tag:blogger.com,1999:blog-35414355316036157202024-03-28T15:10:13.952+01:00Poznámky Prdlé PrvomatkyUnknownnoreply@blogger.comBlogger536125tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-90563835955787878472021-12-08T10:16:00.000+01:002021-12-08T10:16:02.626+01:00Poslední<p> 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.</p>Unknownnoreply@blogger.com41tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-17767294400662818102021-12-08T10:14:00.001+01:002021-12-08T10:14:23.124+01:00... a potom?<p> Potom, v půli listopadu, jsme si Matýska slavnostně odvezli domů. Kde jsme pro něj měli připraven luxusní, téměř nemocniční JIPový pokojíček. Spokojeně ulehl do své postele a nechal se obskakovat. </p><p>Byl doma, byli jsme spolu, četli jsme knihy a dívali se na Netflix. </p><p>Oslavili jsme jeho patnácté narozeniny, byl dort, byly dárky, i na klauny došlo. </p><p>Byl doma, byli jsme spolu. Hodně se objímalo, líbalo a hladilo. </p><p>Byl doma, byli jsme spolu.</p><p>A já jsem se na něj konečně odnaučila žvatlat.</p>Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-56518515559427758572021-11-13T08:45:00.000+01:002021-11-13T08:45:02.138+01:00A dál?<p> V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí, právě naopak. A to je věc, která se strašně těžko "dává do světa", kdy člověk i při událostech tak děsuplných, že by se za ně nestyděl Stephen King, najde radost, spokojenost, klid.</p><p> Po téměř měsíci byl Matýsek odpojen od ventilátoru. Dostal tracheostomickou kanylu, která mu konečně umožnila klidně dýchat, bez kašlání, zalykání, s odsávačkou, kterou nemá rád, ale jejíž přítomnost velkoryse trpí, neb ví, že je mu s ní líp. Po dalším měsíci byl přestěhován do jiné, menší nemocnice, kde jsou na děti, jež si nejsou dlouhodobě jisté, zda chtějí existovat na tomto či onom světě, zařízení. Bála jsem se. Měla jsem obavy, že skončíme v malém, tmavém pokoji s vybavením z roku 1987 s nálepkami "revize do 09/94" a se sestřičkami, které nemocnici kdysi pomáhaly budovat kámen po kameni, čemuž odpovídá i jejich současná únava a nálada. Víc jsem se mýlit nemohla. Byli jsme přeloženi do toho nejlepšího, nejkrásnějšího, nejluxusnějšího zařízení v ČR, možná v Evropě, nejspíš na celé východní polokouli. Budova svítící novotou a čistotou a sluncem obsahuje nejmodernější vybavení, mašinky, nábytek, sestřičky, lékaře, všechny s imrvére dobrou náladou, láskyplně pečující o každého jednoho pacienta. Takový malý, zdravotnický ráj. Maty se mnou souhlasil. Ještě během převozu sanitou měl kyslíkovou bombu nastavenou na 4 litry přímo do plic, do druhého dne na novém působišti byla bomba vypnuta, odpojena a uklizena do skladiště nepotřebných zařízení a zvyků. </p><p> V novém prostředí, plném klidu, pohody, úsměvů a hudby, jsem se brzy uklidnila a začala si uklízet hlavu. Věděla jsem, že s tak dlouho trvajícím strachem, smutkem a vztekem se žít nedá. Hodně jsem četla. Nahlas. I Matýskovi. O tom, jak najít klid a mír, o nebi, o Harrym Potterovi. Hodiny a hodiny jsem jen seděla na zadku, nikde nepobíhala, nic neuklízela, nic nepřipravovala, jen seděla, držela za ruku svého syna a nechala svůj hlas plnit místnost krásnými slovy, která napsali úžasní lidé. </p><p> A konečně jsem se smířila. S postižením kluků, s nemocničními pobyty, s invalidními křesly, s tracheostomickou kanylou, s epilepsií, sama se sebou. Našla jsem tak dlouho hledanou pokoru k životu, která mi celou tu dobu klepala na rameno a já ji pro samý vztek, strach, lítost a povšechnou nasranost neviděla, neslyšela a necítila. Sklonila jsem hlavu před věcmi, které mě převyšují co do výšky, šířky, hlavně hlouposti a omezenosti, které mi celý život svítí na cestu a já je pro oči neviděla. Pochopila jsem, že všechno, naprosto všechno, čeho se mi kdy dostalo, je dar. Obrovský, krásný dar, který jsem teď konečně schopna s hlavou sklopenou a zády ohnutými přijmout a poděkovat za něj.</p><p> Teď vím, že jsem schopna jít dál a dokonce si můžu uchovat úsměv na tváři a radost uvnitř. Ať je má budoucnost napsaná jakkoliv, já si ji můžu, smím, namalovat dorůžova a dobleděmodra a těšit se na ni a ať přijde cokoliv, bude to správné, přesně takové, jaké to má být. </p><p> </p>Unknownnoreply@blogger.com17tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-21739818247617148152021-09-21T22:16:00.003+02:002021-09-21T22:17:41.678+02:00Tak jo.<p><i> Pozor! Článek obsahuje vulgarismy a jednu deprimovanou Prdlou Prvomatku.</i></p><p><br /></p><p><span> Tak jo. Po dvou měsících už o tom dokážu mluvit. Bez slziček to ještě úplně nejde, ale dávám to v celku a ve větách.</span><br /></p><p><span><span> Matýskovi se v červenci přihodila...</span><br /></span></p><p><span><span><span> Máťa před dvěma měsíci....</span><br /></span></span></p><p><span><span><span><span> Před časem jsme Máťu....</span><br /></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span> Není to úplně lehký. Psát o skorosmrti dítěte. Člověk opatrně volí slova, dává pozor, aby nebyla ani moc, ani málo, snaží se vystihnout podstatu věci, ale hovoříme-li o skorosmrti syna, zdá se, že všechny věty dávající aspoň trochu smysl se odebraly na dovolenou. </span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span> Toho letního odpoledne se všechno stalo úplně špatně. Já a Zřítelnice jsme trčeli zaseklí na D1, Matýsek se epilepticky klepal v ústavní posteli, sestry, které se o něj měly starat, stály bezradně nad jeho (doufám, že bezvědomým) tělíčkem a dívaly se, jak epilepsie koná své finální dílo. Dodnes nerozumím tomu, proč mu nezavolaly sanitu. Musela jsem to udělat až já, když jsme se konečně do ústavu dostali a já se při pohledu na syna, svíjejícího se v nepřestávajících křečích, optala sester, jak ho teď mám asi kurva dostat do auta a odvézt do nemocnice. Pokrčily rameny. </span><br /></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span> Když se pak udály konečně ty správné věci a já dojela dlouho po rychlé záchranné do špitálu, sestra z urgentu mě vedla rovnou na ARO. Maty se v sanitě pozvracel a málem udusil. Právě ho napojovali na ventilátor, na kapačky, na dráty a hadičky, které ho měly v nejbližší době a, jak to v danou chvíli vypadalo až do smrti, udržovat při životě.</span><br /></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span> Pustili mě k němu. Dívala jsem se na něj, věděla jsem, že uvnitř nikdo není a pokud je, je vlivem podaných léků v takovém limbu, že by si nevšiml, že mu u hlavy vybuchla jaderná bomba, natož, že na něj mluví máma. Přesto jsem to zkusila. Vzala jsem ho za bezvládnou ruku a dokola opakovala, že jsem u něj a že už je všechno v pořádku a nevěřila jsem jedinému svému slovu. Věděla jsem, že už ho při vědomí nikdy neuvidím, ale potřebovala jsem mu toho tolik říct. Jak mě mrzí, že jsem byla pryč, když mě potřeboval, jak mě mrzí, že se to stalo, jak mě mrzí, že jsem ho nestihla obejmout, když jsme se před pár dny viděli naposledy, jak mě mrzí, že už nebudeme mít žádné společné zítra.... Hlavně jsem mu potřebovala říct, že jestli toho všeho má plné zuby a chce odejít, tak může. Což se dost dobře nedá před doktory, ale bylo to pro nás tak strašně moc důležité, že jsem se sklonila k tomu stále ještě dětskému oušku a šeptala mu to do ucha. Že je mi to moc líto, ale že to chápu. Že jsme s tatínkem připravení (což byla zasraná lež, protože tohle je věc, na kterou se nikdy připravit nejde) a že se na něj budeme těšit na druhé straně. </span><br /></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Tohle jsem mu potom opakovala ještě mockrát. Je absolutně nepochopitelné, nepřijatelné a nemožné přežít smrt svého dítěte, je-li náhlá. Ale já teď mám zkušenost se skorosmrtí trvající dny a týdny a to se prostě nedá. Sedět u svého syna každý den, držet ho za ruku, poslouchat ventilátor, jak pravidelně dělá šššššt ššššt ššššt a říkat si "ty ho nenecháš odejít, viď, ty prevíte?" a v tom samém okamžiku být vděčna za každý okamžik navíc, kdy je ta ruka teplá, každou sekundu, kdy si člověk může říkat třeba... a s nadějí poslouchat ššššt šššt ššššt. Šeptat svému dítěti do ucha: "Můžeš jít, jestli chceš. V nebi je to moc krásné. Já tam budu čekat a sevřu tě tak pevně v náručí, až se ti zatočí hlava."</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Po určité době mi lékaři oznámili, že ventilátor není pro Máťu moc komfortní a potřebují mu udělat tracheostomii. Díru do krku a do ní plastové brčko, kterým bude dýchat buď sám, nebo s pomocí přístroje. Řekla jsem ne. A stala se tak matkou hyenou, na kterou by se (už konečně) měl zavolat OSPOD. Trvalo velmi, velmi, opravdu velmi dlouho, než se mi povedlo lékařům vysvětlit, že se nesnažím zabít své dítě, ani se zprostit péče o dítě s trášou (není to zas taková sranda), ale chci svému synovi dopřát po čtrnácti letech života v pekle konečně klid bez dalších hadiček, drátků, děr a udělátek. Prostě někde musí být hranice. Někde musí být konec utrpení. Jinak by ten život nebyl k žití. Chtěla jsem, aby mohl v klidu odejít, rozběhnout se mílovými kroky a svobodně dýchat. </span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Tak ne. Maty má trášu. Kupodivu časem vyšlo najevo, že když člověka-dítě v ČR připojíte na plicní ventilátor, už nemáte způsob jak jej odpojit. Musíte ho přinutit žít za JAKOUKOLIV cenu. Bylo to pro nás překvapení. Naštěstí se Matýsek s danou situací vcelku srovnal, po čase se nechal od ventilátoru odpojit a dle všech vyšetření se zdálo, že se rozhodl pokračovat s námi v načaté cestě. Tak fajn. Po třech týdnech byl přeložen na JIP a já se pomalu začala těšit, že si jej jednou odvezu domů. Nechala jsem řečí o umírání a vytáhla těžký kalibr, Louise Hayovou a Čtyři dohody. Když žít, tak naplno. Byla jsem překvapená, že Matěj na četbu i poslech audioknih reaguje, usmívá se a spokojeně u nich usíná. Třeba jo. Třeba je tohle jeho cesta. Jsou to věci, které doteď nevěděl a zůstal, aby se je dozvěděl. </span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Je to dva měsíce a Maty je pořád napůl cesty. Malými krůčky se blíží ke konci lana, na kterém balancuje a nikdo z nás netuší, co na tom konci je. Pořád dokola se mě lékaři ptají, jak pokračovat, kdyby na tom konci nebylo nic a já jim pořád opakuju, že mají dělat to nejlepší pro Matěje. Nesmí trpět, nesmí cítit bolest. </span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Věděla jsem, že jsou moji kluci půjčení. A že jednou někdo přijde a bude je chtít vrátit. Ale dívat se, jak se dveře otvírají tam, někde v dálce, je něco diametrálně jiného, než stát přímo před nimi, držet kliku a nemoci se hrůzou ani pohnout. </span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p>Unknownnoreply@blogger.com34tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-57380383534964987492021-05-10T20:55:00.002+02:002021-05-10T20:55:26.294+02:00Cesta peklem<p> Myslela jsem, že to bude horší. Čekala jsem potoky slz, návštěvy psychologa, pojídání antidepresiv po hrstech. Zatím se nic takového neděje. Zatím. </p><p> Nejsem si jistá, jestli vím, kdy jsme si poprvé s určitostí uvědomili, že naše děti umřou. Ano, věděli jsme celou dobu, že starobního důchodu se naši kluci asi nedožijí, ale živili jsme v sobě plamínek naděje, že to už tady my dva nebudeme. Tak ne. Zdá se, že minimálně Matýsek nás předběhne. </p><p> Nejspíš nám definitivně secvakly ty správné závity za poslední hospitalizace, během které to párkrát vypadalo, že domů se vrátíme v jiných počtech, než jsme tam odjeli. Matěj zápal plic a všechny následné komplikace přežil a rozhodl se, že tentokrát se ještě za bráchou, tátou a novým štěnětem podívá. Jo, to bude ono. Slíbila jsem mu štěně, zvědavce. Čím ho ovšem nalákám domů z nemocnice příště, to nevím.</p><p> V prosinci Matěj udělal pro mě první pomyslný krok tím smutným směrem. Dostal PEG, gumovou hadičku, vedoucí zpod trička rovnou do žaludku, kterou ho od té doby krmíme drinkem od Nutricie. Už žádné pribiňáky, žádná jablka se skořicí, žádné špagety s červenou. Zdá se, že jemu to neva. Aspoň, že tak. </p><p> Pak přišel covid. Naštěstí s lehkým průběhem, ale v tom mladém, pokaženém tělíčku se něco rozbilo, Matěj ulehl na gauč a už nevstal. Od ledna spí 20 hodin denně, jen ho přenášíme z místa na místo. To je ten okamžik, kdy jsem vděčná za šlaušek na krmení, páč pozřít sousto bych ho teď nedonutila. Krmíme ve spánku. Nebo v polospánku, či polobdění, chcete-li. Jako bonus se začal dusit. Vlastními slinami, zapadlým jazykem, čímkoliv, co má zrovna po ruce a co mu zabrání vdechovat vzduch. Poslouchat vlastní dítě, které chrápe jako dřevorubec, i když je zrovna vzhůru, je opravdu hluboký zážitek. Jak napsala má oblíbená autorka Betty McDonaldová, je to jako mlátit-se-kladivem-do-hlavy-protože-je-to-tak-příjemné-když-přestanete. </p><p> A tak polohujeme, nastavujeme, otvíráme a zavíráme různá okna a dveře a vytváříme průvan, zvlhčujeme vzduch, každou volnou chvíli našich marných životů trávíme ulehčováním Matýskovu trápení. I léky jsme vyměnili a díky Bohyni zrezivělého zahradního nářadí a paní doktorce neuroložce to pomohlo a Máťovi je o kousek líp. </p><p> Byla to právě paní doktorka, která nám velice citlivě a jemně připomněla, na jakou cestu jsme se všichni vydali, a že by se hodilo, aby s námi situaci probrali lidé, kteří mají mapu a pomohou nám nezabloudit. Budeme mít schůzku s Podpůrným týmem, který má své sídlo na dětské onkologii, což je, dle mého názoru, vševypovídající. Dozvíme se, co nás čeká a nejspíš nemine, co s tím můžeme dělat a co už se dělat nedá, jak zůstat naživu a při vědomí, když se dějí takové věci. Jako, když vám před očima odchází váš vlastní syn.</p><p> Všechny děti jednou odejdou. Na vysokou, k manželovi na druhou stranu republiky, za dobrodružstvím do Kanady. A zbydou návštěvy rodičů párkrát do roka a skypové hovory. Beru jako bonus, že já o téhle skutečnosti, že mé dítě odejde a už nebude, velmi bolestně a bezpečně vím. Je to jako dárek, permanentní připomínka toho, že musím využít každý moment, každičký okamžik k tomu, abych si ho užila. Abych se ho dost naobjímala do zásoby. Dost napusinkovala a dostkrát mu do ucha pošeptala, jak moc ho miluju. Aby to věděl, až bude pryč. Musím mít stoprocentní jistotu, že nic nezůstane nevyřčeno, žádné pohlazení nepadne vedle a žádný stisk ruky nebude zapomenutý. </p><p> Vím, že se blíží doba, kdy tu Matýsek nebude. Netuším, jestli mám měsíce, nebo roky, ale jsem pevně rozhodnutá, že celou tu dobu tu pro něj budu a budu ho držet za ruku. Budu mu pomáhat dýchat, oblékat teplé ponožky na věčně zmrzlé nohy a budu mu připomínat, že i když je tu jen na omezenou dobu, svět je nádherné místo a je potřeba užít si tady každou jednu vteřinu, která nám byla přidělena. </p><p><i>Dovětek:</i></p><p><i>Štěně roztrhalo houpačku. Málem jsem roztrhala štěně, ale hodila po mně tak neskutečně lítostivý kukuč, že jsem se spokojila s pokřikem: "Ty mrcho malá chlupatá, půjdeš na díly, ledvinky se z tebe budou šít, prevíte jeden!" a nechala jsem to být. Když jsem potom hledala na internetech houpačku novou, vykoukla na mě luxusní sranda s lůžkovou úpravou. Ložná plocha jeden Matěj, jeden Šimon, jedna Prdlá Prvomatka a při dobré vůli půl štěněte. Luxus z kovu a PVC. Ovšem ta cena. J., láska moje životní, úžasná, si vyslechl mé lamentování o tom, že minulá houpačka stála taky dost a vydržela než tři roky, jestli ta blonďatá bestie roztrhá i tuhle drahou, co budeme kupovat příště, a odvětil: </i></p><p><i>"Klidně kup tuhle. Je jedno, co stojí. Ať si ji někteří lidé užijí. Té příští by se nemuseli dožít."</i></p><p><i>... nejfantastičtější chlap na světě ...</i></p><p> </p>Unknownnoreply@blogger.com18tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-63601042017639024092021-03-20T16:06:00.002+01:002021-03-20T16:06:54.938+01:00Etuda o kafi<p>Jednou si tu kávu vypiju ještě teplou.</p><p>Bude vonět po brazilském slunci.</p><p>Hrnek chvíli podržím v dlaních, abych si je zahřála a abych si nespálila pusu. Ale jen chvilku. </p><p>Žádný na stojáka u ostrůvku v kuchyni. Pěkně v křesle, s nohama nahoře.</p><p>Mezi okamžikem, kdy ji zaleju horkou vodou a pohodlným usazením mezi měkké polštáře nebudu dělat vůbec nic. </p><p>Nikoho nenakrmím, nikoho nepřevléknu z pyžamka, nikomu nepodám oblíbenou hračku,</p><p>nevykydám myčku, nepustím pračku a nenacpu sušičku, neuvařím oběd, nezajdu do krámu pro cibuli, </p><p>nevyklepu deky z gauče od psích chlupů, neposbírám na zahradě následky kvalitního psího krmiva,</p><p>nehodím ani jedním tenisákem, nevyžehlím ani jednu košili, nezapnu počítač, nevezmu do ruky mobil.</p><p>Mezi její přípravou a konzumací neuplyne ani jedna hodina, natož celé dopoledne.</p><p>Bude to taková rychlovka, že se z hrnečku bude ještě kouřit. </p><p>Sednu si do křesla, je jedno, jestli budu sama nebo bude dům plný lidí, dětí a psů. </p><p>A vypiju si svou kávu ještě teplou.</p><p>Jednou.</p><p><br /></p><p><br /></p><p><br /></p>Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-54922119099337649452021-03-09T20:01:00.001+01:002021-03-20T15:38:19.340+01:00Lockdownový<p> <span> Koupila jsem si na internetu boty. Přiznávám, nebylo to úplně jednoduché. Všechny pěkné lodičky velikosti 36 jsou vyprodány, skryty pod pultem v zavřených prodejnách, nebo, a to je úplně nejhorší představa, se přestaly vyrábět, protože někdo někde vymyslel konspirační teorii, že covid zabíjí děvčata s popelčinou nohou. A určitě na to udělal studii, ten blbec. </span></p><p><span><span> Takže po dvou urputných týdnech, na které jsem si téměř musela vzít dovolenou, abych se mohla flákat na internetech a hledat ty blbý, pitomý boty, jsem je konečně našla. A už je mám i doma. Ty nejnádhernější černé dámské lodičky na podpatku, jaké si jen umíte představit. Jsou prudce elegantní, luxusní, o své majitelce říkají, že je to ta nejepesnější roštěnka široko daleko a stály pakatel. Miluju je.</span><br /></span></p><p><span><span><span> A jak jsem se nad nimi rozplývala, okamžitě jsem si udělala seznam, kam všude je budu nosit:</span></span></span></p><p><span><span><strike>- s mužem na rande.</strike></span></span></p><p><strike>- s kamarádkou na 2dcl</strike></p><p><strike>- s kamarádkou na nákupy.</strike></p><p><strike>- s dětmi na procházku. </strike> Bych se zabila.</p><p><strike>- s paní pesovou na procházku. </strike> Na pole. Nebo do lesa.</p><p><strike>- na úřad pro pas.</strike></p><p><strike>- ke kamarádce na kafe.</strike></p><p><strike>- do práce. </strike>Cesta od auta do budovy je dlouhá 10-14 kroků, podle toho, jak moc se tam člověku chce. V zaměstnání standardizovaná obuv.</p><p><strike>- do restaurace.</strike></p><p><strike>- do kina.</strike></p><p><strike>- do divadla.</strike></p><p>Do prdele.</p><p><strike><br /></strike></p><p><strike><br /></strike></p><p><strike><br /></strike></p>Unknownnoreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-65658032038268808462021-02-15T11:05:00.002+01:002021-02-15T11:05:42.651+01:00Vyprávění o třech chorých a jednom nemocném<p> <span> Lidé na planetě se v posledních týdnech, měsících a s hrůzou musím konstatovat, že dnes už i letech, dělí na dvě skupiny. Ti, kteří se covidu bojí, nosí roušky a dodržují opatření a ti, co nosí roušky a dodržují opatření, ale svému kašli a plnému nosu říkají rýmička a pak jsou pozitivním testem velice překvapeni</span>. My se chca nechca svého času zařadili do druhé skupiny.</p><p><span> Jednoho krásného, mrazivého, sobotního večera zvedl J. telefon a ze sluchátka se ozvalo: "Kontakt s covid19 pozitivní osobou? Ale jistě, jak si přejete," a hlas na druhé straně drátu pokračoval v hovoru, jehož smyslem bylo informovat lásku mého života o tom, že si od něj domů nejspíš přinesl virusek, neškodný vir, tak trochu rýmičku nebo chřipečku, ale ať je opatrný a radši na mě nemluví. Vzhledem k tomu, že se spolu viděli před třemi dny, a celé ty tři dny zřítelnice oka mého doma nezavřela pusu, toto varování přišlo poněkud ex post. Ale budiž. J. následující ráno odkvačil na testy a já umyla dezinfekcí všechny kliky. Považovala jsem situaci za vyřešenou.</span><br /></p><p><span><span> Testy dopadly negativně. Přesto jsme se zachovali zodpovědně, uvrhli se na 10 zákonem stanovených dnů do karantény, nakoupili u košíků spoustu jídla, vína a čokolády a zamkli dveře. </span><br /></span></p><p><span><span><span> Ve čtvrtek přepadla J. rýma. Ovšem ta, jak všichni dobře víme, není příznakem daného onemocnění, nic jsme si z jeho kýchání a nadávání nedělali. V pátek ráno jsem pod deky s horečkou upadla já, Matěj se přidal večer. J. rýmička začala být podezřelá. V sobotu Šimonek poblinkal sebe, židli na které seděl, podlahu a psa, který mu ležel u nohou a hlídal, kdy spadne další sousto dětské večeře. V neděli se láska mého života odebrala opět na testy. A naše rýmička se proměnila v covid.</span></span></span></p><p><span><span><span><span> IZOLACE, DEN 1.</span></span></span></span></p><p><span><span><span><span>J. má rýmu. Pracuje. Děti spí. Já kašlu.</span></span></span></span></p><p> IZOLACE, DEN 2.</p><p>J. má rýmu. Pracuje. Děti spí. Já kašlu. Vařím kotel guláše, aby nám vydržel nejmíň na týden, ne jako 2 plátky svíčkové z víkendu.</p><p> IZOLACE, DEN 3.</p><p>J. má rýmu. Pracuje. Matěj kašle. Já se dusím. Vyluxovala jsem, vytřela, vyžehlila a ostentativně trvám na tom, že asi chcípnu.</p><p> IZOLACE, DEN 4.</p><p>J. má rýmu. Pracuje. A kašle. Kromě Šimonka, který evidentně sobotním zvracením s coronou definitivně zúčtoval, po sobě štěkáme všichni.</p><p> IZOLACE, DEN 5.</p><p>J. má rýmu. Pracuje. Když jsem večer ochutnávala víno k filmu, všimla jsem si, že nevoní. Očichala jsem všechno v lednici. Bez jakéhokoliv zápachu. Považuji za velikou nespravedlnost, že jsem čich v celé rodině ztratila jen já. J. se směje.</p><p> IZOLACE, DEN 6.</p><p>J. má rýmu. Pracuje. Kašleme. Převlékla jsem všechny postele, vyvenčila na zahradě psa a zašila dvoje tepláky. Trvám na tom, že chcípnu a žádám J., aby vzal na vědomí, že doma jsou i děti, ne jen počítač, a ty potřebují nějakou péči, na rozdíl od počítače. A já jsem na to sama, dusím se a nebaví mě to. J. namítá, že je v práci. Snažím se mu vysvětlit rozdíl mezi home officem a nemocenskou. Marně.</p><p> IZOLACE, DEN 7.</p><p>Vařit je výzva. Spálila jsem fazole. K obědu chleba s máslem, bez čichu a chuti k jídlu jsem jediná, koho to nesere. J. žvejká chleba, nadává a pracuje.</p><p> IZOLACE, DEN 8.</p><p>J. už nemá rýmu. Pracuje. Vyvenčila jsem na zahradě děti a psa. Všichni kašleme, už nás to nebaví, sháníme po internetu další léky. Remdesivir nemůžu nikde najít. Sakra.</p><p> IZOLACE, DEN 9.</p><p>J. pracuje. Naše obydlí přepadla absolutní rezignace. Já a děti spíme a kašleme.</p><p> IZOLACE, DEN 10.</p><p><span><span><span><span>J. se raduje, že je zdráv a zítra odchází do práce. Já mám ještě zaracha, děti zavřenou školu. Na oslavu otevřel narozeninový Diplomatico. Ptá se, zda chci ochutnat a chechtá se, až se v pase ohýbá. </span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span> Dnes můžu zodpovědně říct, že covid není ani rýmička, ani chřipečka, protože za více než 40 let svého života mohu zodpovědně prohlásit, že obojí vypadá úplně jinak. Za svou osobu říkám již nikdy více, vyhlašuji doživotní imunitu a nějaké mutace mi můžou vlízt na záda.</span><br /></span></span></span></span></p><p><span> </span><br /></p>Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-24607303172385803372020-12-31T14:07:00.001+01:002020-12-31T14:07:25.263+01:00Chcete-li Boha pobavit, ...<p> ... seznamte ji se svými plány.</p><p>Chtěla bych psa.</p><p>Když utichl hurónský smích, pokračovala jsem.</p><p>- holčičku</p><p>- zlatého retrievera</p><p>- vychovanou, poslušnou, barvy krémové</p><p>- přes den bude pomáhat s dětmi, večer si mi lehne k nohám a já budu háčkovat a koukat na seriály a bude nám děsně fajn</p><p>- celou noc bude klidně spát ve svém pelíšku</p><p>- budeme chodit na dlouhé procházky, děti v kočárech, psí slečna po boku, i bez vodítka, na písknutí okamžitě přiběhne</p><p>- loužičky doma budou trvat maximálně pár dní, bude strašlivě chytrá a učenlivá</p><p>- budu jí vyvářet samá zdravá psí jídla, ona bude mít spokojené bříško a nikdy nebude škemrat naše jídlo</p><p>- všichni ji budeme milovat, nejvíc kluci</p><p>- nikde nebudou psí chlupy.</p><p><br /></p><p>Pak přišel dvanáctý prosinec 2020 a s ním se stala Maggie.</p><p>Je to holčička zlatého retrievera, barvy krémové. A to je asi tak všechno k výše napsanému. </p><p> Když jsem si přála psa, zapomněla jsem na štěňata. Štěně není pes. Aspoň to naše ne. Je to blond chlupatá koule, která se v nepravidelných intervalech řítí naším bytem a naráží do předmětů, zdí a lidí. O výchově a poslušnosti ještě neslyšela, což je samozřejmě jen a jen moje chyba, neb za to, jaký je pes, tedy štěně, může jeho pán, nikoliv pes, tedy štěně. Jsem evidentně líná, sobecká, nezodpovědná mrcha.</p><p> S dětmi sice pomáhá, je to moc hodná holka, ale po svém, tedy jim skáče kolem krku, což jí nedává moc práce, poněvadž naše děti v drtivé většině času leží nebo sedí. Samou láskou se je snaží ulízat k smrti, což se jí, hlavně v případě Šimonka, dost daří, neb jestli mu ta věc ještě jednou přejede jazykem po obličeji, on dozajista umře. </p><p> Večer si můžu nechat o háčkování se štěnětem u nohou leda zdát, jelikož Maggie neví, co znamená u nohou a zásadně usíná na mém klíně hned potom, co mi vytrhne háček z ruky a z klubíčka udělá nevzhlednou, zašmodrchanou hromadu barevných nití. </p><p> Celou noc spí ve svém pelíšku. Jejím pelíškem je náš rozložený gauč. Zatím na něm zabírá plochu menšího polštáře, ovšem až z ní vyroste metrové tele, jak mě s oblibou straší J., do jejího pelíšku už se nikdo z nás nevejde.</p><p> O dlouhých procházkách můžeme také hovořit pouze v teoretické rovině. Náš pes, tedy štěně, obranář, lítá bestie, se bojí vystrčit čumák z branky. Když ji k tomu jednou za pár dnů přinutím násilím, tedy ji popadnu do náručí a odnesu aspoň pět metrů od zahrady, stává se z ní rozklepaná hromádka blond chlupů, kterou za sebou téměř vleču celou jednu ulici. Pak se mi ji zželí nebo nevydržím s nervama, to podle smutnosti kukuče, který je na mě upírán a jdeme domů, což zvládá po svých a klusem. Kupodivu. </p><p> Loužičky doma trvaly opravdu jen pár dní. Tedy ty, které by se daly prohlásit za nehodu. Teď už zůstávají jen ty vytvořené naschvál mně, J., prázdné misce od jídla, trestající utěrce a ztracenému tenisáku. </p><p> Nevyvářím. Přivezli jsme si Maggie naučenou na granule a já, stará konzerva nemám odvahu cokoliv jiného, kromě hromádky sladkého tvarohu se žloutkem, vytvářet. Schovávám se za internety, které píšou, že psovi se má vařit až od půl roku věku, tedy se na to pečlivě chystám, sestavuji zdravá psí menu, plánuji nákupy zdravých potravin a děsím se dubna.</p><p> Všichni ji milujeme. Šimonek zatím z bezpečné vzdálenosti natažené dětské paže, Matýsek natažených ležících dětských nohou, kam se smí štěně uložit až poté, co na ně bylo nakřičeno, aby okamžitě přestalo Máťovi olizovat obličej a ukusovat konečky prstů. Já a J. máme pocit návratu ztracené dcery. </p><p> Psí chlupy jsou všude.</p><p> A to je asi tak všechno, co k tomu v dané chvíli můžu říct. Tedy vlastně ne. ještě jedna věc:</p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgoysuqyiWyVsKZVQIABBEyVe_8RvdRAIcqAe5kWx2Qc4V9PhVYRdMerjujP7hjkHUe4-vVs_KWKtXBvSDf5dPpx3BKnDtQNjwq59n4E2s31YDe4a1NEQxer9sDAgRt7rfljiuYPdmx57o/s890/20201212_145920+up.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="890" data-original-width="600" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgoysuqyiWyVsKZVQIABBEyVe_8RvdRAIcqAe5kWx2Qc4V9PhVYRdMerjujP7hjkHUe4-vVs_KWKtXBvSDf5dPpx3BKnDtQNjwq59n4E2s31YDe4a1NEQxer9sDAgRt7rfljiuYPdmx57o/s320/20201212_145920+up.jpg" /></a></div><p style="text-align: center;"><b>Všem přejeme krásný poslední den v roce, hodně štěstí a zdraví (hlavně zdraví) do Nového roku, pohodu a co nejméně loužiček!</b></p><p style="text-align: center;"><b>Prdlá prvomatka s rodinou</b></p><p style="text-align: center;"><br /></p>Unknownnoreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-47392323093644634962020-12-24T19:27:00.001+01:002020-12-24T19:27:20.979+01:00O cestě tam a zase zpátky<p> Bylo pondělní odpoledne, slunce za nemocničním oknem pomalu zapadalo za budovu léčebny dlouhodobě nemocných a do našich dveří vstoupil pan docent, po pěti týdnech pobytu konečně s dobrou zprávou. Máme se vystěhovat. Nikoliv domů, ale na standardní pokoj, ze kterého je to domů už jen maličký krůček. Nevím jak Matýskovo, ale mé srdéčko zaplesalo. Zvláštní bylo jen to, jak se pan doktor u sdělování novinek tvářil. Opakoval, že tím, že nás posílají "na kojence" (tady jsme měla zpozornět), nás nepouštějí ze zřetele, stále nás budou mít na očích, v mysli i srdcích a stále budou pečovat o Máťovo zdraví a plíci. Jen o chodbičku dál. A že by nás rádi dali na pokoj pro větší děti, ale jelikož je nemocnice chorými zaplněna doslova po strop, nedá se svítit, půjdeme k miminům. Tady nemají jedinou volnou postel. Nevadilo mi to. Pokoj jako pokoj a pokud budou sestřičky schopné měnit kapačky a krmit pegem, jsem pro každou srandu. První chyba.</p><p> Když se setmělo, nakráčely do pokoje sestry, začaly Matýska připravovat k přesunu tím, že odpojovaly, přepojovaly a připojovaly klubka hadic, hadiček a drátů. V mém mozku zahlodal červík pochybnosti. Když byly dámy hotovy, sbalila jsem náš cestovní kufřík, naši cestovní tašku, cestovní igelitky a cestovní pytlíky s jídlem, které jsme neměli ani jeden dost sil sníst a přestěhovali jsme se. Už ponurá chodba původního křídla nemocnice působila ponuře. Po otevření ponurých, poměrně úzkých dveří pokoje, který se měl na zbytek pobytu stát naším útočištěm, se objevila ponurá místnost, zvící rozměrů většího rodinného vozu. Můj mozek spustil poplach. Spojenými silami se sestrám z JIPky a sestrám z kojenců povedlo nacpat postel, Matěje, mě, několik stojanů na pumpy, naše zavazadla a Matyho invalidní vozík dovnitř a jaly se připojovat, co bylo potřeba. Jelikož místnost byla tak malá, že jsme se tam 3 nevešli, sledovala jsem jejich činnost s maličkou dušičkou z chodbičky. Nakonec jsme s Máťou osiřeli. Rozhlédla jsem se a upadla do velmi, velmi hluboké deprese. Pokoj, který někdo postavil kolem roku 1950 a vybavil novým nábytkem počátkem osmdesátek, byl schopný pojmout dětskou postýlku, jednu matku a několik sester, ovšem nikoliv postižené dítě napojené na bambilion zařízení, zamotané kolem dokola do hadiček, zvracející a záchvatující, s nutností polohovat, odsávat a vůbec, s potřebou péče s přístupem ze všech stran a úhlů. Sedla jsem si na kufr, čímž jsem vyplnila místnost beze zbytku a rozplakala jsem se.</p><p> Jelikož jsem netušila, kolik nám bylo v naší malé cele vyměřeno času, a jelikož dle dosavadního dění to mohlo být od týdne po několik let, došla jsem k závěru, že tady prostě do prdele nemůžu zůstat. Zavolala jsem sestru a stále ještě sušíc slzy, sdělila jsem jí své obavy, strachy a příčinu velké deprese. Byla moc laskavá, souhlasila se mnou slovy: "Jistě. Já být na vašem místě, už se houpu támhle na té borovici," ale zároveň zdůraznila, že ona je malý pán, tedy malá paní a nemá pravomoc pro mne cokoliv udělat, kromě nabídky neurolu a přivření oka, pokud z kufru vytáhnu láhev slivovice a jedním hltem ji vyprázdním. Nakonec na mě zavolala doktora. </p><p> Pan doktor byl malý, unavený a velmi milý, nabídl mi sdílený pokoj na jiném oddělení. V daném okamžiku bych bydlela s kýmkoliv, Alzáka nevyjímaje. Nadšeně jsem souhlasila a utěšeně sledovala, jak toho večera již podruhé sestry odpojují Matěje a stěhují ho jinam. </p><p> Jiné oddělení bylo sice určeno diabetikům, ale to mi bylo v daném okamžiku šumafuk, což, jak se ukázalo později, byl další omyl pondělního večera. Ve dveřích nás vítaly sestry, které, spatřivše zařízení, která si s sebou Maty z JIP vezl, zbledly a jejich úsměvy dramaticky povadly. Poprvé a ne naposledy jsem slyšela "Co tady dělá s tolika šňůrama? Vždyť je JIPovej!" a "Já nevím, mně se neptejte." Ta druhá věta byla po zbytek dne velmi oblíbená. Po několika desítkách minut se povedlo Máťu přeložit do jiné postele, odpojit, přepojit a zapojit a já si mohla s úlevou sednout na židli, ke stolu, dopřát si luxus, který ještě před půl hodinou vypadal jako sci-fi. Jako bonus jsme měli skvělé spolubydlící, s paní jsme si začaly nezávazně povídat a prokecaly jsme se hluboko do noci. </p><p> Sestřičky diabetické mé štěstí nesdílely. Pořád trvaly na tom, že ony nejsou na takový případ dělané, nejsou si jisty, jak takový případ zvládnou, neví úplně přesně co s pegem a vůbec, neví, co tam děláme. Paní doktorka, držící na oddělení službu, s nimi sice souhlasila, ale jediná odpověď kterou mohla nabídnout, byla: "Já nevím, proč je tady, mně se neptejte."</p><p> Když jsem se uklidnila po náročných přesunech a oddepresovala, poněvadž náš nový pokoj byl velký a světlý a měl dvě okna a stůl a židli a k Matymu jsem se dostala z několika stran, nastal čas uložit se ke spánku. A tu jsem udělala další, poslední chybu večera. Zkontrolovala jsem jestli je mé dítě v pořádku, všechny kanyly a vstupy do jeho těla jsou na svých místech, to, co má téct dovnitř, teče dovnitř a co má vytékat ven, vytéká. Centrální katetr na jeho klíční kosti vypadal všelijak. Pod náplastí se skvěla rudá skvrna, která se při posledním přesunu dozajista neskvěla, vytvářela nepěknou bouli a v mé hlavě katastrofický scénář, jak to nechám být, půjdu si lehnout a Matýsek do rána vykrvácí. I zavolala jsem sestru na nezávaznou konzultaci. Byla jsem ochotna riskovat nařčení z hysterie, paniky a odlifrování do postele. Což se nestalo, konzultující sestra si přivolala kolegyni, konzultující posilu. Ani ta si nebyla situací jista. Zavolaly malého, unaveného, milého pana doktora. Ten nařídil centrál propláchnout, uvidíme, co krvavá skvrna udělá. Krvavá skvrna se proplachem zvětšila. Malý, unavený, milý pan doktor opustil pokoj a za chvíli jsem slyšela, jak na chodbě do telefonu křičí, že TOHLE sem nepatří, na TOHLE tady nejsou zavedení a někdo si má pro TOHLE přijít a odvézt si TO zpátky na JIP.</p><p> A tak jsme se toho pondělního večera zase stěhovali. Půlnoc se kvapem blížila a my s Máťou se vraceli domů, na Jednotku Intenzivní Péče. Tam jsem už opravdu byla prohlášena za hysterku a panikářku, ale když už jsme tady, máme si lehnout a spat.</p><p> Ráno moudřejší večera, zjistilo se, že centrální katetr opravdu nefunguje úplně přesně tak, jak má, ale nálepka hysterky a panikářky mi zůstala. Nevadilo mi to. Na JIP smí, na rozdíl od standardních pokojů, doprovod spát v posteli a ne na hromadě molitanů. U mně dobrý.</p><p> Konec dobrý, všechno dobré. Po několika dnech došlo na další stěhování, tentokrát definitivní a my s Matýskem slavnostně opustili nemocniční prostory. </p><p> Dnes je Štědrý den a my jsme doma. Téměř 6 týdnů strávil Máťa na nemocničním lůžku. Nejedl, nepil, veškeré potřebnosti dostával pěkně rovnou do žíly. Ztratil 5 kg. Ztratil obrovský absces v levé plíci. Několikrát během pobytu ztratil vůli žít, ale tu díkybohu pokaždé zase našel. Letošní svátky jsou pro nás výjimečné, všichni si moc dobře uvědomujeme, jaký jsme dostali dar. Být spolu. Prodloužený čas. </p><p> Přejeme všem, aby "Být spolu" našli pod svým stromečkem a aby poznali, že to není samozřejmost, ale výsada, kterou dává Vesmír do dárku. Přejeme kouzelné Vánoce, plné smíchu a radosti. Přejeme jen samé dobré konce.</p><p><span style="text-align: justify;">Prdlá Prvomatka, J. a kluci.</span></p>Unknownnoreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-40472167906835204162020-12-11T08:07:00.002+01:002020-12-11T08:07:11.309+01:00Hic sunt leones<p> V životě každého jedince přijde okamžik, kdy se nevyhnutelně ocitne na dně. U mně to bylo v osmadevadesátém, kdy jsem si u zkoušky z teorie obvodů uvědomila, že tohle není škola pro mě a pak předminulý čtvrtek, který si budeme s Matějem oba ještě dlouho pamatovat.</p><p> Toho dne v poledne Máťu uspali, opět, a odvezli na sál. Opět. Když se vrátil, zel v jeho těle jeden otvor navíc a jako bonus k němu nafasoval prďáckou gumovou koncovku. Matěj dostal k narozeninám PEG. To samo o sobě nebylo nic strašného. Dokonce, jak mi tu tvrdil každý, lékaři počínaje, ukrajinskou uklízečkou konče, je to v podstatě to nejlepší, co se mohlo mému synovi přihodit. Sonda vedoucí do jeho žaludku oplývá množstvím výhod, téměř žádnými negativy a jíst s její pomocí výživově vyvážené chemické blafy od Nutricie je tak jednoduché a příjemné a zdraví prospěšné, že je vlastně div, že ještě nevisí gumový šlaušek od pupíku nám všem. </p><p> Dívala jsem se na spící tělíčko mého syna, který se zdál být čím dál menší a hubenější a o 50 odstínů šedi víc bledý než před měsícem, pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že už nikdy nebude normálně jíst a snažila se dýchat. Když se mi po nějaké době začalo konečně dařit a můj opět okysličený mozek opatrnými krůčky dospíval k závěru, že se vlastně nic tak strašného nestalo a to bude dobrý, to bude dobrý, to bude dobrý, Matýsek otevřel oči a pusu a začal zvracet. A protože z něj na všechny strany vedlo bambilion hadiček, hadic a drátů a ty byly velmi důmyslně zapleteny do zábran na stranách lůžka, a protože po narkóze MUSÍTE ležet na zádech s podloženými rameny, jinak byste mohli začít zvracet, prostě jsem se k němu nedostala. Zazvonila jsem na sestru, která měla své práce dost a s pohledem upřeným na dusící se dítě jsem bojovala s hadičkami, hadicemi a zábranami. Asi po deseti hodinách, prostě to nemohly být vteřiny, vím, jak vypadá věčnost, přiběhly sestry hned dvě a dítě s pomocí odsávačky a kyslíku zachránily. </p><p> Čekala jsem úlevu a pád pomyslného kamene z mé hrudi, ale nic takového se nedostavilo. Namísto pocitu úlevy přišla čirá a nefalšovaná hrůza, která mě k sobě přivinula a tiskla tak, až jsem ztrácela vědomí. Tohle bylo mé dno, má hranice, za kterou jsem nemohla a ani nechtěla udělat byť jediný krok. Věděla jsem, že od této chvíle dál už to nezvládnu. Že nechci a nebudu zachraňovat mého syna pokaždé, když se něco takového přihodí. Že nemůžu být 24/7 ve střehu, poslouchat každý jeho nádech a sledovat čísla na monitoru, která čím dál tím více a častěji protivně blikala a nesnesitelně pípala, protože nějaký alarm. Konečně jsem si uvědomila, proč se mé dítě snaží umřít. Za tímhle okamžikem už byla jen tma a lvi.</p><p> Je tomu 14 dní. Vím, že jsem tady celou tu dobu byla. Pamatuju si všechno, co se v naší malé místnosti přihodilo. Stála jsem v koutě, uvězněná v TOM okamžiku, v TÉ příšerné chvíli a s bezpečným odstupem sledovala, jak funguju kolem Matýska. 10x denně přiskočit s emitkou, dát pozor, aby se už nikdy nevrátil TEN moment, klidnit záchvaty, polohovat, masírovat záda, zvlhčovat sliznice, mazat rány a držet za ruku ve chvílích velkého zármutku. Teď už se v dálce, na horizontu, rýsuje odchod domů. A já pevně doufám, že až naložím do auta Matěje a kufr a tašku a všechno, co jsem sem za více než měsíc zvládla přinést, že se v tom koutě nezapomenu a že se pro sebe vrátím.</p><p> </p>Unknownnoreply@blogger.com12tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-16906475958744335712020-11-24T17:54:00.000+01:002020-11-24T17:54:16.990+01:00Takové pomalé odpoledne<p> Tři týdny v jedné místnosti. S jedním člověkem, který není schopen mluvit. Kdyby aspoň v Berouně řekl:" Beroun". Ne. Jen nespokojeně mručí. </p><p> Pak tady jsou mašinky, které dělají píp a epileptické záchvaty. To všechno jsou zvuky naší malé místnosti, některé tiché, nenápadné, chvíli se plazí po podlaze, než docela utichnou, jiné hlasité, jež se odrazí od stěny a plnou parou vrazí do protější zdi, něčího ucha nebo se vrátí k tvůrci, aby je mohl zkusit překřičet. Pak jsou tu zvuky velmi vytrvalé, jako čidlo měření saturace, které si Matěj intenzivně strhává z prstu a ono soustavně cinká jak v naší malé místnosti, tak sestrám na sesterně, takže nakonec některá přijde a mou malou vzpouru, nenasadit čidlo na prst dvacetkrát za hodinu, překazí v jejím zárodku.</p><p> Naštěstí jsou chvíle a není jich málo, kdy je tu ticho. Ty se dají využít různě.</p><p> Kupříkladu dnes jsem ji strávila jedním z mnoha maličkých nervových zhroucení, která mě tímto pobytem provázejí věrně jako Robinsonův Pátek. Bylo to chvíli poté, co jsem se pohádala s lékařkou, protože když pravá ruka neví, co dělá levá a ani jedna se to nenamáhá říct hlavě, pak nevyhnutelně musí dojít k nehodě. Šlo o chybu v komunikaci, což se nakonec vyjasnilo, ale v ústech zůstala hořkokyselá příchuť vědomí, že ať dělá co dělá, je tady dospělý doprovod dítěte vždycky za debila.</p><p> Takže jsem se dozvěděla, že Matěj dostane PEG, došlo mi, že nejspíš tady budeme trčet další dlouhé týdny, vykoupala jsem dítě, utišila ho po záchvatu a ujistila se, že doblinkalo, ztlumila televizi a odešla jsem ven z místnosti, na chodbu, kam SE NESMÍ a tou chodbou jsem došla až na konec, vešla do dveří, sundala roušku a schovala se před nemocnicí, před sestrami, před tím velkým a krutým světem.</p><p> Dobrá tedy. Ukážu vám své šťastné místo, ale musíte mi slíbit, že tam nebudete hlučet, odhazovat odpadky a hlavně o něm nebudete nikomu vykládat, protože není nafukovací a moc se nás tam nevejde. Je to zátoka v teplých krajích, pod nohama člověk cítí jemný, vlažný písek a nad hlavou azurově modrou oblohu. Je situovaná zároveň na východ i na západ, takže si návštěvník může vybrat, jestli chce koukat na východ slunce, nebo na to, jak zapadá a zdá se, jako by se do oceánu pomalu potápělo. Pláž je lemována palmami, růžovými keři a orchidejemi a je tam ticho, to nejjemnější ticho, jaké si dovedete představit, pokud si zrovna nepředstavujete šumění mořských vln.</p><p> Tam jsem se dnes uklidila ve chvíli Velkého smutku, natáhla jsem se do písku jak dlouhá, tak široká a soustředila se na svůj dech. Slunce příjemně hřálo a má tepová frekvence klesala. Jenže pak jsem se ohlédla a viděla, že vedle mě někdo leží. Na zádech, na velké, pruhované osušce se válel Matěj, nastavoval tvář slunci a usmíval se od ucha k uchu. Po chvíli otočil hlavu ke mně, a když se naše oči setkaly, začal se chechtat. Zvedl se z osušky, doslova vyskočil, aby mi bylo jasné, že s nohama nikdy nic neměl, rozběhl se a skočil do modrých vln.</p><p> Mé srdce se v tu chvíli scvrklo jako rozinka, popraskalo a zčernalo. Nemohla jsem se nadechnout, jak jsem se topila v slzách. </p><p> Ale když to nejhorší přešlo a mé tělo začalo zase zpracovávat kyslík tak, jak se má, vrátila jsem se na pláž za Máťou a smála se s ním. Postavili jsme hrad z písku a koupali se a skvěle se bavili a já se nemohla vynadívat na tu krásu opáleného a plně funkčního dětského těla. </p><p> A i když na svém šťastném místě preferuju samotu, dnešní zážitek byl tak nádherný, že mi nebude vadit, když se Matěj zase někdy zastaví. Sem tam. Třeba každé druhé Vánoce a první středu v červnu. Musím to omezit, protože nevím, kolik scvrknutí a zčernání ještě mé srdce vydrží.</p>Unknownnoreply@blogger.com8tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-72550789562049008762020-11-16T11:01:00.000+01:002020-11-16T11:01:26.785+01:00Přizpůsobit se<p> Věříme-li pomýleným teoriím New Age, povídačkám o karmě, reinkarnaci a jiným vymyšlenostem moderní doby, třeba budhismu, nutně musíme narazit na teorii životního úkolu. Účelu, za kterým jsme přišli na svět, abychom se učili, měnili, rostli. Já si vždycky myslela, že mým úkolem je otravovat lidi svými příběhy a tímto i jiným jim soustavně lézt na nervy. S postupem času, přibývajicími léty, zkušenostmi a klacky, intenzivně házenými Vesmírem pod mé krátké, nešikovné nohy, mi došlo, že cílem hry mně určeným, je naučit se trpělivosti. Umět si počkat. Na ježíška, na letní tábor, na mé úžasné děti, na výplatu před Vánoci. Vydržet, nestresovat. Netlačit čas dopředu, neuhánět pošťáka, neklepat už popadesáté na ty samé zavřené dveře. V klidu sedět a čekat. Vždyť ony se jednou otevřou.</p><p> A teď, na prahu podzimu svého čtyřkřížkového života, jsem zjistila, že všechno je jinak. Děkuji své přítelkyni P., která byla tak laskavá a tento jednoduchý, do očí bijící fakt, mi jen tak, mezi slovy v dlouhém telefonním hovoru typu Já jsem řekla a ona řekla, objasnila. PŘIZPŮSOBIT SE. Nemusím být trpělivá, nemusím na nic v klidu čekat, jen se musím přizpůsobit. Ročnímu období, dětem, nedostatku čokolády, situaci. Obtéct realitu jako želé, těsně předtím, než v ledničce ztuhne a pokorně přijme siluetu formičky ve tvaru francouzského klíče. </p><p> Řeknu vám, je to sakra těžký, hlavně s mou povahou. Až doteď se sluneční soustava otáčela v pravidelném rytmu kolem mé zádi a přijmout myšlenku, že bych se měla začít pohybovat spolu se zemskou osou, je úkol téměř nadlidský.</p><p> PŘIZPŮSOBIT SE pobytu na dětské jednotce intenzivní péče v době covidové, kdy člověk nemůže vytáhnout paty ani z pokoje, natož na chodbu, nedejbože ven z budovy, kde se pohybují stovky, tisíce, ba mraky pozitivních lidí, vyhlížejících mou drobnou osůbku, aby na ni mohli naprskat co největší množství viru, rouška nerouška.</p><p> PŘIZPŮSOBIT SE pohledu na své dítě, ležící v nemocniční posteli bledé, s víčky na půl žerdi, bez chuti k jídlu, bez hladu, žízně, dobré nálady, ze kterého trčí hadičky, kablíky a stehy, jež je obklopeno spoustou mašinek, které dělají píp, a které se zmítá ve spárech těžké pneumonie. </p><p> PŘIZPŮSOBIT SE situaci, která se nelepší. Přijmout myšlenku, že už to možná nikdy dobré nebude a tu vzápětí zmačkat a zahodit daleko, do koše, kde už leží Matýskova netknutá snídaně, mnoho z něj odlepených náplastí a na něm použitých tampónů, polštářků a špuntů od kanyl. Dívat se, jak lidé nemocniční postel s bledým dítětem odváží nejprve na sál a pak na dětské ARO, poslední štaci, ze které už vyšší level nevede. Sedět a čekat, až se vrátí na JIP.</p><p> PŘIZPŮSOBIT SE vědomí, že ani lékaři s mnoha a mnoha léty strávenými ve školních škamnech, mající k dispozici nepřeberné množství přístrojů a udělátek, nejsou páni nad životem a smrtí, velkovezíři životních funkcí a bohové uzdravujících se dětí. Přijmout myšlenku, že mají jen velké množství možností a neváhají je použít. A doufat, že něco, když už ne všechno, zabere.</p><p> PŘIZPŮSOBIT SE faktu, že člověk nemůže domů. Za svým partnerem, synem, houpacím křeslem, ve kterém se tak dobře háčkuje a kouká na seriály. </p><p>PŘIZPŮSOBIT SE myšlence, že jediné, co se dá dělat, je PŘIZPŮSOBIT SE.</p><p><br /></p>Unknownnoreply@blogger.com15tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-45494501672198116102020-10-28T21:20:00.002+01:002020-10-28T21:23:49.342+01:00Poprvé ...<p> ... a určitě ne naposledy.</p><p><span> Poprvé se jednou stane všechno. Poprvé zapomenete dát aviváž do pračky, poprvé si zabouchnete klíče, poprvé odbočíte do jednosměrky a když si svou chybu uvědomíte, poprvé vcouváte do křižovatky, poprvé se pokusíte obměkčit policistu širokým úsměvem a hubokým dekoltem, poprvé si zapomenete roušku, když jdete ven.... Já jsem poprvé v životě nezvedla Matěje. Byla to tak velká a významná premiéra, že je to týden a já se pořád ještě nevzpamatovala.</span><br /></p><p><span><span> Bylo to průměrné podzimní odpoledne, na stromech zlátlo listí a lidé, korzující v ulicích, zalitých říjnovým sluncem, neměli o nadcházejícím zákazu vycházení ani tušení. Já jsem zaparkovala před školou a stále ještě v dobré náladě si šla vyzvednout svá robátka. Nejprve Matěje, kterého se pořád ještě učím přivázat, připevnit a přikurtovat i s jeho novým, prďáckým invalidním vozíkem do auta, což mi zabírá čas od půl hodiny do půl odpoledne, a pak Šimona, kterého prostě hodím na sedačku a cvaknu zámkem pásu. Teď, když to píšu, začínám přemýšlet nad tím, proč jsem si myslela, že vozit Matýska autem rovnou ve vozíku bude príma zkratka. </span><br /></span></p><p><span><span><span> Jako už několikrát, zaparkovala jsem to odpoledne prvorozeného vedle auta, otevřela zavazadlový prostor a vysunula rampu. Elektrickou zdviž, jak mě několikrát opravil pán z firmy, která nám ji do Mazlíka implementovala. Na ni jsem nainstalovala Máťovo nový vozík. A jako už párkrát, tedy s lhostejným výrazem ve tváři a patřičným rutinním švihem zápěstí, jsem popadla třináctileté tělo, zvedla jej ze speciální židle a pokusila se ho vložit do vozíku, přistaveného na rampě. Na zdviži. Jenže to nešlo. Někde se něco zaseklo. Rukáv, lem bundy, kapsa kalhot, pečlivě nastavená končetina, dnes to už přesně nevím, ale bylo to zaseklý a drželo to pevně. Ať jsem dítětem mávala jakkoliv silně a jakkoliv daleko, to něco mě nechtělo pustit. Celé se to dělo asi dva zlomky vteřiny, ale mým pažím, svírajícím padesát kilo živé váhy, to přišlo jako věčnost. Proto, když se zaseklé něco uvolilo konečně povolit, mé ruce, ramena, záda a většina svalové a kosterní soustavy prohlásila, že už toho má plné zuby a končí. Dvacet centimetrů od vozíku a já prostě věděla, že to nedohodím. Nebyl to stav "proježkovyzlatýbodlinky mě tak bolí lokty, já to asi nezvládnu", kdy má člověk ještě notné rezervy, o kterých neví, ale jsou tam. Byla to situace, kdy můj mozek říkal: "Elá hop!" a mé ruce na to: "Nasrat."</span><br /></span></span></p><p><span><span><span><span> V ten moment jsem věděla, že tady končím. Provedla jsem expresní výpočet, abych minimalizovala škody a vyšlo mi, že pokud nechci, aby Matěj na zadek spadl, musím ho na něj decentně položit. Ještě jsem se rozhlédla, jestli v dosahu není náhodou pomoc, ale opodál stál pouze Matýskův překvapený spolužák, rozuměj dítě ne příliš vysokého IQ, které nebylo ani schopno dedukce: Problém, se kterým si neporadím, volám nejbližšího dospělého. Měla jsem prostě smůlu. Záměrně říkám "měla", místo měli, protože jsem v tom jela sama. Ten, který mi mohl pomoci tak, že by se aspoň na vteřinu postavil na své hubené, pubertální nohy, se rozhodl, že v tomto okamžiku trpí hormonálními změnami více než jindy a matka je prostě kráva. Nepomohl mi. A dopadl na zadek. Na zem. Nutno podotknout, že s naprosto klidnou poker face, potvrzující výše zmíněné. Matka je kráva, která mě neumí ani zvednout a já to řikal. </span><br /></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span> To už přibíhala paní asistentka, která celou scénu, nebo aspoň její velké finále, sledovala z okna a přispěchala na pomoc. Bohužel, mé paže se ještě několik minut třásly vztekem a odmítaly spolupracovat. Spojenými silami jsme Matěje vrátily na speciální židli a za mých mohutných omluv čekaly, až budu schopná další fyzické námahy, abychom ho dostaly na vozík, do auta a domů.</span><br /></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span> Nakonec to dopadlo dobře. Máťa se do auta dostal, Šimonek taky, já dokázala dojet domů a obě děti vykydat nejprve do obýváku a později večer i do postelí. Potom jsem si otevřela Sauvignon a byla bych jej i vypila, kdyby mé ruce byly schopny udržet láhev aspoň na dobu, než naplním sklenici. Bylo to poprvé které už nikdy nechci zažít, i když vím, že na mé vůli absolutně nezáleží a při dvou postižených dětech bych si měla pěkně rychle začít zvykat. </span><br /></span></span></span></span></span></p>Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-2500890202822113132020-10-15T12:16:00.003+02:002020-10-15T12:16:00.182+02:00Vozík<p> Náš první invalidní. Ach. </p><p><span> Tak jako zdravé děti odrůstají dětským střevíčkům a dospívají k těm tanečním, náš chlapeček se vytáhl ze všech velikostí kočárků pro děti se speciálními potřebami a někdy kolem ledna dvatisíceněco jsem dospěla k nevyhnutelnému závěru, pořídit invalidní vozík.</span><br /></p><p><span> První otázka byla: Jaký? Po dlouhých a dlouhých hodinách, strávených na internetu (přiznejme si, že spíše prokrastinačních, abych nemusela vařit, nosit a převlékat), jsem zjistila, že pasivní a polohovací. Aby se Matýsek nenadřel (ne, že by ovládání vozíku mentálně zvládal, ovšem při pohledu do jeho tváře mám někdy pocit, že si ze mně jen dělá opičky), a aby si v něm mohl třeba odpočinout nebo natáhnout unavené zádo nebo, jak vyplynulo o mnoho a mnoho měsíců později, se s vozíkem vešel, kam potřebuje. </span><br /></p><p><span><span> Pak tady byl problém: Čí? Bylo potřeba provést podrobnou, pečlivou, ba přímo zevrubnou analýzu trhu, jeho nabídky a poptávky, firem, které se prodejem vozíků zabývají a jejich spokojených a nespokojených klientů. Ještěže ty internety jsou! Musím konstatovat, že stát se nám vozíkový problém o dvacet let dříve, nevím, nevím, jestli by se Maty nakonec nemusel přeci jen naučit chodit. </span><br /></span></p><p><span><span><span> Když jsem měla vybráno několik prodejců, jejichž zboží vypadalo od ucházejícího po lákavé, vyvstal zásadní dotaz Kdy?, který se na první pohled může zdát jednoduchý k zodpovězení, ale corona přes něj udělala jednu velkou tlustou čáru. </span></span></span></p><p><span><span><span><span> </span>Když vybíráte vozík, existuje zaužívaný postup, který je natolik složitý, že polovina klientů několik kroků přeskočí a ta druhá se vykašle rovnou na všechny a přibije si raději kolečka k přepravce na jablka, neb to se ukáže jako jednoduché, rychlé a ve finále stejně efektivní. </span><br /></span></span></p><p><span><span> Nejprve zjistíte, co vlastně chcete. Jen slovo vozík nestačí. Zásadní je druh, typ, velikost, skladovatelnost, ovladatelnost, hmotnost, složitost konstrukce, pohodlnost, manipulovatelnost, nafukovatlenost či nenafukovatelnost a samozřejmě, pro nás ženy, barva. Když už víte, co je vaším cílem, pozvete si několik adeptů k předvedení. Pokud pomocí této techniky zvolíte vítěze, vyžádáte si od firmy lejstro zvané zaměřovací protokol a dokumentace pro pojišťovnu. Toto pošlete Českou poštou a doufáte, že to dojde kam má. Potom čekáte. Libovolně dlouhou dobu, která se řídí obsazeností instituce revizními lékaři, jejich vytížením (maximální) a produktivitou (byť se to dle čekací doby někdy nezdá, také maximální) a pak také rychlostí pošty, až půjdou poukazy zpět do firmy (zvolte na škále 1-10, kdy 1 znamená <i>pošta funguje bezvadně</i> a 10 <i>vánoční pohlednice dostáváme, když napouštíme zahradní bazén</i>). Po patřičném počtu měsíců se vám firma ozve, že poukazy obdržela a že zadává vozík do výroby. Pak pro změnu čekáte. Libovolně dlouhou dobu. A nakonec, když se pročekáte do stavu absolutní rezignace a začnete mít dojem, že se vám to celé jen zdálo, dostanete vozík.<br /></span></span></p><p><span><span><span> Náš příběh jsme opustili v době, kdy jsme s Matějem pečlivě vybírali. Původně jsem oslovila firmy 4, ale protože jedné se k nám s předvedením nechtělo a vůbec, celý hovor vypadal, že prodávat vozíky je nuda a otrava a možná se přeorientují na perské koberce, firmu č. 4 jsem škrtla. </span><br /></span></span></p><p><span><span><span><span> Vozík číslo 1 byl krásný, praktický a nebyl ani tak drahý (pojišťovna neplatí vše, velikost doplatku se velmi různí). Vozík číslo 2 byl krásný, praktický, drahý, ale ne moc, ovšem recenze klientů byly více než varovné. Prý se to hned rozbije, což by mi ani tak nevadilo, snad přijede technik a opraví, ne? Tak prý ne. Dovolat se pomoci v tomto případě je něco jako čekání na Ježíška. Vždycky nakonec přijde, ale je to k nevydržení. Vozík číslo 3 byl krásný, praktický, příšerně drahý a těžký. Má to kola, ne? mohli byste namítnout. Ale když na těch kolech tlačíte 40kg matriálu a 50kg dítěte, ona ani ta kola se nezdají být výhrou.</span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span> Byla jsem v pasti. Matěj se taky netvářil úplně nadšeně, v něčem se mu špatně sedělo, v něčem se nedalo lehnout a v něčem prostě jen dělal ksichty. Teď co. Mám vzít co je? I když to není to ONO? To pravé, ořechové, úžasné, pohodlné, prostě bezvadní? Když člověk neví, je potřeba se zeptat. A nejlépe někoho cizího, někoho, kdo o problému nemá ani šajn, protože problematika postižených je mu, díkybohu, na hony vzdálená. Bude mít ten správný odstup. Kamarádka se na mě podívala skrz sklenku Merlotu a zeptala se, jestli jsem si jistá, že nechci ještě jednou oslovit firmu č. 4? Třeba si to s těmi perskými koberci rozmysleli? </span></span></span></span></span></p><p><span> Samozřejmě, že rozmysleli. A přijeli a předvedli a já byla nadšená a šťastná a výskala jsem nadšením a Máta se taky usmíval jako sluníčko a konečně jsme měli vybráno a bylo to bezva, než pán, který nám vozík předváděl, naklonil hlavu lehce na stranu, dítě i vozík si změřil okem profesionála a prohlásil: "No nevim. Ten vám z toho za chvilku vyroste."<span> </span></span></p><p><span><span>Au.</span></span></p><p><span><span><span> Ale, jak říká Honzík Lennonovic, "nakonec všechno dobře dopadne. Pokud to nedopadlo dobře, ještě to není konec". My máme vozík, Matěj je v něm strašně spokojený, já jsem strašně spokojená i J. je strašně spokojený, a kdyby Šimůnek nebyl do sebe zahleděný autista, nejspíš by byl taky strašně spokojený. Pán si to při předání také rozmyslel a řekl, že to vypadá, že jeho profesionální oko se mýlilo, že vozík Matýskovi pár let vydrží. </span></span></span></p><p><span><span><span><span> A nebýt toho, že nevím, kdy přestat, protože přestat se má vždycky v nejlepším, bez výjimky, ani fakt, že se v něm Máťa za rok nevejde do auta, naše nadšení nemohl zkalit. </span><br /></span></span></span></p>Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-81199923352644612592020-10-11T13:28:00.003+02:002020-10-13T11:19:30.333+02:00Pomáhat a chránit<p> <span> Už tak jsem jela pozdě. Celou cestu jsem se modlila, ať je na tom parkovišti volno, prosím, ať je tam volno, proježkovyzlatýbodlinky, ať je tam místo. </span></p><p><span><span> </span>Před budovou, do které jsme s dětmi mířili, abychom navštívili paní doktorku, sice jsou na zemi bílou barvou umně vyvedené tři invalidní vozíčky a cedulka u nich říká, že ano, tam můžeme zaparkovat, máme-li v autě odpovídající označení a v našem případě jedno až dvě invalidní děti, ale jednak se jedná o podélné parkování (takže jsem doparkovala), za druhé jsou to místa na naši novou, vymakanou rampu krátká, potřebovala bych aspoň dvě a do třetice je tam vždycky plno. Bohužel, ne vždy plno postiženými, což mě mrzí, ale pokud nechci každou druhou návštěvu ordinace volat policii, což nechci, je lítost nad plným parkovištěm to jediné, co mi zbývá. </span></p><p><span><span> Tentokrát se zdálo, že nebudu muset volat nikoho, neb když jsem přijela na místo, policie už tam byla. Jedna krásná, barevná škodovka, s nápisem Pomáhat a chránit, stínila malůvku s invalidou na parkovišti před prudkými slunečními paprsky. A protože jsem spěchala a času bylo málo a celou cestu jsem byla nervózní a přede mnou byla vykládka a nakládka obou kluků a prostě jsem byla nasraná už z principu, stáhla jsem okénko a na opodál postávající partu pánů v černém zařvala: "To si ze mně děláte srandu?!" Policisté na mě vrhli pohledy, které jsem mylně pokládala za mezinárodní gesto špatného porozumění. To, co jsem však v jejich tvářích měla vidět, bylo nesmírné překvapení nad mou drzostí. Zopakovala jsem svou otázku, tentokrát přidala ještě jeden vykřičník a dovětek :"fakt? Na invalidech?!" Překvapení z tváří mladých, odvážných rukou zákona zmizelo, ale ani to mě netrklo. Proto mě jeden z nich, nainstalovaný u mých dveří, stále s rukama ležérně zavinutýma na hrudi, vyšokoval skoro do bezvědomí. "Pojďte, pohovoříme si o tom," vyzval mě. Jenže v tu chvíli jsem nebyla malá, vyděšená holka za volantem velkého, bílého auta, ale lvice Elsa, bránící lvíčata. "Ne." A tu tečku jsem patřičně zdůraznila. "Já mám v autě dva těžce postižené epileptiky a spěchám s nimi k lékaři." Policista se zachoval jako grand, couvnul a nabídl mi pomoc. Poděkovala jsem, ale odmítla, neb ještě před chvílí si se mnou chtěl "pohovořit" a to není žádný kamarádšoft. Nanosila jsem děti kam patřily, absolvovali jsme, co bylo potřeba a vrátili se domů. Když už jsem u toho bonzování, strážci zákona se za celou hodinu nehnuli z místa, stále s rukama zavinutýma na hrudi živě diskutovali a vůbec vypadali, že mají moc napilno, a když jsem projížděla kolem nich, téměř mi nabídli špičky bot k přejetí, asi, aby měli konečně důvod "si se mnou pohovořit".</span></span></p><p><span><span><span> Doma se mi situace poněkud rozležela v hlavě a začal vítězit hlásek, který tvrdil, že přece policie a ta si může dělat co chce a kde chce a kdy chce a nic jim v tom nezabrání, ani já, ani Zákon o provozu na pozemních komunikacích, ve kterém se jasně praví, že (cituji):</span><br /></span></span></p><p><i><span><span>"</span></span><var style="background-color: white; box-sizing: inherit; font-family: Arial, Verdana, Tahoma, sans-serif; font-size: 13.3333px; font-weight: bold; text-align: justify;">(8)</var><span style="background-color: white; font-family: Arial, Verdana, Tahoma, sans-serif; font-size: 13.3333px; text-align: justify;"> Na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením </span><span style="background-color: white; font-family: Arial, Verdana, Tahoma, sans-serif; font-size: 13.3333px; text-align: justify;">je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání."</span></i></p><p><span> </span>Jistě, pak tady máme fakt, že vozidla IZS opravdu mohou porušit zákon, ovšem tady pozor, pouze v případech, kdy je to nutné a odůvodněné. Tedy ano, policista smí zaparkovat u Kauflandu na invalidech, ale pak si nesmí jít dovnitř koupit bagetu, alébrž chytat zloděje. A tady narážíme na dalšího zakopaného pudla-vozíčkáře, i v tomto případě musí policista obhájit, že na daném parkovacím místě zastavit musel, neb zloděj byl na útěku a byl by býval utekl, nebýt policisty, parkujícího na invalidech a ne o dvě volná místa vpravo. </p><p><span> A potom, dlouho, dlouho potom, co jsem se uklidila a vychladla, mi došlo, že kdyby bylo nebylo bývalo hloučku policistů s pažemi zavinutými na hrudi a jejich škodovky na parkovišti, byl by býval na invalidech parkoval někdo jiný, možná někdo, kdo by k tomu byl býval neměl oprávnění a mně by nezůstala další dvě místa pro Mazlíka a jeho rampu. Tedy beru zpět a děkuji, že tak krásně pomáháte a chráníte, pánové.</span><br /></p><p><span> </span><br /></p><p><span><span><br /></span></span></p>Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-83753304129152145252020-10-07T13:14:00.002+02:002020-10-07T13:14:34.045+02:00Leží tam nahoře, nožky má nahoře, ...<p> .. bojím se bojím, že umře.</p><p><span> </span>Vlastně se nebojím. Ze stylistických důvodů jsem verše dokončila, aby se mi to rýmovalo, ale o Matěje strach nemám od zimy 2016, kdy jsme se "dohodli", že má zákaz opouštět tento svět bez dovolení. Do hrobu se bude dívat on mně, z v té době již levitujícího invalidního vozíku, nikoliv já jemu, stojíc u rakvičky se zlomeným srdcem a spálenou duší. </p><p><span> Puberťák je opět placatý. Znamená to, že opět tráví dny i noci povětšinou v horizontále, pohozen nedbalou matkou tu na posteli, tu na gauči, buď sám, nebo s telkou, nebo s telkou a otravným bratrem. Opět trpí epileptickými záchvaty, jejichž síla a četnost se řídí dle latěk v plotu, někdy více, někdy méně, někdy moc a někdy málo. Opět většinu dne prospí a skoro nic nesní. Hází na mně pohledy ublíženého dítěte a raněné laně. Opět. </span></p><p><span><span> </span>Pátrání po prapůvodu těchto potíží jsem již vzdala. Svého času jsem vyzkoušela všechno. Jídlo, spánek, počasí, roční dobu, oblečení, nudu i přetížení, teplotu, úplněk, čokoládu, skladbu a množství léků, barvu hrnku na čaj. Prostě všechno, Už mě to neba. Prostě tu hnusnou nemoc má a jediné, co svými slabými ženskými pažemi zmůžu, je mírnit příznaky. Tak mírním. Objímám, hladím, foukám na čelo, v horku přinesu mokrý hadr, v chladu teplou deku. Někde jsem četla, že tahle moje póza má název. Rezignace. Tak dobře. Teď jsem rezignovaná. </span><br /></p><p><span><span> Jediná doba, kdy ze své ulity bohorovného klidu a absolutní odevzdanosti vystupuju, je, kromě svlékání, oblékání, koupání, zvedání, pokládání, cvičení, stříhání nehtů, uspávání a buzení, snaha Matěje nasytit. Jídlo, pití, podávání léků. Čím horší je Matýskova epilepsie, tím horší je jeho porucha polykání. Prostě se během krmení, seč může, snaží udusit jídlem a utopit ve sklenici vody. Spořádat jednu misku s jogurtem mu trvá od hodiny do dvou. Jak kdy. Většinou začínáme s jídlem v dobré náladě (já), s nadšením (já) a ochotou se s problémem poprat (pořád já). Máťovi nezbývá než se nechat unášet událostmi. Po nějaké době nás to přestane bavit (oba), pak se já rozpláču a nakonec se nasereme (oba).</span></span></p><p><span><span><span> Překvapením pro mě byla minulá sobota. To bylo tehdy, kdy jsem si během krmení snídaní prošla všemi fázemi smutku. Popíráním, hněvem, smlouváním, depresí a nakonec jsem se prostě smířila s tím, že jsem nemožná matka, kvůli které se její retardovaný syn udusí jahodovým jogurtem. Když jsem utřela slzičky, poprosila jsem J., zda by byl té lásky a vzal polední krmení za mě, neb mi asi prdne cévka. Můj muž ochotně souhlasil, nevěda, čehož činí, jsem si pomyslela, ale v poledne jsem to byla já, kdo zjistil, že věci se mají úplně jinak. Matěj i tatínek zasedli k plné misce a sklenici, dítě vychovaně otevřelo ústa a muž to do nich během tří minut všechno naládoval. Nutno podotknout, že bez jediného zakuckání.</span></span></span></p><p><span><span><span><span> Když jsem poté řešila tuto situaci na odpovědném místě, sociální síti, padl ve fóru názor, že mi to Matěj dělá naschvál. Ano, i tato myšlenka už se mi zadními vrátky vkradla do mysli, ale byla natolik nelogická a nesmyslná, že jsem ji zase štandopede vyprovodila ven z mé hlavy. Prostě, můj chlapeček, můj malý, nemocný Matýsek, ten hodný, nejhodnější puberťák na vozíku široko daleko, by se na nějakou revoltu v žádném případě nezmohl. Moje sluníčko, srdíčko, středobod mého vesmíru, by se mi nikdy nemohl postavit a už vůbec by si ze mě neuměl dělat srandičky. </span></span></span></span></p><p><span><span><span> Dnes ráno jsem se jej snažila nasoukat do bundy a nešlo to. Máťa už je dlouhý a složený v invalidním kočáře má málo prostoru pro jakoukoliv dopomoc, takže se dost často pereme s rukávy, kapucemi a zipy. Jenže dnes to bylo jinak. Obléct na něj mikinu byl pro mě nadlidský úkon. Uvažovala jsem, co se zrovna dneska, krucinál děje, že nemůžu..... Načež mi to došlo. Matěj proti mně použil sílu. Rozhodl se, že dnes ráno se prostě nepředkloní a vynaložil k tomu opravdu velké úsilí. Podívala jsem se mu do tváře a ke svému nemalému překvapení jsem v jeho očích viděla vítězství. </span></span></span>Vida. Naštěstí, když jsem se podívala ještě jednou a pořádně, za nesouhlasem a vzdorem, které byly ve tváři tak jasné, jen promluvit sprostě, byl úsměv od ucha k uchu. Nezbývá než doufat, že s dospívajícím klukem tady tenhle srandista zůstane.</p><p><span> </span><br /></p><p><br /></p>Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-80745792618964530902020-09-07T22:30:00.000+02:002020-09-07T22:30:01.494+02:00Navzdory všemu, chováme se ekologicky<p> Třídíme odpad. Dělíme domácí bordel, binec a svinčík na papír - plasty - sklo - kartóny od mléka - tužkové baterky - vyřazené šicí stroje. Myslíte si, že jde o ekologii? O vyšší cíle? O ochranu přírody, životního prostředí a záchranu budoucnosti pro naše děti? Ne. Tříděný odpad je pro sklerotické matky postižených dětí a já jsem živoucím důkazem tohoto teorému. </p><p> Všechno to začalo jednoho dlouhého odpoledne, někdy na začátku jednadvacátého století, kdy jsme zjistili, že popeláři se toho dne blbě vyspali, možná spali, chudáčci, sami, neměli svůj den nebo jen náladu na vysypávání popelnic, a přiznejme si, koho by to bavilo, prostě nám nechali dobrou polovinu odpadků v kontejneru. V naší malinké, černé popelnici, která musí pojmout mnoho a mnoho šlupek od jablek, ještě více kelímků od jogurtů a opravdu nesčetně trigonometrických teodolitů. Polovina nádoby zůstala obsazena a před námi zel, jako nekonečný železniční tunel, celý jeden týden, obsahující sedm dní a opravdu velké množství odpadků.</p><p> Kdybych tvrdila, že jsme se do tohoto incidentu chovali nezodpovědně a netřídili, lhala bych. Sice malounko, fakt tomu moc nedáme, ale papírové obálky od úřadů, reklamní letáky, obaly od kuřat a lahve od vína ještě od sebe rozeznáme. Jenže teď nastal další level. V komunálním odpadu nesmělo zahučet doslova NIC. Začala jsem oplachovat kelímky (a při pohledu na tekoucí vodu jsem se cítila nadmíru ekologicky), vyhazovat zvlášť papír a zvlášť bublinky, zavedla jsem pytlík na baterky a na aluminium. V kuchyni to začalo vypadat jako v předpokoji firmy na recyklaci čehokoliv. Byla jsem na nás moc pyšná.</p><p> Vzápětí se ukázalo, jak je všechno zlé (třídění odpadu) pro něco dobré (skleróza Prdlé Prvomatky). Volala jsem naší zlaté, milionové paní doktorce s prosbou o e-recept na Matyho léky. Nadiktovala jsem jméno farmaceutika, potřebné množství, vzpomněla jsem si dokonce i takhle spatra na dávkování a opět jsem na sebe byla velmi pyšná. Načež se sestřička na druhé straně drátu optala, zda bych si lék přála v gramáži 5mg, 10mg, 20mg, či 50 mg. Ha. A včil nastal čas mudrovať. Byť do Matýska tenhle dryják cpu měsíce, téměř leta, bílou krabičku s modrým potiskem mám vrytou do paměti tak hluboko, že kdybyste mě o půlnoci vzbudili, nakreslím vám ji vodovkami přímo doprostřed obličeje, nebyla jsem schopna ze sebe to číslo dostat. Sakra. Přísahala bych, že to bylo 10, ale vím, že byly doby, kdy bral i pětku a matně si vzpomínám na návrh pana neurologa, že by to chtělo přidat. Na 20? 50? A bylo to letos nebo minulé léto? Stalo se to??? Krucinál.</p><p> A teď, přesně v tuto chvíli se stalo extrémní třídění bordelu a bince zásadním, až kruciálním. Přistoupila jsem ke krabici s umně vyvedeným nápisem PAPÍR A PYTLÍKY OD PEČIVA a po několika minutách lehkého prohrabování z ní vytáhla zplacatělou bílou krabičku s modrým potiskem a nápisem 10 mg. Svět se zase začal točit.</p><p> Po týdnu, kdy jsme popelnici, navzdory počátečnímu hendikepu, naplnili na pouhých 99% a byli na to opravdu náležitě pyšní, nám ji vyvezli a my se spokojeně a klidně vrátili ke třem pytlíkům papír - plasty - lahve od vína. Načež jsme odjeli na 14 dnů na chatu a hned první úterý nenachystali popelnici tam, kde nachystaná být měla, aby ji popeláři našli. Prázdniny neprázdniny, byli jsme opět v průseru. Jenže tentokrát už jsme měli mapu. Zatarasit půlku malého domečku krabicemi s nápisy nebyl vůbec žádný problém. </p>Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-81110448567382464892020-08-08T12:17:00.002+02:002020-08-08T12:17:27.835+02:00Kterak měla Prdlá Prvomatka prázdniny<p> Děti odjely na tábor. V bytě zavládl klid, mír a ticho. Opuštěný prostor přímo vyzýval k lenošení, nicnedělání a všeobecné zahálce. jenže to by mi nesmělo přeskočit.</p><p> Ano, prvotní plán na následujících 5 dní bez dětí, bez manžela, který sice neodjel na tábor, ale byl plně zaměstnán a zodpovědně plnil úkoly jemu zadané nadřízenými daleko, daleko odsud, až ve městě, byl nedělat NIC.</p><p>Hlavně: </p><p></p><ul style="text-align: left;"><li> nevařit</li><li> nepéct</li><li>neuklízet</li><li>číst si</li><li>háčkovat</li><li>skoukat celý Netflix</li><li>brouzdat po internetu</li><li>válet se na zahradě</li><li>zajet si ke kadeřnici</li></ul><div> To jediné jsem stihla. Kadeřnici, cestou do Ikea pro regály do kumbálu. Který jsem komplet vyklidila. Vytřela jsem tam. Sestavila police (sama, za pomoci elektrického šroubováku, bez jediného zranění, což doteď považuji za malý zázrak na prvním poschodí) a vrátila do nich většinu bordela, který jsem z místnosti začátkem týdne slavnostně vynosila. </div><p></p><p></p><div> Ale to úplně, úplně, úplně (pořád málo úplně) nejhorší, bylo páteční ráno. Vzbudila jsem se velmi nesmyslně 6,39. Vůbec jsem nepochopila proč to dělám a nebylo jak tomu zabránit. Sedm ráno v prázdném, bezdětném bytě, já ležela v posteli a koukala do stropu. No, když už jsem byla vzhůru, rozhodla jsem se udělat si kafe. Cestou do kuchyně jsem si všimla několika drobečků na jinak čisté podlaze. Zase velmi nesmyslně, jsem se chopila koštěte a jala se dát věci do pořádku. Jak jsem míjela konferenční stolek, znervóznil mě talířek a hrneček od J. snídaně. Odložila jsem koště a odnesla věci do dřezu. Když už jsem u něj stála, vykydala jsem myčku a všimla si, že utěrka už vysloveně prosí o vyprání. Cestou k pračce jsem k ní přihodila pár ponožek, tričko a potah z gauče. Pračka byla plná, stačilo zapnout. Když jsem od čudlíků zvedla zrak, mé oko zabloudilo na plnou sušičku. Při skládání prádla jsem si vzpomněla, že během debordelizace kumbálu vyplavalo na povrch několik mých oblíbených, pečlivě uklizených a dávno zapomenutých topů. Šla jsem pro ně nahoru a to jsem neměla dělat. Hromada prázdných krabic od bot, původně schovaných na až-je-budeme-potřebovat, tedy na pátého nikdejše 2025, čekala na roztrhání a odnesení do tříděného odpadu. Který třídíme v zahradním domku. Kde sice skladujeme tři nádoby na papír - plasty - sklo, ale také přepravky, plné třešní, na nichž jsem se učila před pěti lety zavařovat, a které bych dnes mohla nabídnout armádě, coby biologické zbraně, pytle s hračkami, staré křeslo, nářadí, o němž dnes už nikdo neví, k čemu mělo nebo by mělo sloužit, hromadu šroubků a matiček, vzájemně nekompatibilních, a mnoho, mnoho dalšího, vyskládaného a naskládaného do několika úhledných hromad, co se fakt špatně překračují, hlavně, když člověk nese další sklenice se zavařeným ovocem. A pak tam byly taky dvě krabice, ve kterých už pár měsíců čekají regály na sestavení a naplnění vším, co nejsme schopni ani vyhodit, ani použít. </div><div><br /></div><div> Ptáte se, jak to dopadlo? Vždyť jsem v úvodu článku psala, že mi místo dovolené přeskočilo. Ale o půl desáté večer, když jsem do domku odnesla poslední proutěný košík na houby, které nejíme a nesbíráme, jsem měla pocit z fakt dobře udělané práce. </div><div><br /></div><div> P.S. Ještě jsem v týdnu uvařila šunkafleky, upekla divný koláč s mascarpone, neuháčkovala ani očko a nepřečetla ani řádek válejíc se na zahradě. To jen k úvodnímu seznamu, abych to měla komplet.</div><p></p><p><br /></p>Unknownnoreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-28955521878614655872020-08-02T22:53:00.002+02:002020-08-03T09:51:50.965+02:00Střed všehomíra Kdybyste to náhodou nevěděli, tak celý svět se otáčí kolem Šimonovy prdele. A naše domácnost obzvlášť. Náš druhorozený, narozen ve znamení Lva, čínského roku Draka, je nejmocnější z mocných, velkovezír český, středobod Vesmíru jako celku, pán Slunce a všech televizních ovladačů na východní a v neposlední řadě na západní polokouli. Ráno, hned, jak zařídí rozbřesk, otvírá pusu a oči, přesně v tomto pořadí a organizuje naši domácnost. Všichni známe své místo, všichni víme přesně, co máme dělat a kolik kusů ovoce máme do jogurtu k snídani přimíchat. Celý den se odvíjí v podobném gardu a to překvapivě bez jediného vyřčeného slova Nejmocnějšího, který se spokojí se žvatláním, výskotem a pusinkou do čtverečku.<div><br /></div><div> Abych uvedla věci na pravou míru, do určité míry mi Šimonkův egocentrismus nevadí. Asi tak do první rozklepané bradičky a táhlého béééé, které nastává po první nepříjemnosti typu špatná pohádka v tabletu, nevhodná píseň v rádiu a Matýskovy dlouhé nohy, které se špatně přelézají, hlavně, když je Matěj uprostřed náročné cesty svého bratra ohne v kolenou. Já zastávám názor, že dokud neteče krev, není důvod k pláči. Šimonkův názor je, že až poteče krev, to už budou rovnou padat hlavy. Na pláč je vždycky místa dost a důvodů hromada.</div><div><br /></div><div> Z těchto a jiných příčin je náš chlapeček špatně vycvičitelný. Tedy, složitě vzdělávatelný, abych byla politicky korektní. Neumí se sám najíst, sám napít, neumí si obléct tričko, ani zavázat tkaničky, neumí říct "prosím", "děkuji" ani "podej mi to, kouzelné slůvko". Jediné, co se nám ho kdy povedlo naučit, bylo podat tablet, když chce, abychom jej zprovoznili, nebo abychom vyměnili Shreka za Madagaskar. V jednom ze starších článků se této tématice věnuji, neb snaha mé životní lásky naučit našeho retardovaného chlapečka správnou reakci na povel "Podej!" vydala na několik desítek slov a byla natolik kvalitní a produktivní, že si zasloužila zveřejnění na světové síti. </div><div><br /></div><div> Takže Šimon umí podat chytré zařízení. Bezva. Čímž ovšem veškerý další pokrok na toto téma ustrnul na mrtvém bodě na několik let. </div><div><br /></div><div> Pak mi došla trpělivost. Šimůnek je totiž dítě podprůměrného inteligenčního kvocientu, ale je vyčůranej až běda. Takže je schopen velice rychle a s nečekanou přesností a šikovností nalézt na jakémkoliv smart zařízení knoflík hlasitosti a tu vyšroubovat na maximum, v některých případech ještě dál. Pak to u nás doma vypadá tak, že řve televizor, protože Óčko pro Matěje, řve tablet, protože Rádio Junior pro Šimona a řvu já, protože všechno je příliš nahlas, včetně výskajících dětí, doprovázejících interprety a já mám nervy jenom jedny. Načež jsem začala aspoň Šimonka s jeho hračkou uklízet do dětského pokoje. Se slovy: "Dokud to bude hrát takhle nahlas, budeš tu s tím zavřenej sám," jej odnáším hned po prvních tónech Hanky Zagorové daleko od kuchyňské linky, do jeho pokojíčku, v marné naději, že takhle mi hrábne později a míň. </div><div><br /></div><div> Načež přišel pátek a mé srdce puklo a rozpadlo se na milión malých kousků. Když benjamínek dožvýkal poslední sousto snídaně, vydal se na průzkum elektrických zásuvek, aby si našel zařízení pro dnešní dopoledne. Tablet s pohádkou, tablet se seriálem nebo mobil s rádiem. Na obvyklém místě u vstupu do kuchyně bylo prázdno. Zkusil to u kávovaru, taky nic. Pro jistotu ještě nahlédl pod kořenky, kde bývá aspoň mámin mobil, a taky nic. Nemohl, chudáček malej, tušit, že tatínek při odchodu do práce všechny plně nabité spotřebiče odpojil od sítě a vychovaně uklidil do přihrádky ve skříni, určené k jejich skladování. Šimon chvíli seděl uprostřed místnosti na bobku, cumlal si paleček, čímž se snažil naznačit, že je konsternován na nejvyšší možnou míru. Když se ale jeho ostentativní zklamání nesetkalo s pochopením, dospěl k jedinému možnému a logickému řešení. Odlezl k sobě do pokojíčku, kde si taky sedl na bobek a vrazil palec do pusy, ale jeho malá, osmiletá zádíčka naprosto jasně říkala: "Jsem v pokoji a jsem hodnej. Klidně tu s tím budu zavřenej sám, pokud mi to někdo přinese a budu si to moct pustit nahlas." </div><div><br /></div><div> Můj chlapeček měl problém a našel k němu řešení. Byla jsem absolutně šťastná. Běžela jsem za ním s mobilem v ruce jako o život, hlavně, aby tuhle myšlenku nezapomněl. Jen aby věděl, že když zapne hlavu a najde cestu z bludiště, bude na jeho konci máma a udělá přesně to, co on chce. Protože někdy, i když jste si jisti, že jste Slunce, je moc důležité vidět, jak planety kolem vás obíhají.</div>Unknownnoreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-7209907110170218432020-06-04T21:52:00.000+02:002020-06-04T21:52:11.905+02:00Neboj se, hlídám! Jak jsem se již několikrát zmínila, naše miminečko, junior, toho času chlapec zvící třiceti kilogramů a stotřiceti centimetrů, což je pro tento článek naprosto irelevantní, ale já to musela zmínit, poněvadž mu pořád říkám miminečko a jak se zdá, do nejdelší smrti budu, tedy náš chlapeček má velmi sebedestruktivní sklony. Původně jsem si o jeho vlastnosti, spadnout odkudkoliv na libovolně tvrdý materiál, shodit na sebe cokoliv jakékoliv hmotnosti a najít na stole mezi Předměty ten nejostřejší nůž, myslela, že se Šimůnek seč může snaží překonat svůj hendikep, leze kam nemá a snaží se postavit, kde to nejde. Teď vím, že je to nešikovné poleno, což, chudáček malinkej, zdědil po mně.<br />
<br />
A proto vyžaduje Zvláštní Péči. Ta spočívá v tom, že mu stojím imrvére za zadkem. Nebaví to ani jeho, má raději to padání, ani mně, která se potřebuji realizovat i jinak, než postáváním za retardovaným dítětem v napjatém očekávání jeho pádu, který ne vždy přijde. A tak většinu času stojíme oba dva, tu u kuchyňské linky, tu u televize, tu u otevřeného okna, kterého se dá bezvadně držet, zvlášť, otáčí-li se jeho rám ochotně v pantech a čekáme, koho to přestane bavit dřív. Jak jistě chápeš, laskavý čtenáři, většinou vyhraje Šíma, protože v drtivé většině případů musím jít rozdýchávat Matěje po záchvatu, nebo utírat horkou polévku z ještě více horké varné desky, nebo zvoní pošťák a mé miminko si může bez zábran kecnout na zadek, to v lepším případě, nebo okusit tvrdost naší plovoucí podlahy svou lebkou, to častěji.<br />
<br />
Aby k těmto případům nedocházelo, snažím se opravdu seč mohu, Šimonka od jeho sebedestrukčních snah ochránit. Ne vždy se mi daří. Jako tuhle, seděli jsme i s Matýskem na terase. Lépe řečeno Máťa vychovaně pololežel ve svém sportovním kočárku, já seděla v křesle s nohama na těch jeho, tedy jsem byla VELMI nablízku a Šimonek si hrál na dece vedle mé pravé ruky, doslova na dosah. Odpoledne poklidně ubíhalo, všichni byli spokojení. Pak Matýskovi začalo svítit do očí zapadající slunce, já se zvedla, abych mu upravila kšilt a ten zlomek vteřiny Šimonovi stačil. Když jsem zaslechla hluk, lomoz a rachot z druhého konce terasy, bylo na všechno pozdě. Mohla jsem se jen zděšeně dívat, jak vzduchem letí dítě, nad ním zahradní židle a patnáct čísel pod úrovní terasy čekají dva umně naaranžované kameny. Ach. Viděla jsem scénu jako ve zpomaleném filmu. Vyděšený pohled v Šimonových očích, vyděšenou nohu židle hladící čelo dítěte, vyděšené kameny očekávající tupý náraz dětské lebi. Hlavou se mi prohnal krizový plán, sousedé jsou na zahradě, zavolám, aby někdo přišel hlídat Matěje, že jedeme na pohotovost, jen ať tam není moc krve prosím..... To všechno ve zlomku vteřiny. Zároveň jsem zvedla své tlusté líné pozadí a dvěma kroky, za které bych se nemusela stydět při skoku do dálky v Tokiu, což letos tak jako tak nemůžu, jsem vyrazila vpřed. Odstranila jsem židli, našla dítě a čekala pláč. Ticho. Jen pár překvapených modrých očí. Opatrně jsem zašátrala pod Šimonkovou hlavou, necítila jsem ani krev, ani díru. Zvedla jsem syna ze země a jala se ohledávat škody, zlomeniny, proraženiny, odřeniny. Nic. Jen nad pravým okem svítila jemná načervenalá linka, sotva znatelná, jak se tudy prohnala židle. To bylo všechno. Nemohla jsem uvěřit.<br />
<br />
Hned, jak jsem se z úvodního šoku vzpamatovala, bylo potřeba najít viníka celé situace, což jsem, samozřejmě, přeci jste nečekali nic jiného, nebyla já. Mám totiž s Vesmírem dohodu, že když nemůžu na obě děti najednou dát pozor já, dělá to on. Měla jsem pocit, že se na mě vykašlal. Otočila jsem nasranou tvář do nikam a nahlas, aniž bych se bála reakce okolí, že někdo pozná, že to nemám v hlavě v pořádku, řekla:" To ho nemůžeš tu chvilku pohlídat?!"<br />
A ve stejném okamžiku se mi vzadu v hlavě zhmotnila myšlenka :"Viděla jsi jak spadl? A viděla jsi co se mu stalo?!"<br />
Ach ....<br />
Omlouvám se a děkuji, Vesmíre.Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-43076569049560653462020-05-30T15:24:00.001+02:002020-05-30T15:24:55.405+02:00Proboha, jen abychom se nezačali nudit! Aby toho v době covidové nebylo málo, Máťa, v pubertálním věku třinácte let, když už na nás nemůže dělat tssss a práskat dveřmi, vymyslel si na nás Poruchu. Nevím, asi nabyl mylného dojmu, že je tím zajímavý, možná je to jeho nový image nebo look nebo jak se tomu dnes nadává, ale já Poruchu nemám ráda, obecně mi vadí a slušně řečeno mě pěkně sere. Jedná se o Poruchu polykání, odborně zvanou dysfagie. Ať si to nosí sebehonosnější latinský název, pokud jde o mně, myslím si, že ona i její kamarádka epilepsie jsou pěkné krávy.<br />
<br />
Začalo to před pár měsíci, jednoho teplého, březnového večera, slunce zapadalo za obzor, kapénky s coronavirem houfně poletovaly vzduchem, pomalu se zbavujícím výfukových a jiných plynů, čemuž byl neskonale vděčný coronakaranténě, a já se snažila nakrmit Matěje večeří. Moc mi to nešlo. Dítě se jídlu bránilo, zakuckávalo se a vydávalo nepěkné dávivé zvuky. Nejprve jsem zareagovala jako správná maminečka, synáčka chlácholila a utěšovala a nabízela miniporce a pidisousta. Později, kdy mi po hodině této činnosti klesala úroveň nadšení pro věc i motivace, jsem se Máťovi snažila vysvětlit, že už je velký chlapec, že to přece není žádný problém, spolknout kousek chleba, zvláště, je-li rozmixován s hojným množstvím maminčiny výborné domácí pomazánky, což se ovšem u puberťáka s mentální poruchou ukázalo jako poněkud marné. Po dvou hodinách Matějovy etudy na téma Jestli-ještě-někdy-dostanu-do-pusy-jídlo-rozkašlu-se-a-umřu, jsem ztratila veškerou snahu, trpělivost i nervy a začala nekontrolovatelně ječet a vyhrožovat násilím, invalida neinvalida. Syn na mě udělal ty nejsmutnější laní oči, jaké jsem kdy viděla, překvapeně zamával svými dlouhými řasami, decentně orosenými vkusně ukápnutou slzou a já věděla, že tady končím. Odvzdušnila jsem se, pohladila jsem své děťátko, sbalila večeři a šla se vyplakat kamarádkám na Whatsup.<br />
<br />
Dozvěděla jsem se dost přesnou diagnózu i takhle na dálku, prohnala ji Googlem a ejhle, všechny body odpovídaly. To na mě bylo moc. Uklidila jsem se i s notebookem do nejtmavšího kouta gauče a rozplakala jsem se. Že má Matěj vážnou poruchu, že nemůže jíst a už nikdy jíst nebude a nejspíš dostane PEG, pokud do rána nezemře hlady. J. se chvíli díval na můj zubožený výraz, tentokrát to byl on, kdo udělal tssss, sebral mi počítač a našel na Googlu jak se s Poruchou zachází. Chvíli postup studoval, načež objednal zahušťovadla tekutin, optal se, zda máme polohovací židli a spokojeně zamručel, když se dozvěděl že ano, disponujeme tímto výkřikem moderní ztp techniky a pak mi řekl, že se mám uklidnit, že to nic není a že toho bohdá nebude, aby jeho Prvorozený do konce života baštil pudink hadičkou do žaludku.<br />
Tak.<br />
<br />
Jenže pak jsem udělala kardinální chybu. Napsala jsem email Matějovo neurologovi, že jsme si pořídili Poruchu, ale nebojte se, už s ní umíme a Matěj už se u jídla nedusí.<br />
Myslela jsem si, jak jsem fikaná. Bylo to v době Velkého temna a Těžké samoty, kdy jsme neměli nikam chodit a s nikým se stýkat a nemocnice byly zavřené, aby lidé bez covidu mohli doma poklidně umírat na rakovinu, infarkt a ti lepší z nás na alkoholismus v terminálním stádiu, tudíž jsem si myslela, že internetovou poštou jsem situaci vyřešila.<br />
<br />
Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhého dne našla ve schránce odpověď telegramového typu<br />
TO SE MI NELIBI STOP OKAMZITE PRIJEDTE STOP MAME PRO VAS DVE POSTELE STOP<br />
A sakra.<br />
<br />
No, žádnou pořádnou výmluvu, proč se nemůžeme dostavit k hospitalizaci jsem nevymyslela, sbalila jsem tedy mně a Máťovi několikero ponožek, pyžámek a ručník (po pravdě jsem do dvou kufrů nacpala dobře polovinu naší malé domácnosti, ale to se nakonec ukázalo být velice praktickým) a vyrazili jsme do nemocnice.<br />
<br />
První překvapení nebyly testy na coronu, byli jsme varováni, ale to, co po nich následovalo. Vešli jsme na oddělení do pokoje, který byl sice třílůžkový, ale byl určen jen pro nás dva (dalším překvapením bylo, že já spala v rozkládacím křesle, které se umělo samo složit, i když na něm někdo ležel) a na mou prosbu o krátkodobé pohlídání Matěje, že si jen skočím pro zbytek zavazadel do auta, se dveře neprodyšně zavřely. Cestou jedna sestřička utrousila něco o čekání na negativní testy a pak zavládlo zamčené ticho. Bezva.<br />
<br />
Abych ze svého krátkého příspěvku neudělala román na pokračování, zkrátím to. Nakonec jsme byli negativní, Máťa dokonce dostal oběd (já měla dost dobrou výmluvu proč poobědvat Mila sušenku a dvoje ledové kaštany) a večeři už jsme spořádali v luxusu našeho domácího nádobí, mixéru a jahodového sirupu.<br />
<br />
V několika následujících dnech mé robátko prohnali tolika mašinkami, které dělají píp, co jich tam jen mají, včetně EEG a magnetické rezonance a rentgenu (to když jsem byla podezřelá, že jsem Matýskovi ten chleba narvala rovnou do plic) a nakonec nás poslali domů, že si svou Poruchu máme nechat a pečlivě se o ni starat. Ono to snad přejde.<br />
<br />
Myslíte, že tím to skončilo? Ó ne, milenkové. Tak jednoduše to u nás nechodí. Dnes jsem se vrátila z nemocnice se Šimonkem. Ono totiž, když už měli fotky Máťova mozečku, došli k závěru, že aby byla kolekce kompletní, musí mít canvas záběry i od Šimonka. Evidentně si Vesmír myslí, že kdyby mě pravidelně nezabával, umřela bych doma ukousáním nudou. Jsem moc ráda, že má o mě starost. Někdy, když si večer poprvé toho dne sednu na zadek, upiju Pálavy a spokojeně vydechnu, napadne mě, že by se to opravdu mohlo stát. A co bych pak dělala?!<br />
<br />
Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-52309260056713530992020-04-02T17:58:00.000+02:002020-04-02T17:58:38.597+02:00Kdo jinému jámu kopá... Ještě před půl hodinou byl tohle veselý příspěvek o veselé příhodě, kterou jsem narafičila na svého povětšinou veselého manžela. Teď už je to jen smutná zpověď nasrané ženy, která ví, že její muž je vyčůranej prevít.<br />
<br />
J. musí o víkendu do práce. Neptejte se proč, jednak je to přísně tajné, protože karanténa a pak taky mně samotné to není úplně jasné. Každopádně od pátku, kdy jsem se tu novinu dozvěděla, se můj původně překvapený vztek změnil v příjemný spokojený klid. Měla jsem téměřden podle Prdlé Prvomatky. Den podle Prdlé Prvomatky by vypadal tak, že bych ze sebe nesundala pyžamko do odpolední svačiny a celý den bych sjížděla střídavě Netflix a tabulku oříškové čokolády. Tento téměřden jsem strávila péčí o potomky, o dům a kupodivu i o sebe, neb jsem si ráno stihla umýt zuby.<br />
<br />
Načež se odpoledne otevřely dveře, jako velká voda se do nich vrhnul Žvititel, s hurónským řevem "Venku je krásně, proč nejste venku?!" vzbudil obě spící děti a rozběhl se po domě. Tu odhodil svršek, tu botu, tu si postavil vodu na rýži a jal se pálit kus hovězího, protože hlad a protože naprostá ignorace toho, že lednice je plná navařeného jídla na celý víkend.<br />
<br />
Uprostřed činnosti se J. rozhodl, že vyvenčí na zahradě aspoň Šimonka, který měl tu smůlu, že spal od obývacího pokoje pouze za jedněmi dveřmi, narozdíl od spokojeného Matěje, kterého od otce dělila ještě šatna.<br />
<br />
Ovšem tady nastal háček. Láska mého života nemá šéma. Nezná systém. Pokud chce někdo venčit naše děti, potažmo Šimona, na terase, musí provést řadu zabezpečovacích úkonů, jako připravit piknikovou deku, protože mokrá travička, obléct vzpouzející se dítě, přenést z obývacího pokoje 75% všech našich hraček, pustit pohádku na tabletu, neb jedině ta funguje jako kouzlo, které přišpendlí naši zvědavku na prostor o maximálně čtyřech metrech čtverečných tak, aby se nevydala nevhodným směrem a nespadla z půl metru vysokého schodu nejlépe rovnou na šišku. Taky se musí pohlídat, aby Šimon nedolezl až k brance, neotevřel si ji a nevrhl se pod kola prvního projíždějícího vozu. Abych to zkrátila, základní pravidlo je: musí se tam být se Šimonem. Což J., plně zaměstnán připalováním hovězího samozřejmě nebyl. Když jsem jim byla asi potřetí něco podat (už značně načuřená, neb jsem měla jiné práce dost a momentálně zahrada s dětmi v plánu téměřdne PP vůbec nebyla), všimla jsem si, že na terase, hned vedle dveří, si láska mého života chladí otevřenou lahev vína na večer. (Proč chladí víno v 17°C se mě neptejte, já to nevím). Bleskurychle jsem vyhodnotila situaci, spočítala si, že víno spadne na zem asi 2,5 minuty poté, co Šíma zjistí, že je na terase sám. Naprosto škodolibě jsem nic neřekla (příležitost jsme měli oba. Že bleskurychle nevyhodnotil on, je jeho mínus) a klidně beze slova vkráčela do domu.<br />
<br />
2,5 minuty po odchodu J. z terasy a návratu k připálenému hovězímu, jsme zaslechli typický zvuk padajícího skla. Můj muž vystřelil jako raketa, zatímco já pokračovala v rozdělaném díle a připitoměle se usmívala.<br />
<br />
A pak J. zvedl ze země láhev, dítě, kterému zavázal mu tkaničky a odnesl si ho na houpačku se slovy:"Ženo, mohla bys prosímtě uklidit to rozlitý víno?"<br />
<br />
Kdyby neměl v náručí malé, retardované dítě, jednu bych mu střihla.<br />
<br />
Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-67324602857830377062020-03-30T08:01:00.000+02:002020-03-30T08:01:54.883+02:00Rouška Dříve, v dobách normálních, v dobách dávno před Covidem19, v časech plných klidu, míru a vzájemné tolerance, bylo zvykem pochválit. Dobře upečenou buchtu, hezky upletenou vestu, krásně naaranžovaný adventní věnec těsně před shořením. Jednou z pochvalyhodných komodit tehdy byla i svačina do práce. Lidé se potkali na kuchyňce, ona s hrnkem kvalitní brazilské na hrubo umleté kávy, oplachující french press, on s krabičkou z Ikea, obsahující obložený chléb, případně smaženku obklíčenou rajčaty a na plátky krájenou paprikou nebo obligátním rohlíkem se salámem.<br />
<br />
"Jé. To vypadá luxusně. To sis sám.... koupil?"<br />
"Ne. To dělala manželka."<br />
"Ach."<br />
<br />
Dnes, v dobách Covidu19, se soutěží na úplně jiném poli.<br />
<br />
"Jé. Ty máš krásnou roušku. Tu sis sám.... ušil?"<br />
"Ne. Tu dělala manželka."<br />
"Ach."<br />
<br />
O takovou roušku, s láskou a péčí doma šitou, správně infantilní, přímo úměrně tomu, jak je manžel vysoko postaven, se musí člověk řádně starat. Nesmí se jí dotýkat, když ji má na xichtě, pokud ano, musí si štandopede umýt ruce, mýdlem a horkou vodou (už teď bych na těch svých mohla strouhat sýr, jak je mám od mýdla vysušené), a když přijde večer z práce, musí ji vyvařit a po usušení vyžehlit. Aby na ní nezbyl ani jeden coronavirus, ani jedna živá breberka made in China. Což samozřejmě není nic pro tvrdé chlapy. Správný chlap se vrátí ze schůze (max 2 lidi dle vládních nařízení, pokud někdo bude tvrdit, že jich kolem stolu sedělo 40, je to sprostý lhář a podvodník), ze zásuvky pracovního stolu vyloví žehličku /sic!/ a desinfikuje.<br />
<br />
To byl ten okamžik, kdy mi J. vyznal lásku slovy: "Ženo, děkuju, žes mi ušila 4 roušky."<br />
Ach.... Jak hřejivý pocit. Zvláště proto, že jsem se nikdy šít neučila, neumím to, a nebýt Opatření, nikdy mě k tomu nikdo nedonutil. Jenže je jiná doba. Teď nezáleží na tom, že umím upéct roastbeef, chuťově nerozeznatelný od pravého, z kabanosu, cukety a flašky sójové omáčky. Že dokážu uklidit náš byt pro návštěvu během dvaceti minut a nikdo nenajde, kam jsem ten svinčík naházela a zametla. Teď je důležité, že umím navléct spodní nit na šicím stroji, sehnat pytlík sušeného droždí a hlavně, že se opravdu snažím z toho všeho neposrat.<br />
<br />
<br />Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-3541435531603615720.post-79739044622670555092020-03-28T08:06:00.000+01:002020-03-28T10:09:28.970+01:00Jak je důležité vychutnat si čaj To není jen tak. Uvařit si hrnek s druhým nejoblíbenějším nápojem hned za slivovicí, která se do něj sice dá přidat, ale až po páté hodině odpolední, a vychutnat si ho. Zvláště ne teď. Můj ranní čaj dopadá jako má ranní káva, stojí vedle ní na kuchyňské lince, pomalu vychládá, až vystydne docela a zůstane tam stát do večera nebo do doby, kdy si ho všimnu a vyřeším v sobě dilema, zda ho vypít hnusnej a studenej hned, nebo ho vyleju a uvařím si další. Aby i ten zůstal stát na kuchyňské lince, pomalu vychládal a čekal, až nebo jestli si ho všimnu. Kafe vypiju vždycky, i když už je hnusný a studený, protože obsahuje kofein a ten je teď moc důležitý. Udržuje mně v chodu.<br />
<br />
Teď. Proč vlastně Teď? Protože mám doma děti 24/7 a tím pádem práce jako na kostele. Všechno to začalo v daleké zemi, za sedmero horami a devatero řekami, za královstvím temného vládce Vladimíra a za velkou, starou zdí, o které si kdysi tamní lidé mysleli, že je ochrání, což nedokázala ani tehdy, ani teď. Číňané dostali kolem Vánoc breberky. Což by nebylo nic divného, to se u nich jednou za čas stane. Nejdřív SARS, pak MERS, tentokrát tomu dali jméno Covid19. Je to nepěkná rýmička, která se šíří rychlostí blesku a kudy chodí, tudy zabíjí převážně staré a nemocné. Což mě nejdřív nechávalo ledově chladnou. Ano, bylo mi líto obyvatel městečka Wu-chan (mno, městečka. 11 mega lidí na jedné hromadě, to už je slušná aglomerace), kde nákaza začala, ale bohužel, byli příliš daleko na to, abych s tím mohla cokoliv udělat. Když se breberky coronaviru přestěhovaly do italských hor, lehce jsem znervózněla, ale na otázky příbuzných 65+ jsem stále odpovídala s úsměvem, že je to jen chřipka a nám se nemůže nic stát.<br />
<br />
A pak to přišlo. Opravdu došlo na nejhorší, když Covid19 vcupital do České republiky, vláda zavřela školy. Pod zástěrkou, že musí zabránit šíření viru v České republice, ale pravým účelem bylo přivést mou páteř k rozpadu na jednotlivé obratle a ploténky, rozplést svaly v mých pažích na vlákénka tenčí než mé odbarvené vlasy a přivést mou mysl k šílenství. Mám doma dvě těžce postižené děti, které nechodí, samy nejí a ani to Déčko v televizi si nezapnou bez mé pomoci, přičemž jejich společná hmotnost už před pár lety přesáhla tu mou. A nemluví. Jsem tu hromady hodin denně bez jediného, teplého, lidského slova, kromě éééÉÉÉééé a pubertálního Hmmmmmm. Pěkně na budku, řeknu vám.<br />
<br />
Po zavření škol, celonárodní tragédii všech matek, kterým díky omezení provozu firem k péči o děti a domácnost přibyla sranda s honosným názvem home office, což spolu s karanténou tvoří docela kvalitní domácí vězení s nucenými pracemi, následoval zákaz vycházení, pokud si opravdu potřebujeme jít pro chleba, čokoládu pro potomky a láhev vína na nervy, musíme si obličej zakrýt rouškou. Která nás sice před bacilem neochrání, ale když pšíkneme, existuje docela slušná pravděpodobnost, že tím nenakazíme každého v okolí.<br />
<br />
Od té doby jsem si ještě nestihla vypít teplý čaj. Nebo teplé kafe. Jsem ráda, když stihnu v poledne vypít hrnek pytlíkové polévky. Jako drtivá většina matek (a poměrná část otců) v této zemi, jsem přikovaná k plotně, k šicímu stroji, neb roušky nejsou k prodeji a pokud jsou, to už mi vyjde levněji rozstříhat staré prostěradlo, k dětem, ke špinavé podlaze, protože je zákaz vycházení a kromě otce-živitele trčíme všichni doma, k nákupům on-line, které udržuju v chodu už spíš z nostalgie, poněvadž zboží není a pokud je, dá se objednat nejdříve za týden. Což v případě jogurtu k zítřejší snídani poněkud postrádá smysl. Večer padám na gauč, ztrhaná, jako borůvka, v naději, že ve zprávách uslyším, jak čísla nově nemocných klesají, počty mrtvých taktéž a množství uzdravených na celém světě roste exponenciální křivkou, a zklamaná usínám s úvodní znělkou.<br />
<br />
Já vím, že tohle všechno víte. A jsem si vědoma i skutečnosti, že tenhle zbytečný článek je nuda, nuda šeď. Ale je to můj soukromý, osobní, veřejný deník, takže pro mě bylo důležité sepsat historii téhle světové pandemie bod po bodu, přesně, jak se přihodila. Jednou se podle tohohle blogu bude učit na školách dějepis. Vsaďte se.<br />
<br />
Až tohle jednou skončí, a já pevně věřím, že musí, uvařím si ráno čaj. Oblíbenou značku, oblíbenou příchuť, do oblíbeného hrnečku, sednu si s ním na zahradu bez roušky a ještě teplý si ho vypiju. Sama.<br />
<br />
Unknownnoreply@blogger.com4