čtvrtek 20. února 2020

Ticho, prosím! Teď mluvím já.

     Náš Šimon nemluví. Tedy, viděno z pohledu Šimona, Šimon toho nakecá dost a dost. Nejspíš vytváří složité větné konstrukce a vyjadřuje hluboké filozofické myšlenky, jenže nám ostatním, ať děláme co děláme, to furt zní jako nesmyslné dětské žvatlání. Což našemu chlapečkovi většinu času nevadí. Až ve chvíli, kdy dojde na lámání dřeva, potažmo na o pět až sedm minut opožděné podávání večeře, mění se lalala a tadada na zoufalý pláč. Čímž se vracíme k větným konstrukcím, Šimon nás dokáže ovládat a instruovat bez jediného vyřčeného slova. Když začne brečet, fungujeme oba jako na drátkách.

     Jenomže v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar. A tím je..... éééÉÉÉÉééé. Je to zvuk, který naše dítě vydává pravidelně, dlouhodobě a velice hlasitě a vzhledem k jeho protivnému, ušideroucímu, na nervy lezoucímu tónu si myslím, že Šimon je hluchej jako poleno a nemá tušení, co mu vychází z pusy. Ono vlastně nejde o čisté E. Jde o hlásku, kterou ze sebe vydáte, když otevřete pusu na O a pokusíte se říct všechny samohlásky najednou. Příšerně protivná záležitost.

     Šimonkovi je naprosto jedno kdy, za jakých okolností a v čí přítomnosti své éééÉÉÉééé produkuje. Dělá to často, dělá to hlasitě, dělá to rád. A úplně nejradši, když se někdo dívá na film. Znáte tu scénu, kdy se hlavní hrdina pomalu ohlédne, přivře oční víčka a zadívá se na protivníka, do dáli nebo prostě do blba, ale takovým způsobem, že vy víte, že on ví. Že mu docvaklo. V tom okamžiku je jasné, kdo je vrah, kdo se s kým vyspal i kolik mimozemšťanů právě obsazuje Bílý dům. Načež to, co mu právě docvaklo, hlavní hrdina vyřkne nahlas. U nás doma končíme rozuzlení dané situace kombinací slov: "Už vím, že...", "Takže vrahem je...." nebo "Aha, tak proto....". Pak následuje éééÉÉÉééé. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dokoukala detektivku. Nebo jakýkoliv film tak, aby mi bylo jasné o co šlo. Většinou musím počkat na večer, až náš junior usne, zavře oči a pusu, v uvedeném pořadí a já si můžu snímek v klidu pustit. Jenže tou dobou bývám tak utahaná, že po kombinaci slov "Už vím, že... ", "Takže vrahem je..."" nebo "Aha, tak proto..." okamžitě usínám.

     Abych uvedla věci na pravou míru, Šimonkovo žvatlání miluju. Jsem vděčná, za jakýkoliv pokus o komunikaci, včetně očního kontaktu s lehce pozvednutým obočím, který vyjadřuje názor, že to, co jsem právě řekla, postrádá smysl, určitě jsem to nemohla myslet vážně a pokud to byl pokyn, bude, samozřejmě, ostentativně ignorován. Ale éééÉÉÉééé  je věc, bez které bych, dle mého skromného názoru, dokázala docela pohodlně žít.

středa 12. února 2020

Jak se nudit a nezbláznit se z toho.

     Matěj, co by postižené, nechodící, nemohoucí, většinu času nespolupracující a poslední dobou dost oprsklé (vítej, puberto!) dítě, je téměř permanentně připoután k rozloženému gauči. Ne, že bych ho kurtovala šňůrou na prádlo, pánbůchraň, ale vzhledem k tomu, jak málo s přibývajícím věkem touží po pohybu ve volném prostoru, a taky proto, že invalidní kočárky, které vlastníme, se rozhodně nemohou honosit přídavkem pohodlný a to už vůbec ne ve spojitosti s příslovcem velmi, se prostě rozhodl, že zbytek svého dětství stráví na pohovce. Aby se na tak malém prostoru, o který se dělí se svým mladším bratrem (jako by tam už tak nebylo málo místa, mami!!!), nenudil, snažíme se mu o zábavu seč jsme s to. Nerada to přiznávám, ale jak Matěj roste a stává se z něj malý chlap, hračky s obrázkem kravičky, či ve tvaru bubínku, vydávající zvuky, vhodné pro věkovou skupinu 0 - 3 (a přiznejme si barvu, i tuto by dokázaly dostat po pár hodinách vyhrávání do měkké, vypolstrované cely), přestávají našemu být s to stačit. Byť nejsem študovaná specielní pedagožka, ani psycholožka, ani ergoterapeutka, prostě, i když o výchově postižených dětí vím nula, nula, prd, jako jejich milující a pečující matka vyvíjím maximální snahu, aby se mi na tom gauči neunudili do bezvědomí. Jenže, nalejme si čisté pepsicoly, bez jemné motoriky, určité schopnosti analýzy a dedukce, a v drtivé většině případů i bez jakéhokoliv náznaku dobré vůle ze strany klienta, je to i pro nejlepšího pečovatele na světě sakra těžká challenge. Knížky nečtou, poslouchat vydrží 60 - 80 vteřin dle zvoleného tématu (chraň mě ruka páně, aby to byla pohádka), pastelky v ruce neudrží a když, tak po dobu 60-80 vteřin, než je přestane bavit Steklač a tužky po mně začnou vrhat, aniž by s nimi aspoň na chvíli zamířili k připravené bílé čtvrtce. Lego i kostky ignorují tak ostentativně, že jsem se za vybudované komíny začala až stydět. Koupili jsme dětem tablet, který se od samého prvopočátku Šimon snaží zničit, čímž sice skvěle baví Matýska, ale už ne nás, protože peníze na nový si netiskneme. Takhle bych mohla pokračovat, dokud bych do bezvědomí neunudila laskavého čtenáře.

     A tak se Matěj naučil zlobit. Nejprve mimoděk, jakože:"já do bráchy nechtěl kopnout, já si jen protahoval nohy." Později účelově a nyní naprosto schválně okopává to malé, stotřiceticentimetrové tělíčko. Když ho po několika pokusech zmlátit bratra do fialovo-modra přestalo bavit jak na něj s J. ječíme, našel si zábavu jinou - lepší. Aspoň z jeho pohledu. Strhává mi záclony z francouzských oken. Naštěstí dosáhne svými nemotornými, překvapivě rychlými prsty jen na dvě okna, ale i to stačí, abych si přes den pěkně zacvičila. Sebrat záclonu, která nyní již permanentně vypadá, jako bych ji vytáhla přežvýkavci z tlamy, narovnat co jde a zapomenout na hnusné záhyby, jež na ní zůstanou až do příštího praní, které, vzhledem k mé neskonalé zálibě v této činnosti, se bude konat někdy kolem velikonoc 2028, vylézt na gauč nebo si přistavit židli, napočítat žabky, centrovat, půlit, věšet ..... Za dopoledne 3x, během dne 10x, pořád dokola, až do naprostého opotřebování těla i mozku.

      J. se mohl uchechtat: "Proč to věšíš? Ha-ha-ha. Vždyť víš, že to bude za čtvrt hodiny dole. He-he-he. Se celý den jinak nudíš? Ho-ho-ho-hó."
     Nenudila jsem se. Byla jsem šťastná. Můj Matěj měl koníčka. Hobby. Strhával záclonu, sral tím matku, ta začínala ječet a poskakovat po bytě a nábytku....., prostě tím roztočil pro něj zajímavý kolotoč opakujících se činností. A skvěle se bavil.
     Pak se něco stalo. Buď selhala antiepileptika, nebo Motolicin, nebo přišla puberta se svými hormonálními změnami, nebo kolem proletěl bacil a Maty s ním od té doby bojuje, nebo epilepsie naprosto bezdůvodně, jen proto, že se jí prostě chtělo, vyhrála několik bitev nad léky a přípravky, a chlapeček nám zplacatěl. Lehl si na bok, oční víčka přivřel na půl žerdi, aby mohl zároveň spát a zároveň o nic doma nepřišel, z času na čas si střihl větší, či menší epileptický záchvat. Zase. Za ta léta už bych měla být zvyklá. Chvíli je dobře a chvíli to stojí za hovno. Jenže nejsem. NIKDY si na tebe nezvyknu, ty mrcho mozkožroutská, slyšíš!

     Záclony zůstaly viset. Bílé, nepokrčené, vycentrované na svých žabičkách, sem tam se pohnou v průvanu, ale bezpečně visí. A mně je to líto.
     V odpověď na Tvou otázku, lásko mého života, bych chtěla říct, že záclony jsem věšela, protože mě to bavilo. Protože to bavilo Matěje. Protože to znamenalo, že máme doma dítě, které může zlobit.

pondělí 25. listopadu 2019

Příběhy vyprávěné

     Každý má v životě a na světě svou roli. Někdo je profesionální matkou (respekt), někdo vypravěčem, někdo nasíračem z povolání (kterýchžto je nás mnoho, bohužel). Má kamarádka K. má úplně boží karmickou funkci - je, mimo jiné, svědkyní mých soukromých zázraků.

     Což je úplně boží post. Je jediná na světě, kdo kdy slyšel mého Matěje promluvit. Když nepočítám dětské žvatlání, kterému se věnoval v období květen 2008 - březen 2010, načež ho to buď přestalo bavit, nebo se prostě rozhodl, že vyšší level - mluvení - je zbytečnost a tudíž je možno i s tréninkem přestat. V současné době je vrcholem jeho komunikačních schopností urputné kroucení hlavou, když mu nabízím nugátovou zmrzlinu. S řečí, jako takovou, jsme evidentně skončili.

     Ovšem Příběh, který se stal v době, kdy byly Matýskovi asi 2 roky, jsem si zapamatovala a schovávám si ho na Až mi bude nejhůř. K. tehdy laskavě převzala funkci chůvy a i jako v té době bezdětné slečně jí to moc šlo. Dle jejího vyprávění spolu toho pondělního dopoledne usedli ke stolu, před sebou strouhaná jablka nebo nějakou jinou dětskou šlichtu, Máťa se ohlédl směrem k obýváku a prý tehdy velice jasně a zřetelně pronesl: "TELEVIZE." K. byla dle svých slov překvapená nejen proto, že první slovo mého dítěte nepatřilo ani mně, ani otci, ale spotřebiči, poskytujícímu zábavu 24/7, ale taky proto, že na nemluvící retardované dítě jí přišlo slovo televize dost složité, zejména ji prý vyšokovalo jasně vyslovené Z.

     Věřím K. každé její slovo i písmeno. Jednak proto, že můžu a za druhé mi nic jiného nezbývá. Je to jediná historka svého druhu a dle mého skromného názoru je úžasná.

     A to tehdy nebyl všem zázrakům konec. Druhý takový na sebe nechal čekat dlouhých 11 let, ale nakonec se stal a co je úplně nejskvělější, já u něj byla. K. mě přijela navštívit, pronést pár tisíc slov v naší jinak velmi tiché domácnosti, když J. není doma a je slyšet jen Óčko a Šimonkovo nespokojené mlaskání nad vybitým tabletem s pohádkami. Připravovala jsem v kuchyňském koutě kafe, když tu K. zařvala a rozběhla se směrem k obývací stěně. Na kterou schováváme před Šimonem jeho úplně nejoblíbenější hračku - televizní ovladač. Dáváme jej opravdu VYSOKO, až do horní poličky, aby to metr vysoké dítě ani NENAPADLO přemýšlet nad tím, že by jej chtěl dostat do svých nenechavých elektronikulikvidujících ručiček.
     Tak nám to nevyšlo. Šímu to nejenže napadlo, ale rozhodl se využít okamžiku nepozornosti dohlížející a pečující osoby (otočila jsem se ke kávovaru na 10 vteřin, přísahám), a svůj kravský, kosočtvercovitý nápad realizovat. Vylezl na spodní skříňku, na které se poprvé v životě postavil, rukou se chytil horní poličky a malými a dost nejistými krůčky se posouval směrem k ovladači. Když mi ho vyděšená K. přinášela, pořád ještě v pozici přiškrceného pytle cementu, tak, jak jej ze skříňky strhla, měl na obličeji širokoúhlý, vítězoslavný výraz a v pevně sevřených prstech svou odměnu. Stihl to. Dokázal to.

     Neviděla jsem celou scénu, neb po K. vyděšeném výkřiku a úprku do obýváku jsem zůstala stát v kuchyni jako přikovaná, v šoku a s dalším pramenem šedivých vlasů, ale nechala jsem si to Svědkyní mých soukromých zázraků vyprávět. Tentokrát byl příběh poměrně krátký, protože jsem stála jen za rohem, ale i ten si schovám na Až to bude stát za hovno: "Ten blbec tam fakt vylezl. To se u vás děje běžně?!"

     Neděje. Bylo to jen jednou. Pevně doufám, že až se Matěj nebo Šimon příště rozhodnou předvádět své nově nabyté schopnosti, nebude to už formou pokusu o sebevraždu. Mohli by si třeba sami obléct tričko nebo vynést koš. A až se to stane, doufám, že mi to K. bude vyprávět.

   

   

středa 20. listopadu 2019

Na nákupu

     Čím dál častěji se mi stává, že ve svých zvrácených myšlenkových pochodech dospěju k závěru, že jsem stará. Stará Na něco, abych byla přesná, neb na pokraji páté desetiletky jsem pořád ještě čupr kočka, krev, mlíko a zásoba tuku na dlouhé zimy.

     Stará na Matějskou pouť, na padání z waveboardu, na propařený víkend, na učení se kynutým knedlíkům. Jsou to věci, se kterými jsem ochotna, byť lehce pod nátlakem zubu času, odcházejících kloubů a řečí Zřítelnice oka mého, se smířit. Co mi ale vadí je, že seznam roste. Zvětšuje se. Co do šířky i do délky. Kupříkladu, zcela nedávno, na něj přibyl můj oblíbený obchůdek.

      Bylo to jednoho krásného, podzimního dopoledne, za prosklenými zdmi obchoďáku poletovaly první vločky, mrzlo až praštělo a já procházela osvětlenými a příjemně vyhřátými uličkami obchodního domu. Měla jsem málo času a jeden, jediný cíl. Svetr. Prostě jsem NUTNĚ potřebovala kus vlny na zahřátí. A vzhledem k naléhavosti situace jsem byla ochotna sáhnout po první ucházející věci na nejbližším ramínku.

     Která nikde nebyla. Prostě NE. Jednak jsem všude viděla jen kousky, kterým se odborně říká "poslední výkřik módy", což v lidštině znamená, že je to víceméně nenositelné na veřejnosti, leda by se na to hodily korále nebo šátek, všude měli jen oblečení v barvě kafe-braun-dozelena, kterou já nemusím, a v neposlední řadě jsem si vzpomněla na kousek textu mé oblíbené písně: "procházím uličky Tesca, hledám svý XXL, všude jen eska."

     Byla jsem tedy moc ráda, když na mě za zatáčkou zasvítil červený nápis New Yorker, kterýžto boutique mám moc ráda, a kde jsem až doteď VŽDY pořídila, co jsem chtěla a většinou i to, co jsem nechtěla, ale nechte to tam, když je to tak krásný, sedí vám to a je to ve slevě.
Zaplula jsem mezi regály a začala hledat. A hledala, a hledala a hledala, a pak jsem, s poněkud překvapeným a lehounce nasraným výrazem ve tváři, z obchodu zase vyplula. S prázdnýma rukama.

     Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Já si NIC nekoupila v NewYorkeru. Při pohledu na vystavené zboží jsem prostě dospěla k nelichotivému závěru, že už nejsem věková cílovka tohohle kšeftu. Zbývá Your sixth Sense z C&A a paní Vomáčková, švadlena mé babičky, která stále ještě pracuje na své Ladě a nevyhodila nikdy ani jediný střih.

   Ale pozor. Tragédie toho dne neskončila, naopak, průsery se začaly vršit. Já si v tom obchodním centru nekoupila nic. Odešla jsem bez jediné označkované tašky, stále ještě kroutíc hlavou, v depresi, která byla tím větší a strašnější, že jsem měla hlad a nezašla jsem ani do KFC, kam já jinak chodím vždycky, každé dva roky, kdy si vyrazím na shopping bez dětí.

   Musím být vážně nemocná. Když ne fyzicky, tak to určitě nemám v pořádku v hlavě. Nejspíš mi zplesnivěl mozek z nedostatku smaženého jídla a barevných podnětů při ranním hledání vhodné kombinace topů a kalhot, kterýchžto vlastním jen pomálu a jsou věkem vybledlé. Takže je vlastně jedno, že se ze mě stává bába, neb brzo umru na nějakou strašlivou nemoc.

pondělí 2. září 2019

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké chodby, málo prostoru. Odchod z domu, včetně nacpání dětí do několika vrstev zimního oblečení, do výtahu velikosti psí boudy a cestou z několika zmrzlých schodů do auta, trval věčnost.

     I přestěhovali jsme se. Do nízkého, bezbariérového domečku, s malinkou zahrádkou a s minimem schodů, ovšem dost daleko od školky, která tvrdohlavě zůstala stát ve městě, zato dost blízko škole ve vedlejší obci. A zde se dostáváme k jádru jezevčíka. Střemhlav a s nadšením jsem se tehdy vrhla do hlubin oboru taxikářského, abych mohla své dětičky ráno rozvážet po okrese, do škol a školek, a odpoledne je stejnými cestami svážet domů. Jelikož jsem tehdy věděla, že tato ranní a poobědová kratochvíle mě zabaví každý den v nejbližších třech letech, seč jsem mohla, dělala jsem si to pěkný. Snažila jsem se putování vozem po českých luzích a hájích milovat.

     V praxi to vypadalo tak, že jsem 7:30 ráno odevzdala starší dítě školnímu autobusu, díky bohu, ministerstvu školství a řediteli ústavu, přistavenému před branku, načež jsem dooblékla juniora, spolkla dvě sousta jablka, neb byť vzhůru od pěti, až teď nastal okamžik, kdy jsem mohla kulturně posnídat, posadila dítě do vlastního auta a vyrazili jsme směr školka, vzdálená 25 minut klidnou jízdou. V 9 hodin býval Šimonek obvykle převlečen, přezut, políben a odevzdán systému a já se mohla (pokud očekáváte, že tato věta končí slovy "vrátit domů", šeredně se pletete) vrhnout do víru vášní nakupovacích, zařizovacích, vyzvedávacích a byrokratických, poněvadž když už jsem byla ve městě, bylo potřeba toho náležitě využít. Zpětně mi dochází, že jsem nakupovala, zařizovala a vyzvedávala prakticky denně, ovšem kdybyste mě zabili, netuším co a proč. Každopádně jsem pořád měla co dělat. A to až takovým způsobem, že jsem se kolikrát zjevila ve dveřích školky v pravé poledne, dost dlouho před obvyklým časem odchodu Šimonka a žádala o své dítě. Paní učitelky se divily, že jsem se do města vrátila tak brzy, pročež jsem je vyvedla z omylu slovy: "Ne, já ještě neodjela."

     Ach! To byla doba. Všimněte si, prosím, trefně užitého minulého času. Ano, byla. Dvě, slovy dvě hodiny ráno a jednu a půl, díky menšímu provozu na silnicích, hodinu odpoledne, tedy celkem tři a půl hodiny denně jsem strávila rozvážkou dětí. Nemáte tušení, jak velké je to množství času, dokud si ho sami nevyzkoušíte. Dokud vám ho někdo nevrátí. Nedá zpátky darem.

     Dnes začala škola. OBĚMA synům. Ano, ukápla mi slza, že i mé miminko už dorostlo školním střevícům a zapadlo na mnoho let do vzdělávacího systému, byť mírně upraveného osnovami pro retardované členy rodiny, ale přesto povinného, a zabolelo mě srdéčko nad faktem, že je z něj velký kluk s aktovkou a sešítkem na poznámky, přesto jsem pocítila obrovskou úlevu a vděčnost nad třemi hodinami času nádavkem. Mám dnes volné dopoledne. Kromě vysávání, vaření oběda, shánění rukojeti k lahvi, úklidu zahradního domku, žehlení, zaplacení složenek a objednání řemeslníků vůbec nic nemusím. Vůbec NIC. Svět je krásné místo.

neděle 21. července 2019

Na Trúbu s kočárky aneb do prdele a zpátky, díl II.

     Ne, nepokusila jsem se na ni s dětmi na invalidním vozíku vyjít, neb moc dobře vím, že to nejde, poněvadž k patě věže vede 29 kamenných, ke vchodu 44 železných a nahoru 75 dřevěných schodů a, což je u 800 let staré stavby poněkud překvapující, ani jeden výtah. Vím to, protože jsem v  tomto malebném kraji vyrůstala, zbytky starobylého hradu jsem pokořila mnohokrát, ale jak se dnes zjistilo, tato zkušenost se zdoláváním točitého schodiště je nepřenosná. Některým lidem tohle prostě NEVYSVĚTLÍTE.

     Město Štramberk Trúbu roztomile obtéká, lemuje kopec, na kterém byla vystavěna ze všech stran, chaloupka nad chaloupkou, penzion nad penzionem, pekárna uší nad pekárnou. My bydleli až dole. Úplně dole. V úžasné, roztomilé a velmi bezbariérové chaloupce. Nic nám tam nechybělo. Až do okamžiku, kdy se J. rozhodl, že se takhle ve vlahý letní podvečer (32 ve stínu) projdeme támhle k té dřevěnici. Věděla jsem co mě čeká, neb s láskou svého života bydlím už nějaký ten týden a do jeho spletitých mozkových závitů vidím jako do sklenice čiré vody. 
"Ale na Trúbu nejdu. S kočárkama se tam nedostaneme," upozornila jsem, kdyby to náhodou hlavě rodiny nebylo jasné.
"Jistěže NE," odvětila hlava a já mu nevěřila ani jedno velké písmeno.

     Přikurtovali jsme kluky, neb kopec je to, byť ne moc vysoký, docela prudký, a vyrazili jsme na procházku. U dřevěnice J. nepřekvapil a navrhl prodloužit procházku za nejbližší zatáčku. Věděla jsem, co mě čeká. Další záhadná zatáčka, která bude svým ohybem mého muže lákat dál. Pořád jsem tak nějak doufala, že je moc horko na výstup až nahoru, že večeře je na stole a všichni máme hlad a že tedy bude dodržen slib "támhle k té dřevěnici" a "na Trúbu nejdeme." Jsem prostě blbá, no.

     Za další zatáčkou, další a ještě další, které se klikatily ve stoupání s úhlem minimálně 45°, jak se mi pod tíhou kočárku a nevhodně zvolených sandálků zdálo, se objevilo kouzelné náměstí. Měla jsem hlad, žízeň, po zádech a stehnech mi stékal pot a co bylo ze všeho nejhorší, seděla jsem na kočičích hlavách hned vedle domácího pivovaru, z druhé strany otevřené okénko pekárny uší a neměla u sebe ani korunu. Protože se přece šlo jen tady kousek!

     A co bylo úplně nejstrašidelnější, za několik minut se zřítelnice oka mého zvedla, oprášila si kalhoty a řekla:
"Hele, co je támhle za kostelem? V té úzké uličce? Půjdeme se tam podívat?"
"Tam jsou schody na Trúbu, miláčku. Na to se vyser!"

     V každém klukovi je kousek pračlověka-lovce. Objevitele-prospektora. Stejně jako v nás, holčičkách, zůstala pravěká hospodyňka, která určovala, ve kterém koutě jeskyně bude ohniště, a že leopardí kožešina je pro tuto sezónu out. Jenže my, ženský, jsme se přizpůsobily. Pochopily jsme, že když se k večeři nerožní stehno z mamuta, nepotřebujeme přikládat půl tuny dříví a naučily jsme se pracovat s plynem, papiňákem a žinylkou. Vyhlížím den, kdy potkám chlapa, který nebude chtít vědět, co je za nejbližší zatáčkou nebo na vrcholu hory.

středa 17. července 2019

Gentlemani nevymřeli, naopak, existují a je jich čím dál víc!

     Je vždycky příjemné setkat se s milou osobou. S člověkem, který se na vás usměje, když vám u auta vypadnou z tašky vajíčka, a vy jste samé krucinálfagot a do prdele, s dítětem, které vám popřeje dobrý den, s mužem, který vás pustí první do dveří, i když je to vchod do hospody čtvrté cenové. Mě dnes potkalo štěstí v podobě hned dvou takovýchto persón a jsem za ně vděčná a budu si je pamatovat do konce svých dní, nebo aspoň do doby, než nade mnou ten Němec vyhraje.

   Zastávka metra. Tak jo, právě jsem proflákla Prdlou Prvomatku, že žije u metra. Což zužuje výběr evropských měst na nějakých 10 až 30. Nevadí, i když mě najdou, všechno popřu. Ale zpět k našemu příběhu. Na zastávce metra jsme zastavili, já, kočárek, v něm Matěj, paní pečovatelka, druhý kočárek a v něm Šimon, po fakt slušné procházce městem. Nutno dodat, že nikoli za zábavou, ale do nemocnice, aby se pan doktor na děti letmo podíval jedním očkem z bezpečí svého pracovního stolu s počítačem a zbytek vyšetření zvládl pomocí klávesnice a myši. Důvod toho, že jsme se tam museli táhnout čtyři se už asi nikdy nedozvíme. Ale nevadí, léky jsme dostali. Tedy jsme lehce oroseni potem (orosenY. Já a pečovatelka. Děti bylY těžce v oukeji.) po jízdě na kočičích hlavách a člunkové chůzi mezi turisty .... fakt by mě zajímalo, co z naší Matičky mají, když kráčejí jejími křivolakými starobylými uličkami s hlavou po uši zabořenou v mobilním telefonu.... dorazili k výtahu, u kterého již postávalo několik (nutno dodati, že chodících) lidí. Tušila jsem, že se všichni do kabiny nevejdeme a rovnou jsem zamířila k vedlejším dveřím. Po chvíli výtah přijel, chodící lidé, pečovatelka a kočárek se Šimonkem nastoupili. Nahlédla jsem, v naději, že by třeba kousíček místečka, ale nemýlila jsem se, bylo plno. V pohodě. Další přijede do půl minuty, to vyčekáme. Ovšem v onom okamžiku se z nízké zídky opodál zvedl muž, pán, chlapec, prostě člověk neurčitého věku, ale velice malé výšky (co ztrácel v této oblasti převyšovalo jeho obdivuhodné, statečné ego), postavil se k otevřeným dveřím zdviže a začal řvát: "Vy všichni, co můžete chodit si okamžitě vystupte a pusťte tam tu paní! Tohle je k...a invalidní výtah, a vy všichni opilci, co tady celé dopoledne obcházíte hospody máte jít po svých, schodama o deset metrů dál!!!" 
     Byl úžasnej. Nic jim nedaroval.
     Z kabiny se ozvalo nesmělé: "Ale paní chtěla jet druhým výtahem."
    "Protože vás viděla, jak se tam cpete! Běžte do prdele!"
     Načež se situace přiostřila: "Hele, uklidni se, jo..."
     "Abych tam na tebe nevlít a nevytáhl tě za krk ven, prevíte!" nedal se nízký hrdina a s hlavou vztyčenou odkráčel zpět ke své přítelkyni a zídce.
    
     Och. Mé srdéčko zaplesalo. Tak krásně se nás zastal. I když výtah odjel bez nás a já musela čekat celou půl minutu na další. I když jsem byla tak perplex, z toho, co se vedle mě událo, že jsem ani nebyla s to se otočit a pánovi poděkovat. Jen jsem tam stála, s hlavou sklopenou a stupidně jsem se usmívala. Nakonec se naše oči střetly, ve chvíli, kdy jsme s Máťou začali sjíždět do hlubin našeho hlavního města a já doufám, že z mé tváře vyčetl, jak jsem mu vděčná.

     Když jsme vystoupili na druhé straně tunelu, čekala nás příjemná cesta po nájezdové rampě a dalším výtahem na světlo bóží. Jenže předtím, než jsme se na rampu vůbec dostali, jsem musela dát přednost odredovanému, lehce spěchajícímu baťůžkáři. Vždyť nikam nespěcháme, pán asi ano, napadlo mě. Ovšem hned poté chlapec zamířil svižným krokem k výtahu. Ou. Takovej mladej a musí si vozit zadek. To je dneska mládež, slyšela jsem hlasy v mé hlavě. 
     A pak, během následujících tří vteřin se batůžek s černými dredy vynořil u nájezdové rampy, mířil ke schodišti, cestou gestikuloval směrem k výtahu a zvedal palce, nejprve jeden, jakože to zmáčknul, pak jakože to pojede nahoru, a nakonec oba, jakože dobrý. Načež mé srdce puklo. 

     Když mě lidé vidí s oběma kluky pohromadě, obecně si myslí, že to mám těžký a někdy mi to i řeknou. Tímto bych jim chtěla vzkázat, že nemám. Že žiju v úžasném, nádherném světě, plném nízkých a odredovaných lidí a mám se děsně fajn. 

Ticho, prosím! Teď mluvím já.

     Náš Šimon nemluví. Tedy, viděno z pohledu Šimona, Šimon toho nakecá dost a dost. Nejspíš vytváří složité větné konstrukce a vyjadřuje h...