Donedávna TO ještě nebylo moc jisté. Zdálo se, že je TO v nedohlednu, jestli vůbec. Ano, je jasné, že TO jednou muselo přijít, ale ta bezmoc, jen sedět a vyčkávat byla neskutečná. Vědět, že jeden nemůže vůbec, ale vůbec nijak ovlivnit situaci, dá se jen sedět s rukama v klíně a čekat. Čekat, až TO přijde.
Nejprve TO byl jen takový náznak, jemné naťuknutí. Dokonce se chvíli potom zdálo, že TO vlastně ani nepřijde, že byla celá akce zrušena. Dostavilo se Zklamání. Smutek. Nesplněná očekávání.
Ale nakonec se TO stalo. Je TO tady a už se TOMU nedá zabránit. Každou chvíli TO udeří plnou silou a věřte mi, tentokrát TO bude rána. Strašně se těším. Jako malé dítě na novou edici Kinder vajíčka. Jako kotě na kapsičku Whiskas. Až TO skutečně nastane, budu tím nejšťastnějším tvorem ve městě. Minimálně na našem sídlišti. Tentokrát si TO užiju na plné pecky. Každou jednu minutu, každý kratičký okamžik, všechno TO do sebe budu vpíjet, jako usušená mořská houba o výšce metr šedesát, a schovám si TO na až-TO-zase-zmizí.
Minulý týden jsem do práce přijela ZA světla.
A dnes...
DNES jsem velice, velice brzy ráno v obýváku otevřela okno a za ním slyšela zpívat ptáky.
Ano, je TO tady.
PO-TÝ-PITOMÝ-STUDENÝ-ZIMĚ-KONEČNĚ-PŘIŠLO-JARO!
Vitaj, ogare!
