Dříve, v dobách normálních, v dobách dávno před Covidem19, v časech plných klidu, míru a vzájemné tolerance, bylo zvykem pochválit. Dobře upečenou buchtu, hezky upletenou vestu, krásně naaranžovaný adventní věnec těsně před shořením. Jednou z pochvalyhodných komodit tehdy byla i svačina do práce. Lidé se potkali na kuchyňce, ona s hrnkem kvalitní brazilské na hrubo umleté kávy, oplachující french press, on s krabičkou z Ikea, obsahující obložený chléb, případně smaženku obklíčenou rajčaty a na plátky krájenou paprikou nebo obligátním rohlíkem se salámem.
"Jé. To vypadá luxusně. To sis sám.... koupil?"
"Ne. To dělala manželka."
"Ach."
Dnes, v dobách Covidu19, se soutěží na úplně jiném poli.
"Jé. Ty máš krásnou roušku. Tu sis sám.... ušil?"
"Ne. Tu dělala manželka."
"Ach."
O takovou roušku, s láskou a péčí doma šitou, správně infantilní, přímo úměrně tomu, jak je manžel vysoko postaven, se musí člověk řádně starat. Nesmí se jí dotýkat, když ji má na xichtě, pokud ano, musí si štandopede umýt ruce, mýdlem a horkou vodou (už teď bych na těch svých mohla strouhat sýr, jak je mám od mýdla vysušené), a když přijde večer z práce, musí ji vyvařit a po usušení vyžehlit. Aby na ní nezbyl ani jeden coronavirus, ani jedna živá breberka made in China. Což samozřejmě není nic pro tvrdé chlapy. Správný chlap se vrátí ze schůze (max 2 lidi dle vládních nařízení, pokud někdo bude tvrdit, že jich kolem stolu sedělo 40, je to sprostý lhář a podvodník), ze zásuvky pracovního stolu vyloví žehličku /sic!/ a desinfikuje.
To byl ten okamžik, kdy mi J. vyznal lásku slovy: "Ženo, děkuju, žes mi ušila 4 roušky."
Ach.... Jak hřejivý pocit. Zvláště proto, že jsem se nikdy šít neučila, neumím to, a nebýt Opatření, nikdy mě k tomu nikdo nedonutil. Jenže je jiná doba. Teď nezáleží na tom, že umím upéct roastbeef, chuťově nerozeznatelný od pravého, z kabanosu, cukety a flašky sójové omáčky. Že dokážu uklidit náš byt pro návštěvu během dvaceti minut a nikdo nenajde, kam jsem ten svinčík naházela a zametla. Teď je důležité, že umím navléct spodní nit na šicím stroji, sehnat pytlík sušeného droždí a hlavně, že se opravdu snažím z toho všeho neposrat.
pondělí 30. března 2020
sobota 28. března 2020
Jak je důležité vychutnat si čaj
To není jen tak. Uvařit si hrnek s druhým nejoblíbenějším nápojem hned za slivovicí, která se do něj sice dá přidat, ale až po páté hodině odpolední, a vychutnat si ho. Zvláště ne teď. Můj ranní čaj dopadá jako má ranní káva, stojí vedle ní na kuchyňské lince, pomalu vychládá, až vystydne docela a zůstane tam stát do večera nebo do doby, kdy si ho všimnu a vyřeším v sobě dilema, zda ho vypít hnusnej a studenej hned, nebo ho vyleju a uvařím si další. Aby i ten zůstal stát na kuchyňské lince, pomalu vychládal a čekal, až nebo jestli si ho všimnu. Kafe vypiju vždycky, i když už je hnusný a studený, protože obsahuje kofein a ten je teď moc důležitý. Udržuje mně v chodu.
Teď. Proč vlastně Teď? Protože mám doma děti 24/7 a tím pádem práce jako na kostele. Všechno to začalo v daleké zemi, za sedmero horami a devatero řekami, za královstvím temného vládce Vladimíra a za velkou, starou zdí, o které si kdysi tamní lidé mysleli, že je ochrání, což nedokázala ani tehdy, ani teď. Číňané dostali kolem Vánoc breberky. Což by nebylo nic divného, to se u nich jednou za čas stane. Nejdřív SARS, pak MERS, tentokrát tomu dali jméno Covid19. Je to nepěkná rýmička, která se šíří rychlostí blesku a kudy chodí, tudy zabíjí převážně staré a nemocné. Což mě nejdřív nechávalo ledově chladnou. Ano, bylo mi líto obyvatel městečka Wu-chan (mno, městečka. 11 mega lidí na jedné hromadě, to už je slušná aglomerace), kde nákaza začala, ale bohužel, byli příliš daleko na to, abych s tím mohla cokoliv udělat. Když se breberky coronaviru přestěhovaly do italských hor, lehce jsem znervózněla, ale na otázky příbuzných 65+ jsem stále odpovídala s úsměvem, že je to jen chřipka a nám se nemůže nic stát.
A pak to přišlo. Opravdu došlo na nejhorší, když Covid19 vcupital do České republiky, vláda zavřela školy. Pod zástěrkou, že musí zabránit šíření viru v České republice, ale pravým účelem bylo přivést mou páteř k rozpadu na jednotlivé obratle a ploténky, rozplést svaly v mých pažích na vlákénka tenčí než mé odbarvené vlasy a přivést mou mysl k šílenství. Mám doma dvě těžce postižené děti, které nechodí, samy nejí a ani to Déčko v televizi si nezapnou bez mé pomoci, přičemž jejich společná hmotnost už před pár lety přesáhla tu mou. A nemluví. Jsem tu hromady hodin denně bez jediného, teplého, lidského slova, kromě éééÉÉÉééé a pubertálního Hmmmmmm. Pěkně na budku, řeknu vám.
Po zavření škol, celonárodní tragédii všech matek, kterým díky omezení provozu firem k péči o děti a domácnost přibyla sranda s honosným názvem home office, což spolu s karanténou tvoří docela kvalitní domácí vězení s nucenými pracemi, následoval zákaz vycházení, pokud si opravdu potřebujeme jít pro chleba, čokoládu pro potomky a láhev vína na nervy, musíme si obličej zakrýt rouškou. Která nás sice před bacilem neochrání, ale když pšíkneme, existuje docela slušná pravděpodobnost, že tím nenakazíme každého v okolí.
Od té doby jsem si ještě nestihla vypít teplý čaj. Nebo teplé kafe. Jsem ráda, když stihnu v poledne vypít hrnek pytlíkové polévky. Jako drtivá většina matek (a poměrná část otců) v této zemi, jsem přikovaná k plotně, k šicímu stroji, neb roušky nejsou k prodeji a pokud jsou, to už mi vyjde levněji rozstříhat staré prostěradlo, k dětem, ke špinavé podlaze, protože je zákaz vycházení a kromě otce-živitele trčíme všichni doma, k nákupům on-line, které udržuju v chodu už spíš z nostalgie, poněvadž zboží není a pokud je, dá se objednat nejdříve za týden. Což v případě jogurtu k zítřejší snídani poněkud postrádá smysl. Večer padám na gauč, ztrhaná, jako borůvka, v naději, že ve zprávách uslyším, jak čísla nově nemocných klesají, počty mrtvých taktéž a množství uzdravených na celém světě roste exponenciální křivkou, a zklamaná usínám s úvodní znělkou.
Já vím, že tohle všechno víte. A jsem si vědoma i skutečnosti, že tenhle zbytečný článek je nuda, nuda šeď. Ale je to můj soukromý, osobní, veřejný deník, takže pro mě bylo důležité sepsat historii téhle světové pandemie bod po bodu, přesně, jak se přihodila. Jednou se podle tohohle blogu bude učit na školách dějepis. Vsaďte se.
Až tohle jednou skončí, a já pevně věřím, že musí, uvařím si ráno čaj. Oblíbenou značku, oblíbenou příchuť, do oblíbeného hrnečku, sednu si s ním na zahradu bez roušky a ještě teplý si ho vypiju. Sama.
Teď. Proč vlastně Teď? Protože mám doma děti 24/7 a tím pádem práce jako na kostele. Všechno to začalo v daleké zemi, za sedmero horami a devatero řekami, za královstvím temného vládce Vladimíra a za velkou, starou zdí, o které si kdysi tamní lidé mysleli, že je ochrání, což nedokázala ani tehdy, ani teď. Číňané dostali kolem Vánoc breberky. Což by nebylo nic divného, to se u nich jednou za čas stane. Nejdřív SARS, pak MERS, tentokrát tomu dali jméno Covid19. Je to nepěkná rýmička, která se šíří rychlostí blesku a kudy chodí, tudy zabíjí převážně staré a nemocné. Což mě nejdřív nechávalo ledově chladnou. Ano, bylo mi líto obyvatel městečka Wu-chan (mno, městečka. 11 mega lidí na jedné hromadě, to už je slušná aglomerace), kde nákaza začala, ale bohužel, byli příliš daleko na to, abych s tím mohla cokoliv udělat. Když se breberky coronaviru přestěhovaly do italských hor, lehce jsem znervózněla, ale na otázky příbuzných 65+ jsem stále odpovídala s úsměvem, že je to jen chřipka a nám se nemůže nic stát.
A pak to přišlo. Opravdu došlo na nejhorší, když Covid19 vcupital do České republiky, vláda zavřela školy. Pod zástěrkou, že musí zabránit šíření viru v České republice, ale pravým účelem bylo přivést mou páteř k rozpadu na jednotlivé obratle a ploténky, rozplést svaly v mých pažích na vlákénka tenčí než mé odbarvené vlasy a přivést mou mysl k šílenství. Mám doma dvě těžce postižené děti, které nechodí, samy nejí a ani to Déčko v televizi si nezapnou bez mé pomoci, přičemž jejich společná hmotnost už před pár lety přesáhla tu mou. A nemluví. Jsem tu hromady hodin denně bez jediného, teplého, lidského slova, kromě éééÉÉÉééé a pubertálního Hmmmmmm. Pěkně na budku, řeknu vám.
Po zavření škol, celonárodní tragédii všech matek, kterým díky omezení provozu firem k péči o děti a domácnost přibyla sranda s honosným názvem home office, což spolu s karanténou tvoří docela kvalitní domácí vězení s nucenými pracemi, následoval zákaz vycházení, pokud si opravdu potřebujeme jít pro chleba, čokoládu pro potomky a láhev vína na nervy, musíme si obličej zakrýt rouškou. Která nás sice před bacilem neochrání, ale když pšíkneme, existuje docela slušná pravděpodobnost, že tím nenakazíme každého v okolí.
Od té doby jsem si ještě nestihla vypít teplý čaj. Nebo teplé kafe. Jsem ráda, když stihnu v poledne vypít hrnek pytlíkové polévky. Jako drtivá většina matek (a poměrná část otců) v této zemi, jsem přikovaná k plotně, k šicímu stroji, neb roušky nejsou k prodeji a pokud jsou, to už mi vyjde levněji rozstříhat staré prostěradlo, k dětem, ke špinavé podlaze, protože je zákaz vycházení a kromě otce-živitele trčíme všichni doma, k nákupům on-line, které udržuju v chodu už spíš z nostalgie, poněvadž zboží není a pokud je, dá se objednat nejdříve za týden. Což v případě jogurtu k zítřejší snídani poněkud postrádá smysl. Večer padám na gauč, ztrhaná, jako borůvka, v naději, že ve zprávách uslyším, jak čísla nově nemocných klesají, počty mrtvých taktéž a množství uzdravených na celém světě roste exponenciální křivkou, a zklamaná usínám s úvodní znělkou.
Já vím, že tohle všechno víte. A jsem si vědoma i skutečnosti, že tenhle zbytečný článek je nuda, nuda šeď. Ale je to můj soukromý, osobní, veřejný deník, takže pro mě bylo důležité sepsat historii téhle světové pandemie bod po bodu, přesně, jak se přihodila. Jednou se podle tohohle blogu bude učit na školách dějepis. Vsaďte se.
Až tohle jednou skončí, a já pevně věřím, že musí, uvařím si ráno čaj. Oblíbenou značku, oblíbenou příchuť, do oblíbeného hrnečku, sednu si s ním na zahradu bez roušky a ještě teplý si ho vypiju. Sama.
čtvrtek 20. února 2020
Ticho, prosím! Teď mluvím já.
Náš Šimon nemluví. Tedy, viděno z pohledu Šimona, Šimon toho nakecá dost a dost. Nejspíš vytváří složité větné konstrukce a vyjadřuje hluboké filozofické myšlenky, jenže nám ostatním, ať děláme co děláme, to furt zní jako nesmyslné dětské žvatlání. Což našemu chlapečkovi většinu času nevadí. Až ve chvíli, kdy dojde na lámání dřeva, potažmo na o pět až sedm minut opožděné podávání večeře, mění se lalala a tadada na zoufalý pláč. Čímž se vracíme k větným konstrukcím, Šimon nás dokáže ovládat a instruovat bez jediného vyřčeného slova. Když začne brečet, fungujeme oba jako na drátkách.
Jenomže v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar. A tím je..... éééÉÉÉÉééé. Je to zvuk, který naše dítě vydává pravidelně, dlouhodobě a velice hlasitě a vzhledem k jeho protivnému, ušideroucímu, na nervy lezoucímu tónu si myslím, že Šimon je hluchej jako poleno a nemá tušení, co mu vychází z pusy. Ono vlastně nejde o čisté E. Jde o hlásku, kterou ze sebe vydáte, když otevřete pusu na O a pokusíte se říct všechny samohlásky najednou. Příšerně protivná záležitost.
Šimonkovi je naprosto jedno kdy, za jakých okolností a v čí přítomnosti své éééÉÉÉééé produkuje. Dělá to často, dělá to hlasitě, dělá to rád. A úplně nejradši, když se někdo dívá na film. Znáte tu scénu, kdy se hlavní hrdina pomalu ohlédne, přivře oční víčka a zadívá se na protivníka, do dáli nebo prostě do blba, ale takovým způsobem, že vy víte, že on ví. Že mu docvaklo. V tom okamžiku je jasné, kdo je vrah, kdo se s kým vyspal i kolik mimozemšťanů právě obsazuje Bílý dům. Načež to, co mu právě docvaklo, hlavní hrdina vyřkne nahlas. U nás doma končíme rozuzlení dané situace kombinací slov: "Už vím, že...", "Takže vrahem je...." nebo "Aha, tak proto....". Pak následuje éééÉÉÉééé. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dokoukala detektivku. Nebo jakýkoliv film tak, aby mi bylo jasné o co šlo. Většinou musím počkat na večer, až náš junior usne, zavře oči a pusu, v uvedeném pořadí a já si můžu snímek v klidu pustit. Jenže tou dobou bývám tak utahaná, že po kombinaci slov "Už vím, že... ", "Takže vrahem je..."" nebo "Aha, tak proto..." okamžitě usínám.
Abych uvedla věci na pravou míru, Šimonkovo žvatlání miluju. Jsem vděčná, za jakýkoliv pokus o komunikaci, včetně očního kontaktu s lehce pozvednutým obočím, který vyjadřuje názor, že to, co jsem právě řekla, postrádá smysl, určitě jsem to nemohla myslet vážně a pokud to byl pokyn, bude, samozřejmě, ostentativně ignorován. Ale éééÉÉÉééé je věc, bez které bych, dle mého skromného názoru, dokázala docela pohodlně žít.
Jenomže v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar. A tím je..... éééÉÉÉÉééé. Je to zvuk, který naše dítě vydává pravidelně, dlouhodobě a velice hlasitě a vzhledem k jeho protivnému, ušideroucímu, na nervy lezoucímu tónu si myslím, že Šimon je hluchej jako poleno a nemá tušení, co mu vychází z pusy. Ono vlastně nejde o čisté E. Jde o hlásku, kterou ze sebe vydáte, když otevřete pusu na O a pokusíte se říct všechny samohlásky najednou. Příšerně protivná záležitost.
Šimonkovi je naprosto jedno kdy, za jakých okolností a v čí přítomnosti své éééÉÉÉééé produkuje. Dělá to často, dělá to hlasitě, dělá to rád. A úplně nejradši, když se někdo dívá na film. Znáte tu scénu, kdy se hlavní hrdina pomalu ohlédne, přivře oční víčka a zadívá se na protivníka, do dáli nebo prostě do blba, ale takovým způsobem, že vy víte, že on ví. Že mu docvaklo. V tom okamžiku je jasné, kdo je vrah, kdo se s kým vyspal i kolik mimozemšťanů právě obsazuje Bílý dům. Načež to, co mu právě docvaklo, hlavní hrdina vyřkne nahlas. U nás doma končíme rozuzlení dané situace kombinací slov: "Už vím, že...", "Takže vrahem je...." nebo "Aha, tak proto....". Pak následuje éééÉÉÉééé. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dokoukala detektivku. Nebo jakýkoliv film tak, aby mi bylo jasné o co šlo. Většinou musím počkat na večer, až náš junior usne, zavře oči a pusu, v uvedeném pořadí a já si můžu snímek v klidu pustit. Jenže tou dobou bývám tak utahaná, že po kombinaci slov "Už vím, že... ", "Takže vrahem je..."" nebo "Aha, tak proto..." okamžitě usínám.
Abych uvedla věci na pravou míru, Šimonkovo žvatlání miluju. Jsem vděčná, za jakýkoliv pokus o komunikaci, včetně očního kontaktu s lehce pozvednutým obočím, který vyjadřuje názor, že to, co jsem právě řekla, postrádá smysl, určitě jsem to nemohla myslet vážně a pokud to byl pokyn, bude, samozřejmě, ostentativně ignorován. Ale éééÉÉÉééé je věc, bez které bych, dle mého skromného názoru, dokázala docela pohodlně žít.
středa 12. února 2020
Jak se nudit a nezbláznit se z toho.
Matěj, co by postižené, nechodící, nemohoucí, většinu času nespolupracující a poslední dobou dost oprsklé (vítej, puberto!) dítě, je téměř permanentně připoután k rozloženému gauči. Ne, že bych ho kurtovala šňůrou na prádlo, pánbůchraň, ale vzhledem k tomu, jak málo s přibývajícím věkem touží po pohybu ve volném prostoru, a taky proto, že invalidní kočárky, které vlastníme, se rozhodně nemohou honosit přídavkem pohodlný a to už vůbec ne ve spojitosti s příslovcem velmi, se prostě rozhodl, že zbytek svého dětství stráví na pohovce. Aby se na tak malém prostoru, o který se dělí se svým mladším bratrem (jako by tam už tak nebylo málo místa, mami!!!), nenudil, snažíme se mu o zábavu seč jsme s to. Nerada to přiznávám, ale jak Matěj roste a stává se z něj malý chlap, hračky s obrázkem kravičky, či ve tvaru bubínku, vydávající zvuky, vhodné pro věkovou skupinu 0 - 3 (a přiznejme si barvu, i tuto by dokázaly dostat po pár hodinách vyhrávání do měkké, vypolstrované cely), přestávají našemu být s to stačit. Byť nejsem študovaná specielní pedagožka, ani psycholožka, ani ergoterapeutka, prostě, i když o výchově postižených dětí vím nula, nula, prd, jako jejich milující a pečující matka vyvíjím maximální snahu, aby se mi na tom gauči neunudili do bezvědomí. Jenže, nalejme si čisté pepsicoly, bez jemné motoriky, určité schopnosti analýzy a dedukce, a v drtivé většině případů i bez jakéhokoliv náznaku dobré vůle ze strany klienta, je to i pro nejlepšího pečovatele na světě sakra těžká challenge. Knížky nečtou, poslouchat vydrží 60 - 80 vteřin dle zvoleného tématu (chraň mě ruka páně, aby to byla pohádka), pastelky v ruce neudrží a když, tak po dobu 60-80 vteřin, než je přestane bavit Steklač a tužky po mně začnou vrhat, aniž by s nimi aspoň na chvíli zamířili k připravené bílé čtvrtce. Lego i kostky ignorují tak ostentativně, že jsem se za vybudované komíny začala až stydět. Koupili jsme dětem tablet, který se od samého prvopočátku Šimon snaží zničit, čímž sice skvěle baví Matýska, ale už ne nás, protože peníze na nový si netiskneme. Takhle bych mohla pokračovat, dokud bych do bezvědomí neunudila laskavého čtenáře.
A tak se Matěj naučil zlobit. Nejprve mimoděk, jakože:"já do bráchy nechtěl kopnout, já si jen protahoval nohy." Později účelově a nyní naprosto schválně okopává to malé, stotřiceticentimetrové tělíčko. Když ho po několika pokusech zmlátit bratra do fialovo-modra přestalo bavit jak na něj s J. ječíme, našel si zábavu jinou - lepší. Aspoň z jeho pohledu. Strhává mi záclony z francouzských oken. Naštěstí dosáhne svými nemotornými, překvapivě rychlými prsty jen na dvě okna, ale i to stačí, abych si přes den pěkně zacvičila. Sebrat záclonu, která nyní již permanentně vypadá, jako bych ji vytáhla přežvýkavci z tlamy, narovnat co jde a zapomenout na hnusné záhyby, jež na ní zůstanou až do příštího praní, které, vzhledem k mé neskonalé zálibě v této činnosti, se bude konat někdy kolem velikonoc 2028, vylézt na gauč nebo si přistavit židli, napočítat žabky, centrovat, půlit, věšet ..... Za dopoledne 3x, během dne 10x, pořád dokola, až do naprostého opotřebování těla i mozku.
J. se mohl uchechtat: "Proč to věšíš? Ha-ha-ha. Vždyť víš, že to bude za čtvrt hodiny dole. He-he-he. Se celý den jinak nudíš? Ho-ho-ho-hó."
Nenudila jsem se. Byla jsem šťastná. Můj Matěj měl koníčka. Hobby. Strhával záclonu, sral tím matku, ta začínala ječet a poskakovat po bytě a nábytku....., prostě tím roztočil pro něj zajímavý kolotoč opakujících se činností. A skvěle se bavil.
Pak se něco stalo. Buď selhala antiepileptika, nebo Motolicin, nebo přišla puberta se svými hormonálními změnami, nebo kolem proletěl bacil a Maty s ním od té doby bojuje, nebo epilepsie naprosto bezdůvodně, jen proto, že se jí prostě chtělo, vyhrála několik bitev nad léky a přípravky, a chlapeček nám zplacatěl. Lehl si na bok, oční víčka přivřel na půl žerdi, aby mohl zároveň spát a zároveň o nic doma nepřišel, z času na čas si střihl větší, či menší epileptický záchvat. Zase. Za ta léta už bych měla být zvyklá. Chvíli je dobře a chvíli to stojí za hovno. Jenže nejsem. NIKDY si na tebe nezvyknu, ty mrcho mozkožroutská, slyšíš!
Záclony zůstaly viset. Bílé, nepokrčené, vycentrované na svých žabičkách, sem tam se pohnou v průvanu, ale bezpečně visí. A mně je to líto.
V odpověď na Tvou otázku, lásko mého života, bych chtěla říct, že záclony jsem věšela, protože mě to bavilo. Protože to bavilo Matěje. Protože to znamenalo, že máme doma dítě, které může zlobit.
A tak se Matěj naučil zlobit. Nejprve mimoděk, jakože:"já do bráchy nechtěl kopnout, já si jen protahoval nohy." Později účelově a nyní naprosto schválně okopává to malé, stotřiceticentimetrové tělíčko. Když ho po několika pokusech zmlátit bratra do fialovo-modra přestalo bavit jak na něj s J. ječíme, našel si zábavu jinou - lepší. Aspoň z jeho pohledu. Strhává mi záclony z francouzských oken. Naštěstí dosáhne svými nemotornými, překvapivě rychlými prsty jen na dvě okna, ale i to stačí, abych si přes den pěkně zacvičila. Sebrat záclonu, která nyní již permanentně vypadá, jako bych ji vytáhla přežvýkavci z tlamy, narovnat co jde a zapomenout na hnusné záhyby, jež na ní zůstanou až do příštího praní, které, vzhledem k mé neskonalé zálibě v této činnosti, se bude konat někdy kolem velikonoc 2028, vylézt na gauč nebo si přistavit židli, napočítat žabky, centrovat, půlit, věšet ..... Za dopoledne 3x, během dne 10x, pořád dokola, až do naprostého opotřebování těla i mozku.
J. se mohl uchechtat: "Proč to věšíš? Ha-ha-ha. Vždyť víš, že to bude za čtvrt hodiny dole. He-he-he. Se celý den jinak nudíš? Ho-ho-ho-hó."
Nenudila jsem se. Byla jsem šťastná. Můj Matěj měl koníčka. Hobby. Strhával záclonu, sral tím matku, ta začínala ječet a poskakovat po bytě a nábytku....., prostě tím roztočil pro něj zajímavý kolotoč opakujících se činností. A skvěle se bavil.
Pak se něco stalo. Buď selhala antiepileptika, nebo Motolicin, nebo přišla puberta se svými hormonálními změnami, nebo kolem proletěl bacil a Maty s ním od té doby bojuje, nebo epilepsie naprosto bezdůvodně, jen proto, že se jí prostě chtělo, vyhrála několik bitev nad léky a přípravky, a chlapeček nám zplacatěl. Lehl si na bok, oční víčka přivřel na půl žerdi, aby mohl zároveň spát a zároveň o nic doma nepřišel, z času na čas si střihl větší, či menší epileptický záchvat. Zase. Za ta léta už bych měla být zvyklá. Chvíli je dobře a chvíli to stojí za hovno. Jenže nejsem. NIKDY si na tebe nezvyknu, ty mrcho mozkožroutská, slyšíš!
Záclony zůstaly viset. Bílé, nepokrčené, vycentrované na svých žabičkách, sem tam se pohnou v průvanu, ale bezpečně visí. A mně je to líto.
V odpověď na Tvou otázku, lásko mého života, bych chtěla říct, že záclony jsem věšela, protože mě to bavilo. Protože to bavilo Matěje. Protože to znamenalo, že máme doma dítě, které může zlobit.
pondělí 25. listopadu 2019
Příběhy vyprávěné
Každý má v životě a na světě svou roli. Někdo je profesionální matkou (respekt), někdo vypravěčem, někdo nasíračem z povolání (kterýchžto je nás mnoho, bohužel). Má kamarádka K. má úplně boží karmickou funkci - je, mimo jiné, svědkyní mých soukromých zázraků.
Což je úplně boží post. Je jediná na světě, kdo kdy slyšel mého Matěje promluvit. Když nepočítám dětské žvatlání, kterému se věnoval v období květen 2008 - březen 2010, načež ho to buď přestalo bavit, nebo se prostě rozhodl, že vyšší level - mluvení - je zbytečnost a tudíž je možno i s tréninkem přestat. V současné době je vrcholem jeho komunikačních schopností urputné kroucení hlavou, když mu nabízím nugátovou zmrzlinu. S řečí, jako takovou, jsme evidentně skončili.
Ovšem Příběh, který se stal v době, kdy byly Matýskovi asi 2 roky, jsem si zapamatovala a schovávám si ho na Až mi bude nejhůř. K. tehdy laskavě převzala funkci chůvy a i jako v té době bezdětné slečně jí to moc šlo. Dle jejího vyprávění spolu toho pondělního dopoledne usedli ke stolu, před sebou strouhaná jablka nebo nějakou jinou dětskou šlichtu, Máťa se ohlédl směrem k obýváku a prý tehdy velice jasně a zřetelně pronesl: "TELEVIZE." K. byla dle svých slov překvapená nejen proto, že první slovo mého dítěte nepatřilo ani mně, ani otci, ale spotřebiči, poskytujícímu zábavu 24/7, ale taky proto, že na nemluvící retardované dítě jí přišlo slovo televize dost složité, zejména ji prý vyšokovalo jasně vyslovené Z.
Věřím K. každé její slovo i písmeno. Jednak proto, že můžu a za druhé mi nic jiného nezbývá. Je to jediná historka svého druhu a dle mého skromného názoru je úžasná.
A to tehdy nebyl všem zázrakům konec. Druhý takový na sebe nechal čekat dlouhých 11 let, ale nakonec se stal a co je úplně nejskvělější, já u něj byla. K. mě přijela navštívit, pronést pár tisíc slov v naší jinak velmi tiché domácnosti, když J. není doma a je slyšet jen Óčko a Šimonkovo nespokojené mlaskání nad vybitým tabletem s pohádkami. Připravovala jsem v kuchyňském koutě kafe, když tu K. zařvala a rozběhla se směrem k obývací stěně. Na kterou schováváme před Šimonem jeho úplně nejoblíbenější hračku - televizní ovladač. Dáváme jej opravdu VYSOKO, až do horní poličky, aby to metr vysoké dítě ani NENAPADLO přemýšlet nad tím, že by jej chtěl dostat do svých nenechavých elektronikulikvidujících ručiček.
Tak nám to nevyšlo. Šímu to nejenže napadlo, ale rozhodl se využít okamžiku nepozornosti dohlížející a pečující osoby (otočila jsem se ke kávovaru na 10 vteřin, přísahám), a svůj kravský, kosočtvercovitý nápad realizovat. Vylezl na spodní skříňku, na které se poprvé v životě postavil, rukou se chytil horní poličky a malými a dost nejistými krůčky se posouval směrem k ovladači. Když mi ho vyděšená K. přinášela, pořád ještě v pozici přiškrceného pytle cementu, tak, jak jej ze skříňky strhla, měl na obličeji širokoúhlý, vítězoslavný výraz a v pevně sevřených prstech svou odměnu. Stihl to. Dokázal to.
Neviděla jsem celou scénu, neb po K. vyděšeném výkřiku a úprku do obýváku jsem zůstala stát v kuchyni jako přikovaná, v šoku a s dalším pramenem šedivých vlasů, ale nechala jsem si to Svědkyní mých soukromých zázraků vyprávět. Tentokrát byl příběh poměrně krátký, protože jsem stála jen za rohem, ale i ten si schovám na Až to bude stát za hovno: "Ten blbec tam fakt vylezl. To se u vás děje běžně?!"
Neděje. Bylo to jen jednou. Pevně doufám, že až se Matěj nebo Šimon příště rozhodnou předvádět své nově nabyté schopnosti, nebude to už formou pokusu o sebevraždu. Mohli by si třeba sami obléct tričko nebo vynést koš. A až se to stane, doufám, že mi to K. bude vyprávět.
Což je úplně boží post. Je jediná na světě, kdo kdy slyšel mého Matěje promluvit. Když nepočítám dětské žvatlání, kterému se věnoval v období květen 2008 - březen 2010, načež ho to buď přestalo bavit, nebo se prostě rozhodl, že vyšší level - mluvení - je zbytečnost a tudíž je možno i s tréninkem přestat. V současné době je vrcholem jeho komunikačních schopností urputné kroucení hlavou, když mu nabízím nugátovou zmrzlinu. S řečí, jako takovou, jsme evidentně skončili.
Ovšem Příběh, který se stal v době, kdy byly Matýskovi asi 2 roky, jsem si zapamatovala a schovávám si ho na Až mi bude nejhůř. K. tehdy laskavě převzala funkci chůvy a i jako v té době bezdětné slečně jí to moc šlo. Dle jejího vyprávění spolu toho pondělního dopoledne usedli ke stolu, před sebou strouhaná jablka nebo nějakou jinou dětskou šlichtu, Máťa se ohlédl směrem k obýváku a prý tehdy velice jasně a zřetelně pronesl: "TELEVIZE." K. byla dle svých slov překvapená nejen proto, že první slovo mého dítěte nepatřilo ani mně, ani otci, ale spotřebiči, poskytujícímu zábavu 24/7, ale taky proto, že na nemluvící retardované dítě jí přišlo slovo televize dost složité, zejména ji prý vyšokovalo jasně vyslovené Z.
Věřím K. každé její slovo i písmeno. Jednak proto, že můžu a za druhé mi nic jiného nezbývá. Je to jediná historka svého druhu a dle mého skromného názoru je úžasná.
A to tehdy nebyl všem zázrakům konec. Druhý takový na sebe nechal čekat dlouhých 11 let, ale nakonec se stal a co je úplně nejskvělější, já u něj byla. K. mě přijela navštívit, pronést pár tisíc slov v naší jinak velmi tiché domácnosti, když J. není doma a je slyšet jen Óčko a Šimonkovo nespokojené mlaskání nad vybitým tabletem s pohádkami. Připravovala jsem v kuchyňském koutě kafe, když tu K. zařvala a rozběhla se směrem k obývací stěně. Na kterou schováváme před Šimonem jeho úplně nejoblíbenější hračku - televizní ovladač. Dáváme jej opravdu VYSOKO, až do horní poličky, aby to metr vysoké dítě ani NENAPADLO přemýšlet nad tím, že by jej chtěl dostat do svých nenechavých elektronikulikvidujících ručiček.
Tak nám to nevyšlo. Šímu to nejenže napadlo, ale rozhodl se využít okamžiku nepozornosti dohlížející a pečující osoby (otočila jsem se ke kávovaru na 10 vteřin, přísahám), a svůj kravský, kosočtvercovitý nápad realizovat. Vylezl na spodní skříňku, na které se poprvé v životě postavil, rukou se chytil horní poličky a malými a dost nejistými krůčky se posouval směrem k ovladači. Když mi ho vyděšená K. přinášela, pořád ještě v pozici přiškrceného pytle cementu, tak, jak jej ze skříňky strhla, měl na obličeji širokoúhlý, vítězoslavný výraz a v pevně sevřených prstech svou odměnu. Stihl to. Dokázal to.
Neviděla jsem celou scénu, neb po K. vyděšeném výkřiku a úprku do obýváku jsem zůstala stát v kuchyni jako přikovaná, v šoku a s dalším pramenem šedivých vlasů, ale nechala jsem si to Svědkyní mých soukromých zázraků vyprávět. Tentokrát byl příběh poměrně krátký, protože jsem stála jen za rohem, ale i ten si schovám na Až to bude stát za hovno: "Ten blbec tam fakt vylezl. To se u vás děje běžně?!"
Neděje. Bylo to jen jednou. Pevně doufám, že až se Matěj nebo Šimon příště rozhodnou předvádět své nově nabyté schopnosti, nebude to už formou pokusu o sebevraždu. Mohli by si třeba sami obléct tričko nebo vynést koš. A až se to stane, doufám, že mi to K. bude vyprávět.
středa 20. listopadu 2019
Na nákupu
Čím dál častěji se mi stává, že ve svých zvrácených myšlenkových pochodech dospěju k závěru, že jsem stará. Stará Na něco, abych byla přesná, neb na pokraji páté desetiletky jsem pořád ještě čupr kočka, krev, mlíko a zásoba tuku na dlouhé zimy.
Stará na Matějskou pouť, na padání z waveboardu, na propařený víkend, na učení se kynutým knedlíkům. Jsou to věci, se kterými jsem ochotna, byť lehce pod nátlakem zubu času, odcházejících kloubů a řečí Zřítelnice oka mého, se smířit. Co mi ale vadí je, že seznam roste. Zvětšuje se. Co do šířky i do délky. Kupříkladu, zcela nedávno, na něj přibyl můj oblíbený obchůdek.
Bylo to jednoho krásného, podzimního dopoledne, za prosklenými zdmi obchoďáku poletovaly první vločky, mrzlo až praštělo a já procházela osvětlenými a příjemně vyhřátými uličkami obchodního domu. Měla jsem málo času a jeden, jediný cíl. Svetr. Prostě jsem NUTNĚ potřebovala kus vlny na zahřátí. A vzhledem k naléhavosti situace jsem byla ochotna sáhnout po první ucházející věci na nejbližším ramínku.
Která nikde nebyla. Prostě NE. Jednak jsem všude viděla jen kousky, kterým se odborně říká "poslední výkřik módy", což v lidštině znamená, že je to víceméně nenositelné na veřejnosti, leda by se na to hodily korále nebo šátek, všude měli jen oblečení v barvě kafe-braun-dozelena, kterou já nemusím, a v neposlední řadě jsem si vzpomněla na kousek textu mé oblíbené písně: "procházím uličky Tesca, hledám svý XXL, všude jen eska."
Byla jsem tedy moc ráda, když na mě za zatáčkou zasvítil červený nápis New Yorker, kterýžto boutique mám moc ráda, a kde jsem až doteď VŽDY pořídila, co jsem chtěla a většinou i to, co jsem nechtěla, ale nechte to tam, když je to tak krásný, sedí vám to a je to ve slevě.
Zaplula jsem mezi regály a začala hledat. A hledala, a hledala a hledala, a pak jsem, s poněkud překvapeným a lehounce nasraným výrazem ve tváři, z obchodu zase vyplula. S prázdnýma rukama.
Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Já si NIC nekoupila v NewYorkeru. Při pohledu na vystavené zboží jsem prostě dospěla k nelichotivému závěru, že už nejsem věková cílovka tohohle kšeftu. Zbývá Your sixth Sense z C&A a paní Vomáčková, švadlena mé babičky, která stále ještě pracuje na své Ladě a nevyhodila nikdy ani jediný střih.
Ale pozor. Tragédie toho dne neskončila, naopak, průsery se začaly vršit. Já si v tom obchodním centru nekoupila nic. Odešla jsem bez jediné označkované tašky, stále ještě kroutíc hlavou, v depresi, která byla tím větší a strašnější, že jsem měla hlad a nezašla jsem ani do KFC, kam já jinak chodím vždycky, každé dva roky, kdy si vyrazím na shopping bez dětí.
Musím být vážně nemocná. Když ne fyzicky, tak to určitě nemám v pořádku v hlavě. Nejspíš mi zplesnivěl mozek z nedostatku smaženého jídla a barevných podnětů při ranním hledání vhodné kombinace topů a kalhot, kterýchžto vlastním jen pomálu a jsou věkem vybledlé. Takže je vlastně jedno, že se ze mě stává bába, neb brzo umru na nějakou strašlivou nemoc.
Stará na Matějskou pouť, na padání z waveboardu, na propařený víkend, na učení se kynutým knedlíkům. Jsou to věci, se kterými jsem ochotna, byť lehce pod nátlakem zubu času, odcházejících kloubů a řečí Zřítelnice oka mého, se smířit. Co mi ale vadí je, že seznam roste. Zvětšuje se. Co do šířky i do délky. Kupříkladu, zcela nedávno, na něj přibyl můj oblíbený obchůdek.
Bylo to jednoho krásného, podzimního dopoledne, za prosklenými zdmi obchoďáku poletovaly první vločky, mrzlo až praštělo a já procházela osvětlenými a příjemně vyhřátými uličkami obchodního domu. Měla jsem málo času a jeden, jediný cíl. Svetr. Prostě jsem NUTNĚ potřebovala kus vlny na zahřátí. A vzhledem k naléhavosti situace jsem byla ochotna sáhnout po první ucházející věci na nejbližším ramínku.
Která nikde nebyla. Prostě NE. Jednak jsem všude viděla jen kousky, kterým se odborně říká "poslední výkřik módy", což v lidštině znamená, že je to víceméně nenositelné na veřejnosti, leda by se na to hodily korále nebo šátek, všude měli jen oblečení v barvě kafe-braun-dozelena, kterou já nemusím, a v neposlední řadě jsem si vzpomněla na kousek textu mé oblíbené písně: "procházím uličky Tesca, hledám svý XXL, všude jen eska."
Byla jsem tedy moc ráda, když na mě za zatáčkou zasvítil červený nápis New Yorker, kterýžto boutique mám moc ráda, a kde jsem až doteď VŽDY pořídila, co jsem chtěla a většinou i to, co jsem nechtěla, ale nechte to tam, když je to tak krásný, sedí vám to a je to ve slevě.
Zaplula jsem mezi regály a začala hledat. A hledala, a hledala a hledala, a pak jsem, s poněkud překvapeným a lehounce nasraným výrazem ve tváři, z obchodu zase vyplula. S prázdnýma rukama.
Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Já si NIC nekoupila v NewYorkeru. Při pohledu na vystavené zboží jsem prostě dospěla k nelichotivému závěru, že už nejsem věková cílovka tohohle kšeftu. Zbývá Your sixth Sense z C&A a paní Vomáčková, švadlena mé babičky, která stále ještě pracuje na své Ladě a nevyhodila nikdy ani jediný střih.
Ale pozor. Tragédie toho dne neskončila, naopak, průsery se začaly vršit. Já si v tom obchodním centru nekoupila nic. Odešla jsem bez jediné označkované tašky, stále ještě kroutíc hlavou, v depresi, která byla tím větší a strašnější, že jsem měla hlad a nezašla jsem ani do KFC, kam já jinak chodím vždycky, každé dva roky, kdy si vyrazím na shopping bez dětí.
Musím být vážně nemocná. Když ne fyzicky, tak to určitě nemám v pořádku v hlavě. Nejspíš mi zplesnivěl mozek z nedostatku smaženého jídla a barevných podnětů při ranním hledání vhodné kombinace topů a kalhot, kterýchžto vlastním jen pomálu a jsou věkem vybledlé. Takže je vlastně jedno, že se ze mě stává bába, neb brzo umru na nějakou strašlivou nemoc.
pondělí 2. září 2019
Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.
Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké chodby, málo prostoru. Odchod z domu, včetně nacpání dětí do několika vrstev zimního oblečení, do výtahu velikosti psí boudy a cestou z několika zmrzlých schodů do auta, trval věčnost.
I přestěhovali jsme se. Do nízkého, bezbariérového domečku, s malinkou zahrádkou a s minimem schodů, ovšem dost daleko od školky, která tvrdohlavě zůstala stát ve městě, zato dost blízko škole ve vedlejší obci. A zde se dostáváme k jádru jezevčíka. Střemhlav a s nadšením jsem se tehdy vrhla do hlubin oboru taxikářského, abych mohla své dětičky ráno rozvážet po okrese, do škol a školek, a odpoledne je stejnými cestami svážet domů. Jelikož jsem tehdy věděla, že tato ranní a poobědová kratochvíle mě zabaví každý den v nejbližších třech letech, seč jsem mohla, dělala jsem si to pěkný. Snažila jsem se putování vozem po českých luzích a hájích milovat.
V praxi to vypadalo tak, že jsem 7:30 ráno odevzdala starší dítě školnímu autobusu, díky bohu, ministerstvu školství a řediteli ústavu, přistavenému před branku, načež jsem dooblékla juniora, spolkla dvě sousta jablka, neb byť vzhůru od pěti, až teď nastal okamžik, kdy jsem mohla kulturně posnídat, posadila dítě do vlastního auta a vyrazili jsme směr školka, vzdálená 25 minut klidnou jízdou. V 9 hodin býval Šimonek obvykle převlečen, přezut, políben a odevzdán systému a já se mohla (pokud očekáváte, že tato věta končí slovy "vrátit domů", šeredně se pletete) vrhnout do víru vášní nakupovacích, zařizovacích, vyzvedávacích a byrokratických, poněvadž když už jsem byla ve městě, bylo potřeba toho náležitě využít. Zpětně mi dochází, že jsem nakupovala, zařizovala a vyzvedávala prakticky denně, ovšem kdybyste mě zabili, netuším co a proč. Každopádně jsem pořád měla co dělat. A to až takovým způsobem, že jsem se kolikrát zjevila ve dveřích školky v pravé poledne, dost dlouho před obvyklým časem odchodu Šimonka a žádala o své dítě. Paní učitelky se divily, že jsem se do města vrátila tak brzy, pročež jsem je vyvedla z omylu slovy: "Ne, já ještě neodjela."
Ach! To byla doba. Všimněte si, prosím, trefně užitého minulého času. Ano, byla. Dvě, slovy dvě hodiny ráno a jednu a půl, díky menšímu provozu na silnicích, hodinu odpoledne, tedy celkem tři a půl hodiny denně jsem strávila rozvážkou dětí. Nemáte tušení, jak velké je to množství času, dokud si ho sami nevyzkoušíte. Dokud vám ho někdo nevrátí. Nedá zpátky darem.
Dnes začala škola. OBĚMA synům. Ano, ukápla mi slza, že i mé miminko už dorostlo školním střevícům a zapadlo na mnoho let do vzdělávacího systému, byť mírně upraveného osnovami pro retardované členy rodiny, ale přesto povinného, a zabolelo mě srdéčko nad faktem, že je z něj velký kluk s aktovkou a sešítkem na poznámky, přesto jsem pocítila obrovskou úlevu a vděčnost nad třemi hodinami času nádavkem. Mám dnes volné dopoledne. Kromě vysávání, vaření oběda, shánění rukojeti k lahvi, úklidu zahradního domku, žehlení, zaplacení složenek a objednání řemeslníků vůbec nic nemusím. Vůbec NIC. Svět je krásné místo.
I přestěhovali jsme se. Do nízkého, bezbariérového domečku, s malinkou zahrádkou a s minimem schodů, ovšem dost daleko od školky, která tvrdohlavě zůstala stát ve městě, zato dost blízko škole ve vedlejší obci. A zde se dostáváme k jádru jezevčíka. Střemhlav a s nadšením jsem se tehdy vrhla do hlubin oboru taxikářského, abych mohla své dětičky ráno rozvážet po okrese, do škol a školek, a odpoledne je stejnými cestami svážet domů. Jelikož jsem tehdy věděla, že tato ranní a poobědová kratochvíle mě zabaví každý den v nejbližších třech letech, seč jsem mohla, dělala jsem si to pěkný. Snažila jsem se putování vozem po českých luzích a hájích milovat.
V praxi to vypadalo tak, že jsem 7:30 ráno odevzdala starší dítě školnímu autobusu, díky bohu, ministerstvu školství a řediteli ústavu, přistavenému před branku, načež jsem dooblékla juniora, spolkla dvě sousta jablka, neb byť vzhůru od pěti, až teď nastal okamžik, kdy jsem mohla kulturně posnídat, posadila dítě do vlastního auta a vyrazili jsme směr školka, vzdálená 25 minut klidnou jízdou. V 9 hodin býval Šimonek obvykle převlečen, přezut, políben a odevzdán systému a já se mohla (pokud očekáváte, že tato věta končí slovy "vrátit domů", šeredně se pletete) vrhnout do víru vášní nakupovacích, zařizovacích, vyzvedávacích a byrokratických, poněvadž když už jsem byla ve městě, bylo potřeba toho náležitě využít. Zpětně mi dochází, že jsem nakupovala, zařizovala a vyzvedávala prakticky denně, ovšem kdybyste mě zabili, netuším co a proč. Každopádně jsem pořád měla co dělat. A to až takovým způsobem, že jsem se kolikrát zjevila ve dveřích školky v pravé poledne, dost dlouho před obvyklým časem odchodu Šimonka a žádala o své dítě. Paní učitelky se divily, že jsem se do města vrátila tak brzy, pročež jsem je vyvedla z omylu slovy: "Ne, já ještě neodjela."
Ach! To byla doba. Všimněte si, prosím, trefně užitého minulého času. Ano, byla. Dvě, slovy dvě hodiny ráno a jednu a půl, díky menšímu provozu na silnicích, hodinu odpoledne, tedy celkem tři a půl hodiny denně jsem strávila rozvážkou dětí. Nemáte tušení, jak velké je to množství času, dokud si ho sami nevyzkoušíte. Dokud vám ho někdo nevrátí. Nedá zpátky darem.
Dnes začala škola. OBĚMA synům. Ano, ukápla mi slza, že i mé miminko už dorostlo školním střevícům a zapadlo na mnoho let do vzdělávacího systému, byť mírně upraveného osnovami pro retardované členy rodiny, ale přesto povinného, a zabolelo mě srdéčko nad faktem, že je z něj velký kluk s aktovkou a sešítkem na poznámky, přesto jsem pocítila obrovskou úlevu a vděčnost nad třemi hodinami času nádavkem. Mám dnes volné dopoledne. Kromě vysávání, vaření oběda, shánění rukojeti k lahvi, úklidu zahradního domku, žehlení, zaplacení složenek a objednání řemeslníků vůbec nic nemusím. Vůbec NIC. Svět je krásné místo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)