Dříve, v dobách normálních, v dobách dávno před Covidem19, v časech plných klidu, míru a vzájemné tolerance, bylo zvykem pochválit. Dobře upečenou buchtu, hezky upletenou vestu, krásně naaranžovaný adventní věnec těsně před shořením. Jednou z pochvalyhodných komodit tehdy byla i svačina do práce. Lidé se potkali na kuchyňce, ona s hrnkem kvalitní brazilské na hrubo umleté kávy, oplachující french press, on s krabičkou z Ikea, obsahující obložený chléb, případně smaženku obklíčenou rajčaty a na plátky krájenou paprikou nebo obligátním rohlíkem se salámem.
"Jé. To vypadá luxusně. To sis sám.... koupil?"
"Ne. To dělala manželka."
"Ach."
Dnes, v dobách Covidu19, se soutěží na úplně jiném poli.
"Jé. Ty máš krásnou roušku. Tu sis sám.... ušil?"
"Ne. Tu dělala manželka."
"Ach."
O takovou roušku, s láskou a péčí doma šitou, správně infantilní, přímo úměrně tomu, jak je manžel vysoko postaven, se musí člověk řádně starat. Nesmí se jí dotýkat, když ji má na xichtě, pokud ano, musí si štandopede umýt ruce, mýdlem a horkou vodou (už teď bych na těch svých mohla strouhat sýr, jak je mám od mýdla vysušené), a když přijde večer z práce, musí ji vyvařit a po usušení vyžehlit. Aby na ní nezbyl ani jeden coronavirus, ani jedna živá breberka made in China. Což samozřejmě není nic pro tvrdé chlapy. Správný chlap se vrátí ze schůze (max 2 lidi dle vládních nařízení, pokud někdo bude tvrdit, že jich kolem stolu sedělo 40, je to sprostý lhář a podvodník), ze zásuvky pracovního stolu vyloví žehličku /sic!/ a desinfikuje.
To byl ten okamžik, kdy mi J. vyznal lásku slovy: "Ženo, děkuju, žes mi ušila 4 roušky."
Ach.... Jak hřejivý pocit. Zvláště proto, že jsem se nikdy šít neučila, neumím to, a nebýt Opatření, nikdy mě k tomu nikdo nedonutil. Jenže je jiná doba. Teď nezáleží na tom, že umím upéct roastbeef, chuťově nerozeznatelný od pravého, z kabanosu, cukety a flašky sójové omáčky. Že dokážu uklidit náš byt pro návštěvu během dvaceti minut a nikdo nenajde, kam jsem ten svinčík naházela a zametla. Teď je důležité, že umím navléct spodní nit na šicím stroji, sehnat pytlík sušeného droždí a hlavně, že se opravdu snažím z toho všeho neposrat.
pondělí 30. března 2020
sobota 28. března 2020
Jak je důležité vychutnat si čaj
To není jen tak. Uvařit si hrnek s druhým nejoblíbenějším nápojem hned za slivovicí, která se do něj sice dá přidat, ale až po páté hodině odpolední, a vychutnat si ho. Zvláště ne teď. Můj ranní čaj dopadá jako má ranní káva, stojí vedle ní na kuchyňské lince, pomalu vychládá, až vystydne docela a zůstane tam stát do večera nebo do doby, kdy si ho všimnu a vyřeším v sobě dilema, zda ho vypít hnusnej a studenej hned, nebo ho vyleju a uvařím si další. Aby i ten zůstal stát na kuchyňské lince, pomalu vychládal a čekal, až nebo jestli si ho všimnu. Kafe vypiju vždycky, i když už je hnusný a studený, protože obsahuje kofein a ten je teď moc důležitý. Udržuje mně v chodu.
Teď. Proč vlastně Teď? Protože mám doma děti 24/7 a tím pádem práce jako na kostele. Všechno to začalo v daleké zemi, za sedmero horami a devatero řekami, za královstvím temného vládce Vladimíra a za velkou, starou zdí, o které si kdysi tamní lidé mysleli, že je ochrání, což nedokázala ani tehdy, ani teď. Číňané dostali kolem Vánoc breberky. Což by nebylo nic divného, to se u nich jednou za čas stane. Nejdřív SARS, pak MERS, tentokrát tomu dali jméno Covid19. Je to nepěkná rýmička, která se šíří rychlostí blesku a kudy chodí, tudy zabíjí převážně staré a nemocné. Což mě nejdřív nechávalo ledově chladnou. Ano, bylo mi líto obyvatel městečka Wu-chan (mno, městečka. 11 mega lidí na jedné hromadě, to už je slušná aglomerace), kde nákaza začala, ale bohužel, byli příliš daleko na to, abych s tím mohla cokoliv udělat. Když se breberky coronaviru přestěhovaly do italských hor, lehce jsem znervózněla, ale na otázky příbuzných 65+ jsem stále odpovídala s úsměvem, že je to jen chřipka a nám se nemůže nic stát.
A pak to přišlo. Opravdu došlo na nejhorší, když Covid19 vcupital do České republiky, vláda zavřela školy. Pod zástěrkou, že musí zabránit šíření viru v České republice, ale pravým účelem bylo přivést mou páteř k rozpadu na jednotlivé obratle a ploténky, rozplést svaly v mých pažích na vlákénka tenčí než mé odbarvené vlasy a přivést mou mysl k šílenství. Mám doma dvě těžce postižené děti, které nechodí, samy nejí a ani to Déčko v televizi si nezapnou bez mé pomoci, přičemž jejich společná hmotnost už před pár lety přesáhla tu mou. A nemluví. Jsem tu hromady hodin denně bez jediného, teplého, lidského slova, kromě éééÉÉÉééé a pubertálního Hmmmmmm. Pěkně na budku, řeknu vám.
Po zavření škol, celonárodní tragédii všech matek, kterým díky omezení provozu firem k péči o děti a domácnost přibyla sranda s honosným názvem home office, což spolu s karanténou tvoří docela kvalitní domácí vězení s nucenými pracemi, následoval zákaz vycházení, pokud si opravdu potřebujeme jít pro chleba, čokoládu pro potomky a láhev vína na nervy, musíme si obličej zakrýt rouškou. Která nás sice před bacilem neochrání, ale když pšíkneme, existuje docela slušná pravděpodobnost, že tím nenakazíme každého v okolí.
Od té doby jsem si ještě nestihla vypít teplý čaj. Nebo teplé kafe. Jsem ráda, když stihnu v poledne vypít hrnek pytlíkové polévky. Jako drtivá většina matek (a poměrná část otců) v této zemi, jsem přikovaná k plotně, k šicímu stroji, neb roušky nejsou k prodeji a pokud jsou, to už mi vyjde levněji rozstříhat staré prostěradlo, k dětem, ke špinavé podlaze, protože je zákaz vycházení a kromě otce-živitele trčíme všichni doma, k nákupům on-line, které udržuju v chodu už spíš z nostalgie, poněvadž zboží není a pokud je, dá se objednat nejdříve za týden. Což v případě jogurtu k zítřejší snídani poněkud postrádá smysl. Večer padám na gauč, ztrhaná, jako borůvka, v naději, že ve zprávách uslyším, jak čísla nově nemocných klesají, počty mrtvých taktéž a množství uzdravených na celém světě roste exponenciální křivkou, a zklamaná usínám s úvodní znělkou.
Já vím, že tohle všechno víte. A jsem si vědoma i skutečnosti, že tenhle zbytečný článek je nuda, nuda šeď. Ale je to můj soukromý, osobní, veřejný deník, takže pro mě bylo důležité sepsat historii téhle světové pandemie bod po bodu, přesně, jak se přihodila. Jednou se podle tohohle blogu bude učit na školách dějepis. Vsaďte se.
Až tohle jednou skončí, a já pevně věřím, že musí, uvařím si ráno čaj. Oblíbenou značku, oblíbenou příchuť, do oblíbeného hrnečku, sednu si s ním na zahradu bez roušky a ještě teplý si ho vypiju. Sama.
Teď. Proč vlastně Teď? Protože mám doma děti 24/7 a tím pádem práce jako na kostele. Všechno to začalo v daleké zemi, za sedmero horami a devatero řekami, za královstvím temného vládce Vladimíra a za velkou, starou zdí, o které si kdysi tamní lidé mysleli, že je ochrání, což nedokázala ani tehdy, ani teď. Číňané dostali kolem Vánoc breberky. Což by nebylo nic divného, to se u nich jednou za čas stane. Nejdřív SARS, pak MERS, tentokrát tomu dali jméno Covid19. Je to nepěkná rýmička, která se šíří rychlostí blesku a kudy chodí, tudy zabíjí převážně staré a nemocné. Což mě nejdřív nechávalo ledově chladnou. Ano, bylo mi líto obyvatel městečka Wu-chan (mno, městečka. 11 mega lidí na jedné hromadě, to už je slušná aglomerace), kde nákaza začala, ale bohužel, byli příliš daleko na to, abych s tím mohla cokoliv udělat. Když se breberky coronaviru přestěhovaly do italských hor, lehce jsem znervózněla, ale na otázky příbuzných 65+ jsem stále odpovídala s úsměvem, že je to jen chřipka a nám se nemůže nic stát.
A pak to přišlo. Opravdu došlo na nejhorší, když Covid19 vcupital do České republiky, vláda zavřela školy. Pod zástěrkou, že musí zabránit šíření viru v České republice, ale pravým účelem bylo přivést mou páteř k rozpadu na jednotlivé obratle a ploténky, rozplést svaly v mých pažích na vlákénka tenčí než mé odbarvené vlasy a přivést mou mysl k šílenství. Mám doma dvě těžce postižené děti, které nechodí, samy nejí a ani to Déčko v televizi si nezapnou bez mé pomoci, přičemž jejich společná hmotnost už před pár lety přesáhla tu mou. A nemluví. Jsem tu hromady hodin denně bez jediného, teplého, lidského slova, kromě éééÉÉÉééé a pubertálního Hmmmmmm. Pěkně na budku, řeknu vám.
Po zavření škol, celonárodní tragédii všech matek, kterým díky omezení provozu firem k péči o děti a domácnost přibyla sranda s honosným názvem home office, což spolu s karanténou tvoří docela kvalitní domácí vězení s nucenými pracemi, následoval zákaz vycházení, pokud si opravdu potřebujeme jít pro chleba, čokoládu pro potomky a láhev vína na nervy, musíme si obličej zakrýt rouškou. Která nás sice před bacilem neochrání, ale když pšíkneme, existuje docela slušná pravděpodobnost, že tím nenakazíme každého v okolí.
Od té doby jsem si ještě nestihla vypít teplý čaj. Nebo teplé kafe. Jsem ráda, když stihnu v poledne vypít hrnek pytlíkové polévky. Jako drtivá většina matek (a poměrná část otců) v této zemi, jsem přikovaná k plotně, k šicímu stroji, neb roušky nejsou k prodeji a pokud jsou, to už mi vyjde levněji rozstříhat staré prostěradlo, k dětem, ke špinavé podlaze, protože je zákaz vycházení a kromě otce-živitele trčíme všichni doma, k nákupům on-line, které udržuju v chodu už spíš z nostalgie, poněvadž zboží není a pokud je, dá se objednat nejdříve za týden. Což v případě jogurtu k zítřejší snídani poněkud postrádá smysl. Večer padám na gauč, ztrhaná, jako borůvka, v naději, že ve zprávách uslyším, jak čísla nově nemocných klesají, počty mrtvých taktéž a množství uzdravených na celém světě roste exponenciální křivkou, a zklamaná usínám s úvodní znělkou.
Já vím, že tohle všechno víte. A jsem si vědoma i skutečnosti, že tenhle zbytečný článek je nuda, nuda šeď. Ale je to můj soukromý, osobní, veřejný deník, takže pro mě bylo důležité sepsat historii téhle světové pandemie bod po bodu, přesně, jak se přihodila. Jednou se podle tohohle blogu bude učit na školách dějepis. Vsaďte se.
Až tohle jednou skončí, a já pevně věřím, že musí, uvařím si ráno čaj. Oblíbenou značku, oblíbenou příchuť, do oblíbeného hrnečku, sednu si s ním na zahradu bez roušky a ještě teplý si ho vypiju. Sama.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)