sobota 13. listopadu 2021

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí, právě naopak. A to je věc, která se strašně těžko "dává do světa", kdy člověk i při událostech tak děsuplných, že by se za ně nestyděl Stephen King, najde radost, spokojenost, klid.

     Po téměř měsíci byl Matýsek odpojen od ventilátoru. Dostal tracheostomickou kanylu, která mu konečně umožnila klidně dýchat, bez kašlání, zalykání, s odsávačkou, kterou nemá rád, ale jejíž přítomnost velkoryse trpí, neb ví, že je mu s ní líp. Po dalším měsíci byl přestěhován do jiné, menší nemocnice, kde jsou na děti, jež si nejsou dlouhodobě jisté, zda chtějí existovat na tomto či onom světě, zařízení. Bála jsem se. Měla jsem obavy, že skončíme v malém, tmavém pokoji s vybavením z roku 1987 s nálepkami "revize do 09/94" a se sestřičkami, které nemocnici kdysi pomáhaly budovat kámen po kameni, čemuž odpovídá i jejich současná únava a nálada. Víc jsem se mýlit nemohla. Byli jsme přeloženi do toho nejlepšího, nejkrásnějšího, nejluxusnějšího zařízení v ČR, možná v Evropě, nejspíš na celé východní polokouli. Budova svítící novotou a čistotou a sluncem obsahuje nejmodernější vybavení, mašinky, nábytek, sestřičky, lékaře, všechny s imrvére dobrou náladou, láskyplně pečující o každého jednoho pacienta. Takový malý, zdravotnický ráj. Maty se mnou souhlasil. Ještě během převozu sanitou měl kyslíkovou bombu nastavenou na 4 litry přímo do plic, do druhého dne na novém působišti byla bomba vypnuta, odpojena a uklizena do skladiště nepotřebných zařízení a zvyků. 

     V novém prostředí, plném klidu, pohody, úsměvů a hudby, jsem se brzy uklidnila a začala si uklízet hlavu. Věděla jsem, že s tak dlouho trvajícím strachem, smutkem a vztekem se žít nedá. Hodně jsem četla. Nahlas. I Matýskovi. O tom, jak najít klid a mír, o nebi, o Harrym Potterovi. Hodiny a hodiny jsem jen seděla na zadku, nikde nepobíhala, nic neuklízela, nic nepřipravovala, jen seděla, držela za ruku svého syna a nechala svůj hlas plnit místnost krásnými slovy, která napsali úžasní lidé. 

     A konečně jsem se smířila. S postižením kluků, s nemocničními pobyty, s invalidními křesly, s tracheostomickou kanylou, s epilepsií, sama se sebou. Našla jsem tak dlouho hledanou pokoru k životu, která mi celou tu dobu klepala na rameno a já ji pro samý vztek, strach, lítost a povšechnou nasranost neviděla, neslyšela a necítila. Sklonila jsem hlavu před věcmi, které mě převyšují co do výšky, šířky, hlavně hlouposti a omezenosti, které mi celý život svítí na cestu a já je pro oči neviděla. Pochopila jsem, že všechno, naprosto všechno, čeho se mi kdy dostalo, je dar. Obrovský, krásný dar, který jsem teď konečně schopna s hlavou sklopenou a zády ohnutými přijmout a poděkovat za něj.

     Teď vím, že jsem schopna jít dál a dokonce si můžu uchovat úsměv na tváři a radost uvnitř. Ať je má budoucnost napsaná jakkoliv, já si ji můžu, smím, namalovat dorůžova a dobleděmodra a těšit se na ni a ať přijde cokoliv, bude to správné, přesně takové, jaké to má být. 

     

16 komentářů:

  1. S obavou jsem na Vás myslela.. a jsem ráda, že jsi napsala. je super, že jste našli místo, kde je Vám dobře. Moje zkušenost je, že přijmout je velká úleva. Je to takový bod nula. A pak už to jde zas nahoru. Stejně jsi borka, máš můj obdiv. I nadále držím pěsti. Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Si úžasná, a múdra, a láskavá, nemám taký dar písma, ako Ty, len na Vás často myslím a prajem to najlepšie, ako sa len dá.
    Danka

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju, Danko, Tvoje slova chvály si ani nezasloužím. Děkuji, že na nás myslíš
    PP

    OdpovědětVymazat
  4. U každého Vašeho článku brečím. A smekám. A moc držím palce!
    Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Lenko :-) a neplačte, ono to všechno skončí dobře...
      PP

      Vymazat
  5. Milá PP,
    ak sa nám zmení svet v pohľade, je to zásluhou precitnutia, prijatia a pokory.
    Niekedy nás k tomu privedie kľukatá cesta, na ktorú by sa na jej začiatku nikto nevydal, keby si mal vybrať dopredu.
    Niekedy nás k tomu privedú okolnosti, ktoré si nikto nevedel na začiatku ani predstaviť.
    A niekedy nás k tomu posunie i tá Duše K.
    Veľa sily.
    Zlata

    OdpovědětVymazat
  6. Ach... já osobně mám poslední dobou pocit, že dobře už bylo, není a už nikdy nebude... po přečtení článku ale cítím pokoru a klid. Budu muset také nalézt barvy, pro své černobílé vidění. Děkuji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přeju, ať je najdete všechny, Severko, děkuji za komentář, byť smutný.
      PP

      Vymazat
  7. Milá maminko Matýska, klečím a hluboce se před vámi klaním. Nikdo na světě si nedokáže představit, kolik strachů jste musela prožít, kolik bolesti vytrpět za své děti. Kdybych mohla rozdávat medaile hrdinům tak ji dám právě vám. Je skvělé že jste v prostředí které vás a vašeho Kloučka uklidnilo. Jsem za to moc ráda a za vaše smíření. S úctou Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Veroniko, moc hezky jste to napsala. Jen, abych uvedla na pravou míru Vaše pochvalná slova - to není o hrdinství. Byla jsem hozena do vody a plavu. Jestli najdu břeh nebo se utopím, to se teprve uvidí. Nechám se překvapit ;-)
      PP

      Vymazat
  8. Už několik let s úctou a obdivem čtu Váš blog. Poslední příspěvěk jsem vyhlížela dost dlouho ... Čekala jsem něco mnohem, mnohem smutnějšího. Vaše životní cesta je mimořádná a všichni čtenáři jsou Vám vděčni za upřímné sdílení. Přeji Vám, aby se vám stav duše, ke kterému jste po dlouhých peripetiích dospěla, podařilo udržet co nejdéle a v dalším životě prohloubit. Přeji požehnání celé Vaší rodině. Jste velkým darem pro všechny. Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, Jano, v poslední době uvažuju, jestli tohle ještě má cenu zveřejňovat, jestli to ještě někoho zajímá. Ale je to Máťův příběh a mám tak nějak pocit, že by měl být kompletní...
      PP

      Vymazat
    2. Milá PP, dávno tomu, co jsem začala sledovat cestu dvou dětí s MPS, a najednou blog skončil, bez uzavření nebo i jen bez rozloučení. A ty píšeš strašně moc skvělě, ačkoliv na téma, které by nikdo neměl zažívat...Pokud chceš se psaním skončit, je to tvé nezadatelné právo a kdo jsme my, abychom ti to rozmlouvali.
      Tereza

      Vymazat
    3. Bohužel holčička už není mezi námi. Věřím, že sdílení je přetěžké.

      Vymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...