úterý 21. září 2021

Tak jo.

 Pozor! Článek obsahuje vulgarismy a jednu deprimovanou Prdlou Prvomatku.


    Tak jo. Po dvou měsících už o tom dokážu mluvit. Bez slziček to ještě úplně nejde, ale dávám to v celku a ve větách.

    Matýskovi se v červenci přihodila...

    Máťa před dvěma měsíci....

    Před časem jsme Máťu....

    Není to úplně lehký. Psát o skorosmrti dítěte. Člověk opatrně volí slova, dává pozor, aby nebyla ani moc, ani málo, snaží se vystihnout podstatu věci, ale hovoříme-li o skorosmrti syna, zdá se, že všechny věty dávající aspoň trochu smysl se odebraly na dovolenou. 

    Toho letního odpoledne se všechno stalo úplně špatně. Já a Zřítelnice jsme trčeli zaseklí na D1, Matýsek se epilepticky klepal v ústavní posteli, sestry, které se o něj měly starat, stály bezradně nad jeho (doufám, že bezvědomým) tělíčkem a dívaly se, jak epilepsie koná své finální dílo. Dodnes nerozumím tomu, proč mu nezavolaly sanitu. Musela jsem to udělat až já, když jsme se konečně do ústavu dostali a já se při pohledu na syna, svíjejícího se v nepřestávajících křečích, optala sester, jak ho teď mám asi kurva dostat do auta a odvézt do nemocnice. Pokrčily rameny. 

    Když se pak udály konečně ty správné věci a já dojela dlouho po rychlé záchranné do špitálu, sestra z urgentu mě vedla rovnou na ARO. Maty se v sanitě pozvracel a málem udusil. Právě ho napojovali na ventilátor, na kapačky, na dráty a hadičky, které ho měly v nejbližší době a, jak to v danou chvíli vypadalo až do smrti, udržovat při životě.

    Pustili mě k němu. Dívala jsem se na něj, věděla jsem, že uvnitř nikdo není a pokud je, je vlivem podaných léků v takovém limbu, že by si nevšiml, že mu u hlavy vybuchla jaderná bomba, natož, že na něj mluví máma. Přesto jsem to zkusila. Vzala jsem ho za bezvládnou ruku a dokola opakovala, že jsem u něj a že už je všechno v pořádku a nevěřila jsem jedinému svému slovu. Věděla jsem, že už ho při vědomí nikdy neuvidím, ale potřebovala jsem mu toho tolik říct. Jak mě mrzí, že jsem byla pryč, když mě potřeboval, jak mě mrzí, že se to stalo, jak mě mrzí, že jsem ho nestihla obejmout, když jsme se před pár dny viděli naposledy, jak mě mrzí, že už nebudeme mít žádné společné zítra.... Hlavně jsem mu potřebovala říct, že jestli toho všeho má plné zuby a chce odejít, tak může. Což se dost dobře nedá před doktory, ale bylo to pro nás tak strašně moc důležité, že jsem se sklonila k tomu stále ještě dětskému oušku a šeptala mu to do ucha. Že je mi to moc líto, ale že to chápu. Že jsme s tatínkem připravení (což byla zasraná lež, protože tohle je věc, na kterou se nikdy připravit nejde) a že se na něj budeme těšit na druhé straně. 

    Tohle jsem mu potom opakovala ještě mockrát. Je absolutně nepochopitelné, nepřijatelné a nemožné přežít smrt svého dítěte, je-li náhlá. Ale já teď mám zkušenost se skorosmrtí trvající dny a týdny a to se prostě nedá. Sedět u svého syna každý den, držet ho za ruku, poslouchat ventilátor, jak pravidelně dělá šššššt ššššt ššššt a říkat si "ty ho nenecháš odejít, viď, ty prevíte?" a v tom samém okamžiku být vděčna za každý okamžik navíc, kdy je ta ruka teplá, každou sekundu, kdy si člověk může říkat třeba... a s nadějí poslouchat ššššt šššt ššššt. Šeptat svému dítěti do ucha: "Můžeš jít, jestli chceš. V nebi je to moc krásné. Já tam budu čekat a sevřu tě tak pevně v náručí, až se ti zatočí hlava."

    Po určité době mi lékaři oznámili, že ventilátor není pro Máťu moc komfortní a potřebují mu udělat tracheostomii. Díru do krku a do ní plastové brčko, kterým bude dýchat buď sám, nebo s pomocí přístroje. Řekla jsem ne. A stala se tak matkou hyenou, na kterou by se (už konečně) měl zavolat OSPOD. Trvalo velmi, velmi, opravdu velmi dlouho, než se mi povedlo lékařům vysvětlit, že se nesnažím zabít své dítě, ani se zprostit péče o dítě s trášou (není to zas taková sranda), ale chci svému synovi dopřát po čtrnácti letech života v pekle konečně klid bez dalších hadiček, drátků, děr a udělátek. Prostě někde musí být hranice. Někde musí být konec utrpení. Jinak by ten život nebyl k žití. Chtěla jsem, aby mohl v klidu odejít, rozběhnout se mílovými kroky a svobodně dýchat. 

    Tak ne. Maty má trášu. Kupodivu časem vyšlo najevo, že když člověka-dítě v ČR připojíte na plicní ventilátor, už nemáte způsob jak jej odpojit. Musíte ho přinutit žít za JAKOUKOLIV cenu. Bylo to pro nás překvapení. Naštěstí se Matýsek s danou situací vcelku srovnal, po čase se nechal od ventilátoru odpojit a dle všech vyšetření se zdálo, že se rozhodl pokračovat s námi v načaté cestě. Tak fajn. Po třech týdnech byl přeložen na JIP a já se pomalu začala těšit, že si jej jednou odvezu domů. Nechala jsem řečí o umírání a vytáhla těžký kalibr, Louise Hayovou a Čtyři dohody. Když žít, tak naplno. Byla jsem překvapená, že Matěj na četbu i poslech audioknih reaguje, usmívá se a spokojeně u nich usíná. Třeba jo. Třeba je tohle jeho cesta. Jsou to věci, které doteď nevěděl a zůstal, aby se je dozvěděl. 

    Je to dva měsíce a Maty je pořád napůl cesty. Malými krůčky se blíží ke konci lana, na kterém balancuje a nikdo z nás netuší, co na tom konci je. Pořád dokola se mě lékaři ptají, jak pokračovat, kdyby na tom konci nebylo nic a já jim pořád opakuju, že mají dělat to nejlepší pro Matěje. Nesmí trpět, nesmí cítit bolest. 

    Věděla jsem, že jsou moji kluci půjčení. A že jednou někdo přijde a bude je chtít vrátit. Ale dívat se, jak se dveře otvírají tam, někde v dálce, je něco diametrálně jiného, než stát přímo před nimi, držet kliku a nemoci se hrůzou ani pohnout. 

34 komentářů:

  1. Dobrý den, nevím, co napsat. Jen snad, že na vás moc myslím. Jste skvělá. Martina C

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Tady se asi nic říct nedá, sama nevím, jaká by byla moje reakce z druhé strany. Jsem ráda, že jste napsala, je tu divné ticho... Děkuji
      PP

      Vymazat
    2. Ticho tu možná je, ale věřím, že spousta lidí na Vás myslí. Jen se nedostává slov. Z celého srdce přeji hodně sil.

      Vymazat
    3. Děkujeme, Majko.
      PP

      Vymazat
    4. Chci poděkovat panu Daltonovi za diamantové půjčky za to , že mi dal půjčku v hodnotě 43000 EUR, byl jsem podveden několika pokusy o zajištění půjčky . Dokud jsem nemyslel Daltona, který mi dal půjčku. pokud dnes potřebujete legální půjčku, vyhněte se podvodu a kontaktujte diamantové půjčky e-mailem: diamondloans24@yahoo.com

      Vymazat
  2. Myslíme na vás, už od té první "podezrele" zprávy na twitteru. Hodně sil, jste neuvěřitelní

    OdpovědětVymazat
  3. Nemůžu napsat, že vím, jak vám je... Vzpomínám ale na to, jak mi bylo před zhruba třemi měsíci, když jsem sedávala u postele mojí velmi nemocné maminky. Balancovala dlouho na hraně života a smrti. Na jednu stranu jsem si přála, aby to nikdy neskončilo, aby tu stále byla, a na druhou jsem si přála, aby už mohla jít...
    Myslím na vás...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je mi moc líto. Už vím, jak je to vyčerpávající a na budku.
      Děkujeme za myšlenku
      PP

      Vymazat
  4. Taky na vás všechny myslím, po celou tu dobu.. Vůbec bych sem nepsala, je těžké hledat slova, ale ať víte, že nejste sami.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkeujeme. To je vlastně smysl našeho (vyprávěla jsem o něm Matymu) blogu. Nebýt v tom sami. Děkuji za připomenutí.
      PP

      Vymazat
  5. Ani nevíte, jak vás chápu. Taky jsem kdysi šeptala,miluju tě, ale jestli už potřebuješ jít, běž, já to tu zatím nějak vydržím... Pak přišla obrovská ztráta, šílené prázdno. Ale vlastně i úleva, za něj. Že už nebolí... Posílám vám všechnu sílu, co mám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevěděla jsem, že jste šla tuhle cestu. Je mi to líto. A děkuji
      PP

      Vymazat
  6. Taky já se přidávám.. Pravidelně čtu, myslím na Vás. Jistě máte mnoho různých informací, ale napadlo mě, poslat odkaz na dvě společnosti, které by možná mohly být k prospěchu. Držte se! Majka
    1/ https://www.cestadomu.cz/detsti-pacienti
    2/ https://dechzivota.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme. Asi se budou hodit. Snad za dlouho.
      PP

      Vymazat
  7. ...Kdybyste chtěla přespat v Praze, pohlídat Šimonka.... prostě cokoli. Myslím na vás, držím palce a velmi, velmi obdivuju, že dokážete i tyhle šílený informace podat s takovým nadhledem. Jste oba (vlastně všichni 4 i Pes) úžasní. Neváhejte volat SOS. Saša

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Sašo, jste moc hodná. Ukládám. Teď tu vládne velký logistický chaos. O nadhledu bych asi nemluvila, roním slzy kudy chodím. Ale dát to "na papír" opravdu pomáhá. Zjistila jsem, že psycholog není moje cesta, tak aspoň tohle přináší úlevu.
      PP

      Vymazat
  8. Ano, je nás tady plno, kteří čteme, vnímáme, soucítíme, hladíme na dálku ... Jak ráda bych Vás aspoň obejmula, vyslechla. Je to těžká cesta, kterou jdete. Přeji dostatek sil a kdybyste chtěla cokoli uháčkovat jen tak pro potěšení, velmi ráda Vás aspoň takto symbolicky podpořím. Ivča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Ivčo. Krásně jste to napsala.
      PP

      Vymazat
  9. Myslim na Vas skoro kazdy den uz od kvetna a zaroven mam obavy otevrit tenhle blog, abych si nenarusila svoji ,,blazenou nevedomost"... Tak ted uz vim, proc jste tak dlouho nepsala.
    Preji Vam hodne sil a nejake snesitelne - v ramci moznosti - rozuzleni cele te tezke situace. A Matovi preju, aby mohl v klidu odejit do prijemnejsi sekce Vecnosti.

    Radka

    P.S. Uprimne Vas obdivuji. Vas i Vaseho muze. Jste spickovi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme. A omlouvám se za narušení Vaší blažené nevědomosti ��, nebylo zbytí. Rozumím velmi, ze stejného důvodu nerada otvírám email )))
      PP

      Vymazat
  10. Milá PP, veľmi veľmi veľmi často na teba (vás) myslím! Pomôcť neviem, akurát ten BB puding ti stále ponúkam. Danka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkujeme. A BB pudingu není nikdy dost :-)
      PP

      Vymazat
  11. Mateřská láska... Synonymum pro slovo Vesmír... Nekonečná...
    Jediná, která dokáže upřednostnit potřeby dítěte před svými vlastními. Děkuji Vám za její připomenutí.
    Stále na Vás myslím, Vlaďka

    OdpovědětVymazat
  12. Se zpožděním sice, ale přidávám se k těm, kteří na vás myslí. Na vás všechny a nejvíc na Matýska. Přeji zázrak a sílu. A pokoj ve všem, co přijde. Opatrujte se.
    Zdenka

    OdpovědětVymazat
  13. Milá prvomatko, sleduji tě už... no, v podstatě od začátku tvého blogování. Komentuji jen sporadicky, nicméně chci ti dát vědět, že jsem dalším člověkem, který na vás všechny moc myslí a mrzí mě, že se nedá na dálku poslat trocha té síly. Já jí teď sice taky dost potřebuju, nicméně trochu bych postrádat mohla. :-)
    Na těchto šíleně náročných obdobích je, dle mého názoru, nejhorší to, že si to všechno musí člověk odžít sám. Nemyslím o samotě, ale sám. Nejde na to, alespoň na den, zapomenout. Kdyby tak bylo možné přenést se, jako v nějakém scifi, do alternativní verze svého života, kde bys mohla Máťu se Šimonkem peskovat za pětku z matiky či neumyté nádobí...
    Držte se všichni... hlavně za ruce, ať jste co nejvíc spolu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Veroniko, za komentář i podporu. Držíme se :-)
      PP

      Vymazat
  14. Váš příspěvek jsem četla už před několika dny....chtěla jsem hned napsat...ale nedokázala bych přes slzy napsat ani jednu větu. Emočně náročného čtení jste pro nás už za ty roky napsala hodně, ale tohle je pro mě nejsilnější nejen z pohledu Matyho stavu, ale z pohledu Vaší neobyčejné a neskutečné mateřské lásky. Obrečela jsem nespravedlivost života/osudu/vesmíru...proč alespoň to odcházení nemůže být jiné. Moc na Vás myslím, a držím Vás alespoň virtuálně za ruku. P.S. Nechci Vás odrazovat od dalšího psaní - máte schopnost psát i o smutných věcech krásně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já skoro slzím u Vašeho komentáře. Děkuji :-)
      PP

      Vymazat
    2. Milá a dobrá PP, přidávám se k dalším komentujicim s tím, že již dlouho čtu tento blog, i když moc nepřispívám. Je to smutné čtení, casto placu, ale píšete opravdu krásně. Máte velký talent a velkou sílu. Člověk nechápe smysl všech věcí, může jen jít pořád dál tou správnou cestou, kterou ho vede srdce. To je pravá cesta života. Myslím na vás často, přeji vám zázrak, jak už tu někdo psal,i když třeba "jen" zázrak mateřské lásky, trpělivosti a smíření. Ale ten už vlastně máte. Největší poklad nás stejně čeká "až tam".S láskou Simona

      Vymazat
  15. Četla jsem tenhle blog už před lety, pořád se sem občas vracím. Napadá mě k těmhle řádkům jen jedno: Jsou to velmi moudrá slova a posílám hodně sil.

    OdpovědětVymazat
  16. Mila PP,
    myslim na Vas vsechny, jak se Vam dari, a zcela vedome chci ,,nabourat svou blazenou nevedomost". Jak se mate?

    Zdravi

    Radka

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...