sobota 28. března 2020

Jak je důležité vychutnat si čaj

      To není jen tak. Uvařit si hrnek s druhým nejoblíbenějším nápojem hned za slivovicí, která se do něj sice dá přidat, ale až po páté hodině odpolední, a vychutnat si ho. Zvláště ne teď. Můj ranní čaj dopadá jako má ranní káva, stojí vedle ní na kuchyňské lince, pomalu vychládá, až vystydne docela a zůstane tam stát do večera nebo do doby, kdy si ho všimnu a vyřeším v sobě dilema, zda ho vypít hnusnej a studenej hned, nebo ho vyleju a uvařím si další. Aby i ten zůstal stát na kuchyňské lince, pomalu vychládal a čekal, až nebo jestli si ho všimnu. Kafe vypiju vždycky, i když už je hnusný a studený, protože obsahuje kofein a ten je teď moc důležitý. Udržuje mně v chodu.

    Teď. Proč vlastně Teď? Protože mám doma děti 24/7 a tím pádem práce jako na kostele. Všechno to začalo v daleké zemi, za sedmero horami a devatero řekami, za královstvím temného vládce Vladimíra a za velkou, starou zdí, o které si kdysi tamní lidé mysleli, že je ochrání, což nedokázala ani tehdy, ani teď. Číňané dostali kolem Vánoc breberky. Což by nebylo nic divného, to se u nich jednou za čas stane. Nejdřív SARS, pak MERS, tentokrát tomu dali jméno Covid19. Je to nepěkná rýmička, která se šíří rychlostí blesku a kudy chodí, tudy zabíjí převážně staré a nemocné. Což mě nejdřív nechávalo ledově chladnou. Ano, bylo mi líto obyvatel městečka Wu-chan (mno, městečka. 11 mega lidí na jedné hromadě, to už je slušná aglomerace), kde nákaza začala, ale bohužel, byli příliš daleko na to, abych s tím mohla cokoliv udělat. Když se breberky coronaviru přestěhovaly do italských hor, lehce jsem znervózněla, ale na otázky příbuzných 65+ jsem stále odpovídala s úsměvem, že je to jen chřipka a nám se nemůže nic stát.

    A pak to přišlo. Opravdu došlo na nejhorší, když Covid19 vcupital do České republiky, vláda zavřela školy. Pod zástěrkou, že musí zabránit šíření viru v České republice, ale pravým účelem bylo přivést mou páteř k rozpadu na jednotlivé obratle a ploténky, rozplést svaly v mých pažích na vlákénka tenčí než mé odbarvené vlasy a přivést mou mysl k šílenství. Mám doma dvě těžce postižené děti, které nechodí, samy nejí a ani to Déčko v televizi si nezapnou bez mé pomoci, přičemž jejich společná hmotnost už před pár lety přesáhla tu mou. A nemluví. Jsem tu hromady hodin denně bez jediného, teplého, lidského slova, kromě éééÉÉÉééé a pubertálního Hmmmmmm. Pěkně na budku, řeknu vám.

   Po zavření škol, celonárodní tragédii všech matek, kterým díky omezení provozu firem k péči o děti a domácnost přibyla sranda s honosným názvem home office, což spolu s karanténou tvoří docela kvalitní domácí vězení s nucenými pracemi, následoval zákaz vycházení, pokud si opravdu potřebujeme jít pro chleba, čokoládu pro potomky a láhev vína na nervy, musíme si obličej zakrýt rouškou. Která nás sice před bacilem neochrání, ale když pšíkneme, existuje docela slušná pravděpodobnost, že tím nenakazíme každého v okolí.

     Od té doby jsem si ještě nestihla vypít teplý čaj. Nebo teplé kafe. Jsem ráda, když stihnu v poledne vypít hrnek pytlíkové polévky. Jako drtivá většina matek (a poměrná část otců) v této zemi, jsem přikovaná k plotně, k šicímu stroji, neb roušky nejsou k prodeji a pokud jsou, to už mi vyjde levněji rozstříhat staré prostěradlo, k dětem, ke špinavé podlaze, protože je zákaz vycházení a kromě otce-živitele trčíme všichni doma, k nákupům on-line, které udržuju v chodu už spíš z nostalgie, poněvadž zboží není a pokud je, dá se objednat nejdříve za týden. Což v případě jogurtu k zítřejší snídani poněkud postrádá smysl. Večer padám na gauč, ztrhaná, jako borůvka, v naději, že ve zprávách uslyším, jak čísla nově nemocných klesají, počty mrtvých taktéž a množství uzdravených na celém světě roste exponenciální křivkou, a zklamaná usínám s úvodní znělkou.

    Já vím, že tohle všechno víte. A jsem si vědoma i skutečnosti, že tenhle zbytečný článek je nuda, nuda šeď. Ale je to můj soukromý, osobní, veřejný deník, takže pro mě bylo důležité sepsat historii téhle světové pandemie bod po bodu, přesně, jak se přihodila. Jednou se podle tohohle blogu bude učit na školách dějepis. Vsaďte se.

    Až tohle jednou skončí, a já pevně věřím, že musí, uvařím si ráno čaj. Oblíbenou značku, oblíbenou příchuť, do oblíbeného hrnečku, sednu si s ním na zahradu bez roušky a ještě teplý si ho vypiju. Sama.

   

4 komentáře:

  1. ja ti rozumim. Behem ledna se do me nastridacku strefovali tchyne s matkou, proc je 2,5 leta dcera ve skolce, ze na to jistojiste umre (cti na osamelost, tety matku nenahradi atd.) kdyz jsem doma s pulrocni. Takze uz 3 tydny mam obe doma. Vcera jsem brecela muzi na rameni, ze jsem nahouby matka, starsi brecela ze chce do skolky a za babickou a dedeckem a mala brecela ze asi zuby nebo kdovico. Vesmir ma opravdu smysl pro humor...

    OdpovědětVymazat
  2. Milá PP,

    Ano, je toe šílený. Celý den s dětma, vařit, učit se s nimi a ještě HO. Já se naštěstí učím jen s jedním, 2. třída, starší 2 jsou samostatni. Přeji hodně síle, co nám zbývá, že? Musíme si užívat tohle, co máme ��
    Moc ráda Vás čtu, Simona

    OdpovědětVymazat
  3. Skvelé napísané, ako vždy. Na mňa to ráno doľahlo, keď som uschnute rúška išla žehliť, že dokedy ešte? Rúška nám šije moja mama, a keď som jej hovorila, že niektoré je akési väčšie, syn (čoskoro 4-rocny) ma počul a povedal: " to nevadí, mamam, dorastiem doňho". Stiahlo mi hrdlo.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...