Jeden víkend v životě Prdlé Prvomatky

V sobotu ráno jsem se probudila a vzpomněla si, že jsou Vánoce a já nemám koupenou rybu a nazdobený stromeček. Rychle jsem situaci napravila, narychlo k tomu přikoupila pár dárků (každý rok si slibuju, že LETOS začnu s nákupy už v srpnu, abych měla do prosince vše hotové a každý rok 23.12. hystericky běhám po vyprodaných obchodech) a Vánoce se nakonec vyvedly.

Před obědem mě napadlo, že bych se mohla naučit jezdit na snowboardu a asi tak kolem jedenácté jsem si vykoledovala svou první zlomenou kost. Když mi odpoledne sádru sundali, zjistila jsem, že se udělalo tak teplo, že bych možná zimní sporty mohla vyměnit za ty vodní. Naučila jsem se jak sjíždět řeku v malé vratké lodičce. Vltava byla teplá a modrá, po sněhu ani památky. Mezitím se mi někam poděly Velikonoce. Prostě kolem mě profrčely. Možná, že mě někdo lehce plácl pomlázkou přes zadek, jen tak letmo.

Sedla jsem na kolo a projela skrz na skrz střední Čechy. Krajina kolem ubíhala, všechno kvetlo a nádherně vonělo a já si to děsně užívala. K večeru jsem namazala své od slunce spálené tělo Pantenolem a šla si lehnout s otevřenými všemi okny a dveřmi, páč vedro začalo být nesnesitelné. V noci naštěstí přišla bouřka, začalo pršet a dost se ochladilo.

Když jsem se ráno probudila, na poli před okny se válela těžká podzimní mlha a chodníky byly posypané listím. Napadlo, mě, že léto skončilo a my pořádně nikde nebyli. Přišlo mi to líto, a tak jsem se svěřila kamarádce, že bych chtěla někam vyrazit. "Ano, začátkem ledna jedeme na hory. Opraš prkno."

Teď je odpoledne a začíná se stmívat. Nemám nakoupené dárky a musím zajít do sklepa pro vánoční ozdoby, abych zase nemusela strojit stromeček na poslední chvíli.

Někdy mi připadá, že ten čas tak strašně letí...