pátek 21. září 2018

"Tak. Už mám všechno hotové."

   Nikdy to neříkejte. Ani v legraci. Raději si to ani nemyslete, je to nebezpečné. Já už jsem na to přišla a vás tedy díky mému prozření nečeká strastiplná cesta poznání, můžete jít v mých šlépějích.

   Ono je to totiž tak: ve chvíli, kdy tohle kouzelné abrakadabra vyslovíte, Osud, slečna Náhoda a kmotr Průser, kteří, věřte mi nebo ne, ale je to pravda,VŽDY sedí někde za rohem a mastí Černého Petra, zvednou od hry zvědavě zraky, ohlédnou se vaším směrem, a v tu chvíli by vám měla být zeměkoule malá. Začnou se dít věci.

   Jako třeba má nešťastná kamarádka K. Rozhodla se, že dá vše do pořádku. Uklidila si v práci (provedla akci Čistý stůl: Věci k vyřízení Okamžitě! přesunula do přihrádky Vyřídit později, a to, co překáželo v přihrádce Vyřídit později, přesunula do odpadkového koše. Načež pozvala kolegy z okolních kanceláří a poprosila je o pomoc s poslední plnou přihrádkou, zatímco tu nebude. Chytrá holka.) a vzala si opravdu velmi dlouhou dovolenou.
   Odjela domů, kde vycídila byt, děti i manžela, nechala předělat strop v pracovně a přivrtat poličku v koupelně, kterou si koupili těsně po svatbě a na kterou celé ty roky nebyl čas. Vyprala každý hadřík, který doma našla, vyměnila záclony a přerovnala třešňové kompoty ve sklepě. Vyhodila vše, co se rok nepoužilo a koupila si nový váleček na těsto. Vyřídila domácí přihrádky Okamžitě! a Na později. Oběhala všechny potřebné instituce, sehnala razítka a odevzdala žádosti, zaplatila každou složenku, kterou doma našla a vyzvedla přeplatek za vodné stočné z roku 2001.
   Nakonec si sedla na úplně čistou židli, k úplně čistému stolu s čistým ubrusem, na kterém se nepovaloval ani jeden hrneček od snídaně a ani jedna složenka s cedulkou Zaplatit do minulé středy!!!, usrkla kávy, kterou nám připravila a řekla: "Tak. Už mám všechno hotové."
Je mi líto, nestihla jsem ji zastavit.
   Několik dnů poté přišel kamarádce dopis z Instituce, která po ní požaduje Vysvětlení, jelikož je podezřelá ze lži, možná krádeže a bůhví, jestli ne z vraždy. K. z toho měla šok. Samozřejmě, že je v tom nevinně, i Instituce se mohou plést, ale dostavit se musí a přinést dokumentaci, včetně účtenky za zmrzlinu z léta 2014 a parkovacího lístku z letiště Charlese de Gaulla z minulého března taky. K. teď běhá a shání vše potřebné, aby dokázala svou nevinu. Na čistém stole se jí vrší papíry, děti zapomínají kecky do tělocviku a manžel nemá vyžehlené košile. To má za to, že řekla, ..... ne. Že si pomyslela, že je hotovo.

  Já jsem krok před ní. Minulé pondělí jsem se taky začala cítit spokojeně. Měla jsem takový zvláštní pocit, že když seženu poslední předpis na léky, který dětem chybí do sbírky a lék v lékárně vyzvednu, budu mít v hlavě věc zvanou Čistý stůl. Budu mít hotovo. Ale pak na mě naštěstí vyskočil rudý vykřičník a já začala konat. Uvrhla jsem se v SRPŠ, rozjela jsem jeden soukromý a jeden veřejný projekt zahrnující mnoho hodin u počítače (Prokrastinace je naštěstí mé druhé jméno), rozvyšívala jsem si kalhoty s dírou na koleni a rozháčkovala jsem raději hned tři hračky pro oddělení dětské neurologie. Byla jsem upozorněna (děkuji) na velmi vzácný způsob léčby epilepsie, tedy zahájím novou vlnu boje, jen co naberu síly. V práci jsem upozornila na systémovou chybu a navrhla řešení, které mi bude trvat měsíce, ne-li léta. Jsem fakt dobrá.

   Jediné, čeho se trošku obávám je, že ti tři karbaníci, sedící někde poblíž, určitě v doslechu a nejspíš u nás na prahu, se o tomto článku dozví.


čtvrtek 13. září 2018

Cítila jsem se ...

Příšerně. Čekala mě návštěva motolské nemocnice s oběma dětmi. Bez doprovodu. Jen já, Matěj, Šimon, dva invalidní kočárky a taška se svačinou. Tohle už jsem v minulosti absolvovala, takže jsem, bohužel, věděla, co mě čeká. Nemocniční bludiště, tentokrát zpestřené o rekonstrukci dětské části (dle stránek nemocnice byla vloni úspěšně dokončena, takže fakt nechápu, proč mi neprůchodné chodby a zbořená oddělení tak vadí), před sebou 105 kg částečně živé a částečně hliníkové váhy, zpruzené děti, zpruzené sestry, nezastavující výtahy. Týden jsem přemýšlela, jak se z nepříjemné povinnosti vyvlíknout. Ale nebylo zbytí. Děti návštěvu neurologie potřebují, fasují se tam léky a, nalejme si čistého kefíru, milá paní doktorka projevuje tolik nadstandardní péče o kluky, že odtamtud odjíždím až po víko nacpaná informacemi, dobrými radami a klidem v duši, že všechno jednou bude v pořádku.

Překvapeně. Když jsem dorazila a našla parkovací místo ..... pozor, něčeho se držte ..... PŘÍMO PŘED BUDOVOU! Začala jsem opět věřit na Ježíška.

Spokojeně. Protože se mi podařilo dobře zaparkovat, šli jsme včas, nemuseli jsme spěchat, běhat chodbami a během běhání bloudit.

Zaskočeně. Na EEG byly dvě strašně unavené, ale děsně milé sestry, které nás obskakovaly, pomáhaly mi s dětmi, povídaly si se mnou a dovolily Šimonkovi hrát si s mým mobilem, což se obecně u tohoto vyšetření nerado vidí. Bylo mi tam docela příjemně, na to, že jsem byla ve špitále, což já obecně moc nemusím a i přes fakt, že mi jedno dítě neustále třískalo s telefonem o zem.

Vyděšeně. Při čekání na výtah po vyšetření jsem se stala poprvé v životě očitým svědkem domácího násilí odehrávajícího se mimo domácnost. On jí málem ukroutil hlavu přímo nad kočárkem s jejich miminkem a pubertální dcera se snažila tu zklidnit vzteklého otčíma, tu objímat matku, která se kupodivu hrdinně držela a nerozkopala mu nádobíčko hned na té chodbě, což bych jinak byla udělala já, kdyby nám zrovna nepřijel výtah. Fuj!

Plná vděku, když se nám paní doktorka seč mohla snažila pomoci, jak s epilepsií, tak se speciálními pomůckami, či s kontakty na společnosti, zabývající se pomáháním dětem, jako jsou ty moje. Věnovala tomu tolik času, že jsem ji musela s velkými díky zastavit, aby svůj drahocenný čas nevyplýtvala na to, čím já můžu zabít několik dlouhých zimních večerů u gůglu.

Ještě víc plná vděku, když nás milé sestry v odběrové místnosti mile přijaly (nebývá až takovým zvykem, dámy té malé místnosti vládnou velice pevnou rukou), rozličně obskakovaly, tu zvedaly Šimonkovi můj na zem spadlý telefon (buď mu ho začnu k těm nenechavým rukám přilepovat izolepou nebo už mu ho prostě nepůjčím, ať si vyřve hlasivky, protiva jeden), tu konejšily Matýska, který právě z toho důvodu odběry krve miluje. Všechny tři krevní sudičky byly usměvavé a ochotné a já byla vyšokovaná a bylo mi krásně.

Soucitně a vděčně zároveň, což byla velice zajímavá kombinace pocitů. Paní uklízečka intenzivně pracovala na podlaze v bufetu, kde jsme si dávali sváču a kluci z ní měli takové haló, že Šíma zapomněl, že mu vanilkový pribiňák nejede a Maty zapomněl protestovat proti sklenici vody. Bryskně jsem daného stavu využila a všechny potřebné živiny jsem do kluků nacpala, dokud se chechtali. Paní se s námi potom zastavila na slovíčko a bylo jí nás moc líto a vyprávěla nám věci, kvůli kterým nám bylo líto jí. Přesto to bylo moc milé setkání.

Je velice zvláštní, že očekávaje návštěvu devátého kruhu pekla, strávila jsem s klukama docela pěkné odpoledne. Jen mám maličkou obavu, že když se příště na pěkné odpoledne v motolské nemocnici začnu těšit, peklo si vzpomene, kudy se to vlastně chtělo otevřít světu.



pátek 7. září 2018

Zákon zachování povinnosti

   Chcete-li Boha pobavit, sdělte Jí své plány. Pokud jde o mně, Bůh už se pár let řehtá, až se za břicho popadá. Naposledy dnes.

   Ale zpět do historie. Svého času, a není to tak dávno, jsem měla pocit, že je toho na mě moc. Matyho epilepsie, Šimonkova epilepsie, Matyho dieta, Šimonkova dieta, J. dieta, moje dieta, práce, dům, jaro a zahrada.... prostě jsme dlouhými a konstruktivními dialogy (J. řekl: "Tak si pořiď paní na úklid," a já na to:"fajn.") dospěli k závěru, že si musím pořídit paní na úklid. Někoho, kdo sem jednou týdně přijde a promění naše trosky po výbuchu atomové bomby v docela slušné bydlení, nebo aspoň unimobuňku stavbyvedoucího. Někoho, kdo se těmito proměnami živí, tedy ví, jak na ně. Ví, co nejdřív a co až potom, ví, kde začít a jak skončit, zná ty správné nástroje a patřičné chemikálie, které rozpustí špínu za myčkou a vyčistí hmoždinky zevnitř. Někoho, kdo zbaví Prdlou Prvomatku stresu ze čtvrtků, poněvadž čtvrtky nemá ráda a tedy je prohlásila za uklízecí. Když už, tak už.

   Po dlouhém hledání jsme našli. Úžasnou maličkou paní, která jednou za čas vkráčí do našeho domečku, prosviští jím rychlostí blesku, v jedné ruce hadr, ve druhé mop namočený do oblíbené vůně kopretin s louhem. Po pár minutách se to tady leskne jak Maxipsovy kulky a maličká paní mě kasíruje o 15,- až 20,- Ká. Je úžasná, jsem do ní zamilovaná a až nás J. opustí, vezmu si ji.

   Myslela jsem si, jak jinak než velice, ale opravdu velice naívně, že tím byl můj problém s nenáviděnými čtvrtky vyřešen. Ha-ha.

   Má dobrá kamarádka onemocněla. Chorobou tak strašnou, že zůstala přikována ke křeslu a televizi, potažmo knize a potřebuje mou pomoc. KONEČNĚ někdo potřebuje MOU pomoc. Bylo mi přítelkyně líto, na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem byla požádána o asistenci.To se nedalo odmítnout. Rozjela jsem se za ní, v kufru auta čistící prostředky a nákupní tašky. J. si ochotně vzal na starost děti a já jela na Výlet. Několikrát. A ještě mnohokrát pojedu. Ale nevadí, konečně můžu být užitečná někomu, kdo nechce, abych ho přebalila a nakrmila.

  Abych to zkrátila. Umývali jste někdy parkety? Já nikdy. Ty naše, panelákové, byly jednak nelakované, tedy neumývatelné, za druhé pečlivě schované pod kobercem, takže vykoukly na světlo světa dlouho po mém opuštění rodného hnízda a velice krátce předtím, než byly vytrhány a nahrazeny plovoucí podlahou. Když jsem na kamarádčiny parkety poprvé použila mop, překvapeně jsem koukala, jak hadřík na konci drhne a zasekává se. Po chvíli jsem si našla velmi speciální styl práce, který mi sice ve finále pomohl umýt podlahu, ale málem vykloubil obě ramena a levé zápěstí. Rozhodla jsem se, že příště přijedu připravena.

   Příště jsem si s sebou vzala hadr, v domnění, že materiál, ze kterého je mop vyroben, je kamenem úrazu a přístroj na podlaze drhne. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Drhl i hadr. Byla jsem na konci své cesty. Nebylo úniku. Sundala jsem hadr z mopu, klekla na kolena a celý obývací pokoj i s jídelnou jsem vzala pěkně postaru, po vzoru našich prababiček, jak by řekla ta moje: "poštvornožky, pekne rukami".

   To je moje odměna? To a cesta přes Velkou Lhotu, Malou Lhotu a Zadní Lhotu, přes které mě cestou domů vedla navigace, protože, blbka elektronická, netušila, že vzdálenost mezi Lhotami JE sice nejkratší, ale všechny Lhoty leží v údolích pohoří zvoucího Everestu a tudíž se mezi nimi dá jet maximálně třicítkou.

   Pořídila jsem si paní na úklid. Myslela jsem si, že mám vystaráno. Matka Příroda ovšem měla pocit, že někde ležím ladem nevyužita a sehnala mi úklid jinde. Tyhle zákony zachování hmoty a energie mě asi nikdy nepřestanou fascinovat.

úterý 4. září 2018

Obavy

   Vysadili jsme Matýskovi ketogenní dietu. Bohužel, ukázalo se, že mu byla nejspíš k prdu. Mrzí mě to hodně, ale někdy je důležitější blaho dítěte než matčiny touhy. Je dost jedno, jak hodně jsem si přála, aby se stal zázrak, pokud během diety dítě pospávalo nebo aspoň polehávalo, bylo od rána do večera nerudné a od pohledu načuřené. A na můj vkus až dost epileptické. Prostě mu to nesedlo. No, co se dá dělat. Teď se jen bojím, že i když bylo Máťovi šoufl, dieta aspoň jakž takž fungovala a epilepsie, několik měsíců tlumená nedostatkem cukru se teď probere a s hurónským jucháním zahájí novou, ještě kvalitnější dráhu otravné choroby. J. je v klidu, aspoň jeden z nás dvou má rozum. Mého muže rozličné krabičky a pidinádobky v obrovském množství různě rozložené na kuchyňské lince, sypající se na něj otevřenými dveřmi skříňky, či naplněné a napytlíkované pro použití v nejbližších dnech až týdnech, rozčilovaly a děsily. Nejvíc ho, chudáčka, asi deptala příprava. Když jsem trávila nekonečná odpoledne a dlouhé večery u kuchyňské linky a krájela ingredience v mikroskopickém množství, jednotlivé hromádky rozvažovala a mísila, následně cpala do nádobek a pixliček a pomalu se odebírala směrem k teplé, měkce vypolstrované cele. Teď si můj muž oddechl a s úsměvem láduje Máťu pribiňákama. Faktem je, že si evidentně oddechl i Matýsek. Den po vysazení diety se probudil, posadil a začal se chechtat. Poskakoval radostně po gauči a výskal, byl to zase náš vysmátý skoropuberťák, dokud ho neskolil ošklivý záchvat. No, co se dá dělat.

   Mluvíme-li o obavách a strachu, mojí největší  starostí je teď myčka. Vím, zní to divně, srovnávat nemoc těžce postiženého syna s porouchaným elektrospotřebičem, ale na špinavé nádobí léky nejsou. Na to jsou lidské ruce. Zase. Ach jo. Připadám si jako v pravěku. A i tam to měla paní neandrtálová lehčí, mamuta ukusovali přímo z klacku, na kterém se opékal. Žádné příbory a mastné talíře. Svět je TAK nespravedlivý. Mám obavu, a dle slov pana opraváře oprávněnou, že nám naši patnáctiletou pomocnici už nikdy nikdo neopraví. Já vím, ve svém věku už je to prakticky babička, ale je to strašně šikovná stařenka. Tichá, spolehlivá (až doteď) a velmi nenáročná na údržbu. Tak mě napadá, že právě v tom možná bude zakopaný rotvajler. No, co se dá dělat.

   Šimonek má obavu, že si pokazil tablet. Tedy, on na to asi mentálně nemá a myslím, že se fakt nebojí, že jeho oblíbená hračka přestane fungovat aspoň chvílemi a vzdá to definitivně. Ale z mého pohledu by se měl sakra bát, páč mě a J. přestalo bavit koukat, jak s tak drahými předměty švihá o zem a další mu nekoupíme. No, co se dá dělat.

   J. se nebojí ničeho. Láska mého života stojí na zemi pevně jako skála a nic ho nerozhází. Ani to, že poškrábal auto. Další. Naštěstí obě naše. Ale jestli mu v brzké době neseberou řidičák policajti, udělám to já. Žádný co se dá dělat. Mu natrhnu sandál.

  To všechno jsou prkotiny. Nic, proč by se měl člověk hroutit a dopředu se klepat, jak to dopadne. Věci VŽDYCKY nějak dopadnou. Je jen důležité, aby nedopadly blbě. Ale nedávno jsem ve zprávách slyšela novinku, po které se mi zkroutily nehty na nohou: do dvaceti let dojde čokoláda. Ano. Budeme čelit tragédii TAKOVÝCH rozměrů. A TO je důvod k panice. Tady je hysterie naprosto namístě.

středa 29. srpna 2018

Onoho večera

   Hned v úvodu tohoto článku bych ráda podotkla, nebo ještě lépe zdůraznila, no prostě vypíchla důležitý fakt, že celý tento blog je fikce. Všechno, co tady kdo napsal nebo napíše je lež a to množství taky nesouhlasí.

   Toho večera jsem se vrátila z nákupu v super - hyper unavená, ale spokojená s dobře vykonanou prací. Na nákupním seznamu figurovaly tři položky: mléko, bezlepkový chléb a duše 28/70. Měla jsem vše a něco navíc, peněženka na dně mé kabelky zela prázdnotou a tiše úpěla. Těšila jsem se, jak si ke sklenici mléka přiložím tři ještě teplé bramboráky, jako dezert poslouží Magnum za 19,- a celé to zaleju dvěmi deckami něčeho dobrého. Nejlépe naložená ve vaně, bohatě vystlané levandulovou solí. Ach....

   A jak jsem tak stála ve dveřích obývacího pokoje, i na tu dálku několika za sebou položených Prdlých Prvomatek jsem viděla, že před Šimonkem, který se právě ládoval večeří a J., který do něj tu večeři ládoval, zeje prázdnotou MATÝSKOVA lékovka. Těm, kdo se teď plácli do čela a pomysleli si: "Tak proč si to ta kráva neoznačí?!" bych ráda oznámila, že lékovky mých dětí označené jsou. Každý jeden den je umně polepený razivě červenou nebo razivě zelenou barvičkou. Zbylým čtenářům, kteří dodali: "A proč si to nepopíše, když barvy jsou jí málo?!" bych chtěla vysvětlit, že každý jeden den každé jedné lékovky je popsán jménem dítěte. Víc už udělat nemůžu. Opravdu ne. Prostě, když máte Den Blbec, nemá cenu snažit se večer rozeznávat razivé barvičky nebo text. Co se podělat může, se jistojistě podělá.

   Nebylo třeba plakat nad rozlitým mlékem. Šimonek měl v sobě léky pár minut, pořád bylo dost času konat. Zvedla jsem telefon a zavolala mé oblíbené číslo (zrychlená předvolba číslo 3, hned za J. a pizzérií s rozvozem zdarma) - lékaře na telefonu a optala se, jak vážně situace vypadá. Laskavá operátorka mě hned po úvodní větě "předávkovala jsem si dítě" odvelela na toxikologii. Vytočila jsem nové číslo. Paní, evidentně neznalá problematiky (nevyčítám. Nás, odborníků - neurologů - samouků je opravdu málo) mi oznámila, že Šimonek je zralý na výplach žaludku a nejméně týdenní observaci, máme mu sbalit pyžamko, kartáček na zuby a medvídka na spaní a vyrazit do nejbližšího zdravotnického zařízení.

   To se mi moc nezdálo. Šimonek je na antiepileptika zvyklý, jen jich dostal víc než obvykle. Momentálně poskakoval na gauči do rytmu své oblíbené reklamní znělky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mu jakkoli dělalo šoufl. Nelenila jsem a vytočila číslo, které mám schované jen pro účely nouze a na kterém vím, že se 24/7 schovává neurolog. Paní doktorka byla laskavá, přerušila cokoliv, co měla zrovna na práci, sedla si ke stolu, našla si tužku a papír a jala se se mnou přepočítávat kila dítěte na gramy léků. Když všechno sečetla, vynásobila, podělila a porovnala, došla k mé nesmírné úlevě k závěru, že ani jeden z léků nebyl podán v toxické dávce a všichni tři se můžeme uklidnit. Ovšem! Nic není zadarmo. Jelikož mi byla podána rada non lege artis (pro nelatiníky "tak, jak se to nemá dělat"), je potřeba, aby paní doktorka dítě viděla na vlastní oko a potvrdila, že je naživu a neblinká.
"Uvidíme se na oddělení 21:30. Naschledanou." ukončila rozhvor.

   Chm. Nevadí. Malá daň za to, že Šimonek bude v pořádku. V 9 hodin jsem překvapené dítě, již v pyžamku a s medvídkem na spaní, nacpala do autosedačky a vyrazila na výlet do nemocnice. Mé děti milují nemocnice. Krásnější noční dárek už jsem Šimonkovi nemohla dát. Brouzdali jsme tichými chodbami zdravotnického zařízení, Šíma výskal na překvapené pacienty a tahal za kliky zamčených dveří, byl ve svém živlu. Sestřička na pohotovosti nás chodila v pravidelných intervalech uklidňovat, že paní doktorka o nás ví, ale má moc práce, přijde hned, jak bude moci, což nebylo potřeba, ba naopak, dle míry synova štěstí by byl příchod lékaře příliš brzy kontraproduktivní.

   Nakonec jsme se dočkali. Dítě bylo vyšetřeno, já dostala za uši, co se do mě vešlo, že tohle se stát nesmí a mám si lékovky popsat nebo aspoň barevně označit. Kývala jsem jako nemocný oslík a těšila se domů, do postele. Jen jsem doufala, že rozdováděný Šimonek usne ještě dnes.

  Stane se. I mistr tesař se někdy utne, chybička se vloudí. Není třeba se hroutit a panika ještě nikdy ničemu nepomohla. Nakonec všechno dobře dopadne. Jo. Tohle bych si měla napsat na ledničku.

neděle 26. srpna 2018

Harmonický vztah

   Je mi jasné, že ve chvíli, kdy tento článek odešlu do světa, aby si tam žil svým vlastním životem, Okolnosti se mi vysmějí a všechno bude jinak. Přesto to zkusím a vypíšu si své zamilované srdéčko.

  Nedávno tomu byl rok, kdy jsme si s J. řekli ANO. Ano, po letech až desetiletích soužití na psí knížku jsme se rozhodli náš vztah postavit na legální nožičky, svázat své životy dokumentem s razítkem, okroužkovat své prsty pevnou, chirurgickou ocelí, aby se nikdo nikomu nemohl v tom velkém světě ztratit.

   Po roce a kousek jsem schopna s patřičným odstupem a náležitou objektivitou náš pevný, státem uznaný svazek analyzovat a zhodnotit. Dámy a pánové, je to tady. Recept na harmonické manželství byl nalezen, rovnice je vyřešena.

   Začnu velmi zeširoka, ale žádný strach, já se k ježkovi uvnitř klece dostanu. Dovolte mi citaci z knihy mého oblíbeného autora, syna mého ještě oblíbenějšího autora Roberta Fulghuma, Huntera.

".... jsem Toma požádal, aby mi prozradil onu moudrost, která se za jejich harmonickým vztahem skrývá.
   Vysvětlení bylo velice prosté. Tom s Lucy se hned na začátku dohodli, že si zodpovědnost za rozhodování rozdělí. Oba si řeší svoje a do sféry toho druhého se nepletou, leda jsou o to požádáni a v tom případě je pak jejich názor nezávazný a jenom poradní. Tom mi řekl, že si Lucy vybrala veškerá "jednoduchá rozhodnutí", jak to sama nazvala, a zásadnější problémy jejich společného života přenechala ke zvládnutí Tomovi. To na mě udělalo dojem. Nikdy jsem totiž Lucy nepovažoval za typ ženy, která by jen tak seděla a byla v něčem pasivní. Řekl jsem mu to a Tom se usmál. A pak mi vysvětlil, v čem to spočívá doopravdy.
  Jednoduché problémy byly například: kde budou bydlet, kde pracovat, za co utratí peníze, jak budou vychovávat své 4 syny, jakou barvou natřít dům a jaké koupit auto. A důležitá rozhodnutí se týkala daleko závažnějších aspektů manželského soužití: jaderného odzbrojení, porážky světového komunismu, boje s hladem, podpory střadatelům, světového míru a ozónové díry."

  Tohle se mi líbí. Moc. A pomáhá to. J. slaví na poli mezinárodní politiky úspěchy, s panem Trumpem už je to pěkně nahnuté. A já se taky neflákám, oba kluci dostali nedávno nové brýle.
  Přesto, ač se toto řešení jeví optimálním, jsme náš vztah povýšili ještě o jeden level. Hned na začátku jsme se dohodli, že nikdo nebude nikoho omezovat a každý bude dělat to, co ho baví.
Věřte mi, funguje to.
   J. baví sportovat, hrát počítačové hry, lechtat děti a nechávat prázdné ruličky od toaletního papíru postavené na záchodové nádržce. Já ráda vařím, převlékám postele, nakupuju, vytírám podlahu a vyhazuju prázdné ruličky od toaletního papíru do koše, který stojí hned vedle nádržky. 

  Ve šťastném manželství jde jen o rozdělení rolí a pravomocí. Je fajn, když jeden z páru umí nakrmit myčku, vyprat a usušit dvě várky prádla a vyměnit žárovku, aby ten druhý měl čas obarvit si šediny a viset s kamarádkou na telefonu.
  Myslím, že mám doma toho nejúžasnějšího chlapa na světě.











pondělí 16. července 2018

Zas jeden deprezívní

A jak se má Matýsek?
Blbě.
Matýsek drží dietku. Jídlo je hnusný, i když se matka snaží, co to jde, aby hromady slaniny, špeku, oleje a snítka zeleniny byly k jídlu, furt to prostě musí být kentus. Ale Máťa se nedá a baští.

Matýsek bere léky. Mnoho. Celé dětské hrsti. Ráno, ještě než otevře oči, pak k snídani, pak k obědu, pak k večeři a kdyby si někdo myslel, že aspoň v noci má to dítě klid, šeredně by se pletl. O půlnoci se otevřou dveře pokoje, vkráčí dospělý s kapkami (hnusnými, jak jinak) a lžící a cpe to do něj pod tlakem.

Matýsek má epilepsii. Mrcha jedna, navzdory výše zmíněnému a některým dalším faktorům, drží se ho, jako to klíště. A co hůř, nejen, že se Máťův stav nelepší, jde to s chlapečkem pěkně od desíti k pěti. Záchvatů přibývá, co do počtu i co do intenzity. Už se pomalu hrozím vejít ráno do dětského pokoje, kde najdu usmívajícího se puberťáka, který vzápětí protočí oči v sloup, zakloní hlavu a ruce i nohy začne kroutit v ošklivé křeči. Když toto pomine, musím se několik vteřin dívat, jak se snaží popadnout dech, protože to je věc, kterou si musí vyřešit sám. Kyslík doma (zatím) nevedeme. A potom se oba dlouho držíme za ruce a pláčeme.

Matýsek je uvězněn. Doma, páč jsou prázdniny a nemůže do školy, kterou miluje. V domě, neb na zahradě smí být jen v doprovodu dospělé osoby, aby se nezranil, a dospělé osoby, jež jsou momentálně k dispozici, je matka, přikurtovaná ke kuchyni velmi krátkým řetězem. Tedy, aby se chlapečkovi nic nestalo, zbývá mu k pohybu rozložený gauč. Ano, 1,4 x 1,8 metrů. Nebudu se s tím počítat, ale je to sakra málo. Ale je to jediné místo v bytě, kam na něj dohlédneme a kde si relativně nic neudělá, když v nestřeženém okamžiku (který nastává tak jednou do hodiny) ztratí vědomí. Kluk, který se kdysi pohyboval po celém panelákovém bytě, který "jezdil" na speciálním kole kolem domu, teď sedí na zadku a sleduje tu televizi, tu mámu, která mu pálí oběd.

Matýsek evidentně bydlí ve svém malém, soukromém pekle. Nevím proč. Nikdy nikomu nic neprovedl, jeho svědomí je bílé, jako lilie. Přemýšlím, jestli je to trest pro mě nebo J. Možná pro Šimona. A možná to celé jen postrádá smysl. Už mě nebaví hledat. Ztrácím síly k dalšímu boji. Je to jako na houpačce na příšerně dlouhém laně. Jeden den, jedno zhoupnutí. Ráno bych bojovala za svého syna s nasranou lvicí, večer nemám sílu nastavit si budíka na půlnoc. Pomalu přichází rezignace. Pochopila jsem, že Boha si lidé vymysleli přesně pro tyto situace. Kdy je to všechno na hovno. Pomalu Jí Matěje vracím. Jenže až si ho jednou vyzvedne, bude mu mít holka co vysvětlovat.

"Tak. Už mám všechno hotové."

   Nikdy to neříkejte. Ani v legraci. Raději si to ani nemyslete, je to nebezpečné. Já už jsem na to přišla a vás tedy díky mému prozření ne...