pondělí 30. března 2020

Rouška

     Dříve, v dobách normálních, v dobách dávno před Covidem19, v časech plných klidu, míru a vzájemné tolerance, bylo zvykem pochválit. Dobře upečenou buchtu, hezky upletenou vestu, krásně naaranžovaný adventní věnec těsně před shořením. Jednou z pochvalyhodných komodit tehdy byla i svačina do práce. Lidé se potkali na kuchyňce, ona s hrnkem kvalitní brazilské na hrubo umleté kávy, oplachující french press, on s krabičkou z Ikea, obsahující obložený chléb, případně smaženku obklíčenou rajčaty a na plátky krájenou paprikou nebo obligátním rohlíkem se salámem.

"Jé. To vypadá luxusně. To sis sám.... koupil?"
"Ne. To dělala manželka."
"Ach."

    Dnes, v dobách Covidu19, se soutěží na úplně jiném poli.

"Jé. Ty máš krásnou roušku. Tu sis sám.... ušil?"
"Ne. Tu dělala manželka."
"Ach."

    O takovou roušku, s láskou a péčí doma šitou, správně infantilní, přímo úměrně tomu, jak je manžel vysoko postaven, se musí člověk řádně starat. Nesmí se jí dotýkat, když ji má na xichtě, pokud ano, musí si štandopede umýt ruce, mýdlem a horkou vodou (už teď bych na těch svých mohla strouhat sýr, jak je mám od mýdla vysušené), a když přijde večer z práce, musí ji vyvařit a po usušení vyžehlit. Aby na ní nezbyl ani jeden coronavirus, ani jedna živá breberka made in China. Což samozřejmě není nic pro tvrdé chlapy. Správný chlap se vrátí ze schůze (max 2 lidi dle vládních nařízení, pokud někdo bude tvrdit, že jich kolem stolu sedělo 40, je to sprostý lhář a podvodník), ze zásuvky pracovního stolu vyloví žehličku /sic!/ a desinfikuje.

   To byl ten okamžik, kdy mi J. vyznal lásku slovy: "Ženo, děkuju, žes mi ušila 4 roušky."
Ach.... Jak hřejivý pocit. Zvláště proto, že jsem se nikdy šít neučila, neumím to, a nebýt Opatření, nikdy mě k tomu nikdo nedonutil. Jenže je jiná doba. Teď nezáleží na tom, že umím upéct roastbeef, chuťově nerozeznatelný od pravého, z kabanosu, cukety a flašky sójové omáčky. Že dokážu uklidit náš byt pro návštěvu během dvaceti minut a nikdo nenajde, kam jsem ten svinčík naházela a zametla. Teď je důležité, že umím navléct spodní nit na šicím stroji, sehnat pytlík sušeného droždí a hlavně, že se opravdu snažím z toho všeho neposrat.


1 komentář:

  1. Vzdycky me rozesmejete, i kdyz pisete o smutnych nebo neprijemnych vecech. Diky moc za kazdy post!

    Hodne zdravi, pevne nervy a hbitou spodni nit Vam preje

    Radka

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...