Chcete-li Boha pobavit, ...

 ... seznamte ji se svými plány.

Chtěla bych psa.

Když utichl hurónský smích, pokračovala jsem.

- holčičku

- zlatého retrievera

- vychovanou, poslušnou, barvy krémové

- přes den bude pomáhat s dětmi, večer si mi lehne k nohám a já budu háčkovat a koukat na seriály a bude nám děsně fajn

- celou noc bude klidně spát ve svém pelíšku

- budeme chodit na dlouhé procházky, děti v kočárech, psí slečna po boku, i bez vodítka, na písknutí okamžitě přiběhne

- loužičky doma budou trvat maximálně pár dní, bude strašlivě chytrá a učenlivá

- budu jí vyvářet samá zdravá psí jídla, ona bude mít spokojené bříško a nikdy nebude škemrat naše jídlo

- všichni ji budeme milovat, nejvíc kluci

- nikde nebudou psí chlupy.

Pak přišel dvanáctý prosinec 2020 a s ním se stala Maggie.

Je to holčička zlatého retrievera, barvy krémové. A to je asi tak všechno k výše napsanému. 

     Když jsem si přála psa, zapomněla jsem na štěňata. Štěně není pes. Aspoň to naše ne. Je to blond chlupatá koule, která se v nepravidelných intervalech řítí naším bytem a naráží do předmětů, zdí a lidí. O výchově a poslušnosti ještě neslyšela, což je samozřejmě jen a jen moje chyba, neb za to, jaký je pes, tedy štěně, může jeho pán, nikoliv pes, tedy štěně. Jsem evidentně líná, sobecká, nezodpovědná mrcha.

     S dětmi sice pomáhá, je to moc hodná holka, ale po svém, tedy jim skáče kolem krku, což jí nedává moc práce, poněvadž naše děti v drtivé většině času leží nebo sedí. Samou láskou se je snaží ulízat k smrti, což se jí, hlavně v případě Šimonka, dost daří, neb jestli mu ta věc ještě jednou přejede jazykem po obličeji, on dozajista umře. 

     Večer si můžu nechat o háčkování se štěnětem u nohou leda zdát, jelikož Maggie neví, co znamená u nohou a zásadně usíná na mém klíně hned potom, co mi vytrhne háček z ruky a z klubíčka udělá nevzhlednou, zašmodrchanou hromadu barevných nití. 

     Celou noc spí ve svém pelíšku. Jejím pelíškem je náš rozložený gauč. Zatím na něm zabírá plochu menšího polštáře, ovšem až z ní vyroste metrové tele, jak mě s oblibou straší J., do jejího pelíšku už se nikdo z nás nevejde.

     O dlouhých procházkách můžeme také hovořit pouze v teoretické rovině. Náš pes, tedy štěně, obranář, lítá bestie, se bojí vystrčit čumák z branky. Když ji k tomu jednou za pár dnů přinutím násilím, tedy ji popadnu do náručí a odnesu aspoň pět metrů od zahrady, stává se z ní rozklepaná hromádka blond chlupů, kterou za sebou téměř vleču celou jednu ulici. Pak se mi ji zželí nebo nevydržím s nervama, to podle smutnosti kukuče, který je na mě upírán a jdeme domů, což zvládá po svých a klusem. Kupodivu. 

     Loužičky doma trvaly opravdu jen pár dní. Tedy ty, které by se daly prohlásit za nehodu. Teď už zůstávají jen ty vytvořené naschvál mně, J., prázdné misce od jídla, trestající utěrce a ztracenému tenisáku. 

     Nevyvářím. Přivezli jsme si Maggie naučenou na granule a já, stará konzerva nemám odvahu cokoliv jiného, kromě hromádky sladkého tvarohu se žloutkem, vytvářet. Schovávám se za internety, které píšou, že psovi se má vařit až od půl roku věku, tedy se na to pečlivě chystám, sestavuji zdravá psí menu, plánuji nákupy zdravých potravin a děsím se dubna.

     Všichni ji milujeme. Šimonek zatím z bezpečné vzdálenosti natažené dětské paže, Matýsek natažených ležících dětských nohou, kam se smí štěně uložit až poté, co na ně bylo nakřičeno, aby okamžitě přestalo Máťovi olizovat obličej a ukusovat konečky prstů. Já a J. máme pocit návratu ztracené dcery. 

     Psí chlupy jsou všude.

    A to je asi tak všechno, co k tomu v dané chvíli můžu říct. Tedy vlastně ne. ještě jedna věc:

Všem přejeme krásný poslední den v roce, hodně štěstí a zdraví (hlavně zdraví) do Nového roku, pohodu a co nejméně loužiček!

Prdlá prvomatka s rodinou

O cestě tam a zase zpátky

       Bylo pondělní odpoledne, slunce za nemocničním oknem pomalu zapadalo za budovu léčebny dlouhodobě nemocných a do našich dveří vstoupil pan docent, po pěti týdnech pobytu konečně s dobrou zprávou. Máme se vystěhovat. Nikoliv domů, ale na standardní pokoj, ze kterého je to domů už jen maličký krůček. Nevím jak Matýskovo, ale mé srdéčko zaplesalo. Zvláštní bylo jen to, jak se pan doktor u sdělování novinek tvářil. Opakoval, že tím, že nás posílají "na kojence" (tady jsme měla zpozornět), nás nepouštějí ze zřetele, stále nás budou mít na očích, v mysli i srdcích a stále budou pečovat o Máťovo zdraví a plíci. Jen o chodbičku dál. A že by nás rádi dali na pokoj pro větší děti, ale jelikož je nemocnice chorými zaplněna doslova po strop, nedá se svítit, půjdeme k miminům. Tady nemají jedinou volnou postel. Nevadilo mi to. Pokoj jako pokoj a pokud budou sestřičky schopné měnit kapačky a krmit pegem, jsem pro každou srandu. První chyba.

     Když se setmělo, nakráčely do pokoje sestry, začaly Matýska připravovat k přesunu tím, že odpojovaly, přepojovaly a připojovaly klubka hadic, hadiček a drátů. V mém mozku zahlodal červík pochybnosti. Když byly dámy hotovy, sbalila jsem náš cestovní kufřík, naši cestovní tašku, cestovní igelitky a cestovní pytlíky s jídlem, které jsme neměli ani jeden dost sil sníst a přestěhovali jsme se. Už ponurá chodba původního křídla nemocnice působila ponuře. Po otevření ponurých, poměrně úzkých dveří pokoje, který se měl na zbytek pobytu stát naším útočištěm, se objevila ponurá místnost, zvící rozměrů většího rodinného vozu. Můj mozek spustil poplach. Spojenými silami se sestrám z JIPky a sestrám z kojenců povedlo nacpat postel, Matěje, mě, několik stojanů na pumpy, naše zavazadla a Matyho invalidní vozík dovnitř a jaly se připojovat, co bylo potřeba. Jelikož místnost byla tak malá, že jsme se tam 3 nevešli, sledovala jsem jejich činnost s maličkou dušičkou z chodbičky. Nakonec jsme s Máťou osiřeli. Rozhlédla jsem se a upadla do velmi, velmi hluboké deprese. Pokoj, který někdo postavil kolem roku 1950 a vybavil novým nábytkem počátkem osmdesátek, byl schopný pojmout dětskou postýlku, jednu matku a několik sester, ovšem nikoliv postižené dítě napojené na bambilion zařízení, zamotané kolem dokola do hadiček, zvracející a záchvatující, s nutností polohovat, odsávat a vůbec, s potřebou péče s přístupem ze všech stran a úhlů. Sedla jsem si na kufr, čímž jsem vyplnila místnost beze zbytku a rozplakala jsem se.

     Jelikož jsem netušila, kolik nám bylo v naší malé cele vyměřeno času, a jelikož dle dosavadního dění to mohlo být od týdne po několik let, došla jsem k závěru, že tady prostě do prdele nemůžu zůstat. Zavolala jsem sestru a stále ještě sušíc slzy, sdělila jsem jí své obavy, strachy a příčinu velké deprese. Byla moc laskavá, souhlasila se mnou slovy: "Jistě. Já být na vašem místě, už se houpu támhle na té borovici,"  ale zároveň zdůraznila, že ona je malý pán, tedy malá paní a nemá pravomoc pro mne cokoliv udělat, kromě nabídky neurolu a přivření oka, pokud z kufru vytáhnu láhev slivovice a jedním hltem ji vyprázdním. Nakonec na mě zavolala doktora. 

     Pan doktor byl malý, unavený a velmi milý, nabídl mi sdílený pokoj na jiném oddělení. V daném okamžiku bych bydlela s kýmkoliv, Alzáka nevyjímaje. Nadšeně jsem souhlasila a utěšeně sledovala, jak toho večera již podruhé sestry odpojují Matěje a stěhují ho jinam. 

    Jiné oddělení bylo sice určeno diabetikům, ale to mi bylo v daném okamžiku šumafuk, což, jak se ukázalo později, byl další omyl pondělního večera. Ve dveřích nás vítaly sestry, které, spatřivše zařízení, která si s sebou Maty z JIP vezl, zbledly a jejich úsměvy dramaticky povadly. Poprvé a ne naposledy jsem slyšela "Co tady dělá s tolika šňůrama? Vždyť je JIPovej!" a "Já nevím, mně se neptejte." Ta druhá věta byla po zbytek dne velmi oblíbená. Po několika desítkách minut se povedlo Máťu přeložit do jiné postele, odpojit, přepojit a zapojit a já si mohla s úlevou sednout na židli, ke stolu, dopřát si luxus, který ještě před půl hodinou vypadal jako sci-fi. Jako bonus jsme měli skvělé spolubydlící, s paní jsme si začaly nezávazně povídat a prokecaly jsme se hluboko do noci. 

     Sestřičky diabetické mé štěstí nesdílely. Pořád trvaly na tom, že ony nejsou na takový případ dělané, nejsou si jisty, jak takový případ zvládnou, neví úplně přesně co s pegem a vůbec, neví, co tam děláme. Paní doktorka, držící na oddělení službu, s nimi sice souhlasila, ale jediná odpověď kterou mohla nabídnout, byla: "Já nevím, proč je tady, mně se neptejte."

     Když jsem se uklidnila po náročných přesunech a oddepresovala, poněvadž náš nový pokoj byl velký a světlý a měl dvě okna a stůl a židli a k Matymu jsem se dostala z několika stran, nastal čas uložit se ke spánku. A tu jsem udělala další, poslední chybu večera. Zkontrolovala jsem jestli je mé dítě v pořádku, všechny kanyly a vstupy do jeho těla jsou na svých místech, to, co má téct dovnitř, teče dovnitř a co má vytékat ven, vytéká. Centrální katetr na jeho klíční kosti vypadal všelijak. Pod náplastí se skvěla rudá skvrna, která se při posledním přesunu dozajista neskvěla, vytvářela nepěknou bouli a v mé hlavě katastrofický scénář, jak to nechám být, půjdu si lehnout a Matýsek do rána vykrvácí. I zavolala jsem sestru na nezávaznou konzultaci. Byla jsem ochotna riskovat nařčení z hysterie, paniky a odlifrování do postele. Což se nestalo, konzultující sestra si přivolala kolegyni, konzultující posilu. Ani ta si nebyla situací jista. Zavolaly malého, unaveného, milého pana doktora. Ten nařídil centrál propláchnout, uvidíme, co krvavá skvrna udělá. Krvavá skvrna se proplachem zvětšila. Malý, unavený, milý pan doktor opustil pokoj a za chvíli jsem slyšela, jak na chodbě do telefonu křičí, že TOHLE sem nepatří, na TOHLE tady nejsou zavedení a někdo si má pro TOHLE přijít a odvézt si TO zpátky na JIP.

     A tak jsme se toho pondělního večera zase stěhovali. Půlnoc se kvapem blížila a my s Máťou se vraceli domů, na Jednotku Intenzivní Péče. Tam jsem už opravdu byla prohlášena za hysterku a panikářku, ale když už jsme tady, máme si lehnout a spat.

     Ráno moudřejší večera, zjistilo se, že centrální katetr opravdu nefunguje úplně přesně tak, jak má, ale nálepka hysterky a panikářky mi zůstala. Nevadilo mi to. Na JIP smí, na rozdíl od standardních pokojů, doprovod spát v posteli a ne na hromadě molitanů.  U mně dobrý.

     Konec dobrý, všechno dobré. Po několika dnech došlo na další stěhování, tentokrát definitivní a my s Matýskem slavnostně opustili nemocniční prostory. 

     Dnes je Štědrý den a my jsme doma. Téměř 6 týdnů strávil Máťa na nemocničním lůžku. Nejedl, nepil, veškeré potřebnosti dostával pěkně rovnou do žíly. Ztratil 5 kg. Ztratil obrovský absces v levé plíci. Několikrát během pobytu ztratil vůli žít, ale tu díkybohu pokaždé zase našel. Letošní svátky jsou pro nás výjimečné, všichni si moc dobře uvědomujeme, jaký jsme dostali dar. Být spolu. Prodloužený čas. 

     Přejeme všem, aby "Být spolu" našli pod svým stromečkem a aby poznali, že to není samozřejmost, ale výsada, kterou dává Vesmír do dárku. Přejeme kouzelné Vánoce, plné smíchu a radosti. Přejeme jen samé dobré konce.

Prdlá Prvomatka, J. a kluci.

Hic sunt leones

      V životě každého jedince přijde okamžik, kdy se nevyhnutelně ocitne na dně. U mně to bylo v osmadevadesátém, kdy jsem si u zkoušky z teorie obvodů uvědomila, že tohle není škola pro mě a pak předminulý čtvrtek, který si budeme s Matějem oba ještě dlouho pamatovat.

     Toho dne v poledne Máťu uspali, opět, a odvezli na sál. Opět. Když se vrátil, zel v jeho těle jeden otvor navíc a jako bonus k němu nafasoval prďáckou gumovou koncovku. Matěj dostal k narozeninám PEG. To samo o sobě nebylo nic strašného. Dokonce, jak mi tu tvrdil každý, lékaři počínaje, ukrajinskou uklízečkou konče, je to v podstatě to nejlepší, co se mohlo mému synovi přihodit. Sonda vedoucí do jeho žaludku oplývá množstvím výhod, téměř žádnými negativy a jíst s její pomocí výživově vyvážené chemické blafy od Nutricie je tak jednoduché a příjemné a zdraví prospěšné, že je vlastně div, že ještě nevisí gumový šlaušek od pupíku nám všem. 

     Dívala jsem se na spící tělíčko mého syna,  který se zdál být čím dál menší a hubenější a o 50 odstínů šedi víc bledý než před měsícem, pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že už nikdy nebude normálně jíst a snažila se dýchat. Když se mi po nějaké době začalo konečně dařit a můj opět okysličený mozek opatrnými krůčky dospíval k závěru, že se vlastně nic tak strašného nestalo a to bude dobrý, to bude dobrý, to bude dobrý, Matýsek otevřel oči a pusu a začal zvracet. A protože z něj na všechny strany vedlo bambilion hadiček, hadic a drátů a ty byly velmi důmyslně zapleteny do zábran na stranách lůžka, a protože po narkóze MUSÍTE ležet na zádech s podloženými rameny, jinak byste mohli začít zvracet, prostě jsem se k němu nedostala. Zazvonila jsem na sestru, která měla své práce dost a s pohledem upřeným na dusící se dítě jsem bojovala s hadičkami, hadicemi a zábranami. Asi po deseti hodinách, prostě to nemohly být vteřiny, vím, jak vypadá věčnost, přiběhly sestry hned dvě a dítě s pomocí odsávačky a kyslíku zachránily. 

     Čekala jsem úlevu a pád pomyslného kamene z mé hrudi, ale nic takového se nedostavilo. Namísto pocitu úlevy přišla čirá a nefalšovaná hrůza, která mě k sobě přivinula a tiskla tak, až jsem ztrácela vědomí. Tohle bylo mé dno, má hranice, za kterou jsem nemohla a ani nechtěla udělat byť jediný krok. Věděla jsem, že od této chvíle dál už to nezvládnu. Že nechci a nebudu zachraňovat mého syna pokaždé, když se něco takového přihodí. Že nemůžu být 24/7 ve střehu, poslouchat každý jeho nádech a sledovat čísla na monitoru, která čím dál tím více a častěji protivně blikala a nesnesitelně pípala, protože nějaký alarm. Konečně jsem si uvědomila, proč se mé dítě snaží umřít. Za tímhle okamžikem už byla jen tma a lvi.

     Je tomu 14 dní. Vím, že jsem tady celou tu dobu byla. Pamatuju si všechno, co se v naší malé místnosti přihodilo. Stála jsem v koutě, uvězněná v TOM okamžiku, v TÉ příšerné chvíli a s bezpečným odstupem sledovala, jak funguju kolem Matýska. 10x denně přiskočit s emitkou, dát pozor, aby se už nikdy nevrátil TEN moment, klidnit záchvaty, polohovat, masírovat záda, zvlhčovat sliznice, mazat rány a držet za ruku ve chvílích velkého zármutku. Teď už se v dálce, na horizontu, rýsuje odchod domů. A já pevně doufám, že až naložím do auta Matěje a kufr a tašku a všechno, co jsem sem za více než měsíc zvládla přinést, že se v tom koutě nezapomenu a že se pro sebe vrátím.