Spokojeně jsem si tu pofňukávala, pobrekávala a poplakávala nad svým non plus ultra těžkým životem. Prohrabávala jsem se zaprášenými vzpomínkami, myšlenkovými pochody a stesky. Byla jsem nejubožejší z ubohých a ponořena až po krk do svých bolístek a křivd, hojně mi životem uštědřených, rochnila jsem se ve vlastním zármutku.
Ono se mi to někdy přihodí. Z času na čas na mě má existence padne jako těžká deka a snaží se mě udusit vlastními slzami. Po pár dnech je utřu, nadechnu se, usměju, všechnen ten vyplakaný smutek zabalím do hedvábí, převážu chifonovou stužkou a uložím někam dozadu, tak, aby to na mě nemohlo bafnout dřív než za půl roku.
Tentokrát se Osud rozhodl, že už se na mě nemůže dívat a poslal mi rozhřešení o pár hodin dřív. Šimonek se ve věku necelých dvou let poprvé v životě postavil. V jídelní židličce. Metr nad zemí. Víte co se stane hypotonickému dítěti, stojícímu téměř bez opory metr nad zemí? Ano. Přesně to. Sbírala jsem své třináctikilové štěstí z podlahy, poslouchala jeho srdceryvný křik a koukala na tu barevnou bouli, která se mu utvářela na čele, a na obloze velmi jasně zářil nápis
"TAK. A TEĎ MÁŠ PROČ."
Pochopila jsem.
Děkuji.
Ale to nebylo všechno.
Pár dnů nato jsem telefonovala s naší fantastickou, skvělou, bezvadnou, hlídací paní Š., která se mi svěřila, že nemůže najít řetízek, jež si před nedávnem koupila. Povyprávěla jsem jí svou náušnicovou příhodu, zdůraznila jsem hlavní myšlenku příběhu: nechte to jít a popřála jí hodně štěstí. Druhý den mi přišla SMSka, že ve chvíli, kdy se s řetízkem "rozloučila", našla ho na dně tašky, kterou předtím asi osmkrát prohledala.
Jen pro úplnost: náhody neexistují.
Začala jsem přemýšlet a uvažovat. Což je v mém případě téměř vždy předzvěst průšvihu. V mé malé blonďaté hlavě to šrotovalo, jako už dlouho ne. Vrcholem bylo, když mi Prozřetelnost podstrčila knihu Chatrč. Nebudu tu na ni dělat recenzi ani reklamu, jen vám tajně pošeptám, že jsem ji asi sedmadvacetkrát vztekle odhodila, pod záminkou, že je to blábol, abych ji ve finále dočetla se slzou na líci. Ještě jsem se nerozhodla, zda je dobrá, nebo si mou přísnou několikanásobnou kritiku, včetně natrženého obalu, zasloužila, ale každopádně ve mě zanechala následky.
Došla jsem k několika zásadním závěrům:
1) Bůh není
2) Je-li Bůh, pak má pěkně zvrácený smysl pro humor
3) Nevím, proč bych v Ni zrovna já měla věřit.
A jelikož tento článek není nic jiného než nástin chaosu v mé postdeprézní hlavince, budete nuceni dozvědět se i to nejkrásnější nakonec. Není to má autorská tvorba, ale po přečtení a následné úpravě (autor promine), to ve mě zanechalo tak strašně hlubokou brázdu, že by se mi teď v srdci daly pěstovat banány. Nu, pohleďte:
Jste tady, jako součást božího plánu.
Tak důležití jste!
Zahřeje to, viďte?
