Tak. Jsme doma.

     Jsme doma čtrnáct dnů a já nemám čas. Na nic. Ne, že by mi, jako obvykle, scházel volný čas ke čtení, psaní a nově i háčkování zvířecích miniatur, já prostě nemám čas na nic. I tento článek si kradu z mytí oken a spánku před půlnocí. Můj pracovní den se natáhl jako J. bambusové ponožky a svou rozlohou zabírá celý boží den a nepříjemně velkou část noci. Matýsek, předávkovaný fenobarbitaly, spí pořád, v sobotu o trochu déle. Jeden by si řekl, že je to super, o práci míň. Naopak. Je potřeba chlapečka pravidelně probírat, převlékat, krmit, cvičit s ním, protahovat končetiny, ztuhlé svaly, zkrácené šlachy. Polohovat, pouštět pohádky, odstraňovat zvědavého Šimonka, který několikrát denně vejde do pokoje, popadne Matýska za bezvládnou ruku a snaží se jej odtáhnout k hračkám nebo k mámě. Já, když nestojím v kuchyni, připoutaná k lince krátkým řetězem, jenž dosáhne na jednu stranu k ledničce a na druhou ke dřezu, se snažím mladší dítko nezanedbávat, naopak, mazlím se s ním každou volnější chvilku, aby věděl, aby nezapomněl.

    Jsme zpátky u plnění přání. Přála jsem si zhubnout. Teď, když se nestíhám nebo dokonce zapomínám najíst (nejsem si úplně jistá, jestli je to nedostatkem času nebo už prostě jen blbnu) a stojím na nohou 90% dne, jde to samo. I s čokoládou k vínu po dvaadvacáté hodině.

    Celou dobu se snažím najet do nějakých kolejí, ale zatím se mi nepodařilo ani položit k nim pražce. Situace se, stejně jako na bojišti, mění s každou vteřinou a mně nezbývá, než se na to koukat a s elegancí vodního pramene se přizpůsobovat nově objevivším se  balvanům a vyhloubeným korytům. Máťa se snaží, co to jde, když zrovna nespí v posteli, sedí v houpacím křesle, decentně se odráží palečky u nohou, to, aby se nepředřel a sleduje mně zorničkami zpola schovanými za těžkými víčky. Každý den přibývá spokojených výsknutí, dvakrát, třikrát týdně se pokusí posadit. Trhá mi to srdce na malé kousíčky. Vzpomínám na byť těžce postižené a epilepsií stižené dítě, které se ale hbitě pohybovalo po bytě a vesele ječelo, když narazilo na oblíbenou hračku nebo na rodiče. Lituju každého jednoho okřiknutí, aby byl už konečně v klidu a přestal poskakovat na židli, zrovna když se ho snažím nakrmit. Při každé takové vzpomínce mi okamžitě stoupají slzy do očí a na hruď mi usedá středně velký slon.

    J. pomáhá, jak to jen jde. Dokonce se vzdal lukrativní služební cesty do jedné ze zemí bývalého Sovětského svazu, vše pro mé zelenomodré uplakané oči. Je to chlap, který by se měl pro výstrahu ostatním zasadit do zlatého rámu a vystavovat v Ermitáži.

    Potřebuju pomoc. Potřebuju babičky na hlídání, paní na úklid, hospodyni na nákupy, potřebuju se vyspat, potřebuju obejmout a hlavně potřebuju přestat fňukat. Najít v sobě víru v lepší zítřky, chytit se naděje, vyškrábané ze dna a pevně se držet, dokud se nade mnou znovu neobjeví slunce. Ono vlastně není zas až tak zle. Pořád by mohlo být hůř. A to je třeba mít na paměti. Pořád můžu být vděčná za všechno, co mám.

Noční můry

     Ať už sny nebo hrůzyplné představy, trpíme jimi všichni. Mé oblíbené snové obsahují výtah bez stěn do libovolného patra, ideálně s křivou podlahou, která se naklání ke straně pořád víc a víc a dole zeje příšerná díra s nedopalky na dně a výtah ne a ne zastavit….. Ta je, co? Anebo nestíhání vlaků. Vydržím takhle dobíhat na jednom nádraží klidně celou noc. Co by na to asi řekl kolega Freud?

Ale co se mi nestalo, jedna z těch reálnějších (povšimněte si formy přídavného jména. Reálný mi přišlo už příliš. A helemese, tu ji máme) se mi splnila na benzínové pumpě. V mé fantazii stojím vedle vozu, hubice s benzínem zastrčená bezpečně do nádrže, cvaklík na aretaci spouště zacvaknutý, tudíž mám obě ruce v kapsách, přešlapuju a nervózně sleduju počítadlo. Najednou se hadice z nádrže vytrhne, benzín z ní stříká na všechny strany, na auto, na můj nový, epesní kabátek, do očí, do úst, do ksichtu, do tváře pána, který stojí na druhé straně stojanu, na strop, na chodník. Samozřejmě, zastavit tok nemůžu, cvaklík drží, jako přibitý.

     Mimo můj chorý mozek byla situace velice podobná. Stojím s rukama v kapsách, sleduju počítadlo a najednou mi dojde, že na to, že nádrž má od výrobce nadiktovaný objem 68 litrů, čísla se ne a ne zastavit. 66.8, 67, 67.2, 67.5, 67.8, 68, 68.2 …. Nevěřícně koukám na stojan a potom na hadici v nádrži. Která sice drží, ale nafta vytéká ven na chodník a na mé (naštěstí už 3 měsíce staré) popelčiny botky. Ještě než jsem stihla zahájit panický ústup, cvaklík se vzpamatoval a vyskočil. Rychle jsem vytáhla hadici z nádrže, což byla chyba, neb pistoli trvalo poněkud déle pochopit, že už nemá zaaretovanou spoušť a vesele cákala naftou na auto, chodník, stojan, kamkoliv jsem ji namířila. Ve finále to vzdala,  ale těch 27 KáČé, které jsem vylila na dno benzínové stanice už mi nikdy nikdo nevrátí.

     Další mou oblíbenou představou je zaspání. Budíka si dávám dost daleko od postele dnem vzhůru, abych byla přinucena při jeho vypínání aspoň otevřít oko. I přes tato přísná bezpečnostní opatření se mi párkrát za život stalo, to co, každému, vzbudit se uprostřed ledna za světla a přemýšlet, kde se člověk nachází a kolikátého je.

     Byla jsem postavena do situace, kdy láska mého života trávila podzim své mladosti na druhé straně Evropy, já byla zapikaná v nemocnici u Matěje (kde stále ještě jsem, kdyby se někdo ptal, lékaři se s námi prostě nedokáží rozloučit) a bylo potřeba, aby někdo vstal v 5 ráno, okoupal Šimonka, nakrmil ho (což jsem nakonec z itineráře vyškrtla, laskavá paní učitelka ve školce se nabídla, že pokud pošlu jídlo a léky, ráda mě v tomto směru zastoupí, dlužím jí čokošku) a odvezl dítě do zařízení a sebe do špitálu. Mno. Připravila jsem si vše potřebné už večer po příjezdu domů, postarala se o to, co v domácnosti zrovna hořelo (všechno, samozřejmě, od podlahy přes koupelnu po prázdnou lednici) a o půlnoci ulehla, nervózní, jako prvnička, abych za pět hodin kvalitního spánku vstala a všechno stihla. Naštěstí je Šimonek vychované a spolehlivé dítko, ve snaze zabránit průšvihu nás oba vzbudil o pár minut dřív, to abychom nezaspali. Chůvička mi začala do ucha vyprávět o potenciální snídani v čase 03:27. Každý soud by mě osvobodil, to se vsadím.

     Seč můžu, snažím se, aby se mou noční můrou nestala ketogenní dieta. Tak dlouho jsem o ni v nemocnici prosila, tak dlouho jsem rozesílala emaily, kterými si potom lékaři na jednotlivých odděleních házeli jako horkými bramborami, až se jednoho dne nebe otevřelo a laskavý hlas pana profesora děl: „Naordinujme mu tedy dietu.“

Takže teď mám, co jsem chtěla. A dobře mi tak. V nemocnici trávím denně bratru 12 hodin, z nichž 10 strávím jídlem. Bez vaření. Přípravou a krmením. Přísahám na Šimonkovy miminkovské capáčky. Půl hodiny mi trvá příprava porce, která je velká, jako dětská dlaň. Zkusili jste někdy odvážit 0,5 g/sic!/ mletých mandlí? Dvakrát denně?! Ale nestěžuju si. Snažím se dietu přijmout do naší rodiny jako právoplatnou členku a ustlat jí v nohách své postele. Milovat ji jako nově nalezenou tetičku s miliónovým kontem. Hýčkat ji a pečlivě se nimrat v těch nejtitěnějších pidigramážích pro mého chlapečka v naději, že zrovna on bude ten případ, kterého dieta vyléčila z epilepsie. Nebo jí aspoň zatrhla ty hnusné záchvaty, mrše nenechavé.