Každý máme nějakou tu sběratelskou libůstku, koníčka, vášeň, prostě jsme tímto směrem ujetí. Pokud by se mě někdo v nestřeženém okamžiku zeptal, jestli něco sbírám já, bez přemýšlení bych pronesla zvučné NE. Načež by se mé mozkové závity rozjely plnou rychlostí a já si vzpomněla na polici přetékající hrnečky (tak, že z času na čas mi musí některý "méně oblíbený" upadnout, aby bylo místo na nový), zásuvku ve skříni, jež nejde otevřít, poněvadž je po strop nacpaná šátky a šály a to tak, že se jich pár přimotalo do kolejniček a zdá se, že z šuplíku se stal nedobytný trezor. Dětské oblečení nepočítám, raději budu tvrdit, že náš syn je ve věku pouhých pěti let metrosexuál a převléká se sám a dobrovolně několikrát denně. Pamětní mince! No ano! To je naše jediná malinká oficiální sbírka, čítající jen pár kusů ovšem i z takových míst jako je Paříž nebo Luxembourg. A J. nutím sbírat vánoční zvonečky tím, že mu je soustavně kupuju a on je natolik ohleduplný, že udělá povinné Jé a poděkuje. Ale to už je opravdu všechno.
A ráda bych zdůraznila, že víceméně levné všechno a v mezích normálu. Čímž samozřejmě narážím na ty dva, co se mnou sdílejí domácnost. Matýsek totiž sbírá stropy. Kamkoliv vejdeme, jeho zrak míří neomylně nahoru, krk se ohýbá v zátylku do nepřirozeného úhlu, přesněji do smyčky a Máťulka obdivuje tu nádhernou, povětšinou nabílenou plochu. Barevné kompozice umí taky ocenit, setrvá na nich zrakem obvykle o minutu či dvě déle, až se začínám bát, aby nám v této pozici už nezůstal a po pečlivém zhodnocení rozvržení a stylu umělcova se mu po tváři rozlévá spokojený úsměv. Nejšťastnější je u nás doma v obýváku, páč tam se autor opravdu vyřádil a svýma oběma rukama levýma nám strop nabílil tak dobře, že do půl roku částnečně opadal a teď máme nad hlavou roztomilé šedobílé mapy. Aspoň někdo v naší malé domácnosti z toho má radost.
Včera se opět projevila vášeň lásky mého života. On samozřejmě popírá, že by šlo o koníčka, či dokonce úchylku, jak já s oblibou prohlašuji lehounce zvýšeným hlasem, ale nalejme si čistého vína - obměnit počítač část po části během dvou let třikrát, to není nic normálního a už vůbec ne levného. Jistě, pán to financuje ze svého, tedu držím ústa a krok, ale pokaždé, když se v pravidelném dvouměsíčním intervalu od počítače ozve nabroušené "ježiš, ten disk / ta deska / ta zvukovka / ta cdromka..... zase nefunguje", ježí se mi vlasy vzadu na krku. J. by nikdy nepřiznal, že ho to baví, či mu to činí nějaké potěšení, překopávat svého miláčka každého čtvrtroku. Má místo toho naprosto vymazlený a perfektně kamuflující systém, o kterém možná neví ani on sám: Pokazí se komponenta. Přichází fáze snahy o snadnou opravu dostupnými prostředky. Tři až pět dní se J. nehne od stolu a stahuje freewarové a sharewarové (rozuměj legálně zadarmo) prográmky, které by měly přinutit vadný kus komunikovat. Nervozita narůstá, vzduch houstne. Po povinném období J. přiznává porážku a hlásí, že se to musí koupit nové. Následuje mé první "jistě, miláčku". Přichází opět dvou až třídenní etapa, kdy se můj muž přilepen k internetu probírá e-shopy, obchody s elektronikou, fóry a recenzemi, aby vybral to nejlepší, nejlevnější a hlavně nejspolehlivější (další "jistě, miláčku"). Když vybere, nahlásí mi název výrobku, typ, druh, cenu, způsob napájení a výkonu, činnost a nezapomene zdůraznit obrovské výhody (naposledy to byl samochladící procesor. Počítačům nerozumím, ale tenhle vtip zní zajímavě). Už ví co, teď musí zjistit kde. Hledá nejrychlejší způsob dopravy (vždycky si pro to jezdí do Mironetu sám), dobu dodání (vyráží hodinu poté, co elektronicky objedná, neděle neneděle), cenu (no, konkurence to má o 120,-Kč levněji ale dnes nemají otevřený sklad) a své zkušenosti s prodejcem (myslím, že byl u té firmy prvním registrovaným zákazníkem). Po čtyřech až čtrnácti dnech od nahlášení závady je hrdým majitelem nové hračky, kterou opatrně zabudovává mezi ostatní komponenty. Aby ihned po spuštění počítače zjistil, že prvek, sousedící s novým kusem se s ním odmítá bavit. S diskem není kompatibilní deska, cdromka se nevejde do příslušné poličky, větrák drhne o paměťovou kartu ...... Máme tu nový problém, který se musí řešit. J. zasedá k záložnímu notebooku a spokojeně zapíná internet.
Každý máme něco. Já své hrnečky s vrtulníkem, J. součástky do počítače, sousedovic Lucinka formičky na bábovky. Jde o to, že si vzájemně nevadíme, ve své zálibě se nijak neomezujeme a přiznejme si, řeší to dost vánočních, narozeninových, výročních a jiných problémů. Tak mě napadá, že bych mohla začít sbírat bankovky.
