středa 2. ledna 2019

Óda na fusekle

Ty ponožky tam leží už třetí den.
Na podlaze,
hned vedle pračky,
pouhý krok od koše na špinavé prádlo.
Leží, ani nedutají, ani se nepohnou.
Nevím, jestli jsou na živu.
Nechce se mi zkoušet, zda dýchají,
nevím, kde máme kapesní zrcátko.
A tak je tam nechávám.
Procházím kolem nich,
tiše, abych je neprobudila
pokud spí.
Nedotýkám se jich.
Nechci, aby se vylekaly.
Třeba někomu patří
a ten někdo je teď hledá.
Kdybych je do koše dala já,
možná by je už nikdy nenašel.
A to by pro ponožky bylo moc špatné.
Nemít svého majitele.
Až do rozpadnutí ležet na studené zemi
mezi pračkou a košem na špinavé prádlo.
Tak smutný osud.
Budu doufat.
Jednou je přece někdo musí zvednout.
Tak jako každé ráno vychází slunce
i lidé bez ponožek chodí po chladných dlaždicích.
Musí je zábst nohy.
Pak si jich snad všimnou.
A to bude ta chvíle.
Ten moment,
kdy řeknu:
"No konečně, drahý!"


neděle 30. prosince 2018

31. 12. 2018


   I když to vypadá, že na blog dost kašlu, opak je pravdou. Má soukromá psychoterapeutická stránka zeje prázdnotou, poněvadž jsem v jednom velmi rychle se točícím, nezastavitelném kole a prostě a jednoduše - já nemám KDY. Ale díkybohu za to. Je moc dobře, když jeden nemá kdy, páč opečovává obyvatele ve společnosti Doma (děkuji, A.). Své články si nosím v hlavě, a i přes veškerou snahu přemoci raného Alzheimera, nezapomenout a vepsat je sem, jen co bude  chvilka klidu, pomalu, ale jistě se z ní vytrácejí. A možná je to tak nejlepší, třeba nikdy neměly spatřit světlo světa. 

   Dnes je to jinak. Už v dubnu jsem vynechala apríla, což mě mrzelo velmi a sere dosti ještě teď, ale co už, hackera na to, aby mi sem vpasoval zpětně článek s aprílovým datem si shánět nebudu. Raději si vypíšu srdéčko nad těžkostmi života a bytí na přelomu let 2018 a 2019.

   Tak jaký byl u nás letošek? Byl.... ono je to vlastně jedno. Byl. Ať se stalo cokoliv, nikdo to zpět nevrátí. Ani to špatné, ani to krásné. Už na jaře jsem jej prohlásila rokem Prdlé Prvomatky a dnes, poslední den v kalendáři mohu s pýchou sobě vlastí konstatovat, že se v tomto směru vyvedl. Samozřejmě za to musím poděkovat J., svým dětem, kamarádům, starým i těm nově nabytým. Prostě a jednoduše - furt je to jízda, dámy a pane!

  Teď, co se Silvestrem? Musí se udělat předsevzetí. Letos mám jedno jediné, ovšem velmi mocné, kouzelné a vůbec, povšechně magické:

Nebudu tlačit řeku, vždyť ona poteče sama.

   Nechám se nést proudem. Protože jak říkáme v práci, nejvíc se toho podělá, když se do toho začne hrabat. 
   V klidu si počkám na věci, které ke mně přijdou a budu se snažit přijmout všechny, i ty špatné. (Což je ovšem challenge jako kráva, přiznejme si!) Ale jelikož se už nějaký ten pátek učím být osobou pokornou a osvícenou, budu v tom pokračovat i v roce následujícím a budu se dál snažit neuhýbat ranám a nastavovat náruč, když spadne to ošklivé, hnědé. Což mi, samozřejmě, nebrání doufat v zářné zítřky.

   Musím prostě věřit, že jako mladá, šikovná děvčica, mám ještě hromadu sil na to, co přijde. Že mi ještě chvilku budou sloužit záda, paže a vlastně i kolena, abych mohla nosit ty své dárečky na rukou. Že mé mozkové závity, touto dobou již značně opotřebované, mnohdy s ložisky zadřenými až na leb, ještě nějakou dobu budou s to udržet myšlenku déle než čtyři vteřiny a zpracovat ji v takové kvalitě, aby se naše malá domácnost neuvrhla v chaos. (Nebo aspoň ne ve větší, než v jakém je teď. Teď to ještě jakž takž chodí. Ťuk ťuk.) Že mě láska mého života ještě chvilku uvidí tak krásnou, jak tvrdí, že mě vidí (kupuje mi k ježíšku oblečení o velikost menší, než by má rozměrná, byť krátká postavička zasloužila, čímž mě vlastně obdarovává dvakrát) a že s námi ještě chvilku zůstane, než ho definitivně nasereme a on se odstěhuje ke krásné, dvacetileté slečně na privát, tak, jak to má ve zvyku mnoho mužů jeho věku, stavu a situace. Musím věřit, že věta Dobře už bylo je mýtus. 

  A proto, nebo možná právě přesto, přeji všem, sobě, nám i Vám, drazí čtenáři, a vůbec, veškerému člověčenstvu, ať je ten další rok, 2019, rokem každého z Vás, ať Vaše řeka teče správným směrem a ať Vás lidi neserou.

Vše nejlepší do Nového roku
přeje Prdlá Prvomatka s rodinou!
   


čtvrtek 13. prosince 2018

Dlouhý monolog mého muže

"Nepouštěj jim to topení tolik, mají na sobě bundy, bude jim vedro.
Bacha, tady to klouže.
Na co čekáš před tím kruhovým objezdem? Kdo až projede?
To už jsi tam mohla dávno být.
Tahle zatáčka je zrádná, chce to trojku.
Tak asi vidíš, že je rychlejší, ne?! Zařaď se za něj.
Hm, tak ho předjeď, když se táhne jako smrad.
No tos tomu dala, víš, že on na tebe čekal?
Pěkně jsi ho tam zavřela. Kdo tě učil objíždět na dálnici pomalejší auta? Na to musíš dupnout!
No a co, že je tady zúžení, nikde nikdo, jeď!
Jak jako úzký pruh? Sem by se ta auta vešla minimálně dvě!
Ten kamion jsi měla předjet už dávno, teď budeme čuchat ten smrad.
Tak na to šlápni.
Zpomal! Nevidíš, že brzdí?
Proboha, když jedeš v levém pruhu, musíš rychle! Nemůžeš blokovat ostatní auta, když chtějí taky předjíždět!
Já to rádio vypnu, to se nedá poslouchat.
Kluci, není vám vzadu zima? Je, co? Máma vám to ztlumila. já vám přitopím.
My budeme odbočovat, že jedem tak pomalu?
A když ta cisterna před náma jede 60, my musíme taky?
Tak proč ji nepředjedeš?"

"Protože jsi mi zakázal jezdit v LEVÉM PRUHU, miláčku!"

středa 28. listopadu 2018

No tak jak?!

     Já vím, že všichni čekáte. Že několik z vás je napjatých jako struna. Já byla taky. Ale je mi moc líto, já vám nemůžu říct, jestli Motolicin zabral. Mrzí mě to.

     Ono totiž, ve chvíli, kdy to sem napíšu, přestane to být pravda. Jsem si tím naprosto jistá, mám to tady na blogu za mnohá léta své nekvalitní tvorby vyzkoušené. Tady se věci nedají zakřiknout, tady (se) rovnou zařvou.

     Takže není v žádném případě možné napsat, že počet Matyho záchvatů se snižuje. Že po těch, které ho skolí už nepláče, někdy se dokonce směje.
      Nejde sdělit, že po půl roce, který můj jedenáctiletý syn strávil takřka v bezvědomí, otevřel oči, posadil se a začal se smát, až se mu prsty u nohou kroutily.
     Není pravda, že teď je většinu času vzhůru.
     Nenapíšu, že bere do rukou předměty. Ostatně, to nedělal nikdy. Takže ani nelžu.
     Nemůžu se pochlubit, že jsem poprvé v životě viděla kluky poprat se o hračku. Že jsem si to natočila a mám to pečlivě uložené v mobilu na až mi bude smutno. A že Matěj bitvu vyhrál.

     V žádném případě nemůžu říct nahlas, pošeptat ani vyvěsit na internet, že Motolicin funguje. V tu chvíli, kdy něco takového vyslovím, mi vesmír střihne jednu takovou, že vezmu druhou o zeď. Já už to znám.

      Ale kdybychom se, čistě hypoteticky, nebavili o Matýskovi, ani o Motolicinu, ...
Mohla bych vám říct, jaké to je. Když se s někým začnete loučit a myslíte si, že den, kdy on nebude, je v dohledu. Když se bojíte tolik, že každý večer usínáte s myšlenkou že by ..... a ráno se budíte s co když.... Když se vám několikrát denně zastaví srdce při pohledu na dítě, které není schopno otevřít oči, polknout sousto, natáhnout ruku a padá z jednoho epileptického záchvatu do dalšího. A ono se jednoho dne probere. Jaké to je, když vás váš syn poprvé po letech obejme. Když vás vezme za ruku, podívá se vám do očí, jakoby v nich hledal souhlas, nebo odpověď na otázku, kterou není schopný vyslovit, a usměje se úsměvem tak širokým, že nebýt uší, upadne mu čelist. Jak zvláštní je pocit, když člověk najednou přestane mít strach. Když ráno přijde k dětské posteli a jak je zvyklý, deset vteřin po prvním chlapeckém úsměvu očekává křeč v celém jedenáctiletém tělíčku, oči v sloup a boj o každý nádech a ono to nepřijde. Věřte mi nebo ne, ale člověk v takové situaci začne normálně dýchat.

      Kdybychom, čistě hypoteticky, nemluvili o mém dítěti, řekla bych vám, že teď jsem absolutně šťastná.

neděle 25. listopadu 2018

Kniha?

přemýšlím o ní. Prý nejsem sama. Vydat knížku ale není až tak úplná legrace. Je někdo, kdo by si ji pak koupil?

úterý 6. listopadu 2018

O trpělivosti a o pokoře

Zase mě dohnala ta sprostá slova. Trpělivost, pokora. Vydrž, počkej. Uklidni se. Taky se ti může, holka, stát, že to, co tak strašně moc chceš, vůbec nedostaneš. Tak pěkně seď na zadku, nikam nevolej, nepiš, neotravuj tím kamarádky, seď a čekej.

Prokristapána! To je něco pro mě.
JENŽE. Tentokrát jsem zjistila, že když ty hlasy v mé hlavě poslechnu (dělám si srandu. Ve své hlavě jsem osamocena a drtivou většinu času mlčím), dostanu lízátko.

Dozvěděla jsem se o velmi, velmi, opravdu strašně moc velmi alternativní léčbě epilepsie. Je tak hrozně moc alternativní, že když vám řeknu, o co se jedná, budu vás muset všechny tři, mí drazí čtenáři, postavit do řady a zastřelit. Nemluvě o tom, že byste mi stejně nevěřili, že objednávám z Brazílie sušené, drcené larvy bource morušového, krmené výhradně bílým cukrem. Můj soukromý Motolicin.

 JENŽE. Ono to není tak jednoduché. Sehnat v Brazílii někoho, kdo Motolicin umí vyrábět a rozesílat poštou do světa je maličko umění. Je to osoba velice vytížená, celé dny běhá po klientech, pacientech a milovnících sušeného bource a v noci suší, drtí a sype do lahviček. Nemá pomalu ani čas zvednout telefon. Čímž si nestěžuju, jen se vypisuju ze své obrovské radosti nad tím, že jsem na toho skvělého člověka kontakt dostala a zařadila se tak do dlouhé fronty čekajících na to, až mi zazvoní mobil.

Minulou středu jsem se po téměř třech týdnech a několika nadějných, slibujících emailech dočkala. Blbý je, že telefon byl v autě. Já ne. Zpátky do Brazílie už se mi dovolat nepovedlo.

A tak jsem si sedla na ruce a seděla. A čekala. A byla jsem strašně, hrozně moc trpělivá. A pokorná. Poněvadž, jak říká má dřívější zkušenost, když se já něco pokusím uspěchat, v devadesáti procentech případů se z toho vyklube průser. Jako onehdá, se slavnou ketogenní dietou. Dva roky jsem prosila a žadonila. Obepisovala jsem lékaře mnoha nemocnic, odborností i národností. Vyhazovala jsem do koše zamítavé odpovědi typu "Neděláme, Neumíme, Umíme, ale ne pro vaše dítě, běžte si do Motola, když to tam máte tak rádi." Máme to tam rádi, ale tam se s námi o dietě taky nechtěli bavit. Náročné, složité, hele, vemte si raději hrst nebo dvě antiepileptik, to máte jednodušší. Dobrou chuť. Nakonec jsem si dietu vyprosila, vyžádala a vybrečela, abych po půl roce trápení sebe i Matěje všechny pidikrabičky a pidinádobky hodila do popelnice a přiznala sobě a celému světu prohru.

Tentokrát to nedopustím. Tentokrát si počkám. Budu sedět na zadku, tiše jako pět peněz a čekat. Budu trpělivá a úplně neskutečně pokorná. Poněvadž když to za mnou přijde, bude to moje. Když ne, nikdy to nebylo určeno mně. Ani Máťovi. Nejspíš by mu to nepomohlo, podobně, jako dieta. Tentokrát už to neposeru.

Trpělivost přináší růže, nám donesla Motolicin. Ano, stal se zázrak a jednoho odpoledne u nás zazvonil pošťák, držíc v ruce úhledný balíček až z daleké Ameriky.
Mám to teď doma. Až v sobě seberu dost odvahy, začnu to používat. Protože když žijete s epilepsií tak dlouho, jako já a mí kluci, není úplně jednoduché se jí z hodiny na hodinu vzdát. Přestat rozdýchávat přidušeného syna. Přestat 24/7 hlídat, jestli nedostal záchvat. Přestat do něj cpát hromady léků. Není to sranda, vystoupit z tolik let zajetých kolejí. Není sranda uvěřit, že to všechno je možné....

sobota 13. října 2018

Chudák, já, Šimon

Přijela k nám pouť.
A sakra.
Ne sakra, že je tu pouť, ale sakra, že se to dozvěděla matka.
Já pouti rád.
Jezdím v kočáře v bezpečné vzdálenosti od kolotočů, tančím na hudbu, kochám se nafouknutejma, lesklejma balónkama.
Brácha taky pouti rád.
Jezdí v kočáře mezi stánky a dělá, že spí.
Táta říká, že je to puberťák, ale mě se nezdá, že to je důvod prospat ten úžasný cirkus barev a melodií.
Dneska jsem přišel na to, proč brácha o pouti dělá, že spí.
Matka našla dětský kolotoč.
Ten nejblbější karusel s autíčky a přerostlými kachnami.
A kruci.
Nejdřív jsme kolem něj jen prošli a já měl pocit bezpečí.
Jenže pak si ta kráva koupila cukrovou vatu a jak se jí roztočily mozkové závity přívalem modrého cukru, vymyslela tu největší kravinu na světě.
Doprdele práce.
Ukecala kolotočáře, aby nás pustil na tu blbinu oba, mně, jako nadšené dítě, ji jako bezpečnostní jištění, kdybych se rozhodl zdrhnout.
Ta věc se začala otáčet neskutečnou rychlostí, skoro mi uletěla čepice.
Táta s bráchou se kolem míhali tak zběsile, že z nich zbyla jen vysoká, modročervená čára.
Růžový slon vedle mýho autíčka se málem utrhl a vyletěl z karuselu ven.
Rozhodl jsem se zdrhnout.
Jemně jsem mámě naznačil, že chci, aby ta jízda smrti přestala.
Seděla vedle mě a vůbec nechápala, proč se jí držím kolem krku jako elektronický obojek pitbula.
Naštěstí jsem nepovolil a ona po několika otáčkách nechala kolotoč zastavit.
Jsem šťastný, že jsem to přežil.
Za rok k nám přijede pouť.
A sakra.

Pozn. autora: Pan kolotočář byl tak laskav, že nás nechal "zkusmo" projet a na dohodnutý signál kolotoč okamžitě zastavil. Až po odchodu z pouti mi Zřítelnice prozradila, že když se pokusil jízdu zaplatit, byl odmítnut. Tak krásné kouzlo na tak malé pouti.....

Óda na fusekle

Ty ponožky tam leží už třetí den. Na podlaze, hned vedle pračky, pouhý krok od koše na špinavé prádlo. Leží, ani nedutají, ani se nepohn...