Ticho, prosím! Teď mluvím já.

     Náš Šimon nemluví. Tedy, viděno z pohledu Šimona, Šimon toho nakecá dost a dost. Nejspíš vytváří složité větné konstrukce a vyjadřuje hluboké filozofické myšlenky, jenže nám ostatním, ať děláme co děláme, to furt zní jako nesmyslné dětské žvatlání. Což našemu chlapečkovi většinu času nevadí. Až ve chvíli, kdy dojde na lámání dřeva, potažmo na o pět až sedm minut opožděné podávání večeře, mění se lalala a tadada na zoufalý pláč. Čímž se vracíme k větným konstrukcím, Šimon nás dokáže ovládat a instruovat bez jediného vyřčeného slova. Když začne brečet, fungujeme oba jako na drátkách.

     Jenomže v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar. A tím je..... éééÉÉÉÉééé. Je to zvuk, který naše dítě vydává pravidelně, dlouhodobě a velice hlasitě a vzhledem k jeho protivnému, ušideroucímu, na nervy lezoucímu tónu si myslím, že Šimon je hluchej jako poleno a nemá tušení, co mu vychází z pusy. Ono vlastně nejde o čisté E. Jde o hlásku, kterou ze sebe vydáte, když otevřete pusu na O a pokusíte se říct všechny samohlásky najednou. Příšerně protivná záležitost.

     Šimonkovi je naprosto jedno kdy, za jakých okolností a v čí přítomnosti své éééÉÉÉééé produkuje. Dělá to často, dělá to hlasitě, dělá to rád. A úplně nejradši, když se někdo dívá na film. Znáte tu scénu, kdy se hlavní hrdina pomalu ohlédne, přivře oční víčka a zadívá se na protivníka, do dáli nebo prostě do blba, ale takovým způsobem, že vy víte, že on ví. Že mu docvaklo. V tom okamžiku je jasné, kdo je vrah, kdo se s kým vyspal i kolik mimozemšťanů právě obsazuje Bílý dům. Načež to, co mu právě docvaklo, hlavní hrdina vyřkne nahlas. U nás doma končíme rozuzlení dané situace kombinací slov: "Už vím, že...", "Takže vrahem je...." nebo "Aha, tak proto....". Pak následuje éééÉÉÉééé. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dokoukala detektivku. Nebo jakýkoliv film tak, aby mi bylo jasné o co šlo. Většinou musím počkat na večer, až náš junior usne, zavře oči a pusu, v uvedeném pořadí a já si můžu snímek v klidu pustit. Jenže tou dobou bývám tak utahaná, že po kombinaci slov "Už vím, že... ", "Takže vrahem je..."" nebo "Aha, tak proto..." okamžitě usínám.

     Abych uvedla věci na pravou míru, Šimonkovo žvatlání miluju. Jsem vděčná, za jakýkoliv pokus o komunikaci, včetně očního kontaktu s lehce pozvednutým obočím, který vyjadřuje názor, že to, co jsem právě řekla, postrádá smysl, určitě jsem to nemohla myslet vážně a pokud to byl pokyn, bude, samozřejmě, ostentativně ignorován. Ale éééÉÉÉééé  je věc, bez které bych, dle mého skromného názoru, dokázala docela pohodlně žít.

Jak se nudit a nezbláznit se z toho.

     Matěj, co by postižené, nechodící, nemohoucí, většinu času nespolupracující a poslední dobou dost oprsklé (vítej, puberto!) dítě, je téměř permanentně připoután k rozloženému gauči. Ne, že bych ho kurtovala šňůrou na prádlo, pánbůchraň, ale vzhledem k tomu, jak málo s přibývajícím věkem touží po pohybu ve volném prostoru, a taky proto, že invalidní kočárky, které vlastníme, se rozhodně nemohou honosit přídavkem pohodlný a to už vůbec ne ve spojitosti s příslovcem velmi, se prostě rozhodl, že zbytek svého dětství stráví na pohovce. Aby se na tak malém prostoru, o který se dělí se svým mladším bratrem (jako by tam už tak nebylo málo místa, mami!!!), nenudil, snažíme se mu o zábavu seč jsme s to. Nerada to přiznávám, ale jak Matěj roste a stává se z něj malý chlap, hračky s obrázkem kravičky, či ve tvaru bubínku, vydávající zvuky, vhodné pro věkovou skupinu 0 - 3 (a přiznejme si barvu, i tuto by dokázaly dostat po pár hodinách vyhrávání do měkké, vypolstrované cely), přestávají našemu být s to stačit. Byť nejsem študovaná specielní pedagožka, ani psycholožka, ani ergoterapeutka, prostě, i když o výchově postižených dětí vím nula, nula, prd, jako jejich milující a pečující matka vyvíjím maximální snahu, aby se mi na tom gauči neunudili do bezvědomí. Jenže, nalejme si čisté pepsicoly, bez jemné motoriky, určité schopnosti analýzy a dedukce, a v drtivé většině případů i bez jakéhokoliv náznaku dobré vůle ze strany klienta, je to i pro nejlepšího pečovatele na světě sakra těžká challenge. Knížky nečtou, poslouchat vydrží 60 - 80 vteřin dle zvoleného tématu (chraň mě ruka páně, aby to byla pohádka), pastelky v ruce neudrží a když, tak po dobu 60-80 vteřin, než je přestane bavit Steklač a tužky po mně začnou vrhat, aniž by s nimi aspoň na chvíli zamířili k připravené bílé čtvrtce. Lego i kostky ignorují tak ostentativně, že jsem se za vybudované komíny začala až stydět. Koupili jsme dětem tablet, který se od samého prvopočátku Šimon snaží zničit, čímž sice skvěle baví Matýska, ale už ne nás, protože peníze na nový si netiskneme. Takhle bych mohla pokračovat, dokud bych do bezvědomí neunudila laskavého čtenáře.

     A tak se Matěj naučil zlobit. Nejprve mimoděk, jakože:"já do bráchy nechtěl kopnout, já si jen protahoval nohy." Později účelově a nyní naprosto schválně okopává to malé, stotřiceticentimetrové tělíčko. Když ho po několika pokusech zmlátit bratra do fialovo-modra přestalo bavit jak na něj s J. ječíme, našel si zábavu jinou - lepší. Aspoň z jeho pohledu. Strhává mi záclony z francouzských oken. Naštěstí dosáhne svými nemotornými, překvapivě rychlými prsty jen na dvě okna, ale i to stačí, abych si přes den pěkně zacvičila. Sebrat záclonu, která nyní již permanentně vypadá, jako bych ji vytáhla přežvýkavci z tlamy, narovnat co jde a zapomenout na hnusné záhyby, jež na ní zůstanou až do příštího praní, které, vzhledem k mé neskonalé zálibě v této činnosti, se bude konat někdy kolem velikonoc 2028, vylézt na gauč nebo si přistavit židli, napočítat žabky, centrovat, půlit, věšet ..... Za dopoledne 3x, během dne 10x, pořád dokola, až do naprostého opotřebování těla i mozku.

      J. se mohl uchechtat: "Proč to věšíš? Ha-ha-ha. Vždyť víš, že to bude za čtvrt hodiny dole. He-he-he. Se celý den jinak nudíš? Ho-ho-ho-hó."
     Nenudila jsem se. Byla jsem šťastná. Můj Matěj měl koníčka. Hobby. Strhával záclonu, sral tím matku, ta začínala ječet a poskakovat po bytě a nábytku....., prostě tím roztočil pro něj zajímavý kolotoč opakujících se činností. A skvěle se bavil.
     Pak se něco stalo. Buď selhala antiepileptika, nebo Motolicin, nebo přišla puberta se svými hormonálními změnami, nebo kolem proletěl bacil a Maty s ním od té doby bojuje, nebo epilepsie naprosto bezdůvodně, jen proto, že se jí prostě chtělo, vyhrála několik bitev nad léky a přípravky, a chlapeček nám zplacatěl. Lehl si na bok, oční víčka přivřel na půl žerdi, aby mohl zároveň spát a zároveň o nic doma nepřišel, z času na čas si střihl větší, či menší epileptický záchvat. Zase. Za ta léta už bych měla být zvyklá. Chvíli je dobře a chvíli to stojí za hovno. Jenže nejsem. NIKDY si na tebe nezvyknu, ty mrcho mozkožroutská, slyšíš!

     Záclony zůstaly viset. Bílé, nepokrčené, vycentrované na svých žabičkách, sem tam se pohnou v průvanu, ale bezpečně visí. A mně je to líto.
     V odpověď na Tvou otázku, lásko mého života, bych chtěla říct, že záclony jsem věšela, protože mě to bavilo. Protože to bavilo Matěje. Protože to znamenalo, že máme doma dítě, které může zlobit.