Kouzla a čáry v jednom malém bytě

Už mě nebaví pořád dokola tu omílat slovo zázrak a skloňovat a pádovat je až do zblbnutí. Našla jsem si něco jiného, co téměř plně vystihuje to, co mí kluci momentálně vyvádějí. Úplní Copperfieldové, jeden lepší než druhý.

Jednoho odpoledne, takhle při sobotě, vydala se naše malá rodinka na procházku obchodním centrem a objevila nově otevřený obchod nábytkem. Značka Matýskův pokoj. Jelikož jsme mistři v nedokončených stavbách, náš syn je již téměř rok hrdým plastníkem válendy, které chybí jedna zábrana. Nevím, jestli nebyly peníze, čas nebo chuť s tím něco dělat, ale když už nám konečně položila Prozřetelnost prodejnu doslova pod nohy, neodolali jsme a chybějící součást dokoupili. Věděla jsem naprosto přesně, kam původní manželovo nadšení povede. Jednoho dne firma zavolá, že díly jsou k vyzvednutí, J. se bude týden až dva přemlouvat do Prahy dojet a když už se konečně odhodlá, pohodí zboží do některého kouta se slovy: "Zítra ji přimontuju", kdy slovo zítra znamená za měsíc až několik let. Ó jak jsem se mýlila. Zábranu přivezl domů přibližně patnáct minut poté, co mu z obchodu telefonovali, že je k mání. Zavřel se v dětském pokoji a půl hodiny tam něco kutil. Načež hrdě vystrčil hlavu ze dveří, volaje mne a Matyho, abychom se na tu krásu přišli podívat. Moc se nám to líbilo. Hlavně mně představa, že díky nové konstrukci bude moci naše dítě samo na válendu vylézat a z ní následně slézat. Už teď vypadám na šestý měsíc těhotenství a pokud to takhle půjde dál, jednou na syna přes pupek nedosáhnu a co si neobstará sám, to nedostane. Muže jsem mohutně pochválila pro šikovnost a syna uložila ke spánku.

Ráno jsem dvakrát posunula budík, ale stejně jsem se ve finále rozhodla, že za to áčko mi to nestojí a vstanu. Rutina - na záchod, do koupelny, do dětského pokoje otevřít dveře a zařvat "Budíčeeeek!" (no dobře, nejsem matka Herodes a něžně šišlám mezi dveřmi, že "vštávej Maťulko, srdíško moje, mušíš do školičky", ale přece tady nebudu syna svou infantilitou schazovat) a rychle do kuchyně umíchat něco se spoustou kofeinu. Když začala konvice náležitě bublat, z dětského pokoje jsem zaslechla znepokojené žvatlání, jež nabíralo na intenzitě. "Hned, jen co uvařím kafe" pomyslela jsem si něco o sobeckých potomcích, kteří vetchým rodičům nedopřejí a nenechala se vytočit. Když jsem se konečně k Matýskovi dostala, nabyla jsem dojmu, že buď potřebuju velmi silné dioptrické brýle nebo antipsychotika. Náš nepohyblivý syn seděl na zemi u postele, stále pevně zazipován ve svém spacím pytli (zmiňuju schválně, pohyb v něm je pro Matyho téměř nemožný). Cucal si paleček a kulil na mě svá modrá kukadla. "Jak ses dostal dolů?! Hlavně kdy? Spadls? Slezl jsi? V noci? Proč jsi nás nezavolal?" Bombardovala jsem cvrčka otázkami a bůhvíproč očekávala odpovědi. Dostalo se mi pouze potutelného úsměvu to-bys-chtěla-vědět,-co?-Nakašlat. Osud.

Tím ovšem představení neskončilo. J. se rozhodl, že bude statečný manžel a otec rodiny a doprovodí svou těhotnou manželku na vyšetření podobné amniocentéze. Pro neznalé - lékař vezme jehlu o průměru asi tři centimetry a délce nejméně půl metru a píchne ji těhotné do břicha. Čímž nechci případné adeptky na výkon děsit, ale jelikož jsem měla po celou dobu zákroku pevně zavřené oči, má představivost jela naplno. V mých vzpomínkách na před šesti lety (čas opravdu vyléčí VŠE) byl zákrok nebolestivý, jen trochu nepříjemný. A největší průšvih byl, že jsem mimo jiné zapomněla i na svou sklerózu. Nebudu to protahovat: milé maminky, kdyby vám někdo někdy tvrdil, že to nebolí, "ucítíte jen mírný tlak", požádejte o celkovou anestezii. Této legraci předcházel herecký výkon našeho nenarozeného dítěte na ultrazvuku. J. poprvé viděl miminko "naživo", ne jen z fotky šedé skvrny, kterou mu mávám před obličejem. A byl z toho moc pěkně naměkko. Vydržel i to, co následovalo a za to má můj nekonečný obdiv. Nejspíš mi poté chtěl udělat radost, jelikož následujícího dne, kdy jsem se já vyhlásila za maroda a odmítala se hnout od televize, běhal po bytě s vrtačkou-příklepovkou, dráty a náhodně vyhazoval jističe. Prý, že namontuje lustry. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Teď? Pouhých pět let poté, co jsme se nastěhovali a zrekonstruovali? Není to uspěchané rozhodnutí?

Nemýlila jsem se. Během hodiny se u nás všude svítilo už ne žárovkami osiřele visícími na drátech ze stropů pokojů, ale hezky vychovaně z lustrů. Mé srdce zaplesalo. A nebyl všem dnům konec. Dostala jsem svou dlouho plánovanou, vyprošenou a očekávanou skříň do ložnice, i když si láska mého života při montáži téměř polámala prsty. O to víc si nového kusu nábytku vážím. A svého muže taktéž. A svého syna, který si možná ani neuvědomuje, jak obrovskou radost nám udělá i taková prkotina, jako slézt z postele. A tak se u nás už několik dní čaruje. Jsem asi jediná, kdo se toho neúčastní, pokud nepočítám výrobu funkčního dítěte v mých útrobách. Ale to jde tak nějak samo, bez mého přičinění a tak se nemám proč plácat po rameni. Stačí, jak se činí kluci. Jde jim to moc pěkně. Už se těším, až je představím dceři.

Poklona svobodným matkám

Tak konečně došlo i na mě a vyzkoušela jsem si, jaké to je, žít bez chlapa. Bez chlapa s dítětem. O postižení se zmiňovat nebudu, to považuju za bonus od pánaboha. Evidentně mě nemá rád.

Seběhlo se to takhle: jednoho krásného dne (ano, letošní zimu považuji za nádhernou. Žádný sníh, když mám kouzelné prkýnko zakázané, je luxus) mi J. oznámil, že se míní na týden odstěhovat za sedmero hor, devatero řek, až téměř na konec naší nejošklivější dálnice. Že mu tak přikázali v práci a pokud prý já proti tomu nic nenamítám, rád by z domu vypadl. Samozřejmě, že jsem nechtěla své životní lásce bránit v jeho cestě za štěstím a nadšeně jsem souhlasila. Netušila jsem, jaký bič, ba přímo devítiocasou kočku si na sebe pletu.

První komplikace nastaly hned v pondělí ráno, kdy můj muž došel k závěru, že špatně uvážil nepoměr mezi svými končetinami a počtem zavazadel a děl, že potřebuje odvoz. Do Prahy. Do čtvrti, ve které jsem vozem NIKDY nebyla a záležet to na mně, ani bych do ní nikdy nevjela. Měla jsem porušit své zlaté pravidlo - zaparkovat Fištu na okraji Prahy a dál se pohybovat bezpečně metrem. "Ale jistě, miláčku, samozřejmě, že odvezu Tebe i Tvých osm batůžků (proč se chlapi neumí sbalit do jednoho jediného velkého kufru?) až na kraj světa" odvětila jsem a doufala, že J. uslyší sarkasmus a otrávenost v mém hlase. Neslyšel a musela jsem si v pět (!!!) hodin ráno sednout za volant a řítit se s ním temnými pražskými ulicemi, silnicemi a obchvaty. Zvládla jsem to s jednou nerudnou oktávií za zády, jejíž řidič si určitě okousal všechny nehty, které měl, ale předjíždět prostě nemohl.

Abych to neměla zas tak jednoduché, i u mě v práci došlo na ten týden ke změně režimu a musela jsem se účastnit procesu každý den. Což se mi nestalo od maturity. Opravdu jsem se musela KAŽDÉ ráno velmi brzy vykopat z postele, vyhnat z ní Matyho, umýt nám zuby, dostat jeho do školky a sebe do zaměstnání. Dante měl pravdu - peklo existuje. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nedám a celou situaci zvládnu. Povolala jsem na pomoc posily - naši zlatou paní Š., která dostala na starost Matyho návraty ze stacionáře a zhostila se své úlohy s elegancí sobě vlastní. Dítě jsem měla z krku, aspoň do pěti.

První dva dny jsem se nehodlala pouštět do žádných větších akcí a vymazala jsem z povrchu zemského pojem teplá večeře. Kupodivu to fungovalo, Matýskovi mé pomazánky chutnaly a ochotně se cpal po večerech chlebem. Takže takhle to tedy je! Já se jim tu vyvářím s omáčkami, peču obden flákotu a jim (slabšímu pohlaví obecně) bohatě stačí chleba, je-li na něm aspoň plátek uzeniny. J. bude po svém návratu velmi překvapen.

Třetího dne jsem se odhodlala návštívit Úřad práce, poněvadž jsem se naprosto mimovolně na internetu dočetla, že Matěj přišel o část svého kapesného. Vzhledem k tomu, že s J. oba vyděláváme, není to pro nás přímo existenční problém, ale malá bílá obálka s varováním ve schránce by bodla. Na informacích jsem se dozvěděla, že chci-li se přiučit něčemu o rodičovském příspěvku v roce 2012, mám následovat cedule HMOTNÁ NOUZE do sklepa. Slovy mého muže: mé oči se rozšířily do evropských rozměrů. Můj postižený syn se dostal do hmotné nouze? A kdypak se to stalo? Neochotně jsem sestoupila do příslušného podlaží a postavila se do fronty nás "potřebných". Vládl tu velmi organizovaný chaos. Na jedněch dveřích se skvěl nápis, že záskok je v místnosti č. 150. Kde se ovšem nenacházel ani on, ani úředník, do oné místnosti patřící. Ve velmi nepravidelných intervalech se otevíraly dveře kanceláře, do které jsem se (nejspíš) potřebovala dostat a z nich vycházející klienti hlásili jména úřednic. Až po drahné době mi došlo, že v místnosti se jich nachází celé hnízdo a já si smím vybrat dle své spádové oblasti. Nakonec se v chodbě objevila ta, která to k nám měla od stolu nejblíž a udělala pořádek. Polovinu čekajících poslala domů, že mají špatně vyplněný formulář, druhé polovině vrazila čistý blanket do ruky a poslala je tamtéž, poněvadž by to tady stejně vyplnili špatně a ode mě si vzala dokumentaci, odborným okem ji shlédla a poslala mě za těmi ostatními, se slovy: "v pořádku, můžete jít, máte to vyřízené." Potřebovala by metál, nebo aspoň Cenu Michala Velíška.

Mé předsevzetí, uvařit aspoň dnes něco teplého se odebralo zpět do Říše snů, nakoupila jsem sardinky a kečup a uplácala fantastickou rybí pomazánku.

Ve čtvrtek jsem se poprala s obřím nákupem v drogerii, páč školka si objednala pravidelnou čtvrtletní zásobu. Dost by mě zajímalo, k čemu je našemu plenkovému dítěti toaletní papír, ale budiž. Nechala jsem v obchodě půlku právě čerstvé výplaty a konečně uvařila aspoň lečo.

Celý týden jsme vstávali s prvním kohoutím zakokrháním a já usínala s úvodní znělkou zpráv. Nevím, jak Matěj. Ale vzhledem k tomu, že jsem jej každé ráno našla v jeho pokoji, asi se tam přeci jen nějak dostal. O úklidu se hovořit nedalo, podařilo se mi dvakrát nakrmit myčku. A i pro mě samotnou bylo překvapením, že jsem v pátek ráno našla před bytem dva na mašličku zavázané pytle s odpadky a došlo mi, že jsem vlastně ani neměla možnost, jak je do té popelnice dostat. Z domu jsem odcházela jen s Matym, v jedné ruce kabelku, ve druhé tašku s věcmi pro něj a ve třetí kočárek, tudíž nezbývalo dost končetin.

J. se vrátil ze služební cesty, prohlásil, že vypadám utahaně, a tak se on, odpočat a svěží, postará o dítě. V pátek ráno jsem otevřela jedno oko o půl desáté a druhé v deset. To se mi nestalo několik let. Konečně jsem se vyspala. A když už můj mozek začal normálně fungovat, hluboce jsem se zamyslela nad svými nedostatky a zastyděla se. Mám plnou hubu kec... pusu stížností, jak to máme s Matym těžké a náročné a že je na nás svět zlý a vůbec jsem si neuvědomila, jak důležité je to množné číslo. Pořád jsme na to dva. Všem svobodným matkám skládám hlubokou poklonu a svatosvatě slibuji, že od teď budu přecházet naprosto všechny nedostatky a nešvary mé lepší polovičky s úsměvem a bez řečí. Minimálně do doby, než mě fakt něčím naštve.