Kterak měla Prdlá Prvomatka prázdniny

      Děti odjely na tábor. V bytě zavládl klid, mír a ticho. Opuštěný prostor přímo vyzýval k lenošení, nicnedělání a všeobecné zahálce. jenže to by mi nesmělo přeskočit.

     Ano, prvotní plán na následujících 5 dní bez dětí, bez manžela, který sice neodjel na tábor, ale byl plně zaměstnán a zodpovědně plnil úkoly jemu zadané nadřízenými daleko, daleko odsud, až ve městě, byl nedělat NIC.

Hlavně: 

•  nevařit
•  nepéct
• neuklízet
• číst si
• háčkovat
• skoukat celý Netflix
• brouzdat po internetu
• válet se na zahradě
• zajet si ke kadeřnici

     To jediné jsem stihla. Kadeřnici, cestou do Ikea pro regály do kumbálu. Který jsem komplet vyklidila. Vytřela jsem tam. Sestavila police (sama, za pomoci elektrického šroubováku, bez jediného zranění, což doteď považuji za malý zázrak na prvním poschodí) a vrátila do nich většinu bordela, který jsem z místnosti začátkem týdne slavnostně vynosila. 

     Ale to úplně, úplně, úplně (pořád málo úplně) nejhorší, bylo páteční ráno. Vzbudila jsem se velmi nesmyslně 6,39. Vůbec jsem nepochopila proč to dělám a nebylo jak tomu zabránit. Sedm ráno v prázdném, bezdětném bytě, já ležela v posteli a koukala do stropu. No, když už jsem byla vzhůru, rozhodla jsem se udělat si kafe. Cestou do kuchyně jsem si všimla několika drobečků na jinak čisté podlaze. Zase velmi nesmyslně, jsem se chopila koštěte a jala se dát věci do pořádku. Jak jsem míjela konferenční stolek, znervóznil mě talířek a hrneček od J. snídaně. Odložila jsem koště a odnesla věci do dřezu. Když už jsem u něj stála, vykydala jsem myčku a všimla si, že utěrka už vysloveně prosí o vyprání. Cestou k pračce jsem k ní přihodila pár ponožek, tričko a potah z gauče. Pračka byla plná, stačilo zapnout. Když jsem od čudlíků zvedla zrak, mé oko zabloudilo na plnou sušičku. Při skládání prádla jsem si vzpomněla, že během debordelizace kumbálu vyplavalo na povrch několik mých oblíbených, pečlivě uklizených a dávno zapomenutých topů. Šla jsem pro ně nahoru a to jsem neměla dělat. Hromada prázdných krabic od bot, původně schovaných na až-je-budeme-potřebovat, tedy na pátého nikdejše 2025, čekala na roztrhání a odnesení do tříděného odpadu. Který třídíme v zahradním domku. Kde sice skladujeme tři nádoby na papír - plasty - sklo, ale také přepravky, plné třešní, na nichž jsem se učila před pěti lety zavařovat, a které bych dnes mohla nabídnout armádě, coby biologické zbraně, pytle s hračkami, staré křeslo, nářadí, o němž dnes už nikdo neví, k čemu mělo nebo by mělo sloužit, hromadu šroubků a matiček, vzájemně nekompatibilních, a mnoho, mnoho dalšího, vyskládaného a naskládaného do několika úhledných hromad, co se fakt špatně překračují, hlavně, když člověk nese další sklenice se zavařeným ovocem. A pak tam byly taky dvě krabice, ve kterých už pár měsíců čekají regály na sestavení a naplnění vším, co nejsme schopni ani vyhodit, ani použít. 

    Ptáte se, jak to dopadlo? Vždyť jsem v úvodu článku psala, že mi místo dovolené přeskočilo. Ale o půl desáté večer, když jsem do domku odnesla poslední proutěný košík na houby, které nejíme a nesbíráme, jsem měla pocit z fakt dobře udělané práce. 

     P.S. Ještě jsem v týdnu uvařila šunkafleky, upekla divný koláč s mascarpone, neuháčkovala ani očko a nepřečetla ani řádek válejíc se na zahradě. To jen k úvodnímu seznamu, abych to měla komplet.

Střed všehomíra

     Kdybyste to náhodou nevěděli, tak celý svět se otáčí kolem Šimonovy prdele. A naše domácnost obzvlášť. Náš druhorozený, narozen ve znamení Lva, čínského roku Draka, je nejmocnější z mocných, velkovezír český, středobod Vesmíru jako celku, pán Slunce a všech televizních ovladačů na východní a v neposlední řadě na západní polokouli. Ráno, hned, jak zařídí rozbřesk, otvírá pusu a oči, přesně v tomto pořadí a organizuje naši domácnost. Všichni známe své místo, všichni víme přesně, co máme dělat a kolik kusů ovoce máme do jogurtu k snídani přimíchat. Celý den se odvíjí v podobném gardu a to překvapivě bez jediného vyřčeného slova Nejmocnějšího, který se spokojí se žvatláním, výskotem a pusinkou do čtverečku.

     Abych uvedla věci na pravou míru, do určité míry mi Šimonkův egocentrismus nevadí. Asi tak do první  rozklepané bradičky a táhlého béééé, které nastává po první nepříjemnosti typu špatná pohádka v tabletu, nevhodná píseň v rádiu a Matýskovy dlouhé nohy, které se špatně přelézají, hlavně, když je Matěj uprostřed náročné cesty svého bratra ohne v kolenou. Já zastávám názor, že dokud neteče krev, není důvod k pláči. Šimonkův názor je, že až poteče krev, to už budou rovnou padat hlavy. Na pláč je vždycky místa dost a důvodů hromada.

     Z těchto a jiných příčin je náš chlapeček špatně vycvičitelný. Tedy, složitě vzdělávatelný, abych byla politicky korektní. Neumí se sám najíst, sám napít, neumí si obléct tričko, ani zavázat tkaničky, neumí říct "prosím", "děkuji" ani "podej mi to, kouzelné slůvko". Jediné, co se nám ho kdy povedlo naučit, bylo podat tablet, když chce, abychom jej zprovoznili, nebo abychom vyměnili Shreka za Madagaskar. V jednom ze starších článků se této tématice věnuji, neb snaha mé životní lásky naučit našeho retardovaného chlapečka správnou reakci na povel "Podej!" vydala na několik desítek slov a byla natolik kvalitní a produktivní, že si zasloužila zveřejnění na světové síti. 

     Takže Šimon umí podat chytré zařízení. Bezva. Čímž ovšem veškerý další pokrok na toto téma ustrnul na mrtvém bodě na několik let. 

     Pak mi došla trpělivost. Šimůnek je totiž dítě podprůměrného inteligenčního kvocientu, ale je vyčůranej až běda. Takže je schopen velice rychle a s nečekanou přesností a šikovností nalézt na jakémkoliv smart zařízení knoflík hlasitosti a tu vyšroubovat na maximum, v některých případech ještě dál. Pak to u nás doma vypadá tak, že řve televizor, protože Óčko pro Matěje, řve tablet, protože Rádio Junior pro Šimona a řvu já, protože všechno je příliš nahlas, včetně výskajících dětí, doprovázejících interprety a já mám nervy jenom jedny. Načež jsem začala aspoň Šimonka s jeho hračkou uklízet do dětského pokoje. Se slovy: "Dokud to bude hrát takhle nahlas, budeš tu s tím zavřenej sám," jej odnáším hned po prvních tónech Hanky Zagorové daleko od kuchyňské linky, do jeho pokojíčku, v marné naději, že takhle mi hrábne později a míň. 

     Načež přišel pátek a mé srdce puklo a rozpadlo se na milión malých kousků. Když benjamínek dožvýkal poslední sousto snídaně, vydal se na průzkum elektrických zásuvek, aby si našel zařízení pro dnešní dopoledne. Tablet s pohádkou, tablet se seriálem nebo mobil s rádiem. Na obvyklém místě u vstupu do kuchyně bylo prázdno. Zkusil to u kávovaru, taky nic. Pro jistotu ještě nahlédl pod kořenky, kde bývá aspoň mámin mobil, a taky nic. Nemohl, chudáček malej, tušit, že tatínek při odchodu do práce všechny plně nabité spotřebiče odpojil od sítě a vychovaně uklidil do přihrádky ve skříni, určené  k jejich skladování. Šimon chvíli seděl uprostřed místnosti na bobku, cumlal si paleček, čímž se snažil naznačit, že je konsternován na nejvyšší možnou míru. Když se ale jeho ostentativní zklamání nesetkalo s pochopením, dospěl k jedinému možnému a logickému řešení. Odlezl k sobě do pokojíčku, kde si taky sedl na bobek a vrazil palec do pusy, ale jeho malá, osmiletá zádíčka naprosto jasně říkala: "Jsem v pokoji a jsem hodnej. Klidně tu s tím budu zavřenej sám, pokud mi to někdo přinese a budu si to moct pustit nahlas."  

     Můj chlapeček měl problém a našel k němu řešení. Byla jsem absolutně šťastná. Běžela jsem za ním s mobilem v ruce jako o život, hlavně, aby tuhle myšlenku nezapomněl. Jen aby věděl, že když zapne hlavu a najde cestu z bludiště, bude na jeho konci máma a udělá přesně to, co on chce. Protože někdy, i když jste si jisti, že jste Slunce, je moc důležité vidět, jak planety kolem vás obíhají.