pondělí 2. září 2019

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké chodby, málo prostoru. Odchod z domu, včetně nacpání dětí do několika vrstev zimního oblečení, do výtahu velikosti psí boudy a cestou z několika zmrzlých schodů do auta, trval věčnost.

     I přestěhovali jsme se. Do nízkého, bezbariérového domečku, s malinkou zahrádkou a s minimem schodů, ovšem dost daleko od školky, která tvrdohlavě zůstala stát ve městě, zato dost blízko škole ve vedlejší obci. A zde se dostáváme k jádru jezevčíka. Střemhlav a s nadšením jsem se tehdy vrhla do hlubin oboru taxikářského, abych mohla své dětičky ráno rozvážet po okrese, do škol a školek, a odpoledne je stejnými cestami svážet domů. Jelikož jsem tehdy věděla, že tato ranní a poobědová kratochvíle mě zabaví každý den v nejbližších třech letech, seč jsem mohla, dělala jsem si to pěkný. Snažila jsem se putování vozem po českých luzích a hájích milovat.

     V praxi to vypadalo tak, že jsem 7:30 ráno odevzdala starší dítě školnímu autobusu, díky bohu, ministerstvu školství a řediteli ústavu, přistavenému před branku, načež jsem dooblékla juniora, spolkla dvě sousta jablka, neb byť vzhůru od pěti, až teď nastal okamžik, kdy jsem mohla kulturně posnídat, posadila dítě do vlastního auta a vyrazili jsme směr školka, vzdálená 25 minut klidnou jízdou. V 9 hodin býval Šimonek obvykle převlečen, přezut, políben a odevzdán systému a já se mohla (pokud očekáváte, že tato věta končí slovy "vrátit domů", šeredně se pletete) vrhnout do víru vášní nakupovacích, zařizovacích, vyzvedávacích a byrokratických, poněvadž když už jsem byla ve městě, bylo potřeba toho náležitě využít. Zpětně mi dochází, že jsem nakupovala, zařizovala a vyzvedávala prakticky denně, ovšem kdybyste mě zabili, netuším co a proč. Každopádně jsem pořád měla co dělat. A to až takovým způsobem, že jsem se kolikrát zjevila ve dveřích školky v pravé poledne, dost dlouho před obvyklým časem odchodu Šimonka a žádala o své dítě. Paní učitelky se divily, že jsem se do města vrátila tak brzy, pročež jsem je vyvedla z omylu slovy: "Ne, já ještě neodjela."

     Ach! To byla doba. Všimněte si, prosím, trefně užitého minulého času. Ano, byla. Dvě, slovy dvě hodiny ráno a jednu a půl, díky menšímu provozu na silnicích, hodinu odpoledne, tedy celkem tři a půl hodiny denně jsem strávila rozvážkou dětí. Nemáte tušení, jak velké je to množství času, dokud si ho sami nevyzkoušíte. Dokud vám ho někdo nevrátí. Nedá zpátky darem.

     Dnes začala škola. OBĚMA synům. Ano, ukápla mi slza, že i mé miminko už dorostlo školním střevícům a zapadlo na mnoho let do vzdělávacího systému, byť mírně upraveného osnovami pro retardované členy rodiny, ale přesto povinného, a zabolelo mě srdéčko nad faktem, že je z něj velký kluk s aktovkou a sešítkem na poznámky, přesto jsem pocítila obrovskou úlevu a vděčnost nad třemi hodinami času nádavkem. Mám dnes volné dopoledne. Kromě vysávání, vaření oběda, shánění rukojeti k lahvi, úklidu zahradního domku, žehlení, zaplacení složenek a objednání řemeslníků vůbec nic nemusím. Vůbec NIC. Svět je krásné místo.

neděle 21. července 2019

Na Trúbu s kočárky aneb do prdele a zpátky, díl II.

     Ne, nepokusila jsem se na ni s dětmi na invalidním vozíku vyjít, neb moc dobře vím, že to nejde, poněvadž k patě věže vede 29 kamenných, ke vchodu 44 železných a nahoru 75 dřevěných schodů a, což je u 800 let staré stavby poněkud překvapující, ani jeden výtah. Vím to, protože jsem v  tomto malebném kraji vyrůstala, zbytky starobylého hradu jsem pokořila mnohokrát, ale jak se dnes zjistilo, tato zkušenost se zdoláváním točitého schodiště je nepřenosná. Některým lidem tohle prostě NEVYSVĚTLÍTE.

     Město Štramberk Trúbu roztomile obtéká, lemuje kopec, na kterém byla vystavěna ze všech stran, chaloupka nad chaloupkou, penzion nad penzionem, pekárna uší nad pekárnou. My bydleli až dole. Úplně dole. V úžasné, roztomilé a velmi bezbariérové chaloupce. Nic nám tam nechybělo. Až do okamžiku, kdy se J. rozhodl, že se takhle ve vlahý letní podvečer (32 ve stínu) projdeme támhle k té dřevěnici. Věděla jsem co mě čeká, neb s láskou svého života bydlím už nějaký ten týden a do jeho spletitých mozkových závitů vidím jako do sklenice čiré vody. 
"Ale na Trúbu nejdu. S kočárkama se tam nedostaneme," upozornila jsem, kdyby to náhodou hlavě rodiny nebylo jasné.
"Jistěže NE," odvětila hlava a já mu nevěřila ani jedno velké písmeno.

     Přikurtovali jsme kluky, neb kopec je to, byť ne moc vysoký, docela prudký, a vyrazili jsme na procházku. U dřevěnice J. nepřekvapil a navrhl prodloužit procházku za nejbližší zatáčku. Věděla jsem, co mě čeká. Další záhadná zatáčka, která bude svým ohybem mého muže lákat dál. Pořád jsem tak nějak doufala, že je moc horko na výstup až nahoru, že večeře je na stole a všichni máme hlad a že tedy bude dodržen slib "támhle k té dřevěnici" a "na Trúbu nejdeme." Jsem prostě blbá, no.

     Za další zatáčkou, další a ještě další, které se klikatily ve stoupání s úhlem minimálně 45°, jak se mi pod tíhou kočárku a nevhodně zvolených sandálků zdálo, se objevilo kouzelné náměstí. Měla jsem hlad, žízeň, po zádech a stehnech mi stékal pot a co bylo ze všeho nejhorší, seděla jsem na kočičích hlavách hned vedle domácího pivovaru, z druhé strany otevřené okénko pekárny uší a neměla u sebe ani korunu. Protože se přece šlo jen tady kousek!

     A co bylo úplně nejstrašidelnější, za několik minut se zřítelnice oka mého zvedla, oprášila si kalhoty a řekla:
"Hele, co je támhle za kostelem? V té úzké uličce? Půjdeme se tam podívat?"
"Tam jsou schody na Trúbu, miláčku. Na to se vyser!"

     V každém klukovi je kousek pračlověka-lovce. Objevitele-prospektora. Stejně jako v nás, holčičkách, zůstala pravěká hospodyňka, která určovala, ve kterém koutě jeskyně bude ohniště, a že leopardí kožešina je pro tuto sezónu out. Jenže my, ženský, jsme se přizpůsobily. Pochopily jsme, že když se k večeři nerožní stehno z mamuta, nepotřebujeme přikládat půl tuny dříví a naučily jsme se pracovat s plynem, papiňákem a žinylkou. Vyhlížím den, kdy potkám chlapa, který nebude chtít vědět, co je za nejbližší zatáčkou nebo na vrcholu hory.

středa 17. července 2019

Gentlemani nevymřeli, naopak, existují a je jich čím dál víc!

     Je vždycky příjemné setkat se s milou osobou. S člověkem, který se na vás usměje, když vám u auta vypadnou z tašky vajíčka, a vy jste samé krucinálfagot a do prdele, s dítětem, které vám popřeje dobrý den, s mužem, který vás pustí první do dveří, i když je to vchod do hospody čtvrté cenové. Mě dnes potkalo štěstí v podobě hned dvou takovýchto persón a jsem za ně vděčná a budu si je pamatovat do konce svých dní, nebo aspoň do doby, než nade mnou ten Němec vyhraje.

   Zastávka metra. Tak jo, právě jsem proflákla Prdlou Prvomatku, že žije u metra. Což zužuje výběr evropských měst na nějakých 10 až 30. Nevadí, i když mě najdou, všechno popřu. Ale zpět k našemu příběhu. Na zastávce metra jsme zastavili, já, kočárek, v něm Matěj, paní pečovatelka, druhý kočárek a v něm Šimon, po fakt slušné procházce městem. Nutno dodat, že nikoli za zábavou, ale do nemocnice, aby se pan doktor na děti letmo podíval jedním očkem z bezpečí svého pracovního stolu s počítačem a zbytek vyšetření zvládl pomocí klávesnice a myši. Důvod toho, že jsme se tam museli táhnout čtyři se už asi nikdy nedozvíme. Ale nevadí, léky jsme dostali. Tedy jsme lehce oroseni potem (orosenY. Já a pečovatelka. Děti bylY těžce v oukeji.) po jízdě na kočičích hlavách a člunkové chůzi mezi turisty .... fakt by mě zajímalo, co z naší Matičky mají, když kráčejí jejími křivolakými starobylými uličkami s hlavou po uši zabořenou v mobilním telefonu.... dorazili k výtahu, u kterého již postávalo několik (nutno dodati, že chodících) lidí. Tušila jsem, že se všichni do kabiny nevejdeme a rovnou jsem zamířila k vedlejším dveřím. Po chvíli výtah přijel, chodící lidé, pečovatelka a kočárek se Šimonkem nastoupili. Nahlédla jsem, v naději, že by třeba kousíček místečka, ale nemýlila jsem se, bylo plno. V pohodě. Další přijede do půl minuty, to vyčekáme. Ovšem v onom okamžiku se z nízké zídky opodál zvedl muž, pán, chlapec, prostě člověk neurčitého věku, ale velice malé výšky (co ztrácel v této oblasti převyšovalo jeho obdivuhodné, statečné ego), postavil se k otevřeným dveřím zdviže a začal řvát: "Vy všichni, co můžete chodit si okamžitě vystupte a pusťte tam tu paní! Tohle je k...a invalidní výtah, a vy všichni opilci, co tady celé dopoledne obcházíte hospody máte jít po svých, schodama o deset metrů dál!!!" 
     Byl úžasnej. Nic jim nedaroval.
     Z kabiny se ozvalo nesmělé: "Ale paní chtěla jet druhým výtahem."
    "Protože vás viděla, jak se tam cpete! Běžte do prdele!"
     Načež se situace přiostřila: "Hele, uklidni se, jo..."
     "Abych tam na tebe nevlít a nevytáhl tě za krk ven, prevíte!" nedal se nízký hrdina a s hlavou vztyčenou odkráčel zpět ke své přítelkyni a zídce.
    
     Och. Mé srdéčko zaplesalo. Tak krásně se nás zastal. I když výtah odjel bez nás a já musela čekat celou půl minutu na další. I když jsem byla tak perplex, z toho, co se vedle mě událo, že jsem ani nebyla s to se otočit a pánovi poděkovat. Jen jsem tam stála, s hlavou sklopenou a stupidně jsem se usmívala. Nakonec se naše oči střetly, ve chvíli, kdy jsme s Máťou začali sjíždět do hlubin našeho hlavního města a já doufám, že z mé tváře vyčetl, jak jsem mu vděčná.

     Když jsme vystoupili na druhé straně tunelu, čekala nás příjemná cesta po nájezdové rampě a dalším výtahem na světlo bóží. Jenže předtím, než jsme se na rampu vůbec dostali, jsem musela dát přednost odredovanému, lehce spěchajícímu baťůžkáři. Vždyť nikam nespěcháme, pán asi ano, napadlo mě. Ovšem hned poté chlapec zamířil svižným krokem k výtahu. Ou. Takovej mladej a musí si vozit zadek. To je dneska mládež, slyšela jsem hlasy v mé hlavě. 
     A pak, během následujících tří vteřin se batůžek s černými dredy vynořil u nájezdové rampy, mířil ke schodišti, cestou gestikuloval směrem k výtahu a zvedal palce, nejprve jeden, jakože to zmáčknul, pak jakože to pojede nahoru, a nakonec oba, jakože dobrý. Načež mé srdce puklo. 

     Když mě lidé vidí s oběma kluky pohromadě, obecně si myslí, že to mám těžký a někdy mi to i řeknou. Tímto bych jim chtěla vzkázat, že nemám. Že žiju v úžasném, nádherném světě, plném nízkých a odredovaných lidí a mám se děsně fajn. 

úterý 16. července 2019

Jak si ze mě Česká pošta udělala dobrý den.

     Nejsem a nebudu jediná, komu se to stalo, ale já, na rozdíl od jiných, mám tento blog, kam si mohu vypsat své nasrané srdéčko, tedy tak učiním.

     Koncem června skončil můj několikaletý (přísně tajný) projekt, takže jsem si začátkem července mohla sednout do křesla a složit ruce do klína. Což já dělám obecně velmi ráda, vlastně ze všeho úplně nejradši, ale co na mě matka Příroda uvalila dvě postižené děti, zahradu a dvě z devíti sousedovic koček, které k nám migrují dírou v plotě, a které si nás tak trochu adoptovaly, mám na svůj koníček dlouhodobého lelkování a kynutí mezi polštáři velice málo času. Troufám si tvrdit, že téměř žádný.

Ale nestěžuju si! Zmatený čtenář by tohoto dojmu mohl snadno nabýt, ale opak je pravdou. Být pořád v pohybu, v poklusu mezi plotnou, pračkou, přezrálým angreštem a krmením dětí jsem svého času prohlásila za zábavu a dar, který mi byl dán, jednak proto, že jsem vesměs jediná, kdo to tady dělat může (ostatní vydělávají těžké peníze posedáváním v kanceláři) a za druhé mi nic jiného nezbývá. Ono se to musí. Takže naplněna vděkem a překypující nadšením menežuju místní chaos, nazývaný honosně Domácnost a snažím se nezbláznit.

    Aby k výše zmíněnému nedošlo, mám své knihy, a nově, od ledna 2018, kdy jsem trávila zbytky své mladosti na dětské JIP u epileptika v téměř permanentním bezvědomí a potřebovala jsem zaměstnat mozek a ruce, i háčkování příšerných zvířecích miniatur. Což mě baví velmi. A teď, po skončení Projketu (ne, prostě vám to neřeknu) jsem se ke své vlněné lásce vrátila. Částečně tomu tak bylo i proto, že mě o to požádala kamarádka textovkou s opravdu humusáckým háčkovaným medvědem a dotazem, zda bych toto dokázala. Ano, zmršit klubko příze umím taky. Naštěstí v mé složce návodů byla hračka odpovídající velikostí a bez jakéhokoliv chlubení (návod jsem nepsala já) uoztomioučká a kuásná. Nutno dodat, že kamarádka můj výtvor nechtěla zdarma, což jsem zdvořile odmítla, neb letmým odhadem mě medvěd nestál víc, než půlka krabičky práskacích Peter (ježišmarjá, jak mě se po tom kouření stejská!).

   Dala jsem se do práce a za pár hodin byl plyšák na světě. Zabalila jsem jej do obálky, popřála mu šťastnou cestu a doufaje, že s ním poštovní zaměstnanci budou mlátit co možná nejméně, aby z něj nevypadalo všechno umělé vlákno, kterým byl vycpaný, jsem ho svěřila naší vlajkové zasilatelské službě.
A teď trocha účetnictví:

Příze na medvěda - Alize softy 42g:               38,- Kč
Bezpečnostní oči černé 8mm:                         12,- Kč
Bezpečnostní čumák:                                      12,70 Kč
 ____________________________________________
                                                                        62,70 Kč

     Paní za přepážkou mě laskavě upozornila, že kvůli regulím ČP neodpovídajícímu tvaru obálky se medvěd musí poslat jako balík. Bylo to od ní milé a já prostě kývla. Načež si paní řekla o 110,- KáČé.
!!!
???
    Poslala jsem obálku 10 x 15 cm o hmotnosti 40g v hodnotě 62,70 Kč za poštovné v ceně 110,- Kč. A to nikoli první třídou v kupé luxusního Pendolina s televizí a nápoji zdarma, ale v jedné velké hromadě balíků v nákladovém prostoru služební Avie. Nejsem si úplně jistá, že si Česká pošta dělala srandu, neb paní peníze vyinkasovala, ale tak trochu v to doufám. Protože jestli to takhle půjde dál, můžu si svá příšerná háčkovaná  zviřátka rozvážet sama a i za naftu do našeho Transitu, který žere i trávu z pankejtu u cesty, dám míň.


čtvrtek 23. května 2019

Příběh plný přímé řeči

"J., neviděl jsi v poslední době Matýskův průkaz pojištěnce?"
"Má ho ve školním batůžku."
"Ne, to je Šimon a je to lítačka na autobus. Tak nic."
"V autě?"
"To jsem prohledala dvakrát. Jdu potřetí."

"Dobrý den, můj syn byl u vás minulý týden na ozdravném pobytu, nezůstala u vás náááááhodou kartička pojištěnce?"
"Ani náhodou, mladá paní."
"Děkuji."

"Co provádíš s těmi kufry, ženo?"
"Hledám EHIC kartičku."
"Co je EHIC kartička?"
"Průkaz pojištěnce."
"Myslel jsem, žes ho hledala minulý týden."
"Ano, hledala, ale nenašla."
"A svoje kapsy jsi prohledala?"
"Ano. Dvakrát. Jdu potřetí."

"Dobrý den, můj syn byl u vás před čtrnácti dny na ozdravném pobytu..."
"Ano, já si vás pamatuji. Ale my tu kartičku opravdu nemáme."
"Víte, já si velice zřetelně vybavuju, že ji pan kolega dával do Matýskovy složky, mohla byste se PROSÍÍÍÍM podívat, jestli tam nááááááhodou nezůstala?"
"No, to mohla, ale už jsme jeho složku prohledali dvakrát a nic jsme nenašli. Jdeme tedy potřetí."
...
"Ne, není tam."
"Děkuji."

"Ty pořád ještě hledáš EHIC kartičku?"
"Jo, k...a. S...re mě, že jsem zase něco ztratila."
"Do kabelky ses dívala?"
"?!&/(?!%'/!!°£$&>@!!"
"A nechceš sehnat novou? Už jsou to tři týdny, co ji hledáš."
"Asi budu muset. Zoufale se mi nechce hádat s pojišťovnou po telefonu, že si mám zajít na pobočku. Dneska. V době internetu a platebních karet v mobilu."

"Dobrý den, ztratila jsem synovi kartičku pojištěnce. Mohu, prosím, dostat novou?"
"Ano, ale nechcete si raději zajít na pobočku? Udělají vám ji na počkání."
"No, to právě nechci. Dá se to vyřídit i jinak? Kupříkladu mailem?"
"Není potřeba, stačí telefonicky, nadiktujte mi synovo číslo pojištěnce."

"Dobrý den,
zasíláme vám novou EHIC kartičku pro syna. Příště, prosím, jednejte s POBOČKOU, KTERÁ JE VÁM NEJBLÍŽ. Děkujeme."

"Ženo, to neuvěříš, co bylo v poště spolu s fakturou za ozdravný pobyt."

neděle 19. května 2019

Rada nad zlato

Když já jedu do práce, což díky bohu a ministru prokrastinačních záležitostí není každý den, je potřeba dopravit dítě č.2 z města A do vesnice B v určité, řekněme lehounce šibeniční, časové normě.  Jde o to, že Šimonek musí dojet domů poté, co se ve školce dorůžova vyspinká, splivne pribiňáka a převlékne si tepláky za jiné, ty bez přidaného písku z pískoviště, bez skvrn neznámého původu i těch po pribiňáku, a dorazí před dům i se svou chůvou několik minut před příjezdem Matýska ze školy. Časový harmonogram je sestaven s přesností téměř na vteřiny a itinerář obsahuje grafická znázornění, tabulky i římské číslice. A jelikož se této kratochvíle nemohu účastnit já, toho času v zaměstnání, ani J., ze stejného důvodu, najali jsme na odvoz Šimonka speciální taxi pro postižené.
A tady, přátelé, se nachází onen, dosud netušený, kámen úrazu.

Taxi stojí peníze. Pán, jenž auto řídí, sveřepě odmítá systém zpětně proplacených faktur i platbu via bankovní internetovnictví, a trvá na placení keš. Jako korunkama. Jako penězi, které se v našich peněženkách, díky platebním kartám, vyskytují již více méně sporadicky, a pokud, tak ve formě mincí na hnědou vodu z automatu. Takže si Šimonek pravidelně vozí v kapsičce pár bankovek, aby měl na taxíka. Vlastně, pravidelně je dost silné slovo. Docela nedávno se mi stalo, že jsem zapomněla kapsičku naplnit. Došlo mi to relativně včas, asi hodinu před přistavením taxíku, ale na dojetí 90 km dlouhé cesty domů se zastávkou v bankomatu to přeci jen nebylo. I zavolala jsem chůvě, aby byl tak moc laskav a po příjezdu domů zaplatil cestu drobnými z prasátka. Chůvovi se nechtělo rozbíjet tak krásný kýč pro pár korun a rozhodl se být grand a založit nás. Propadala jsem se hanbou. Zařekla jsem se, že na toto téma poprvé a naposledy.

Hned další měsíc se situace opakovala. Nechtěla jsem podstupovat riziko dluhu u chůvy, který i tak pro nás dělá první - poslední a měl by být vsazen do zlatého rámu a pravidelně oprašován, a informovala jsem přímo řidiče, že kapsičku nemá prohledávat, nic v ní nenajde, peníze budou, s jeho laskavým svolením, až příště. Hanbou jsem vylézala z kůže nohama napřed.

Došla jsem k závěru, že takhle, to do prdele dál nejde. Přijela jsem z práce domů, peníze z bankomatu vložila do obálky a obálku vsadila do šanonu, který vedeme pod názvem NÁVOD NA KLUKY, a který obsahuje všechny důležité informace, nyní včetně peněz na taxíka. Nazvala jsem to Záložní fond a byla jsem na sebe moc pyšná. Sama sobě jsem uložila úkol: před každým odjezdem do práce ZKONTROLOVAT kapsičku!!! s jedním vykřičníkem navíc. !

Minulý týden mi volala chůva (střídá se u nás 5 - 7 lidí dle časových možností a ochoty), že dlužíme řidiči 40,- KáČé, neb dítě mělo u sebe málo.

KRUCIFIXSAKRAPRÁCE JAKTO????

Večer před odjezdem jsem kapsičku zkontrolovala a v obálce byla suma na měsíc dopředu! V NÁVODU jsou záložní zdroje! NÁVOD leží uprostřed kuchyňské linky a je to šanon velikosti A4 - nepřehlédnutelný.

Nakonec se zjistilo, že dítě mělo u sebe obálky s penězi dvě, v každé kapse jednu a nikdo, včetně mně o tom neměl tušení. Když jsem situaci konzultovala se zřítelnicí oka mého, bylo mi vysvětleno, že ano, v odpověď na mou otázku, zda jsem blbka, musí říct, že jo, neb ani jeho by nenapadlo prohledávat VŠECHNY dětské kapsy, aby našel chybějících 40,- KáČé.

Já jsem udělala, co jsem mohla. Fakt všechno. Opravdu jsem víc vymyslet, natož zrealizovat nemohla, to prostě NEŠLO. Systém, jako takový, selhal, a to na plné pecky.
Co mi to má dát? Co mě to má naučit? Jediné, co mě napadá, je úžasná, všeobjímající a všezahrnující rada, doslova k nezaplacení, od mé vzácné, geniální, všestranné a neskutečně charismatické kamarádky z dětství:

SER NA TO, PRVOMATKO.

čtvrtek 18. dubna 2019

Když se mi mozkové závity rozjedou naplno...

...to bývá většinou průser. Jako mraky. Mám velmi bohatou fantazii, která dokáže v hlubinách mého chorého mozku vykouzlit neskutečné kosočtvercoviny. Už jako dítě jsem na táborech ostatní bavila svými upírskými pohádkami před spaním. Byla jsem schopná vystřihnout fantasy-detektivku s prvky cyberpunku jen tak, z partesu, zabalená ve spacáku a naspeedovaná vlastními myšlenkami, které se spolu s rozvíjejícím se příběhem rozbíhaly do všech pěti světových stran a cestovaly v čase.

Jenže tahle vlastnost bývá velmi často spíš na překážku než k užitku. Vlastně je to rys mé osobnosti, který by zasloužil zabalit do alobalu a zakopat hluboko v Černobylských lesích. Když něčemu nerozumím a potřebuju si rychle najít "inteligentní" odpověď, má představivost mě zradí a mé IQ klesá na hodnotu pokojové květiny. Třeba když se J. dlouho nevrací z práce. Nemluvím o pár minutách zpoždění, já začínám plašit až tak po dvou hodinách, ale velmi pečlivě a vydatně. Nechci být za stíhačku. Nechci, aby můj muž patřil do skupiny těch, kteří informují svou drahou polovičku o každém svém kroku, jen proto, aby od té semetriky měli na chvíli pokoj. "Miláčku, už jsem vyjel na letiště. Ano, ještě jsem před domem, ale už sedám do auta." "Drahá, právě jsem zaparkoval. Já se pak ozvu." "Tak jsem odbavený, šlo to rychle." "Ne, ještě jsem neodletěl, právě stojím u gejtu s letenkou v ruce." Jenže na druhou stranu potřebuju vědět, že důvod, že nepřišel po dvou hodinách k večeři není ten, že leží v pankejtu, hrudník mu svírá střecha převráceného vozu a on se zoufale snaží dosáhnout ke zkrvavené pampelišce na mobil s rozbitým displejem, aby mi mohl zavolat, že je ještě naživu, ale na dlouho už to nevidí, neb místo rychlé záchranné zavolal mě a paní v telefonu hlásí, že má svůj aparát okamžitě připojit k nabíječce, která zůstala doma na kuchyňské lince.

Už jsem byla centimetr od tlačítka "stáhnout" sledovací apku. Ne proto, abych ji používala pravidelně, ale jen pro onen moment, kdy mi v šest volal, že je na cestě domů, v krámě, jestli prý nechci něco koupit a teď je čtvrt na devět a J. nikde. Ano, riziko dvacetileté milenky jsem měla v patrnosti, ale raději ta, než mahagonová rakvička. Jenže pak jsem si k aplikaci přečetla recenze a ty děly, že sledovaný musí ke sledování udělit souhlas, což by pro mě J. v daném okamžiku neudělal, ač by se jednalo o kteroukoliv z výše zmíněných možností. Tak jsem se na to vybodla a bojím se dál.

Třeba zrovna teď. Láska mého života se před několika hodinami vrátila z velmi dlouhé, náročné a evidentně vysilující služební cesty a šla si dát dvacet. To bylo ve tři. Teď je osm a nahoře je ticho. V sedm hodin jsem psychicky nevydržela a napsala jsem mu smsku (aby bylo vidět, že jsem jako těžce v poho, jako strašně vtipná a vůbec mu nedýchám za krk), že ve tři ráno, až bude vyspaný koukat do stropu, bude svého činu těžce litovat. Nic. V pokoji se nepohnula ani peřina (máme přímo nad obývákem skleněné dveře, takže je slyšet i vysmrkání), na podlahu nešlápla lidská noha, ba ani můj mobil na mě nesvítí s odpovědí. Má fantazie si zamnula ruce, prohrábla kštici, odkašlala si a jdeme do toho.
Co když UMŘEL?
Ne-é. To je moc.
Ne fakt? Co když tam leží, nedýchá, tvář dobleděmodra...?
Ne-é. Byl jenom unavený. No a co, tak potáhne doranku.
No, ale CO KDYŽ?
No, tak je po něm.
Co budeme dělat?
Tak to fakt nevim.
Asi bychom něco měli?
Ne. Ještě počkáme.
Jak dlouho? Za chvilku začne smrdět a to vedle něj budeme jako spát?
No to asi ne, až si půjdeme lehnout, zjistíme co a jak a někoho zavoláme.
Koho?
Nejspíš sanitku.
..... tady jsem se zastavila. Viděla jsem ty unavené, zdrchané a nasrané záchranáře, kteří musí o půlnoci pro tělo někam do Horní Dolní, stojí i s přenosným lehátkem dole pod schody, které jsou relativně prudké, uzké a ještě do zatáčky a všichni, včetně pana doktora uvažujeme, jak to stotřicetikilové bleděmodré tělo dostaneme dolů. Já teda ne, já bych se na to jen koukala sedíc v slzách na zemi, ale oni by toho měli nejspíš plné kecky.
Tak co? Jdeme tam? Třeba bychom tam mohly jako něco nést, jako, že jdeme jenom kolem: "Ježiš, promiň, lásko, nechtěla jsem tě budit.. Já si sem jenom hodím ten papiňák..."
Nebo taky můžeme jít PRO něco.
A co potřebujeme hned teď v ložnici?
Kontrolu dechu a tepu.

A takhle já funguju. Jak říkám. Samé blbosti. Můj táta vždycky říkal, že kdybych energii, kterou vkládám do vymýšlení kravin vložila do něčeho rozumného, už mám dávno Nobelovu cenu za ekologii. Jenže já si tak nějak myslím, že tohle je větší sranda, než třídění odpadu. Navíc, když se právě probudil.

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...