aneb parafráze na mého oblíbeného francouzského hrdinu.
... že jsem s Matýskem mohla na ty prázdniny jet.
... že jsme si spolu užili ničím nerušených, luxusních 14 dnů v hotelu, plná penze, all inclusive, zábava přiložena.
... že jsem vyběhla naprosto, ale naprosto příšerný kopec, druhý nejstrašlivější hned po Lysé hoře, a i když se mi ve finále chtělo únavou plakat, nerozbrečela jsem se, nýbrž přidala do kroku a k té chatě dosupěla. Pravda, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem (fakt. slabých 9°C), na pokraji smrti vysílením, ale to pivo v hospodě za to stálo a je mi jedno, že bylo 10 ráno.
... že jsme blbli každé opoledne v bazénu, který byl v danou chvíli jen a jen nás dvou, poněvadž všichni slušní lidé dodržují po-o siestu, jen náš Matěj musí jít proti proudu. Je to povahový rys (nespat po obědě), za který bych mu klidně naplácala na zadek, protože po prudkých bězích do kopců jsem úderem poledního únavou padala na čumák. Na rozdíl od jiných, těch, kteří si do kopců vozili své líné, nechodící pozadí v luxusním sportovním kočáru ve fusaku.
... že na nás všichni u toho bazénu byli strašně moc hodní a milí a paní plavčice mi pomáhla s Máťou a pan plavčík mu půjčoval osušku, aby mu nebylo zima. A že nás pustili do vířivky na hrozně moc dlouho, což jsme si oba hrozně moc užívali.
... že jsem narazila na paní recepční, která mi zvedla tlak, mandle a ve finále náladu, jelikož ostentativně ignorovala, že mám před sebou vozíčkáře a tvrdila, že k panu řiditeli se /cituji/ "jede do třetího patra výtahem /pohled upírala na Matýskovo kočárek/, pak se projde kolem herny dozadu, sejde se pár schodů ( asi 10, pozn. autorky ) /oči stále upřeny na Máťu/ a jsou to druhé dveře vlevo." Nedala jsem se. Pozvedla jsem pravé obočí do výšky ofinky, a otázala se, zda to myslí vážně. A protože na své odpovědi trvala a dokonce dodala "a to tam nemůžete bez něj?", přijala jsem hozenou rukavici a opáčila, že ráda, když mi tady chlapečka pohlídá. Slečna se zatvářila, jakože právě spolkla žížalu a řekla, že má své práce dost. Ale že teda můžu žádost dát jí, ona ji panu řiditeli předá, až tento půjde kolem.
... že jsem stihla Mazlíka přezout z letních na zimní těsně před odjezdem, poněvadž v pátek napadl sníh a cesta dolů by byla velice zábavná.
... že jsme se cpali jako nedovření, protože v hotelu byli všichni laskaví a skvělí a vůbec bezva a dokázali Matymu vařit bez lepku, což bylo úžasné a strašně chutné. Prý vaří na páře, což ovšem znamená, že nutně potřebuju parní hrnec.
... že jsem nechala svého nejlepšího pokémona v nejopuštěnějším gymu v republice, tedy tam bude nejspíš leta.
... že jsem nachodila příšerných kilometrů, ale kvůli skvělé kuchyni to na mně není vidět.
... že jsem nakonec přišla na to, proč Matýsek vstává v 5 ráno, i když má prázdniny a naučila se dát mu kolem deváté večer druhou večeři. Budíček se posunul na příjemných 7:11 a oběma se nám začalo v hotelu líbit.
... že jsem tam potkala a našla kamarády, takže jsem po dlouhých jarních večerech nezůstala sama s knihou, ale společně jsme se družili u partičky karet a šálku výborného meduňkového čaje (nemůžu tady přece psát, že jsem chodila na dvě deci, to slušné matky nedělají).
... že to příští rok pro velký úspěch zopakujeme.
