Skvrna

Bylo nebylo, na našem umyvadle, ne zrovna svítícím čistotou, leč bakterioprostém, flekoprostém a vůbec relativně funkčním koupelnovém umyvadle, vyčištěném Colonem před třemi dny, zjevila se skvrna. Tvaru kruhového, barvy modré, jako gel na holení firmy Gilette. Když na ní mé oko spočinulo úplně prvně, ruka automaticky sáhla po houbičce a čistícím prostředku. V půli cesty se však zarazila. Proč já? Proč zase? Proč teď?

I nechala jsem skvrnu skvrnou.

Den.

A noc.

Další den.

Vydržela jsem.

A světe div se, co se nestalo.

Třetího dne ráno skvrna zmizela.

Prostě najednou nebyla.

A mně bylo najednou tak nějak dobře na duši...

Mělo to tak být

je pro mě strašně těžké už jen vypustit tuhle větu z klávesnice. Mělo to tak být. Třeba ano. Třeba se všechno děje správně, jen ne tak, jak bychom si přáli my.

Smíření.

Do duše se mi vkrádá nekonečný pocit míru.

Konečně klid.

Mělo to tak být.

Přestat bojovat, běhat s hlavou namířenou proti zdi, přestat čůrat proti větru.

Teď stačí otevřít oči a dívat se.

Všechno je pro něco

dobré je kravina. Ne všechno je dobré. Jen pro něco. Něco to přinese, něco to člověku dá, třeba i bolest a slzy. A ano, i takhle to mělo být.

Mělo to tak být.

Když už je to jednou venku, vevnitř, nemůžu se té věty nabažit.

Postižené dítě,

rakovina,

ulomené ouško u oblíbeného hrnku na kafe.

Teď nezbývá než se zeptat a velmi, velmi pečlivě poslouchat odpověď. Třeba se mi nebude líbit, ale bude důležitá. Třeba bude znít "nemáš se toho pitomýho hrnku držet jako klíště" a třeba to bude cesta jak uzdravit Matýska. Nebo svou tvrdou, zabejčenou hlavu.

Nechat se ohnout větrem, plavat s proudem.

Mělo to tak být.

Velmi osvobozující.