Jestli dle názvu článku čekáte, že J. uprostřed Dé jedničky zastavil, Matýsek vystoupil a sám odkráčel k nejbližšímu keříku, máte smůlu. Zázrak (prokazatelný. Příští můj text je podnět do Vatikánu) se stal, leč úplně jiného ražení.
Jak já, tak zřítelnice oka mého jsme velmi vychovaní, slušní a pravidel znalí řidiči. Nikdy nepřekračujeme povolenou rychlost v obci, ve městě, na silnici druhé, třetí nebo sedmé třídy. Na polňačce už vůbec ne. Výjimkou je to hloupé, nepohodlné, čtyřproudé parkoviště, vinoucí se napříč naší republikou. Které se, aby toho fakt nebylo málo, rozhodli opravit v rekordně krátkém čase několika let, potažmo desetiletí. Tam si servítky nebereme. Nejsme piráti, neohrožujeme, nevybržďujeme, neblikáme, nemyškujeme, jen se prostě nedíváme na tachometr a snažíme se z těch vlnících se kočičích hlav co nejdříve zmizet.
Což se nám (samozřejmě, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě) stalo málem osudným. Richard Krajčo nám toho letního odpoledne příjemně pršel ještě z rádia, děti klimbaly, my dospělí jsme vedli nějaký vysoce inteligentní, duchaplný rozhovor (tuším jsme opravovali ponorku), před námi levotočivá zatáčka, J. vzal ladným pohybem za volant, když tu Hu! Vybafla na nás stojící kolona ani ne padesát metrů před námi. Což není žádná vzdálenost, jedete-li na kole z kopce, co teprve hodně přes sto po dálnici. A nebyli jsme sami. Vlastně jsme se drželi v takové roztomilé, malinko živější koloně. Která teď ovšem měla veliký problémek.
Celá akce netrvala víc než pár vteřin. Zpětně mám pocit, že to bylo něco kolem půl hodiny. Takových věcí, které se člověku proženou hlavou! Umřu, když neumřu, strašně si natluču, strašně si natlučeme všichni, rozbijeme si auto, rozbijeme ten mercedes před námi, vypla jsem sporák? J. samozřejmě okamžitě prokopl podlahu auta v místě, kde je brzdový pedál. Brzdil nohou, oběma rukama, když jsem se opatrně ohlédla, všimla jsem si, že mu to jde docela zdatně i očima. Já si jen opřela ruce o přístrojovou desku. A čekala náraz. Po pár sekundách bylo jasné, že se nezabijeme, možná nebudeme mít ani modřinu, ale Arthur nedopadne dobře. Viděla jsem to před sebou jako širokoúhlý snímek: Rozbitá auta, nervózní majitelé, cestující, policisté, plačící děti, úplně zacpaná dálnice, vedro k zalknutí, žízeň. Byli jsme za celý den na silnici unavení, ukodrcaní, hladoví a teď tohle.
Už to nebudu protahovat. Láska mého života zastavila naše auto dva, slovy DVA centimetry za mercedesem. Bez jediného ťuknutí. V nastálém tichu jsem slyšela, jak z mého muže uniká vzduch. Taky jsem si hluboce oddychla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. To prostě není možné! Políbila jsem J. na čelist (kam až jsem ze svých pásů dosáhla) a pochválila jeho výkon. Optala jsem se, zda je v pořádku a nezastavilo se mu třeba srdce (mně například ano).
- "Já jsem v klidu, ale ten kluk v chevroletu za náma se asi počůral". dostalo se mi odpovědi.
Když jsem se ohlédla po inkriminovaném voze, zjistila jsem, že ne za námi, ale vedle nás stojí auto s fakt hodně vyděšeným řidičem. Jak jsem se soustředila na přední náraz, úplně mi vypadlo, že auto za námi momentálně řeší úplně stejný problém. Aby do nás nevrazil, musel se řidič nacpat doprostřed silnice. Dobrzdil na úrovni Matyho sandálků. Srdce se mi opět rozběhlo údery silnými jako píst lokomotivy. Kristepane, mohli to odnést kluci.
Kolona se pomalu, opravdu velmi, velmi pomaloučku rozjela. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že prostě fyzikálně tohle není možné. Dvacet aut stošedesátkou do zatáčky, za kterou stojí překážka a nikomu se nestalo jediné škrábnutí. Všichni dobrzdili. Mozek tuto informaci odmítal zpracovat. Vtom jsme minuli příčinu celého neštěstí. První nabourané auto, druhé nabourané auto, mezi nimi policejní oktávka a za svodidly pět řádových bratří. Stáli tam v malém, decentním hloučku, všichni v "uniformě" s obrovskými kříži na prsou.
Při pohledu na tu němou výčitku vy-jedete-my-tu-musíme-trčet mi to došlo.
Proč se vůbec nikomu nic nestalo.
Oni si v kufru vezli Pána Boha.
