A jak se má Matýsek?
Blbě.
Matýsek drží dietku. Jídlo je hnusný, i když se matka snaží, co to jde, aby hromady slaniny, špeku, oleje a snítka zeleniny byly k jídlu, furt to prostě musí být kentus. Ale Máťa se nedá a baští.
Matýsek bere léky. Mnoho. Celé dětské hrsti. Ráno, ještě než otevře oči, pak k snídani, pak k obědu, pak k večeři a kdyby si někdo myslel, že aspoň v noci má to dítě klid, šeredně by se pletl. O půlnoci se otevřou dveře pokoje, vkráčí dospělý s kapkami (hnusnými, jak jinak) a lžící a cpe to do něj pod tlakem.
Matýsek má epilepsii. Mrcha jedna, navzdory výše zmíněnému a některým dalším faktorům, drží se ho, jako to klíště. A co hůř, nejen, že se Máťův stav nelepší, jde to s chlapečkem pěkně od desíti k pěti. Záchvatů přibývá, co do počtu i co do intenzity. Už se pomalu hrozím vejít ráno do dětského pokoje, kde najdu usmívajícího se puberťáka, který vzápětí protočí oči v sloup, zakloní hlavu a ruce i nohy začne kroutit v ošklivé křeči. Když toto pomine, musím se několik vteřin dívat, jak se snaží popadnout dech, protože to je věc, kterou si musí vyřešit sám. Kyslík doma (zatím) nevedeme. A potom se oba dlouho držíme za ruce a pláčeme.
Matýsek je uvězněn. Doma, páč jsou prázdniny a nemůže do školy, kterou miluje. V domě, neb na zahradě smí být jen v doprovodu dospělé osoby, aby se nezranil, a dospělé osoby, jež jsou momentálně k dispozici, je matka, přikurtovaná ke kuchyni velmi krátkým řetězem. Tedy, aby se chlapečkovi nic nestalo, zbývá mu k pohybu rozložený gauč. Ano, 1,4 x 1,8 metrů. Nebudu se s tím počítat, ale je to sakra málo. Ale je to jediné místo v bytě, kam na něj dohlédneme a kde si relativně nic neudělá, když v nestřeženém okamžiku (který nastává tak jednou do hodiny) ztratí vědomí. Kluk, který se kdysi pohyboval po celém panelákovém bytě, který "jezdil" na speciálním kole kolem domu, teď sedí na zadku a sleduje tu televizi, tu mámu, která mu pálí oběd.
Matýsek evidentně bydlí ve svém malém, soukromém pekle. Nevím proč. Nikdy nikomu nic neprovedl, jeho svědomí je bílé, jako lilie. Přemýšlím, jestli je to trest pro mě nebo J. Možná pro Šimona. A možná to celé jen postrádá smysl. Už mě nebaví hledat. Ztrácím síly k dalšímu boji. Je to jako na houpačce na příšerně dlouhém laně. Jeden den, jedno zhoupnutí. Ráno bych bojovala za svého syna s nasranou lvicí, večer nemám sílu nastavit si budíka na půlnoc. Pomalu přichází rezignace. Pochopila jsem, že Boha si lidé vymysleli přesně pro tyto situace. Kdy je to všechno na hovno. Pomalu Jí Matěje vracím. Jenže až si ho jednou vyzvedne, bude mu mít holka co vysvětlovat.
