O tělocviku a o miminkách

V jednom mém oblíbeném sitcomu zazněla věta: "Jsem počítač s IQ 6000. To je stejně jako má 6000 učitelů tělocviku." Dle mého je to pravda. Má profese nekompromisně vyžaduje, abych jednou až dvakrát ročně vytáhla tenisky a šla si vyplivat plíce při běhu na dvanáct minut a natáhla si všechny břišní svaly, i ty, o kterých jsem donedávna nevěděla, že je vůbec mám, při disciplíně "kdo stihne udělat víc sed-lehů za 2 minuty". Jmenuje se to Profesní přezkoušení z tělocviku a bedlivým okem na nás přitom dohlíží dva až tři tělocvikáři. Kdybych měla práci, jejíž vpodstatě jedinou náplní je hlídat partu zlenivělých cvičenců, asi by mi mozek taky brzy zdegeneroval. Tahle legrace mě čeká příští týden. Sice mám letos výhodu tréningu v mém nově oblíbeném koníčku běhat-a-běhat-daleko-a-dlouho, tudíž si letos své prokouřené plíce nejspíš nechám v hrudním koši, ale už 14 dní se snažím přinutit povolené bříško vyplodit příslušný počet cviků v daném limitu bez toho, abych se poblinkala. J. ze mě má škodolibou legraci, neboť ON to letos vyřešil, ON se teď v tom horku namáhat nebude a zkusí to na podzim. ON je totiž narozdíl ode mne inteligentní, a jestliže mu dávají pravidla hry vybrat běh nebo plavání, půjde se raději zrekreovat do bazénu, už proto, že v mládí závodně plaval a dodnes z toho těží. Někdy ho fakt nemám ráda.

V rámci nácviku na onu velkou akci jsem si zakázala mé večerní poklusávání na příštích pár dnů, aby se nohy uklidnily a pak podaly patřičný výkon. Jak jsem očekávala, dostavil se absťák. Dobrá, když ne do tepláků, tedy alespoň na kolo. Dnes jsem se donutila, vstala o 2 hodiny dřív než obvykle, natáhla na nohy nově zakoupené cyklistické elasťáky s luxusní vycpávkou na inkriminovaných místech, sedla na kůň a dojela do práce celých 17 kilometrů. Jsem hvězda. Teď jen dostat se zpátky. Venku je pod mrakem, vypadá to, že bude pršet a je zima. Osud.

Aby toho sportování na mě nebylo málo, nechala jsem se přemluvit (bože, co mě to jen napadlo) na kolektivní výlet loďkou po Vltavě. Za týden. Nikdy jsem na tom neseděla. Neumím vzít do ruky pádlo a nemám boty, do kterých mi může natéct. Mám stan z Tesca, ve který pevně věřím, že mi snad poskytne trochu přístřeší, i kdybych se jím měla jen přikrýt, když nebudu schopná jej složit. Mám totiž obě ruce levé. Jen doufám, že utopím co nejmenší počet lidí, kteří budou té ochoty a vezmou si mě do páru.

A do toho chce J. miminko. No copak já mám čas? Copak mám sílu a energii? Dnes jsem se dozvěděla, že kamarádka, jejíž první dcera je stejně stará jako Maty čeká třetí dítě. Jak ona to sakra dělá? Moc si naši malou Marit přeju. I jméno jsme už princezně vybrali, tolik se na ni s J. těšíme. Ale fakt teď nemám na těhotenství náladu. Přibrat 20kg, vzdát se kola, běhu, snowboardu, shánět výbavičku, páč po juniorovi máme všechno modré a proužkované a to bych své malé princezně nemohla udělat. Prostě teď ne. Jindy. Možná napřesrok, pokud se v mé blonďaté hlavičce nevylíhne myšlenka na nějaký nový a zajímavý sport, kupříkladu bezmotorové létání, po kterém pošilhávám už velmi, velmi dlouho. Musím doma J. připomenout, ať mě nepouští k žádnému sportovnímu letišti, jinak se naší holčičky asi nikdy nedočkáme a z Matýska bude rozmazlený jedináček, jehož matka je furt někde ve vzduchu.