a to vše prosím do 11,30, a že JÁ už dnes nebudu dělat VŮBEC nic, možná ještě budu schopná pustit si nějaký film.

V neděli se panu nemocnému poněkud ulevilo. Z postele vyrazil dříve než včera, oblékl se, sebral klíče od auta a s větou "Jedu du Baubaxu" vypadl z bytu. Když se vrátil, zavřel se v předsíni, kde stojí naše obrovská fantastická vestavěná skříň, které už dobře 2 měsíce nejdou zavřít dveře, a začalo mohutné vrtání, skřípání a bouchání. Začala jsem konečně hluboce litovat naše sousedy.

Ovšem, světe div se, rýmička nerýmička, po asi šesti hodinách usilovného rachotu mě zpocený J. zavedl ke skříni a hrdě popojížděl dveřmi tam a zpět. Je to šikula.

Dnes už je J. zdráv a v plné síle. Jenže já potřebuju přimontovat poličku v koupelně a spravit kapající kohoutek v kuchyni. Musím doma udělat opravdu velký průvan.