Kterak jsme sháněli rehabilitační stůl

Jan Neruda kdysi řešil opačný problém: Kam s ním? My potřebovali "Kam pro něj?". V Arpidě nás naučili nové Vojtovy cviky a jelikož jsme se tomuto týrání podobnému lámání v kole nevěnovali velmi dlouho (volili jsme jemnější způsoby jak zauzlovat Máťovi tělíčko), nedošlo nám, že nemáme kde a na čem. Strejda Google na nás byl laskav a hned na první pokus nám vyplivl inzerát z loňského podzimu, kde se paní rozhlodla jeden stůl darovat, pravděpodobně v nadšení, že její dítě už tento způsob tryzny nepotřebuje. J. zaslal pokusný email. Paní jej však zpražila, že stůl dávno zmizel, jen se po něm zakouřilo.

Dobrá tedy. Když ne "jetý", poptáme se po novém. Surfujíce napříč obchodními stránkami, padala nám spodní čelist níž a níž. 4 dřevěné nohy podpírající žíněnku s cenou obsahující čtyři nuly nám připadaly poněkud drahé. Samozřejmě o příspěvku od pojišťovny nemůže být ani řeč, už proto, že z ní plánujeme vydyndat pár kaček na chodítko.

Maťulkovi se s našimi nezdary evidentně zvedala nálada, ovšem J. se nevzdal. Prohledal i ty nejtmavší kouty internetu, vymetl pavučiny ze zapadlých diskuzí a objevil NÁVOD. Za pár korun jsme koupili kousek ubrusoviny (kluci vybrali krásný, zelený se slunečnicemi, aby Matymu při cvičení bylo veselo) a kus molitanu. Já jsem zavzpomínala jak se vkládá nit do šicího stroje a ušili jsme si žíněnku. Kouzlo NÁVODU spočívalo v jednoduchosti použití. Když jdeme cvičit, poleju náš krásný dřevěný ikeácký jídelní stůl vodou a ubrus se na něj přilepí. Geniální.

A tak se u nás dvakrát denně tvrdě maká, křičí a protestuje, ale myslím, že se všichni těšíme na výsledek. Tedy snad i ti, kteří kdyby mohli, telefonovali by pokaždé na linku bezpečí, ať si pro ně někdo přijede, že se jim tu ubližuje.