Příběh plný přímé řeči

"J., neviděl jsi v poslední době Matýskův průkaz pojištěnce?"
"Má ho ve školním batůžku."
"Ne, to je Šimon a je to lítačka na autobus. Tak nic."
"V autě?"
"To jsem prohledala dvakrát. Jdu potřetí."

"Dobrý den, můj syn byl u vás minulý týden na ozdravném pobytu, nezůstala u vás náááááhodou kartička pojištěnce?"
"Ani náhodou, mladá paní."
"Děkuji."

"Co provádíš s těmi kufry, ženo?"
"Hledám EHIC kartičku."
"Co je EHIC kartička?"
"Průkaz pojištěnce."
"Myslel jsem, žes ho hledala minulý týden."
"Ano, hledala, ale nenašla."
"A svoje kapsy jsi prohledala?"
"Ano. Dvakrát. Jdu potřetí."

"Dobrý den, můj syn byl u vás před čtrnácti dny na ozdravném pobytu..."
"Ano, já si vás pamatuji. Ale my tu kartičku opravdu nemáme."
"Víte, já si velice zřetelně vybavuju, že ji pan kolega dával do Matýskovy složky, mohla byste se PROSÍÍÍÍM podívat, jestli tam nááááááhodou nezůstala?"
"No, to mohla, ale už jsme jeho složku prohledali dvakrát a nic jsme nenašli. Jdeme tedy potřetí."
...
"Ne, není tam."
"Děkuji."

"Ty pořád ještě hledáš EHIC kartičku?"
"Jo, k...a. S...re mě, že jsem zase něco ztratila."
"Do kabelky ses dívala?"
"?!&/(?!%'/!!°£$&>@!!"
"A nechceš sehnat novou? Už jsou to tři týdny, co ji hledáš."
"Asi budu muset. Zoufale se mi nechce hádat s pojišťovnou po telefonu, že si mám zajít na pobočku. Dneska. V době internetu a platebních karet v mobilu."

"Dobrý den, ztratila jsem synovi kartičku pojištěnce. Mohu, prosím, dostat novou?"
"Ano, ale nechcete si raději zajít na pobočku? Udělají vám ji na počkání."
"No, to právě nechci. Dá se to vyřídit i jinak? Kupříkladu mailem?"
"Není potřeba, stačí telefonicky, nadiktujte mi synovo číslo pojištěnce."

"Dobrý den,
zasíláme vám novou EHIC kartičku pro syna. Příště, prosím, jednejte s POBOČKOU, KTERÁ JE VÁM NEJBLÍŽ. Děkujeme."

"Ženo, to neuvěříš, co bylo v poště spolu s fakturou za ozdravný pobyt."

Rada nad zlato

Když já jedu do práce, což díky bohu a ministru prokrastinačních záležitostí není každý den, je potřeba dopravit dítě č.2 z města A do vesnice B v určité, řekněme lehounce šibeniční, časové normě.  Jde o to, že Šimonek musí dojet domů poté, co se ve školce dorůžova vyspinká, splivne pribiňáka a převlékne si tepláky za jiné, ty bez přidaného písku z pískoviště, bez skvrn neznámého původu i těch po pribiňáku, a dorazí před dům i se svou chůvou několik minut před příjezdem Matýska ze školy. Časový harmonogram je sestaven s přesností téměř na vteřiny a itinerář obsahuje grafická znázornění, tabulky i římské číslice. A jelikož se této kratochvíle nemohu účastnit já, toho času v zaměstnání, ani J., ze stejného důvodu, najali jsme na odvoz Šimonka speciální taxi pro postižené.
A tady, přátelé, se nachází onen, dosud netušený, kámen úrazu.

Taxi stojí peníze. Pán, jenž auto řídí, sveřepě odmítá systém zpětně proplacených faktur i platbu via bankovní internetovnictví, a trvá na placení keš. Jako korunkama. Jako penězi, které se v našich peněženkách, díky platebním kartám, vyskytují již více méně sporadicky, a pokud, tak ve formě mincí na hnědou vodu z automatu. Takže si Šimonek pravidelně vozí v kapsičce pár bankovek, aby měl na taxíka. Vlastně, pravidelně je dost silné slovo. Docela nedávno se mi stalo, že jsem zapomněla kapsičku naplnit. Došlo mi to relativně včas, asi hodinu před přistavením taxíku, ale na dojetí 90 km dlouhé cesty domů se zastávkou v bankomatu to přeci jen nebylo. I zavolala jsem chůvě, aby byl tak moc laskav a po příjezdu domů zaplatil cestu drobnými z prasátka. Chůvovi se nechtělo rozbíjet tak krásný kýč pro pár korun a rozhodl se být grand a založit nás. Propadala jsem se hanbou. Zařekla jsem se, že na toto téma poprvé a naposledy.

Hned další měsíc se situace opakovala. Nechtěla jsem podstupovat riziko dluhu u chůvy, který i tak pro nás dělá první - poslední a měl by být vsazen do zlatého rámu a pravidelně oprašován, a informovala jsem přímo řidiče, že kapsičku nemá prohledávat, nic v ní nenajde, peníze budou, s jeho laskavým svolením, až příště. Hanbou jsem vylézala z kůže nohama napřed.

Došla jsem k závěru, že takhle, to do prdele dál nejde. Přijela jsem z práce domů, peníze z bankomatu vložila do obálky a obálku vsadila do šanonu, který vedeme pod názvem NÁVOD NA KLUKY, a který obsahuje všechny důležité informace, nyní včetně peněz na taxíka. Nazvala jsem to Záložní fond a byla jsem na sebe moc pyšná. Sama sobě jsem uložila úkol: před každým odjezdem do práce ZKONTROLOVAT kapsičku!!! s jedním vykřičníkem navíc. !

Minulý týden mi volala chůva (střídá se u nás 5 - 7 lidí dle časových možností a ochoty), že dlužíme řidiči 40,- KáČé, neb dítě mělo u sebe málo.

KRUCIFIXSAKRAPRÁCE JAKTO????

Večer před odjezdem jsem kapsičku zkontrolovala a v obálce byla suma na měsíc dopředu! V NÁVODU jsou záložní zdroje! NÁVOD leží uprostřed kuchyňské linky a je to šanon velikosti A4 - nepřehlédnutelný.

Nakonec se zjistilo, že dítě mělo u sebe obálky s penězi dvě, v každé kapse jednu a nikdo, včetně mně o tom neměl tušení. Když jsem situaci konzultovala se zřítelnicí oka mého, bylo mi vysvětleno, že ano, v odpověď na mou otázku, zda jsem blbka, musí říct, že jo, neb ani jeho by nenapadlo prohledávat VŠECHNY dětské kapsy, aby našel chybějících 40,- KáČé.

Já jsem udělala, co jsem mohla. Fakt všechno. Opravdu jsem víc vymyslet, natož zrealizovat nemohla, to prostě NEŠLO. Systém, jako takový, selhal, a to na plné pecky.
Co mi to má dát? Co mě to má naučit? Jediné, co mě napadá, je úžasná, všeobjímající a všezahrnující rada, doslova k nezaplacení, od mé vzácné, geniální, všestranné a neskutečně charismatické kamarádky z dětství:

SER NA TO, PRVOMATKO.