pátek 11. prosince 2020

Hic sunt leones

      V životě každého jedince přijde okamžik, kdy se nevyhnutelně ocitne na dně. U mně to bylo v osmadevadesátém, kdy jsem si u zkoušky z teorie obvodů uvědomila, že tohle není škola pro mě a pak předminulý čtvrtek, který si budeme s Matějem oba ještě dlouho pamatovat.

     Toho dne v poledne Máťu uspali, opět, a odvezli na sál. Opět. Když se vrátil, zel v jeho těle jeden otvor navíc a jako bonus k němu nafasoval prďáckou gumovou koncovku. Matěj dostal k narozeninám PEG. To samo o sobě nebylo nic strašného. Dokonce, jak mi tu tvrdil každý, lékaři počínaje, ukrajinskou uklízečkou konče, je to v podstatě to nejlepší, co se mohlo mému synovi přihodit. Sonda vedoucí do jeho žaludku oplývá množstvím výhod, téměř žádnými negativy a jíst s její pomocí výživově vyvážené chemické blafy od Nutricie je tak jednoduché a příjemné a zdraví prospěšné, že je vlastně div, že ještě nevisí gumový šlaušek od pupíku nám všem. 

     Dívala jsem se na spící tělíčko mého syna,  který se zdál být čím dál menší a hubenější a o 50 odstínů šedi víc bledý než před měsícem, pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že už nikdy nebude normálně jíst a snažila se dýchat. Když se mi po nějaké době začalo konečně dařit a můj opět okysličený mozek opatrnými krůčky dospíval k závěru, že se vlastně nic tak strašného nestalo a to bude dobrý, to bude dobrý, to bude dobrý, Matýsek otevřel oči a pusu a začal zvracet. A protože z něj na všechny strany vedlo bambilion hadiček, hadic a drátů a ty byly velmi důmyslně zapleteny do zábran na stranách lůžka, a protože po narkóze MUSÍTE ležet na zádech s podloženými rameny, jinak byste mohli začít zvracet, prostě jsem se k němu nedostala. Zazvonila jsem na sestru, která měla své práce dost a s pohledem upřeným na dusící se dítě jsem bojovala s hadičkami, hadicemi a zábranami. Asi po deseti hodinách, prostě to nemohly být vteřiny, vím, jak vypadá věčnost, přiběhly sestry hned dvě a dítě s pomocí odsávačky a kyslíku zachránily. 

     Čekala jsem úlevu a pád pomyslného kamene z mé hrudi, ale nic takového se nedostavilo. Namísto pocitu úlevy přišla čirá a nefalšovaná hrůza, která mě k sobě přivinula a tiskla tak, až jsem ztrácela vědomí. Tohle bylo mé dno, má hranice, za kterou jsem nemohla a ani nechtěla udělat byť jediný krok. Věděla jsem, že od této chvíle dál už to nezvládnu. Že nechci a nebudu zachraňovat mého syna pokaždé, když se něco takového přihodí. Že nemůžu být 24/7 ve střehu, poslouchat každý jeho nádech a sledovat čísla na monitoru, která čím dál tím více a častěji protivně blikala a nesnesitelně pípala, protože nějaký alarm. Konečně jsem si uvědomila, proč se mé dítě snaží umřít. Za tímhle okamžikem už byla jen tma a lvi.

     Je tomu 14 dní. Vím, že jsem tady celou tu dobu byla. Pamatuju si všechno, co se v naší malé místnosti přihodilo. Stála jsem v koutě, uvězněná v TOM okamžiku, v TÉ příšerné chvíli a s bezpečným odstupem sledovala, jak funguju kolem Matýska. 10x denně přiskočit s emitkou, dát pozor, aby se už nikdy nevrátil TEN moment, klidnit záchvaty, polohovat, masírovat záda, zvlhčovat sliznice, mazat rány a držet za ruku ve chvílích velkého zármutku. Teď už se v dálce, na horizontu, rýsuje odchod domů. A já pevně doufám, že až naložím do auta Matěje a kufr a tašku a všechno, co jsem sem za více než měsíc zvládla přinést, že se v tom koutě nezapomenu a že se pro sebe vrátím.

    

12 komentářů:

  1. Moc bych si přála napsat něco povzbuzujícího a uklidňujícího, ale z vlastní zkušenosti vím, že v tom koutě jsme každý sám. Přeji Vám hodně síly. Olina

    OdpovědětVymazat
  2. Čtu to po několikáté.. Máte obrovský dar popsat situaci z vnějšku i zevnitř.
    Strašlivý zážitek i přes písmenka, není divu, že Vás to v přímém přenosu takto rozbilo.
    Sklánim se před Vámi, pokud to jen trochu půjde, odpočívejte a nebojte se říct o pomoc, jakoukoliv.
    Posílám Vám spoustu energie.
    Jo a Vesmíre, to už by asi mohlo stačit, ne?

    OdpovědětVymazat
  3. ...moc bych Vám chtěla pomoct a ulehčit to trápení, ale nevím jak. Tak Vám aspoň pochválím Váš styl psaní. Díky Vám začínám chápat, co to znamená ,, nesnesitelná lehkost bytí".
    Hodně sil.
    Radka

    P.S. Vesmíre, to už opravdu stačí. Už ji nech na pokoji!

    OdpovědětVymazat
  4. Tak moc jsem čekala na lepší zprávy... Nemůže vás tam vystřídat manžel? Tohle se vydržet nedá... Myslím na vás.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju, za pochvalu psaní i účast. Tohle je moje pomoc. Vypsat se a rozdrobit své problémy mezi Vás, laskavé čtenáře, ty tiché, nenápadné a ty, kteří mi pohladí duši pěkným komentářem. To je moje psychoterapie. Děkuji za ni

    PP

    OdpovědětVymazat
  6. ...já patřím k těm tichým čtenářům, strašně dlouho, několik let...
    I mě strašně mrzí, čím vším si neustále procházíte. A přidávám se k ostatním, že vždy tak krásně a výstižně napsané, až se mi tají dech, protože ty situace nejsou růžové ani veselé a já se úplně vcítím do toho jak se PP cítí. Na Matýska myslím moc často a čekám, až se tu objeví článek, že jste právě dorazili domů... Strašně bych si prála, kdyby se dalo nějak pomoci nebo by bylo něco, čím Vám udělat radost..., i když vím, že nejvíc bude být doma s Matýskem i Šimonkem!

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Milá PP, navštěvuji Vás už několik let. Proto, abych se potěšila Vaším smyslem pro humor, nadhledem, schopností zůstat v každé situaci nad věcí. Vždy od Vás odcházím s úsměvem na rtech. Moc Vám přeji, abyste měla co nejvíce důvodů k úsměvu a radosti. Přeji Vám, manželovi a samozřejmě oběma klukům hodně zdraví a sil. Nicol

    OdpovědětVymazat
  9. Nezlomná PP, čtu Vás už taky pěkně dlouho, snad od chvíle, kdy se narodil Šimonek a tak si teď říkám, co všechno člověk vydrží, co všechno silný člověk jako jste Vy vydrží a žasnu. Vy nejen vydržíte, ale ještě s jakýmsi úžasným nadhledem vše dovedete popsat. Přeji Vám brzký návrat domů, co nejméně komplikací a klidné Vánoční svátky. Myslíme tu na Vás všichni, držte se.♥♥ Brigita

    OdpovědětVymazat
  10. Tiež patrím k tým tichým, už veľmi dlho a oceňujem humor a nadhľad, ktorý je v mnohých Vašich situáciach ťažké dosiahnuť a predsa to neuveriteľne dobre dokážete.
    Dnes mam slzy v očiach. Strašné je aj predstaviť si byť vo Vašej situácii, nie ešte zažívať to.
    Veľmi veľmi držím obom palce, nech je lepšie a vy ste čo najskôr doma

    OdpovědětVymazat
  11. Přeju Vám všechno nejlepší zdaleka nejen proto, že máte svátek. Myslím na vás všechny prakticky nonstop. Kdybyste cokoli potřebovala, neváhejte ani minutu. Držte se!!!!! Saša

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...