čtvrtek 22. února 2018

Vím, co je vinno

   Chvíli to vypadalo, že si Matýska co nevidět odneseme z nemocnice domů. V posteli už neležel, spíš se houpal na lustru nad ní, výskal, pral se se mnou i se sestřičkami a vůbec, kypěl nadšením a elánem. To byl ten okamžik minulý týden, kdy se lékaři rozhodli pomalu začít snižovat dávku antiepileptik v kapačkách a navyšovat už tak plné hrsti léků, které Máťa poslušně a beze slova odporu baští s každým jídlem. Načež dítě zplacatělo. Lehlo si, nejprve se přestalo s hýkáním, pak se žvatláním, nakonec odešly úsměvy. Žádné dětské nohy se od minulého pondělí nehoupaly nad čelem nemocničního lůžka, žádné dětské ruce neodhazovaly lžičky plné přesnídávky nebo dušené mrkve překvapených studentů oboru ošetřovatel. V pokoji zavládlo ticho a klid, šlo se spát. Tehdy poprvé jsem se zeptala, jestli nově nasazený lék (jehož jméno si už tak přesně nepamatuji, říkejme mu třeba Motolicín) je nasazený správně. Velké bílé tablety svítily v mé dlani a nelíbily se mi. Dostalo se mi decentního "ano" a svrchovaného pohledu bílého pláště, jehož nadprůměrnou inteligenci nejsem já, hloupá matka, schopna pobrat.

   Dny a noci míjely a Matěj spal. Bylo čím dál tím těžší hrát s ním dámu, vést rozhovor nebo sledovat biatlonový závod. Ne, že by se těmto činnostem v minulosti věnoval, ale kdyby byl býval chtěl, mohl by. Teď ne. Spal v noci, ráno, po obědě, během oběda, do večeře, ve finále mi usnul ve sprše pod tekoucí vodou. V pondělí přišli nemocniční klauni, což je obecně juniorova oblíbená kratochvíle a tak se silou vůle přinutil být celé tři minuty vzhůru. Když představení skončilo, šla jsem protagonistům poděkovat za to, že udrželi mé dítě bdělé celých několik minut poprvé po třech dnech. "Sestřička" s červeným nosem, zeleným baretem a zástěrkou s králíky se rozplakala.
   Opatrně jsem se lékařů optala, zda jsou léky určitě v pořádku. Že jsem to vůbec zkoušela.

   Dnes jsme měli naplánováno propuštění. Přijela jsem si ráno pro chlapečka, který poslední 3 týdny strávil v nemocnici, přilepen k posteli dlouhými hadičkami a krátkými náplastmi, abych jej jako princezna na bílém koni zachránila a odvezla domů, za tátou, za Šimonem, za hračkami a milovaným červeným gaučem. Matěj ležel placatý v posteli, stejně jako celý poslední týden a spal. Nereagoval na sestřičky, na lžičky s jídlem, na mámin hlas. Dostat do něj snídani byl trik hodný Davida Copperfielda, trvalo mi to skoro hodinu a i tak jsme nepřekonali rekord ze středy, více než čtyři kávové lžičky jogurtu. Máťa se neobtěžoval ani otevřít oko, celou akci prospal. Začala jsem se bát. Vyrazila jsem na zteč a dožadovala se vysvětlení, proč mé dítě spí a není k probuzení. Prstem jsem ukazovala na Motolicín a chtěla jej nacpat do popelnice. Paní doktorka mi vysvětlila, že Motolicín je momentálně jediné kouzlo, které drží epileptické záchvaty v bezpečné vzdálenosti od Matýska a že na jeho dávkování se v žádném případě šahat nebude. Tečka. Mám si vzít svůj hadrovitý pytlík s kostmi domů a doufat, že v domácím prostředí se probere. Pokud ne, máme laskavě dovoleno se na oddělení vrátit.
   Došla jsem zpět k nemocniční posteli, dívala se na Šípkovou Růženku v jedenáctiletém pánském vydání a přemýšlela, jak jej v autosedačce dostat domů a neuškrtit ho při tom na bezpečnostních pásech. Načež Matěj pootevřel jedno oko, usmál se, obrátil ho v sloup a typicky se zatřásl. Vyskočila jsem 2 metry 20 a po sestřičce nechala vzkázat na lékařský pokoj, že si odvezu jen dítě bdělé se záchvaty nebo placaté, ale bez nich. Přijela jsem s ním do nemocnice v lepším stavu než je teď a laskavě prosím o nápravu.

   A začaly se dít věci. Budou se dělat náběry, zjistí se, jaký má Matěj krevní obraz, v jakém stavu jsou játra, jaké má CRP, jaké jsou hladiny léků, které dostává, zda v těle nebují zánět či rýmička, prostě skrz na skrz se prolustruje každá jeho buňka, dokud se nepřijde na to, proč kluk spí. A mám okamžitě přestat vinit Motolicín, je to zázrak medicíny a v životě by neublížil!

   Celý den jsem seděla u lůžka nemocného, sledovala každý jeho pohyb a doufala, že se každou chvíli probudí a celou tuhle anabázi svrhne jedním kouzelným dětským úsměvem ze stolu. Když začalo zapadat slunce, soumrak se vkradl i do mých už tak dost černých myšlenek. Přišlo "co když", které nemám ráda. Za "co když" je ticho a tma. Vlezla jsem si k Matymu do postele, vzala do ruky malou dětskou dlaň a začala odříkávat mateřský otčenáš. Prosila jsem svého chlapečka, aby mě neopouštěl. Šeptala jsem zůstaň se mnou. Vrať se k mámě. "Co když" v různých podobách, i té, kdy mi z Matěje zbude tenhle hadrový panáček se zavřenými víčky, stálo u postele a čekalo.

   Ve chvíli, kdy byla tma kolem mně hustá jako mléko a vzduch těžký, že by se dal prodávat na kila, přišel pan doktor a velmi opatrně, nejspíš očekávaje políček, mi sdělil, že dle výsledků krevních testů je na vině všeho zla Motolicín. Bohužel, někdy se stane, že v těle metabolizuje jinak, než jak tvrdí příbalový leták a příručka Malý neurolog strana 68 a dojde k mírnému předávkování a útlumu. Ale že se jim to na oddělení stává maximálně jednou za uherský rok a jsou ochotní stav okamžitě napravit.

   A pointa tohoto příběhu? Zítra začne úplně nový den, ve kterém se může stát naprosto cokoli. Třeba zázrak.

   


sobota 17. února 2018

Přát si velmi opatrně!

   Člověk míní a matka Příroda mění. Nebo ještě lépe, některá přání bývají vyslyšena, i když jsou blbá.

   Přála jsem si, aby se Matýsek uzdravil. Tím nemyslím můj soukromý, osobní a jinak velmi tajný sen, že se jednoho dne probudím, on bude stát u mé postele a řekne: "Čau mami, snídani jsem sněd, jdu s klukama na fotbal." Bohatě by mi stačilo, kdyby se přestal v pravidelných intervalech vypínat jako lampička z Ikey pod tíhou té mrchy epilepsie. Což se z 99% podařilo někdy v půli minulého týdne. Máťa se jednoho dne posadil na posteli a nespadl do dvou minut zpět na matraci, jak bývá jinak jeho dobrým zvykem. Neudělal to ani za hodinu a tento level si udržel až do večera. Mé srdce se tetelilo radostí, ale ze zkušenosti vím, jak křehké je to štěstí. Jako pavučina, stačí fouknout a rozbije se na miliony malých, velice ostrých střepů.

   V tomto novém a mně velice sympatickém módu zůstal Máťa několik dnů, až do toho, kdy se mu po probuzení nepodařilo posadit. Natož otevřít oči na víc než milimetrovou špehýrku mezi víčky. Hlava mu padala na stranu a vůbec celkově vypadal, že v nestřeženém okamžiku vypil láhev tvrdého alkoholu. Když jeho stav zhodnotily lékařské špičky, dospěly k názoru, že nové léky se nesmí nasazovat takovou rychlostí, musí se zpomalit. Antiepileptika jsou dvousečná zbraň. Zbaví jednoho záchvatů (ťuk ťuk), ale vezmou s sebou i jasné vědomí, aspoň na nějaký čas, než si člověk zvykne. Zpomalit v navyšování léku znamená riskovat, že se záchvaty vrátí. Ale nedalo se svítit, dítě musí být aspoň jednou za den schopno otevřít pusu, když už ne své modré oko, a nechat se nakrmit, či vypít víc než deci vody. Slyšela jsem, jak v dálce praskají jemná vlákna a sypou se střepy.

   Dalším mým přáním byla ketogenní dieta. Pro Matýska. Já ji nepotřebuju, při BMI lehce nad 30 jsem štíhlá jako proutek. Bylo zjištěno, a není to žádná woodoo neočkovací alternativa, že je tahle odtučňovací kůra velmi účinná při likvidaci padoucnice. Dieta držena za tímto účelem spočívá v tom, že člověk má většinu potravin zakázánu a to málo co mu zbývá, odvažuje s přesností na desetiny gramu. Z toho důvodu se jednotlivá jídla matky malých epileptiků učí připravovat v nemocnici, pod dohledem lékařů a nutričních terapeutů. Jedna z výše zmíněných nakráčela do Matýskova pokoje a řekla, že vše, co doteď Máťa jedl můžeme dát králíkům a nakoupit jen tučné a nesladké. Dále nechť pořídíme velmi přesnou váhu a jemné struhadlo a vůbec, máme si přeorganizovat domácnost, neboť od tohoto okamžiku v ní místo dobře zavedeného chaosu zavládne miligramový pořádek laboratorních podmínek. Mé přání bylo vyslyšeno. Potěš koště.

   Naposledy jsem si přála včera. Ona to vlastně ani nebyla touha, jako spíš krátké postesknutí nad smutným faktem, že neuvidím elegantní prohru v hokejovém utkání na zimní olympiádě, jejíž hlavní protagonisté budou Česká republika a Kanada. (Ano, byť to nevypadá, jsem velký fanoušek naší repre, ale jsou týmy světové úrovně, proti kterým bych na nás nevsadila.) Opravdu jsem kolem desáté hodiny večerní jen letmo nahlédla do programu ZOH a ta myšlenka prolétla rychlostí Šinkansenu mými mozkovými závity, ani ohřát se nestačila. Hned potom jsem usnula.
   Ne, nejsem tak pitomá, abych si v sobotu nastavovala budík na čtvrtou hodinu ranní, hlavně, když v sedm stejně musím vstát a odjet za Máťou do nemocnice. Ovšem Bohyně ztracených klíčů mi ve svém nekonečném smyslu pro humor nastavila Šimonka. 3:58 /sic!/. Hokej jsme stihli oba. Zajímalo by mě, co si přál on.

 

středa 14. února 2018

Sevněný svatý Valentýn

Svátek svatého Valentýna. Nejprofláknutější zkomercializovaný únorový den v kalendáři. A nebýt Halloween, mohl vyhrát na celé čáře, v celém roce. Neslavíme ho. Zuby nehty se držím MDŽ, jako poslední zoufalé upomínky na dětství, kdy pomeranče byly vzácnost, pionýrský šátek se uvazoval s jedním cípem delším a táta mámě nosil orchidej v krabičce. Letos jsem se, bohužel, nechala polapit jhem reklamních spotů a letáků a hlavně výkřiky v rádiu: "Valentýnské slevy! Až 70% dolů na veškeré zboží! Letní pneumatiky v ceně všech sportovních modelů!"

   Kdy vlastně obchodníci vydělávají peníze? Nemyslím ty ubohé, miniaturní marže, které si lepí kupříkladu na mléko a zdá se, že jednotlivé krabice rovnají do regálů odevzdávaje část svého vlastního platu, aby tak pokryli ztrátu na zisku. Mluvím o celoročních slevách. Začíná se povánočními, kdy se zboží, původně určené k zabalení do papíru s hvězdičkami a rolničkami a k položení pod umělohmotný stromeček /šetřme naše lesy!/, hromadně lifruje pryč ze skladů, aby bylo pryč dříve, než přijde léto a lidé přestanou kupovat lyže, i když na ně bude uvalena více než 80% sleva. Pak tu máme již zmiňovaný svatý Valentýn, svátek, který nám velkoryse daroval americký kontinent, spolu s tabákem a mandelinkou bramborovou. Přichází Velikonoce, Mezinárodní den žen, Mezinárodní den matek a samozřejmě vysvědčení. Za mých mladých let se v den konce školní výuky darovávala kniha. Letos se vám může klidně stát, že neuspějete ani s nejnovějším modelem od firmy na jablka.
   V září se slevňují sešity a sady fixů, hlavně ty, kde je oranžová a fialová a pomalu abychom se  přes Halloween a jeho záplavu dýní z libovolných materiálů prokousali k Vánocům.
   Tak kdy vlastně poctivý prodejce může vydělat pár korun, aniž by musel prodávat za nákupku?!

   Právě to jsem šla onehdá zjistit do nejmenovaného obchodního domu, kde jsem cestou z nemocnice musela, prostě musela, koupit velkou tabulku čokolády. Slevy byly naprosto všude. Něco zbylo z vánoc, pár kusů v barvách převážně do červena pod hustou vrstvou srdíček se pyšnilo cedulkou "-4% !!!" a můj zrak potěšila malá, žlutá kuřátka za dvacku, která si matně pamatuju ještě z loňského května za 12,-.
   Jsem děvče statečné a nenechala jsem se zviklat. Svou maxiMilku, nanukový dort, sýrové brambůrky a Kotlíkové s bylinkami (až se mi dostane do rukou člověk, který je vymyslel, přinutím ho sníst alespoň 2 pytlíky na posezení, aby věděl, jak moc je jednomu špatně, když se jich pravidelně přežírá.) jsem vyskládala na pohyblivý pás a byla jsem sama na sebe moc pyšná. Zaplatila jsem, dala se na odchod a byla jsem paní pokladní razantně zastavena: "Počkat!"
Mile jsem se usmála a pronesla něco o tom, že účtenku nepotřebuju.
"Já vám ji ani nenabízím. Vy nemáte co odcházet! Nemáte potvrzeno přijetí platby!" bylo mi vysvětleno. Překvapeně a na své poměry velice tiše jsem pípla, že na mé straně přístroje už svítil nápis SCHVÁLENO.
"Ale na té mé ne," nedala se paní od pokladny.  "VY můžete odejít, až JÁ vás pustím."

   Takže teď mám v životě konečně jasno. Při přecházení silnice se musím nejprve rozhlédnout. Zubní pasta se blbě seškrabuje z černého svetříku. A chci-li odejít z prodejny potravin plné valentýnských slev, musím počkat na svolení paní pokladní.

úterý 13. února 2018

O čepici Raškovce a o loučení



   V pondělí jsem Matýska odvezla do nemocnice, nechala zastlat do dětské postele, napíchnout žílu a těšila se, až drogy ze skleničky dokapají mému synovi do krevního oběhu, on se zázračně uzdraví a šťastní a spokojení odjedeme domů.

   V úterý mu pořád ještě nebylo dobře. Ne, že by mě to děsilo, ale nenechávalo mě to chladnou. Ptala jsem se lékařů, jaká je prognóza a oni na mě bezradně krčili rameny. Matýsek ležel v postýlce s víčky na půl žerdi, tři typy svých epileptických záchvatů vystřihával v pravidelných intervalech a v pozdním odpoledni měl problém se posadit.

   Večer jsem přijela domů, kde čekal J. v uklizeném bytě s připravenou večeří, Vánoce letos přišly o něco dřív. Dostalo se mi pevného objetí v obrovské chlapské náruči a hrnku voňavého, teplého čaje. Mám toho nejfantastičtějšího chlapa na světě, čehož jsem si plně vědoma a za což jsem nesmírně vděčná. J. si nechal podat raport o stavu našeho prvorozeného a jelikož jeho medicínské znalosti jsou na minimu, dokáže si naordinovat ibalgin a mátový čaj, když je mu šoufl, začal Matýska léčit po svém.
„Koupím mu čepici Raškovku, co myslíš?“ optal se. Odvětila jsem (až teď vím jak necitlivě, ale v dané chvíli s empatií odpovídající mé únavě po dvoudenní službě u lůžka nemocného), že si nemyslím, že je to až tak dobrý nápad, poněvadž dítě na vozíku s olympijskou čepicí na hlavě může působit jako poněkud směšný paradox. J. namítl něco o tom, co je mu do lidí, ale v danou chvíli od léčby dary upustil.

   Ve středu se Máťův stav pořád ještě nelepšil, což se přestávalo líbit jak mně, tak lékařům, kteří začali přiznávat, že v dané chvíli toho mnoho nezmůžou, musí se čekat, zda chemikálie tekoucí do žíly mého dítěte začnou fungovat nebo ne. Každý odborník, který se postavil k lůžku nemocného, nasadil na obličej soustrastnou masku s úsměvem útěch č.3, věnovaným úzkostlivým matkám, a zopakoval některou z frází, kterou před chvílí použil jeho kolega: „No, to víte, tohle je velmi farmakorezistentní druh epilepsie. To chvíli potrvá.“ Nebo: „Zatím zkoušíme, co na něj bude fungovat, ale ono nakonec vždycky něco pomůže, nebojte se.“ A mou oblíbenou: „Je zvláštní, že ta kapačka ještě nezabrala. Vyčkáme.“
   A tak jsem vyčkávala. Starala jsem se o chorého, jako by byl můj vlastní, krmila, koupala, bavila, zvedala hlavu po každém větším epileptickém záchvatu, aby se klučík mohl nadechnout a vůbec, celý boží den jsem se snažila udělat mu to v nemocnici hezký a nezbláznit se.
   Večer jsem z celodenního nicnedělání padla únavou do postele a doufala, že spánek přijde dřív, než se má hlava dotkne polštáře.
„Tak já půjdu, mami,“ ozvalo se v mé hlavě.
Někde vzadu v hrudním koši jsem měla intenzivní pocit, že musím jako matka vydat jasný a přísný zákaz. „Nikam, Matýsku!“ pomyslela jsem si a snažila se samu sebe uklidnit, že je to jen má přebujelá fantazie a unavené mozkové závity.
„Tohle tělo je k ničemu,“ nedal se dětský hlas a jal se se stoickým klidem vysvětlovat své důvody, proč umřít. Toho jsem se nehodlala účastnit. Posadila jsem se v posteli a pokusila se s J. zapříst rozhovor, který by přehlušil ten v mé hlavě. Manžel byl poněkud překvapen, že chci o půlnoci řešit nadcházející olympijské hry, pročež jsem mu vysvětlila, že se mi v unavené šišce rojí nesmyslné myšlenky o Máťově snaze odejít od nás a už se nikdy nevrátit.
„Jo. To chce čepici Raškovku,“ zvedla se zřítelnice oka mého, odkvačila k internetu a v rámci domácí léčby a našeho pocitu užitečnosti objednala 1 kus pletené, tříbarevné pokrývky hlavy s krásnou, bílou bambulí.

   Ráno jsem vstupovala do budovy nemocnice lehounce nesvá, ale když jsem našla zfetovaného Máťu přesně tam, kde jsem ho včera večer nechala, uklidnila jsem se. Zdá se, že to s námi ještě zkusí. Dva dny poté jsem mu přinesla čepici od táty a z jeho spokojeného úsměvu mi bylo jasné, že jsme jako rodiče získali podmíněný odklad.



pátek 9. února 2018

Příběh Praštěné Pandory

   Praštěná Pandora byla vždycky tak trochu trdlo. Ne, že by průšvihy a nehody přímo přitahovala, ony se jí děly. Ten poslední spočíval v tom, že když večer po práci spěchala autem domů, vůbec si neuvědomila, že byť se ručička ukazující stav nádrže téměř nehýbala, při současné rychlosti, kdy se dálniční svodidla jevila jako rozmazané pruhy a okolojedoucí vozy jako zaparkované, je něco špatně. (Ano, svůj řidičský průkaz by mohla rovnou převázat mašlí a odevzdat na nejbližší stanici policie.) Nedošlo jí, jako jí nedocházelo mnoho věcí, kupříkladu že květiny na okně se musí pravidelně zalévat, jednou za 1/4 roku je málo, že až nafta vystydne, podstatně změní svůj objem.

   Ráno, vyspaná do růžova, nastartovala svého Bleska McQueena v rodinné kombi verzi, všechny čudlíky s topením nastavila na max a v klidu zapadla zpět do domu. Tam oblékla syna Šikulu do trička, punčošek, svetru, oteplovacích kalhot, bundy, čepice a dívčích kozaček s kožíškem a beruškou, načež zazvonil telefon a Praštěná Pandora se jala v naprostém klidu řešit nesmírně závažný problém, týkající se barvy kopretin na nových tapetách kamarádčiny švagrové. Poté, co se shodly na tradiční bílé, kterou předtím třikrát vyloučily jako ordinérní a nudnou, přikurtovala Pandora Šikulu do autosedačky a sama se usadila za volant. Její zrak sklouzl spíše ze zvyku na displej za volantem a nestačila se divit.
Auto psalo: "Zbývající dojezd: 53km". Kdy se to stalo? položila si spíše řečnickou otázku a zaostřila znovu na tu směšně nízkou hodnotu v naději, že prvně viděla blbě.
"51 km" nedalo se auto.
Chm. Benzínka je za rohem, to tam dojedu třikrát, pomyslela si a zařadila rychlost. "49 km" řekl displej.
Tak tahle hra začíná být zajímavá, napadlo Pandoru, opatrně přidala plyn, to jako, aby neubylo, a vyrazila (naštěstí) dolů z kopce doplnit tekutiny.
"47 ..... 45 ...... 43" trvalo na svém auto celé dvě minuty, než dorazilo do cíle. Praštěná Pandora začala mít divný pocit, že něco je špatně. Což se vzápětí potvrdilo, před čerpací stanicí, za umně vybarvenými červeno-bílými kužely stála umně zaparkovaná cisterna.
"39 km" řeklo auto.
Pandora přeskočila fázi nervozity a mírného strachu a přeskočila rovnou k panice. Na nejbližší benzínku je to bratru 7 km. To by se dalo zvládnout, bude-li se plynový pedál jen symbolicky šimrat.

    Oněch sedm kilometrů si vůz převedl na standardních dvacet a chvíli to vypadalo, že Praštěná Pandora zastaví uprostřed mostu a zbytek cesty Bleska McQueena v kombíku i s Šikulou uvnitř potlačí.

Když KONEČNĚ dorazila k čerpací stanici, svítila na ni z displeje roztomilá dvacítka. Úlevně vydechla a zhasla motor. Teprve pak si všimla, že zastavila obráceně a hadice u stojanu se opravdu netvářila na potřebných pět metrů délky. No potěš koště.

Ve finále měla Praštěná Pandora větší kliku než IQ. Auto se jí podařilo za hojné pomoci naftových výparů nasartovat, otočit a natankovat.

To jsem se zmínila, že na té benzínce neberou karty?


Kdyby kdokoliv v tomto textu našel jakoukoli podobnost s autorkou blogu, vězte, že všechno popřu. Ani Babičku jsem nečetla.

úterý 6. února 2018

Posuny

Věděla jsem to. Už když jsem minulý článek, prodchnutý optimismem a nabitý pozitivní energií, psala, slyšela jsem, jak se Ona chechtá. Chcete-li Boha pobavit, seznamte Ji se svými plány. Chcete-li Ji rozesmát, řekněte, že jste šťastní.
Nevadí. Aspoň nějaké pozitivum Matýskova hospitalizace má.

V pondělí ráno se chlapeček probudil, sezobnul tabletku Letroxu a upadl do epileptického záchvatu, jaký jsem u něj ještě neviděla. Byl to spektákl plný zkroucených rukou, šilhajících očí, doplněný zvukovou stopou "chrapot dítěte stiženého padoucnicí". Úplné taneční číslo. Vyděsilo mě k smrti. Když představení skončilo, Matýsek se otočil ke zdi a usnul hlubokým spánkem. Záda, na která jsem se překvapeně dívala, mi naprosto jasně říkala, že jestli se jich dotknu, ve snaze probudit jejich majitele, o tu ruku přijdu.

Došla jsem do koupelny za láskou mého života, která si právě čistila chrup, sesunula jsem se podél vany na vínový kobereček, který se k naší koupelně barevně vůbec, ale vůbec nehodí a začala uvažovat nahlas. Pokud potřebujete se svým životním partnerem vyřešit jakýkoli problém, nákupem ovoce počínaje, pronájmem bytu po babičce konče, takhle to nedělejte. Pro muže je samomluva ženy (i když ona si myslí, že vede dialog) pouze samomluva ženy. Pokud mezi jejími slovy nezazní jméno osloveného nebo aspoň důrazné "ty", bude náležitě ignorována, bez jakéhokoliv negativního podtextu. Takže jsem na konec odstavce přihodila větu: "Co ty si o tom myslíš?", čímž jsem ho zaháčkovala, teď už zareagovat musel. Nechal si monolog na téma nevím, co s Matýskem, měl velký záchvat a nedaří se mi ho probrat, zopakovat a adekvátně odpověděl: "Tak co myslíš?" Nezklamal.

Odvezla jsem Šimonka do školky, u dětské lékařky jsem si nechala vystavit žádanku k hospitalizaci a odvezla Máťu do nemocnice.
Nemám ji ráda. Tu nemocnici, ne tu dětskou lékařku, ta má svatozář. Obvyklý stav je, že já křičím na sestry, doktoři odsekávají mně, já potom pláču a všichni kolektivně si myslíme, že mi definitivně přeskočilo. Matýsek se tomu chechtá a já celé dny očima posunuju rafičky hodinek, abych mohla pryč, domů, daleko od barevných podlah, bílých kalhot a mašinek, které dělají píp.

Tentokrát tomu bylo jinak. Nevím, jestli za to může pokročilý věk, nebo to, že jsem do nemocnice jela posedmé /sic!/ s jedním dítětem, nebo počasí, mrzlo až praštělo. Někam jsem se posunula. Nevím, jestli vpřed, zpátky nebo do stran. Prostě jinam. Jela jsem odevzdat své polobezvědomé dítě do rukou vědy a techniky a doufala v zázrak. Slibovala jsem sobě, Matymu i řediteli špitálu, že budu hodná, poslušná a nebudu na nikoho ječet jen proto, že mám intenzivní pocit, že plenky by se měly pravidelně vyměňovat. "Netlač řeku, teče sama," honilo se mi hlavou.

A světe div se, peklo zamrzlo a mně se otevřely brány ráje. Už v ambulanci nás přijala milá /sic!/ lékařka se starostlivým výrazem ve tváři, která mě uklidňovala, že Matýskovi je teď sice dost zle, ale okamžitě uděláme EEG a mezitím nám ona osobně ustele postel na lůžkovém. Když jsem přišla na oddělení, sestry se usmívaly a už z dálky mě vítaly jménem, že se jim stýskalo (bodavý tón v jejich halekání jsem se rozhodla ignorovat, ale dalo to fušku) a já je stejně mile pozdravila. Postavila jsem na recepční pult připravenou bonboniéru, coby úplatek a poprosila o schovívavost. Které se mi zatím dostává vrchovatě, jsme hospitalizovaní dva dny a pořád se na sebe usmíváme, za všechno si děkujeme a vůbec, chováme se k sobě moc hezky. I sestry se tedy posunuly. Ta, která má na starosti Máťův pokoj mi dnes večer před odchodem řekla, že je moc ráda, že tam jsem /sic!/, že by se jinak nemohla postarat o vůbec, ale vůbec nikoho. Spadla mi čelist. Vždy jsem měla pocit, že na oddělení působím jako nepříjemný vnější element, hysterka, která jim, chuděrkám udřeným, kouká pod prsty a čeká, až udělají chybu (ne, že bych kdy toto měla v úmyslu, sama mám s Matýskem dost práce, ale ten Pohled v jejich očích býval více než výmluvný) a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by si uvědomovaly, kolik jim šetřím kroků a podaných lžiček.

Matějíček kape do žíly nějaký hodně dobrý matroš, culí se po něm jako sluníčko a epileptické záchvaty pomaličku ale jistě ztrácejí na intenzitě. I on se posunul z gauče do nemocniční postele a do věku, kdy nepotřebuje mámu imrvére u sebe. Večer, když odcházím za Šimonem mi ještě ve dveřích mává, že jako abych už vypadla, než přijde noční sestřička, která bude určitě blond a kterou se on pokusí svýma obrovskýma modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem sbalit.

Teď už jen, aby se to celé posunulo správným směrem. Udělám pro to všechno na světě.

neděle 4. února 2018

Světlá a temná strana Síly

Kdo čeká recenzi nejnovějších Star Wars, ten má smůlu. Jednak proto, že tohle bude velmi hluboké, oduševnělé dílo, plné zajímavých postřehů a nekonvenčních myšlenek z pera Prdlé Prvomatky a za druhé jsem nejnovější Hvězdné války ještě neviděla, což je momentálně mé největší trápení číslo jedna.

Nedávno jednu takovou duchaplnou myšlenku vetkla velmi hluboko do tenké vrstvy mé šedé kůry mozkové má úžasná kamarádka Alice. Seděly jsme spolu v jejím fantastickém malém domečku ve francouzském stylu v podhůří nejmenovaných českých hor, v krbu plápolal oheň, my jsme trávily tu nejlepší šumavskou bramboračku, jakou kdy můj vybíravý jazýček okusil a koštovaly druhou láhev vína. Prostě nadmíru úžasný večer, na jaký se vzpomíná ještě i na smrtelném loži. Uprostřed rozhovoru Alice přivřela víčka, změřila si mě zkoumavým pohledem a děla: "Prdlá Prvomatko, pro tebe musí být svět úžasné místo, že?"
A mně spadla čelist.
Samotnou by mě tahle myšlenka nikdy nenapadla, byť kudy chodím, tudy razím motto Užij dne. Opatrně jsem přitakala a myšlenku odložila do šuplíčku "vyřídit později".

Později od té chvíle přišlo ještě mnohokrát a Myšlenka (teď už si své velké M plně zaslouží, neb se stala trvalým nájemníkem mé dlouhodobé paměti) se vynořuje se svou roztomilou naléhavostí a půvabnou jednoduchostí několikrát denně. Ano, svět je pro mě jeden velký lunapark. Byl stvořen k mé soukromé osobní kratochvíli a já se rozhodla užít si každou jednu atrakci. Dlouho, opravdu velice dlouho jsem žila ve velmi mylném pocitu, že když si ostatní myslí, že jsem chudinka a určitě roním krokodýlí slzy v množství dva až tři Baumax kyblíky na úklid denně, měla bych se podle toho chovat. Na otázku "Jak je?" odpovídat s kyselým úsměvem a hlavou mírně naklopenou do strany skromným "Ale jó, jde to." Sem tam si podtěžovat na těžký osud a všeobecnou krutost bytí, během rozhovoru zmínit nemoci mých dětí a neochotu zlepšit svůj stav. Když to okolí tak chce, měla bych to rozdávat.
Není to pravda. Teď už to vím. (Ano, přiznávám, že pobírat rozum na prahu čtyřicítky je tak trochu ostuda, ale na mou obranu, jen jsem se snažila vyhovět.)
I když mám za sebou to, co za sebou mám, před sebou jen hromadu otazníků a žádné odpovědi, trvám na tom, a to, prosím, velice důrazně, že já nejsem chudinka. Jsem tady ráda i se dvěma postiženými dětmi a mužem, který shazuje hmotnost tří našich synů, aby vyhověl firemním pravidlům, díky čemuž je lehce zpruzelý a věčně v tahu za sportem. I přesto, že se ta mrcha rakovina může vrátit. No a co. Teď a tady je nádherně. Mám střechu nad hlavou, mám co jíst, a za chvilku tu máme jaro, nejkrásnější část roku. Matýsek se Šimonkem se na mě celé dny culí a sportovec mi každý večer po běhu vlepí jednu upocenou pusu. Můj život má smysl, jakýs takýs řád a je k prasknutí nacpaný láskou.

Ne všichni to štěstí mají. Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem odkaz dám nebo ne, už tak je tu dost smutno. Ale dnes jsem nabitá energií, takže dám a nechám vás plakat. A potom možná pomoci, tam, kde to opravdu potřebují. Já osobně bych paní snesla modré z nebe, ale počítám, že kdybych se jí na prahu objevila se dvěma dětmi na vozíku, spíš bych jí přitížila. Tedy pomůžu aspoň takhle. Vy, všichni tři mí pravidelní čtenáři, sdílejte, prosím, přeposílejte, informujte, je to sakra potřeba:


Ve světle takového příběhu si každý musí uvědomit, že se má jako prasátko v ječmeni. A já doufám, a přeji z celého srdce postižené rodině, aby našla novou sílu a všechnu tu tíhu unesla.

Vím, co je vinno

   Chvíli to vypadalo, že si Matýska co nevidět odneseme z nemocnice domů. V posteli už neležel, spíš se houpal na lustru nad ní, výskal, pr...