I když to vypadá, že na blog dost kašlu, opak je
pravdou. Má soukromá psychoterapeutická stránka zeje prázdnotou, poněvadž jsem
v jednom velmi rychle se točícím, nezastavitelném kole a prostě a jednoduše -
já nemám KDY. Ale díkybohu za to. Je moc dobře, když jeden nemá kdy, páč
opečovává obyvatele ve společnosti Doma (děkuji, A.). Své články si nosím v
hlavě, a i přes veškerou snahu přemoci raného Alzheimera, nezapomenout a vepsat
je sem, jen co bude chvilka klidu, pomalu, ale jistě se z ní vytrácejí. A
možná je to tak nejlepší, třeba nikdy neměly spatřit světlo světa.
Dnes je to jinak. Už v dubnu jsem vynechala apríla,
což mě mrzelo velmi a sere dosti ještě teď, ale co už, hackera na to, aby mi
sem vpasoval zpětně článek s aprílovým datem si shánět nebudu. Raději si vypíšu
srdéčko nad těžkostmi života a bytí na přelomu let 2018 a 2019.
Tak jaký byl u nás letošek? Byl.... ono je to vlastně
jedno. Byl. Ať se stalo cokoliv, nikdo to zpět nevrátí. Ani to špatné, ani to
krásné. Už na jaře jsem jej prohlásila rokem Prdlé Prvomatky a dnes, poslední
den v kalendáři mohu s pýchou sobě vlastí konstatovat, že se v tomto směru
vyvedl. Samozřejmě za to musím poděkovat J., svým dětem, kamarádům, starým i
těm nově nabytým. Prostě a jednoduše - furt je to jízda, dámy a pane!
Teď, co se Silvestrem? Musí se udělat předsevzetí. Letos
mám jedno jediné, ovšem velmi mocné, kouzelné a vůbec, povšechně magické:
Nebudu tlačit řeku, vždyť ona poteče sama.
Nechám se nést proudem. Protože jak říkáme v práci,
nejvíc se toho podělá, když se do toho začne hrabat.
V klidu si počkám na věci, které ke mně přijdou a
budu se snažit přijmout všechny, i ty špatné. (Což je ovšem challenge jako
kráva, přiznejme si!) Ale jelikož se už nějaký ten pátek učím být osobou
pokornou a osvícenou, budu v tom pokračovat i v roce následujícím a budu se dál
snažit neuhýbat ranám a nastavovat náruč, když spadne to ošklivé, hnědé. Což
mi, samozřejmě, nebrání doufat v zářné zítřky.
Musím prostě věřit, že jako mladá, šikovná děvčica,
mám ještě hromadu sil na to, co přijde. Že mi ještě chvilku budou sloužit záda,
paže a vlastně i kolena, abych mohla nosit ty své dárečky na rukou. Že mé
mozkové závity, touto dobou již značně opotřebované, mnohdy s ložisky zadřenými
až na leb, ještě nějakou dobu budou s to udržet myšlenku déle než čtyři vteřiny
a zpracovat ji v takové kvalitě, aby se naše malá domácnost neuvrhla v chaos.
(Nebo aspoň ne ve větší, než v jakém je teď. Teď to ještě jakž takž chodí. Ťuk
ťuk.) Že mě láska mého života ještě chvilku uvidí tak krásnou, jak tvrdí, že mě
vidí (kupuje mi k ježíšku oblečení o velikost menší, než by má rozměrná, byť
krátká postavička zasloužila, čímž mě vlastně obdarovává dvakrát) a že s námi
ještě chvilku zůstane, než ho definitivně nasereme a on se odstěhuje ke krásné,
dvacetileté slečně na privát, tak, jak to má ve zvyku mnoho mužů jeho věku,
stavu a situace. Musím věřit, že věta Dobře už bylo je
mýtus.
A proto, nebo možná právě přesto, přeji všem, sobě, nám i
Vám, drazí čtenáři, a vůbec, veškerému člověčenstvu, ať je ten další rok, 2019,
rokem každého z Vás, ať Vaše řeka teče správným směrem a ať Vás lidi neserou.
Vše nejlepší do Nového roku
přeje Prdlá Prvomatka s rodinou!
