úterý 24. listopadu 2020

Takové pomalé odpoledne

      Tři týdny v jedné místnosti. S jedním člověkem, který není schopen mluvit. Kdyby aspoň v Berouně řekl:" Beroun". Ne. Jen nespokojeně mručí. 

     Pak tady jsou mašinky, které dělají píp a epileptické záchvaty. To všechno jsou zvuky naší malé místnosti, některé tiché, nenápadné, chvíli se plazí po podlaze, než docela utichnou, jiné hlasité, jež se odrazí od stěny a plnou parou vrazí do protější zdi, něčího ucha nebo se vrátí k tvůrci, aby je mohl zkusit překřičet. Pak jsou tu zvuky velmi vytrvalé, jako čidlo měření saturace, které si Matěj intenzivně strhává z prstu a ono soustavně cinká jak v naší malé místnosti, tak sestrám na sesterně, takže nakonec některá přijde a mou malou vzpouru, nenasadit čidlo na prst dvacetkrát za hodinu, překazí v jejím zárodku.

     Naštěstí jsou chvíle a není jich málo, kdy je tu ticho. Ty se dají využít různě.

     Kupříkladu dnes jsem ji strávila jedním z mnoha maličkých nervových zhroucení, která mě tímto pobytem provázejí věrně jako Robinsonův Pátek. Bylo to chvíli poté, co jsem se pohádala s lékařkou, protože když pravá ruka neví, co dělá levá a ani jedna se to nenamáhá říct hlavě, pak nevyhnutelně musí dojít k nehodě. Šlo o chybu v komunikaci, což se nakonec vyjasnilo, ale v ústech zůstala hořkokyselá příchuť vědomí, že ať dělá co dělá,  je tady dospělý doprovod dítěte vždycky za debila.

    Takže jsem se dozvěděla, že Matěj dostane PEG, došlo mi, že nejspíš tady budeme trčet další dlouhé týdny, vykoupala jsem dítě, utišila ho po záchvatu a ujistila se, že doblinkalo, ztlumila televizi a odešla jsem ven z místnosti, na chodbu, kam SE NESMÍ a tou chodbou jsem došla až na konec, vešla do dveří, sundala roušku a schovala se před nemocnicí, před sestrami, před tím velkým a krutým světem.

     Dobrá tedy. Ukážu vám své šťastné místo, ale musíte mi slíbit, že tam nebudete hlučet, odhazovat odpadky a hlavně o něm nebudete nikomu vykládat,  protože není nafukovací a moc se nás tam nevejde. Je to zátoka v teplých krajích, pod nohama člověk cítí jemný, vlažný písek a nad hlavou azurově modrou oblohu. Je situovaná zároveň na východ i na západ, takže si návštěvník může vybrat, jestli chce koukat na východ slunce, nebo na to, jak zapadá a zdá se, jako by se do oceánu pomalu potápělo. Pláž je lemována palmami, růžovými keři a orchidejemi a je tam ticho, to nejjemnější ticho, jaké si dovedete představit, pokud si zrovna nepředstavujete šumění mořských vln.

     Tam jsem se dnes uklidila ve chvíli Velkého smutku, natáhla jsem se do písku jak dlouhá, tak široká a soustředila se na svůj dech. Slunce příjemně hřálo a má tepová frekvence klesala. Jenže pak jsem se ohlédla a viděla, že vedle mě někdo leží. Na zádech, na velké, pruhované osušce se válel Matěj, nastavoval tvář slunci a usmíval se od ucha k uchu. Po chvíli otočil hlavu ke mně, a když se naše oči setkaly, začal se chechtat. Zvedl se z osušky, doslova vyskočil, aby mi bylo jasné, že s nohama nikdy nic neměl, rozběhl se a skočil do modrých vln.

     Mé srdce se v tu chvíli scvrklo jako rozinka, popraskalo a zčernalo. Nemohla jsem se nadechnout, jak jsem se topila v slzách. 

     Ale když to nejhorší přešlo a mé tělo začalo zase zpracovávat kyslík tak, jak se má, vrátila jsem se na pláž za Máťou a smála se s ním. Postavili jsme hrad z písku a koupali se a skvěle se bavili a já se nemohla vynadívat na tu krásu opáleného a plně funkčního dětského těla. 

     A i když na svém šťastném místě preferuju samotu, dnešní zážitek byl tak nádherný, že mi nebude vadit, když se Matěj zase někdy zastaví. Sem tam. Třeba každé druhé Vánoce a první středu v červnu. Musím to omezit, protože nevím, kolik scvrknutí a zčernání ještě mé srdce vydrží.

pondělí 16. listopadu 2020

Přizpůsobit se

       Věříme-li pomýleným teoriím New Age, povídačkám o karmě, reinkarnaci a jiným vymyšlenostem moderní doby, třeba budhismu, nutně musíme narazit na teorii životního úkolu. Účelu, za kterým jsme přišli na svět, abychom se učili, měnili, rostli. Já si vždycky myslela,  že mým úkolem je otravovat lidi svými příběhy a tímto i jiným jim soustavně lézt na nervy. S postupem času, přibývajicími léty, zkušenostmi a klacky, intenzivně  házenými Vesmírem pod mé krátké, nešikovné nohy, mi došlo, že cílem hry mně určeným, je naučit se trpělivosti. Umět si počkat. Na ježíška, na letní tábor, na mé úžasné děti, na výplatu před Vánoci. Vydržet, nestresovat. Netlačit čas dopředu, neuhánět pošťáka, neklepat už popadesáté na ty samé zavřené dveře. V klidu sedět a čekat. Vždyť ony se jednou otevřou.

     A teď, na prahu podzimu svého čtyřkřížkového života, jsem zjistila, že všechno je jinak. Děkuji své přítelkyni P., která byla tak laskavá a tento jednoduchý, do očí bijící fakt, mi jen tak, mezi slovy v dlouhém telefonním hovoru typu Já jsem řekla a ona řekla, objasnila. PŘIZPŮSOBIT SE. Nemusím být trpělivá, nemusím na nic v klidu čekat, jen se musím přizpůsobit. Ročnímu období, dětem, nedostatku čokolády, situaci. Obtéct realitu jako želé, těsně předtím, než v ledničce ztuhne a pokorně přijme siluetu formičky ve tvaru francouzského klíče. 

     Řeknu vám, je to sakra těžký, hlavně s mou povahou. Až doteď se sluneční soustava otáčela v pravidelném rytmu kolem mé zádi a přijmout myšlenku, že bych se měla začít pohybovat spolu se zemskou osou, je úkol téměř nadlidský.

     PŘIZPŮSOBIT SE pobytu na dětské jednotce intenzivní péče v době covidové, kdy člověk nemůže vytáhnout paty ani z pokoje, natož na chodbu, nedejbože ven z budovy, kde se pohybují stovky, tisíce, ba mraky pozitivních lidí, vyhlížejících mou drobnou osůbku, aby na ni mohli naprskat co největší množství viru, rouška nerouška.

     PŘIZPŮSOBIT SE  pohledu na své dítě,  ležící v nemocniční posteli bledé, s víčky na půl žerdi, bez chuti k jídlu, bez hladu, žízně, dobré nálady, ze kterého trčí hadičky, kablíky a stehy, jež je obklopeno spoustou mašinek, které dělají píp, a které se zmítá ve spárech těžké pneumonie. 

     PŘIZPŮSOBIT SE situaci, která se nelepší. Přijmout myšlenku, že už to možná nikdy dobré nebude a tu vzápětí zmačkat a zahodit daleko, do koše, kde už leží Matýskova netknutá snídaně, mnoho z něj odlepených náplastí a na něm použitých tampónů, polštářků a špuntů od kanyl. Dívat se, jak lidé nemocniční postel s bledým dítětem odváží nejprve na sál a pak na dětské ARO, poslední štaci, ze které už vyšší level nevede. Sedět a čekat, až se vrátí na JIP.

     PŘIZPŮSOBIT SE vědomí, že ani lékaři s mnoha a mnoha léty strávenými ve školních škamnech, mající k dispozici nepřeberné množství přístrojů a udělátek, nejsou páni nad životem a smrtí, velkovezíři životních funkcí a bohové uzdravujících se dětí. Přijmout myšlenku, že mají jen velké množství možností a neváhají je použít. A doufat, že něco, když už ne všechno, zabere.

     PŘIZPŮSOBIT SE faktu, že člověk nemůže domů. Za svým partnerem, synem, houpacím křeslem, ve kterém se tak dobře háčkuje a kouká na seriály. 

PŘIZPŮSOBIT SE myšlence, že jediné, co se dá dělat, je PŘIZPŮSOBIT SE.


Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.