Zobrazují se příspěvky se štítkemMé střešovické prázdniny. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMé střešovické prázdniny. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 17. prosince 2010

Domů

Jedu domů. Je pátek, mám zaplaceno (na to jaké si platím zdravotní pojištění docela darda), batůžek sbalen u nohou mé postele (jak je možné, že odkudkoliv se vracím, mám víc věcí než při příjezdu? Co jsem tu nakupovala? Suvenýry?!) a čekám, až si mě vyzvedne má lepší polovička.

Byly to prázdniny krátké, klidné a nejhorší v mém životě. Nesnáším nemocnice. Když říkám nesnáším, myslím tím fyzický odpor. Při posledním (a zatím jediném) pobytu, se lékaři rozhodli pustit mě raději dřív, než tam sejdu hladem a deprézí. Mé tělo samo o sobě drželo protestní hladovku. Tentokrát jsem se již pod heslem Carpe diem! rozhodla si to nepokazit. Vycucat to nejlepší, zavázat si to na mašličku a hýčkat. Radovala jsem se nad osolenou horkou vodou, které tu honosně říkali "bujónek", páč jsem 5 dní předtím nic nesnědla. I tahle břečka byla požehnání. Skákala jsem metr dvacet, když jsem u večeře našla první jogurt. Tekly mi slzy radosti, když přišla návštěva.

Sestřičky byly milé, usměvavé a ochotné, až na výjimky, kterých bylo tak málo, že jsem se ochotně nechala seřvat na tři doby, že mám okamžitě slézt z té postele a vypadnout se najíst, aby ona mohla vytřít. Na tomto oddělení šéfuje malá ukrajinská dekoratérka podlahových krytin a má to fakt pevně v rukou.

   Radost mi dělaly spolubydlící. Paní D. byla přijata před čtrnácti dny s "děsným zánětem dělohy". Tuto diagnózu jsem slyšela poprvé v sobotu v 9 ráno, pak pravidelně 13x denně a naposledy při jejím odchodu, který si nechala dvakrát odložit, páč ji pořád bolí bříško a ona by to fakt nerada uspěchala. Byla rozhodnutá, že v celé nemocnici je jen jeden jediný odpovědný lékař, který přesně ví co jí je, jak moc vytrpěla, a jen on jí může dát do karty propouštěcí razítko. V touze po vyšetření jej naháněla asi po třech ambulancích a na pohotovosti, jestli by na ni měl "chvilku" a mohl opravdu odpovědně říct, že je zdravá. Když to neudělá, lehne si paní D. do postýlky, přiváže se cípy prostěradla a nechá si dál léčit svůj děsný zánět dělohy.

   Slečna K. měla chronický zánět něčeho. Ne, ten minulý čas je špatně. Má a asi ho bude mít nadosmrti. Už nikdy ji to nepřestane tak strašně bolet, navždycky už si bude cpát čípky do všech otvorů svého těla a v pravidelných, nejlépe měsíčních intervalech bude přijímána do nemocnic na náročnou léčbu. Po přijetí sem byla informována, že zatím se operovat nebude, lékaři zkusí zánět rozehnat antibiotiky. Jaké však bylo její zklamání. Nažhavila telefon a tu operaci si domluvila jinde. Telefon měla vůbec moc ráda. Všichni v okruhu 125km, včetně její zaměstnavatelky, účetní a pošťáka vědí, že je v nemocnici, že je moc nemocná, že ji musí operovat a že dostala antibiotika a čípky a to: na bolest, protizánětlivé, protizácpové, protihorečkové a jiné. Je roztomilá. Každý zaměstnanec tohoto oddělení, primářkou počínaje, ukrajinskou uklizečkou konče ví, jak moc ji bolí bříško, že je to zánět a že ji bude operovat její lékařka, poněvadž ji moc dobře zná a ví, kde má které orgány. Včera se dozvěděla, že dnes může domů. Úplně jsem jí na rtech viděla otázku: "A není to brzo, pane doktore?"

   Paní primářka je nejfantastičtější ženská na světě. Řekla o mně, že jsem raketa, a že se už v životě nechce setkat s podobnou pacoškou, leda by ji držela permanentně pod sedativy. Včera jsem měla návštěvu, a jelikož má prognóza, jak jsem se rovněž včera dozvěděla není nejrůžovější, ale o tom jindy, návštěva přinesla sedativa v tekutém stavu. Jak sama řekla - jen jsme olízly dno, ale po 8 dnech o hladu to se mnou slušně zamávalo, načež se mnou majitelka oddělení chtěla dát slovo. No potěškoště! Naštěstí jsem se mohla vymluvit na právě podaný prášek na uklidnění. Tak takhle těžké to se mnou doktoři mají.

A mít budou. Budu s nimi teď mít co do činění, a třes se, moderní medicíno! 

pondělí 13. prosince 2010

Má tak někdo kliku

   Jak napovídá název nové rubriky, ležím ve střešovické nemocnici. Ano. Upadla jsem na snowboardu. Ale až se dosmějete, nechte si to vysvětlit.

   To bylo totiž tak. Několik dnů, spíš týdnů, dobrá tak měsíců, mě pobolívaly vnitřnůstky. Bříško. Myslela jsem si, že je to tím, jak se strašně cpu a vůbec se nehýbu. Druhá možnost byla těhotenství, ale jelikož je naše holčička podle dlouhodobého plánu načasovaná na jaro 2012, tuhle možnost jsme raději vyloučili.

   Dostala jsem příležitost vyjet na pár dní na hory. J. si (až příliš ochotně, co on sám doma dělá???) vzal dovolenou a vypustil mě. Celý den jsem strávila na nechutně zmrzlém čerstvě sněhem posypaném Špičáku a vyráběla si modřiny. Byla jsem jedna z mála, která na takový povrch vlezla na prkně a taky jsem za to platila. Rány do zad a do hlavy byly nemilosrdné, až se ze zábavného sportu stal v odpolední vánici boj člověka s přírodou. Bylo rozhodnuto, že poslední jízda končí u chaty se svařákem. A pak přišlo teprve salto! Když jsem konečně ten let vzduchem zastavila, začala jsem pomalu počítat kosti. Dle mého údivu byly všechny na svém místě a vcelku. Jupí! Při odepínání z prkna jsem si všimla, že se mi nějak špatně dýchá. A v hospodě jsem došla k názoru, že asi umřu. Bolelo mě břicho od krku po kyčle, ale tak, že jsem nemohla stát, sedět, dýchat, nic. Na otázku, zda potřebuju sanitku jsem odvětila, že to rozchodím, že nejsem žádné béčko a ať mi laskavě nalejou panáka.

   Asi po hodině vzdechů a siláckých řečí jsem poprosila o odvoz na chatu, kde jsem se zachumlala mezi deky, nechala si do dlaní vtisknout horký čaj a propadla se do spánku. Ani přes noc, ani ráno bolest nepolevovala a tak jsem přetrpěla 2 hodiny jízdy v luxusní rodinné čtyřkolce a doma poprosila mou lepší polovičku, zda by nechtěla pootevřít své dovolenou unavené oko a neodvezla mě do nemocnice. 

   Tam nastala teprve legrace. Poté, co jsem vylíčila sestřičce na příjmu své symptomy, vrhla na mne své hnědé oko a utrousila "no to teda jdete brzo...". Lékař na příjmu na mne nejprve podezřívavě zíral, jakože proč si na to nevezmu živočišné uhlí, ale poté, co jsem se skučíce složila na vyšetřovací stůl a zakázala mu se mě kdekoliv dotknout, pochopil, že si nedělám legraci. A přestal vtipkovat i on. Lehnout, nevstávat, napíchnout kanylu, do ní plazmu, kdyby se muselo operovat, udělat ultrazvuk, rychle, rychle, krvácí do břicha!

   Nechala jsem si zavolat značně sinalého J. a snažila se mu nadiktovat seznam věcí, které budu potřebovat. Marně. I kdyby měl u sebe tužku a papír, nemohl by napsat ani čárku, jak se mu klepaly ruce. Na ultrazvuku začal mladý lékař vtipkovat o své služební cestě, když mu zmrzl úsměv při pohledu na monitor a s čidlem pod mým pupíkem se optal: "ježiš, co to je? to jsou ještě játra? A tyhle cucky?" Krve by se ve mě nedořezal. Prý rychle na CT. Tam začaly sestry řešit, jak mě svléct. Nabídla jsem se, že slezu a sundám rolák. "Děláte si legraci?!" s údivem sledovaly, jak plním svou výhrůžku. Lékař, který mě přijímal mi po CT stiskl ruku, řekl, že je to blbý a ať jsem silná a beru to sportovně, že kdybych na tom prkně neupadla, na tu časovanou bombu uvnitř by se buď přišlo pozdě nebo vůbec, a to by bylo ještě později. Že jsem vlastně měla obrovskou kliku. Následovalo oddělení za oddělením a má pověst mě předcházela: "To je ta polomrtvá snowboarďačka s vnitřním krvácením, co je schopná všeho. Normálně tu chodí a škemrá o cigaretu". Všichni se nejdřív srdečně smáli a po pohledu do mé karty bledli.

   Až těsně před operací mě přikrýval sympatický saniťák a konečně s vážnou tváří mě seřval, ať se přestanu chechtat, že mi tady opravdu zachraňují život. Načež přišla (má zlatá, skvělá, božská) paní primářka, která mě měla operovat a řekla, že s největší pravděpodobností už nikdy nebudu mít děti. Vysvětlila jsem jí situaci kolem Matyho, že další zdravé děti moc potřebuju a poprosila ji, ať opravdu udělá co může. Slíbila mi to a sestřička se rozplakala.

  Operace trvala hodinu. První, koho jsem po narkóze viděla, byla můj střešovický anděl, která mi sdělila, že můžu mít ještě dětí kolik budu chtít. A že vyndali strašnou spoustu matriálu, to co tam patřilo, ale vypadalo to fuj i to co tam nepatřilo a to poslali na histologii. Dnes je to tři dny. Týden jsem nejedla, schroustala bych i pixlu s hřebíkama, kamarádka mi provokativně přinesla čokoládu a došla jsem AŽ do lékárny. 100metrů za půl hodinky. Jsem slabá jak čajíček a už nemám sílu brečet.

   A tak tu ležím a píšu, abych se nezbláznila. Aspoň hlavu si musím zachovat čistou.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.