úterý 24. listopadu 2020

Takové pomalé odpoledne

      Tři týdny v jedné místnosti. S jedním člověkem, který není schopen mluvit. Kdyby aspoň v Berouně řekl:" Beroun". Ne. Jen nespokojeně mručí. 

     Pak tady jsou mašinky, které dělají píp a epileptické záchvaty. To všechno jsou zvuky naší malé místnosti, některé tiché, nenápadné, chvíli se plazí po podlaze, než docela utichnou, jiné hlasité, jež se odrazí od stěny a plnou parou vrazí do protější zdi, něčího ucha nebo se vrátí k tvůrci, aby je mohl zkusit překřičet. Pak jsou tu zvuky velmi vytrvalé, jako čidlo měření saturace, které si Matěj intenzivně strhává z prstu a ono soustavně cinká jak v naší malé místnosti, tak sestrám na sesterně, takže nakonec některá přijde a mou malou vzpouru, nenasadit čidlo na prst dvacetkrát za hodinu, překazí v jejím zárodku.

     Naštěstí jsou chvíle a není jich málo, kdy je tu ticho. Ty se dají využít různě.

     Kupříkladu dnes jsem ji strávila jedním z mnoha maličkých nervových zhroucení, která mě tímto pobytem provázejí věrně jako Robinsonův Pátek. Bylo to chvíli poté, co jsem se pohádala s lékařkou, protože když pravá ruka neví, co dělá levá a ani jedna se to nenamáhá říct hlavě, pak nevyhnutelně musí dojít k nehodě. Šlo o chybu v komunikaci, což se nakonec vyjasnilo, ale v ústech zůstala hořkokyselá příchuť vědomí, že ať dělá co dělá,  je tady dospělý doprovod dítěte vždycky za debila.

    Takže jsem se dozvěděla, že Matěj dostane PEG, došlo mi, že nejspíš tady budeme trčet další dlouhé týdny, vykoupala jsem dítě, utišila ho po záchvatu a ujistila se, že doblinkalo, ztlumila televizi a odešla jsem ven z místnosti, na chodbu, kam SE NESMÍ a tou chodbou jsem došla až na konec, vešla do dveří, sundala roušku a schovala se před nemocnicí, před sestrami, před tím velkým a krutým světem.

     Dobrá tedy. Ukážu vám své šťastné místo, ale musíte mi slíbit, že tam nebudete hlučet, odhazovat odpadky a hlavně o něm nebudete nikomu vykládat,  protože není nafukovací a moc se nás tam nevejde. Je to zátoka v teplých krajích, pod nohama člověk cítí jemný, vlažný písek a nad hlavou azurově modrou oblohu. Je situovaná zároveň na východ i na západ, takže si návštěvník může vybrat, jestli chce koukat na východ slunce, nebo na to, jak zapadá a zdá se, jako by se do oceánu pomalu potápělo. Pláž je lemována palmami, růžovými keři a orchidejemi a je tam ticho, to nejjemnější ticho, jaké si dovedete představit, pokud si zrovna nepředstavujete šumění mořských vln.

     Tam jsem se dnes uklidila ve chvíli Velkého smutku, natáhla jsem se do písku jak dlouhá, tak široká a soustředila se na svůj dech. Slunce příjemně hřálo a má tepová frekvence klesala. Jenže pak jsem se ohlédla a viděla, že vedle mě někdo leží. Na zádech, na velké, pruhované osušce se válel Matěj, nastavoval tvář slunci a usmíval se od ucha k uchu. Po chvíli otočil hlavu ke mně, a když se naše oči setkaly, začal se chechtat. Zvedl se z osušky, doslova vyskočil, aby mi bylo jasné, že s nohama nikdy nic neměl, rozběhl se a skočil do modrých vln.

     Mé srdce se v tu chvíli scvrklo jako rozinka, popraskalo a zčernalo. Nemohla jsem se nadechnout, jak jsem se topila v slzách. 

     Ale když to nejhorší přešlo a mé tělo začalo zase zpracovávat kyslík tak, jak se má, vrátila jsem se na pláž za Máťou a smála se s ním. Postavili jsme hrad z písku a koupali se a skvěle se bavili a já se nemohla vynadívat na tu krásu opáleného a plně funkčního dětského těla. 

     A i když na svém šťastném místě preferuju samotu, dnešní zážitek byl tak nádherný, že mi nebude vadit, když se Matěj zase někdy zastaví. Sem tam. Třeba každé druhé Vánoce a první středu v červnu. Musím to omezit, protože nevím, kolik scvrknutí a zčernání ještě mé srdce vydrží.

8 komentářů:

  1. Neumím si představit, co prožíváte... Myslím na vas, H.

    OdpovědětVymazat
  2. S podobnými situacemi mám bohužel taky zkušenost. Zdravotníků si vážím, obdivuju jejich práci, vždycky se snažím nedělat problémy, ale asi v každém kolektivu je nějaký škodič, který to všechno shodí. Je dost, že člověk prožívá za den v nemocnici milion proher a nadějí, které si hýčká.. Jste statečná ženská, skvělá maminka.. tak přeju dostatek sil pro vás všechny. Lenka /ps. já byla skoro 3 měsíce hospi, měsíc ARO aJIP, zbytek chira, takže zvuky znám .( /

    OdpovědětVymazat
  3. Prosímtě, Vesmíre, už stačilo. Teď honem něco udělej, ať je líp.
    Myslíme na vás. Olina s Vojtou

    OdpovědětVymazat
  4. Nikdo z nás, kdo má zdravé děti, si neumí představit čím procházíte. Přeji Vám hodně síly a štěstí a ať je líp! Lenka

    OdpovědětVymazat
  5. CO říct ....prošla jsem si nečekanou ztrátou zdravého, chytrého syna..v jeho necelých 18-ti letech. I po čtrnácti letech to bolí, hodně.
    Někdo dostane naloženo víc než dost, říká se, že jsou to Ti silnější. Ale čeho je moc,....hodně sil Vám přeju❤
    P.

    OdpovědětVymazat
  6. P., to je mi moc líto, tohle by neměl nikdo zažít.... ��

    Všem děkujeme za podporu. (šeptem:) Tady se zdá, že se snad pomaloučku blýská na časy
    PP

    OdpovědětVymazat
  7. Taky šeptem: to je moc dobře... Myslím na vás, každý den.

    A až zase půjdete do své zátoky, poslala jsem Vám tam tu nejlepší čokoládu a pár lahví červeného, pozdní sběr:-). Tak "na zdraví" a ťuk, ťuk na dřevo..

    OdpovědětVymazat
  8. Myslim na Matyska kazdy den a tesim se na dobre zpravy. Mne se prani casto plni, kdyz neco duleziteho potrebuji. :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...