pondělí 16. dubna 2018

Tenká černá linie

   Zajímalo by mě, kde je rozdíl mezi smířením se, potažmo přijetím a rezignací. Jak daleko člověk musí dojít, aby si řekl "ano, teď je to správně, tady jsem správně, teď je všechno jak má být", i když je to totálně na kosočtverec? A kolik kroků se na téhle čáře dá udělat, než člověk spadne do hlubin rezignace s řekne si "seru na to"?

   Můj život se v poslední době pootočil o několik hodně stupňů. O 180 ne, to bych kecala, ale tak, jak jsem žila před událostí Motol 2018, si můžu teď nechat leda zdát. Netvrdím, že se trápím pod jhem povinností a tíhou osudu. Jen mám všeho až nad hlavu a ještě o kousek výš. Ne, že by to při mé výšce slabých 160 čísel byla nějaká láce, to fakt ne, ale na jednu mrňavou holku je toho dost. Snažím se. Strašlivě, úplně strašidelně se snažím, co můžu, aby to šlo. Všechno. Aby byly děti v pořádku, aby byla Matýskova dieta v pořádku, aby byl J. v pořádku, aby byl dům v pořádku, aby byla zahrada v pořádku, aby byla má práce v pořádku, aby byla vláda v pořádku, aby byla Sýrie v pořádku ..... a ono to nejde.

   Zajímalo by mě SAKRA PROČ? Já myslela, že pravidla v pohádkách jsou nastavena jasně: Honzo, splň 3 úkoly a dostaneš princeznu. Mařenko, nefňukej, pošli Jendu na strom a najdete perníkovou chaloupku. Růženko, tady si lehni, ani se nehni, záchrana s nůžkami na plot je na cestě. Ale ono ne. Pracuju, spát chodím o půlnoci, vstávám v pět neděle ne neděle (Matýskovy léky). Taxikařím a vyřizuju pochůzky. Nakupuju a z nakoupeného vyvářím 4 různé diety /sic!/. Když někdo zakašle, oprašuji licenci domácího lékaře a stavím na čaj. Měním olej a gumy, zařizuju odklady a rehabilitace, sháním léky. Tak proč mi věci padají z ruky? Obrazně i doslovně. Překročím spadlou větev a je tu šutr. Přelezu šutr a přede mnou Velká čínská zeď. Udělám do ní díru a zakopnu o spadlou větev.

   Takhle se to přeci hrát nedá. Neříkejte mi, že cílem hry je na všechno se vykašlat a nechat řeku téct. Do toho nejdu. Teď si tady na chvilku sednu, složím ruce do klína, ale jen na malinkou chvilku, a až to vydejchám, postavím se a začnu nanovo. Někde to musí mít konec a ten konec není "kašlu na to, jdu pryč". To prostě nemůže být pravda.

středa 4. dubna 2018

... a zavládl chaos

   Dostala jsem velmi nerozhodnou rýmičku. Naštěstí není pánská, tedy neobjednávám na Aliexpresu bíle mořenou, akátovou rakvičku. Narozdíl od slabšího pohlaví, pánové prominou. Přesto je má rýma nestandardní až jiná, jako ostatně všechno v mém životě. Má rýmička se ještě nerohodla, kde bude bydlet. V neděli se nastěhovala do krku. Podezřívám dětskou odsávačku nosních fujtajblů. Blížily se Velikonoce a já byla příliš zaneprázdněna, než abych se zabývala tím, kde mě škrábe, či pobolívá. V pondělí se rýma přestěhovala do ucha. To už začalo být nepříjemné, přesto jsem ji nadále ostentativně ignorovala. Na kuchyňskou linku jsem postavila láhev vysoce kvalitní, domácí slivovice, to aby rýmě bylo jasno, že u nás se vyhání ďábel satanem. Rýma se nedala a rozlomila mi zub vejpůl. Jak se později ukázalo, dokonce na třetiny, ale v danou chvíli, sanici pevně zasunutou doprostřed šunkového chlebíčku na salátě, bylo i vejpůl až dost. Začala jsem být lehounce načuřelá. V úterý jsem nakráčela k paní zubní doktorce a rýmičku napráskala. Paní doktorka byla šikovná a roztrojenou sedmičku slepila něčím, čemu já soukromě říkám dentální Kanagom, čistě proto, že nevím, jak se dané stomatologické kouzlo, které spravuje rozdělené stoličky, nazývá. A rýma se nasáčkovala na hlasivky.
Vrátila jsem se od zubaře, pár hodin jsem z nedostatku podnětů mlčela (děti ve školce) a když jsem v pět odpoledne otevřela ústa na lásku mého života, vyšel ven jen basový chrapot. Nedala jsem se. Stále jsem se tvářila, jakože bagr a, světe div se, rýma mé tělo buď opustila, halelujá, nebo se nastěhovala někam, kde o ní nevím. Dobře tak.

   Načež jsem se nasrala. Omluvte, prosím, mou franštinu, ale stav, do jakého mě dostalo Tesco, se prostě nedá jinak popsat.
Jsem příznivkyně nových udělátek. Mobilních telefonů, sušiček prádla, scan&shop. Tedy, když mě nedávno, při vstupu do tohto super-hyper, oslovil pracovník určený přímo této sekci, s nadšením jsem jeho nabídku krátkého školení přijala. Naučil mě co a jak, jak si vyndat ze stojanu scanner, jak naskenovat čárový kód, jak odepsat zboží, které si s sebou nechci vzít atd. atd. Pochopila jsem a s nadšením jsem se vrhla do hry. První, druhý i třetí nákup proběhly v naprosté pohodě, dokonce jsem se naučila zaplatit na samoobslužné pokladně, což považuji za absolutní Top této disciplíny, a spokojeně jsem usnula na vavřínech. Načež přišel dnešek. Spěchala jsem, tedy jsem zboží házela rovnou do připravené nákupní tašky, přesně, jak pravila reklama u vstupu a pak jsem si rozbila hubu při placení. "Ukažte tento QR kód obsluze, váš nákup byl náhodně vybrán ke kontrole."
" COŽE?!?!?!?!?"
Ukázala jsem QR kód. Paní v modré mikině se tvářila, jakože neumí česky. Po několika minutách se přinutila konat a zavolala posilu v podobě zkušenější kolegyně. Holky daly hlavy dohromady a já se stala kontrolovaným prvkem. Pravidla hry pravila, že paní v modré mikině musí z mé tašky naprosto náhodně a určitě úplně bez mé asistence, vybrat tři položky a zkontrolovat, zda jsem je naskenovala. Spolu s hledáním zkušenější kolegyně a skenováním divného QR kódu jsme se všichni čtyři, dvě zaměstnankyně Tesca, já a můj nákup, staly centrem pozornosti poloviny nákupáku. Málokdy se nechám vtáhnout do trapasu, ale tenhle byl prvotřídní. Kontrolou jsem prošla na výbornou, což mi ale nebránilo napsat pěkně vzteklej vzkaz do Knihy přání a stížností na Informacích.

   A pak jsem přijela domů a zjistila, že mi přežily lilie. Ne, že přežily tuhou zimu, sníh a mrazy. Vydržely mou péči. Podívala jsem se do záhonu, který jsem už měsíce podezřívala z těžké neplodnosti a opuštěnosti a koukalo na mě hned osm pidipoupátek. V tu chvíli bylo vše zapomenuto. Stěhovavá rýma se zlomeným zubem, podezření z krádeže v super - hyper, všechno. V létě budou lilie. Svět je zase nádherné místo.

čtvrtek 29. března 2018

Tak. Jsme doma.

     Jsme doma čtrnáct dnů a já nemám čas. Na nic. Ne, že by mi, jako obvykle, scházel volný čas ke čtení, psaní a nově i háčkování zvířecích miniatur, já prostě nemám čas na nic. I tento článek si kradu z mytí oken a spánku před půlnocí. Můj pracovní den se natáhl jako J. bambusové ponožky a svou rozlohou zabírá celý boží den a nepříjemně velkou část noci. Matýsek, předávkovaný fenobarbitaly, spí pořád, v sobotu o trochu déle. Jeden by si řekl, že je to super, o práci míň. Naopak. Je potřeba chlapečka pravidelně probírat, převlékat, krmit, cvičit s ním, protahovat končetiny, ztuhlé svaly, zkrácené šlachy. Polohovat, pouštět pohádky, odstraňovat zvědavého Šimonka, který několikrát denně vejde do pokoje, popadne Matýska za bezvládnou ruku a snaží se jej odtáhnout k hračkám nebo k mámě. Já, když nestojím v kuchyni, připoutaná k lince krátkým řetězem, jenž dosáhne na jednu stranu k ledničce a na druhou ke dřezu, se snažím mladší dítko nezanedbávat, naopak, mazlím se s ním každou volnější chvilku, aby věděl, aby nezapomněl.

    Jsme zpátky u plnění přání. Přála jsem si zhubnout. Teď, když se nestíhám nebo dokonce zapomínám najíst (nejsem si úplně jistá, jestli je to nedostatkem času nebo už prostě jen blbnu) a stojím na nohou 90% dne, jde to samo. I s čokoládou k vínu po dvaadvacáté hodině.

    Celou dobu se snažím najet do nějakých kolejí, ale zatím se mi nepodařilo ani položit k nim pražce. Situace se, stejně jako na bojišti, mění s každou vteřinou a mně nezbývá, než se na to koukat a s elegancí vodního pramene se přizpůsobovat nově objevivším se  balvanům a vyhloubeným korytům. Máťa se snaží, co to jde, když zrovna nespí v posteli, sedí v houpacím křesle, decentně se odráží palečky u nohou, to, aby se nepředřel a sleduje mně zorničkami zpola schovanými za těžkými víčky. Každý den přibývá spokojených výsknutí, dvakrát, třikrát týdně se pokusí posadit. Trhá mi to srdce na malé kousíčky. Vzpomínám na byť těžce postižené a epilepsií stižené dítě, které se ale hbitě pohybovalo po bytě a vesele ječelo, když narazilo na oblíbenou hračku nebo na rodiče. Lituju každého jednoho okřiknutí, aby byl už konečně v klidu a přestal poskakovat na židli, zrovna když se ho snažím nakrmit. Při každé takové vzpomínce mi okamžitě stoupají slzy do očí a na hruď mi usedá středně velký slon.

    J. pomáhá, jak to jen jde. Dokonce se vzdal lukrativní služební cesty do jedné ze zemí bývalého Sovětského svazu, vše pro mé zelenomodré uplakané oči. Je to chlap, který by se měl pro výstrahu ostatním zasadit do zlatého rámu a vystavovat v Ermitáži.

    Potřebuju pomoc. Potřebuju babičky na hlídání, paní na úklid, hospodyni na nákupy, potřebuju se vyspat, potřebuju obejmout a hlavně potřebuju přestat fňukat. Najít v sobě víru v lepší zítřky, chytit se naděje, vyškrábané ze dna a pevně se držet, dokud se nade mnou znovu neobjeví slunce. Ono vlastně není zas až tak zle. Pořád by mohlo být hůř. A to je třeba mít na paměti. Pořád můžu být vděčná za všechno, co mám.


pátek 9. března 2018

Noční můry


     Ať už sny nebo hrůzyplné představy, trpíme jimi všichni. Mé oblíbené snové obsahují výtah bez stěn do libovolného patra, ideálně s křivou podlahou, která se naklání ke straně pořád víc a víc a dole zeje příšerná díra s nedopalky na dně a výtah ne a ne zastavit….. Ta je, co? Anebo nestíhání vlaků. Vydržím takhle dobíhat na jednom nádraží klidně celou noc. Co by na to asi řekl kolega Freud?
Ale co se mi nestalo, jedna z těch reálnějších (povšimněte si formy přídavného jména. Reálný mi přišlo už příliš. A helemese, tu ji máme) se mi splnila na benzínové pumpě. V mé fantazii stojím vedle vozu, hubice s benzínem zastrčená bezpečně do nádrže, cvaklík na aretaci spouště zacvaknutý, tudíž mám obě ruce v kapsách, přešlapuju a nervózně sleduju počítadlo. Najednou se hadice z nádrže vytrhne, benzín z ní stříká na všechny strany, na auto, na můj nový, epesní kabátek, do očí, do úst, do ksichtu, do tváře pána, který stojí na druhé straně stojanu, na strop, na chodník. Samozřejmě, zastavit tok nemůžu, cvaklík drží, jako přibitý.

     Mimo můj chorý mozek byla situace velice podobná. Stojím s rukama v kapsách, sleduju počítadlo a najednou mi dojde, že na to, že nádrž má od výrobce nadiktovaný objem 68 litrů, čísla se ne a ne zastavit. 66.8, 67, 67.2, 67.5, 67.8, 68, 68.2 …. Nevěřícně koukám na stojan a potom na hadici v nádrži. Která sice drží, ale nafta vytéká ven na chodník a na mé (naštěstí už 3 měsíce staré) popelčiny botky. Ještě než jsem stihla zahájit panický ústup, cvaklík se vzpamatoval a vyskočil. Rychle jsem vytáhla hadici z nádrže, což byla chyba, neb pistoli trvalo poněkud déle pochopit, že už nemá zaaretovanou spoušť a vesele cákala naftou na auto, chodník, stojan, kamkoliv jsem ji namířila. Ve finále to vzdala,  ale těch 27 KáČé, které jsem vylila na dno benzínové stanice už mi nikdy nikdo nevrátí.

     Další mou oblíbenou představou je zaspání. Budíka si dávám dost daleko od postele dnem vzhůru, abych byla přinucena při jeho vypínání aspoň otevřít oko. I přes tato přísná bezpečnostní opatření se mi párkrát za život stalo, to co, každému, vzbudit se uprostřed ledna za světla a přemýšlet, kde se člověk nachází a kolikátého je.

     Byla jsem postavena do situace, kdy láska mého života trávila podzim své mladosti na druhé straně Evropy, já byla zapikaná v nemocnici u Matěje (kde stále ještě jsem, kdyby se někdo ptal, lékaři se s námi prostě nedokáží rozloučit) a bylo potřeba, aby někdo vstal v 5 ráno, okoupal Šimonka, nakrmil ho (což jsem nakonec z itineráře vyškrtla, laskavá paní učitelka ve školce se nabídla, že pokud pošlu jídlo a léky, ráda mě v tomto směru zastoupí, dlužím jí čokošku) a odvezl dítě do zařízení a sebe do špitálu. Mno. Připravila jsem si vše potřebné už večer po příjezdu domů, postarala se o to, co v domácnosti zrovna hořelo (všechno, samozřejmě, od podlahy přes koupelnu po prázdnou lednici) a o půlnoci ulehla, nervózní, jako prvnička, abych za pět hodin kvalitního spánku vstala a všechno stihla. Naštěstí je Šimonek vychované a spolehlivé dítko, ve snaze zabránit průšvihu nás oba vzbudil o pár minut dřív, to abychom nezaspali. Chůvička mi začala do ucha vyprávět o potenciální snídani v čase 03:27. Každý soud by mě osvobodil, to se vsadím.

     Seč můžu, snažím se, aby se mou noční můrou nestala ketogenní dieta. Tak dlouho jsem o ni v nemocnici prosila, tak dlouho jsem rozesílala emaily, kterými si potom lékaři na jednotlivých odděleních házeli jako horkými bramborami, až se jednoho dne nebe otevřelo a laskavý hlas pana profesora děl: „Naordinujme mu tedy dietu.“
Takže teď mám, co jsem chtěla. A dobře mi tak. V nemocnici trávím denně bratru 12 hodin, z nichž 10 strávím jídlem. Bez vaření. Přípravou a krmením. Přísahám na Šimonkovy miminkovské capáčky. Půl hodiny mi trvá příprava porce, která je velká, jako dětská dlaň. Zkusili jste někdy odvážit 0,5 g/sic!/ mletých mandlí? Dvakrát denně?! Ale nestěžuju si. Snažím se dietu přijmout do naší rodiny jako právoplatnou členku a ustlat jí v nohách své postele. Milovat ji jako nově nalezenou tetičku s miliónovým kontem. Hýčkat ji a pečlivě se nimrat v těch nejtitěnějších pidigramážích pro mého chlapečka v naději, že zrovna on bude ten případ, kterého dieta vyléčila z epilepsie. Nebo jí aspoň zatrhla ty hnusné záchvaty, mrše nenechavé.

úterý 27. února 2018

O 1/2 hodiny dřív

   Bylo to takové obyčejné nestandardní pondělí. Žijete-li v rodině, jako je ta naše, standardních dnů bývá pomálu, jejich výskyt se snižuje a jednoho dne zmizí do nenávratna a tady zavládne čistý, krystalický chaos. Si myslim. Tedy toho krásného únorového dne, kdy měli z nemocnice konečně po třech týdnech luxusního pobytu all inclusive propustit Matěje, ale na poslední chvíli si to rozmysleli, jsem se snažila ještě před odjezdem do jeho zimoviska koupit v Tescu aspoň rohlíky. Nezdá se to, ale ve chvíli, kdy necháte domácnost menežovat jakkoli inteligentního, vzdělaného a šikovného chlapa, může se vám stát, že otevřete ledničku a tam najdete jen zásobu šunky a bílého vína na dva až tři měsíce. Nějaký ten dětský jogurt nepočítaje.

V to pondělí...
nařídila jsem si budíka na o 1/2 hodiny dřív.
Vstala jsem o 1/2 hodiny dřív.
Do koupelny jsem vešla dokonce o celých 30 minut dřív než obvykle a opustila jsem ji o 1/2 hodiny dřív než v jiné dny.
O 1/2 hodiny dřív jsem Šimonkovi a sobě nachystala snídani.
Vzbudila jsem svého druhorozeného o 1/2 hodiny dřív než bývá standardní budíček, ani mu to nevadilo, berušce mojí rozespalé.
Takže jsem z něj svlékla pyžamko o 1/2 hodiny dřív.
Batůžek se svačinou jsem měla připravený v předsíni o 1/2 hodiny dřív než v běžný všední den.
O 1/2 hodiny dřív jsem oblékla sebe a znovu převlékla dítě poté, co jsme o 1/2 hodiny dřív než jindy splivli naše jogurty.
Dokonce i do auta jsme se dostali o 1/2 hodiny dřív.
Opustili jsme vesnici a takticky zvolenou nejkratší a nejrychlejší trasou jsme dorazili do školky o 1/2 hodiny dřív.
O 1/2 hodiny dřív jsem měla toho dne již potřetí, a tudíž pěkné nasrané, převlečené dítě a opouštěla jsem zařízení na odkládání nezletilých dětí.
Oproti jiným dnům, které mě poslední měsíc provázejí, jsem nezamířila do nemocnice, ale do obchodu. Při pohledu na displej auta jsem spokojeně konstatovala, že i kdybych v Tescu strávila 1/2 hodiny, což neplánuji, pořád stihnu přijet za Matějem na čas. Byla jsem na sebe moc pyšná.

    Když jsem na parkovišti zamkla auto a vyrazila poklusem k budově, přehazuje si kabelku přes rameno, kontrolujíc zároveň její obsah, došlo mi, že platební karta je bezpečně uschována v kapse mého druhého kabátu, doma, na věšáku. Samozřejmě jsem se pro ni vrátila a obrátila tak své slavné o 1/2 hodiny dřív v prach.


čtvrtek 22. února 2018

Vím, co je vinno

   Chvíli to vypadalo, že si Matýska co nevidět odneseme z nemocnice domů. V posteli už neležel, spíš se houpal na lustru nad ní, výskal, pral se se mnou i se sestřičkami a vůbec, kypěl nadšením a elánem. To byl ten okamžik minulý týden, kdy se lékaři rozhodli pomalu začít snižovat dávku antiepileptik v kapačkách a navyšovat už tak plné hrsti léků, které Máťa poslušně a beze slova odporu baští s každým jídlem. Načež dítě zplacatělo. Lehlo si, nejprve se přestalo s hýkáním, pak se žvatláním, nakonec odešly úsměvy. Žádné dětské nohy se od minulého pondělí nehoupaly nad čelem nemocničního lůžka, žádné dětské ruce neodhazovaly lžičky plné přesnídávky nebo dušené mrkve překvapených studentů oboru ošetřovatel. V pokoji zavládlo ticho a klid, šlo se spát. Tehdy poprvé jsem se zeptala, jestli nově nasazený lék (jehož jméno si už tak přesně nepamatuji, říkejme mu třeba Motolicín) je nasazený správně. Velké bílé tablety svítily v mé dlani a nelíbily se mi. Dostalo se mi decentního "ano" a svrchovaného pohledu bílého pláště, jehož nadprůměrnou inteligenci nejsem já, hloupá matka, schopna pobrat.

   Dny a noci míjely a Matěj spal. Bylo čím dál tím těžší hrát s ním dámu, vést rozhovor nebo sledovat biatlonový závod. Ne, že by se těmto činnostem v minulosti věnoval, ale kdyby byl býval chtěl, mohl by. Teď ne. Spal v noci, ráno, po obědě, během oběda, do večeře, ve finále mi usnul ve sprše pod tekoucí vodou. V pondělí přišli nemocniční klauni, což je obecně juniorova oblíbená kratochvíle a tak se silou vůle přinutil být celé tři minuty vzhůru. Když představení skončilo, šla jsem protagonistům poděkovat za to, že udrželi mé dítě bdělé celých několik minut poprvé po třech dnech. "Sestřička" s červeným nosem, zeleným baretem a zástěrkou s králíky se rozplakala.
   Opatrně jsem se lékařů optala, zda jsou léky určitě v pořádku. Že jsem to vůbec zkoušela.

   Dnes jsme měli naplánováno propuštění. Přijela jsem si ráno pro chlapečka, který poslední 3 týdny strávil v nemocnici, přilepen k posteli dlouhými hadičkami a krátkými náplastmi, abych jej jako princezna na bílém koni zachránila a odvezla domů, za tátou, za Šimonem, za hračkami a milovaným červeným gaučem. Matěj ležel placatý v posteli, stejně jako celý poslední týden a spal. Nereagoval na sestřičky, na lžičky s jídlem, na mámin hlas. Dostat do něj snídani byl trik hodný Davida Copperfielda, trvalo mi to skoro hodinu a i tak jsme nepřekonali rekord ze středy, více než čtyři kávové lžičky jogurtu. Máťa se neobtěžoval ani otevřít oko, celou akci prospal. Začala jsem se bát. Vyrazila jsem na zteč a dožadovala se vysvětlení, proč mé dítě spí a není k probuzení. Prstem jsem ukazovala na Motolicín a chtěla jej nacpat do popelnice. Paní doktorka mi vysvětlila, že Motolicín je momentálně jediné kouzlo, které drží epileptické záchvaty v bezpečné vzdálenosti od Matýska a že na jeho dávkování se v žádném případě šahat nebude. Tečka. Mám si vzít svůj hadrovitý pytlík s kostmi domů a doufat, že v domácím prostředí se probere. Pokud ne, máme laskavě dovoleno se na oddělení vrátit.
   Došla jsem zpět k nemocniční posteli, dívala se na Šípkovou Růženku v jedenáctiletém pánském vydání a přemýšlela, jak jej v autosedačce dostat domů a neuškrtit ho při tom na bezpečnostních pásech. Načež Matěj pootevřel jedno oko, usmál se, obrátil ho v sloup a typicky se zatřásl. Vyskočila jsem 2 metry 20 a po sestřičce nechala vzkázat na lékařský pokoj, že si odvezu jen dítě bdělé se záchvaty nebo placaté, ale bez nich. Přijela jsem s ním do nemocnice v lepším stavu než je teď a laskavě prosím o nápravu.

   A začaly se dít věci. Budou se dělat náběry, zjistí se, jaký má Matěj krevní obraz, v jakém stavu jsou játra, jaké má CRP, jaké jsou hladiny léků, které dostává, zda v těle nebují zánět či rýmička, prostě skrz na skrz se prolustruje každá jeho buňka, dokud se nepřijde na to, proč kluk spí. A mám okamžitě přestat vinit Motolicín, je to zázrak medicíny a v životě by neublížil!

   Celý den jsem seděla u lůžka nemocného, sledovala každý jeho pohyb a doufala, že se každou chvíli probudí a celou tuhle anabázi svrhne jedním kouzelným dětským úsměvem ze stolu. Když začalo zapadat slunce, soumrak se vkradl i do mých už tak dost černých myšlenek. Přišlo "co když", které nemám ráda. Za "co když" je ticho a tma. Vlezla jsem si k Matymu do postele, vzala do ruky malou dětskou dlaň a začala odříkávat mateřský otčenáš. Prosila jsem svého chlapečka, aby mě neopouštěl. Šeptala jsem zůstaň se mnou. Vrať se k mámě. "Co když" v různých podobách, i té, kdy mi z Matěje zbude tenhle hadrový panáček se zavřenými víčky, stálo u postele a čekalo.

   Ve chvíli, kdy byla tma kolem mně hustá jako mléko a vzduch těžký, že by se dal prodávat na kila, přišel pan doktor a velmi opatrně, nejspíš očekávaje políček, mi sdělil, že dle výsledků krevních testů je na vině všeho zla Motolicín. Bohužel, někdy se stane, že v těle metabolizuje jinak, než jak tvrdí příbalový leták a příručka Malý neurolog strana 68 a dojde k mírnému předávkování a útlumu. Ale že se jim to na oddělení stává maximálně jednou za uherský rok a jsou ochotní stav okamžitě napravit.

   A pointa tohoto příběhu? Zítra začne úplně nový den, ve kterém se může stát naprosto cokoli. Třeba zázrak.

   


sobota 17. února 2018

Přát si velmi opatrně!

   Člověk míní a matka Příroda mění. Nebo ještě lépe, některá přání bývají vyslyšena, i když jsou blbá.

   Přála jsem si, aby se Matýsek uzdravil. Tím nemyslím můj soukromý, osobní a jinak velmi tajný sen, že se jednoho dne probudím, on bude stát u mé postele a řekne: "Čau mami, snídani jsem sněd, jdu s klukama na fotbal." Bohatě by mi stačilo, kdyby se přestal v pravidelných intervalech vypínat jako lampička z Ikey pod tíhou té mrchy epilepsie. Což se z 99% podařilo někdy v půli minulého týdne. Máťa se jednoho dne posadil na posteli a nespadl do dvou minut zpět na matraci, jak bývá jinak jeho dobrým zvykem. Neudělal to ani za hodinu a tento level si udržel až do večera. Mé srdce se tetelilo radostí, ale ze zkušenosti vím, jak křehké je to štěstí. Jako pavučina, stačí fouknout a rozbije se na miliony malých, velice ostrých střepů.

   V tomto novém a mně velice sympatickém módu zůstal Máťa několik dnů, až do toho, kdy se mu po probuzení nepodařilo posadit. Natož otevřít oči na víc než milimetrovou špehýrku mezi víčky. Hlava mu padala na stranu a vůbec celkově vypadal, že v nestřeženém okamžiku vypil láhev tvrdého alkoholu. Když jeho stav zhodnotily lékařské špičky, dospěly k názoru, že nové léky se nesmí nasazovat takovou rychlostí, musí se zpomalit. Antiepileptika jsou dvousečná zbraň. Zbaví jednoho záchvatů (ťuk ťuk), ale vezmou s sebou i jasné vědomí, aspoň na nějaký čas, než si člověk zvykne. Zpomalit v navyšování léku znamená riskovat, že se záchvaty vrátí. Ale nedalo se svítit, dítě musí být aspoň jednou za den schopno otevřít pusu, když už ne své modré oko, a nechat se nakrmit, či vypít víc než deci vody. Slyšela jsem, jak v dálce praskají jemná vlákna a sypou se střepy.

   Dalším mým přáním byla ketogenní dieta. Pro Matýska. Já ji nepotřebuju, při BMI lehce nad 30 jsem štíhlá jako proutek. Bylo zjištěno, a není to žádná woodoo neočkovací alternativa, že je tahle odtučňovací kůra velmi účinná při likvidaci padoucnice. Dieta držena za tímto účelem spočívá v tom, že člověk má většinu potravin zakázánu a to málo co mu zbývá, odvažuje s přesností na desetiny gramu. Z toho důvodu se jednotlivá jídla matky malých epileptiků učí připravovat v nemocnici, pod dohledem lékařů a nutričních terapeutů. Jedna z výše zmíněných nakráčela do Matýskova pokoje a řekla, že vše, co doteď Máťa jedl můžeme dát králíkům a nakoupit jen tučné a nesladké. Dále nechť pořídíme velmi přesnou váhu a jemné struhadlo a vůbec, máme si přeorganizovat domácnost, neboť od tohoto okamžiku v ní místo dobře zavedeného chaosu zavládne miligramový pořádek laboratorních podmínek. Mé přání bylo vyslyšeno. Potěš koště.

   Naposledy jsem si přála včera. Ona to vlastně ani nebyla touha, jako spíš krátké postesknutí nad smutným faktem, že neuvidím elegantní prohru v hokejovém utkání na zimní olympiádě, jejíž hlavní protagonisté budou Česká republika a Kanada. (Ano, byť to nevypadá, jsem velký fanoušek naší repre, ale jsou týmy světové úrovně, proti kterým bych na nás nevsadila.) Opravdu jsem kolem desáté hodiny večerní jen letmo nahlédla do programu ZOH a ta myšlenka prolétla rychlostí Šinkansenu mými mozkovými závity, ani ohřát se nestačila. Hned potom jsem usnula.
   Ne, nejsem tak pitomá, abych si v sobotu nastavovala budík na čtvrtou hodinu ranní, hlavně, když v sedm stejně musím vstát a odjet za Máťou do nemocnice. Ovšem Bohyně ztracených klíčů mi ve svém nekonečném smyslu pro humor nastavila Šimonka. 3:58 /sic!/. Hokej jsme stihli oba. Zajímalo by mě, co si přál on.

 

Tenká černá linie

   Zajímalo by mě, kde je rozdíl mezi smířením se, potažmo přijetím a rezignací. Jak daleko člověk musí dojít, aby si řekl "ano, teď je...