pátek 17. prosince 2010

Domů

Jedu domů. Je pátek, mám zaplaceno (na to jaké si platím zdravotní pojištění docela darda), batůžek sbalen u nohou mé postele (jak je možné, že odkudkoliv se vracím, mám víc věcí než při příjezdu? Co jsem tu nakupovala? Suvenýry?!) a čekám, až si mě vyzvedne má lepší polovička.

Byly to prázdniny krátké, klidné a nejhorší v mém životě. Nesnáším nemocnice. Když říkám nesnáším, myslím tím fyzický odpor. Při posledním (a zatím jediném) pobytu, se lékaři rozhodli pustit mě raději dřív, než tam sejdu hladem a deprézí. Mé tělo samo o sobě drželo protestní hladovku. Tentokrát jsem se již pod heslem Carpe diem! rozhodla si to nepokazit. Vycucat to nejlepší, zavázat si to na mašličku a hýčkat. Radovala jsem se nad osolenou horkou vodou, které tu honosně říkali "bujónek", páč jsem 5 dní předtím nic nesnědla. I tahle břečka byla požehnání. Skákala jsem metr dvacet, když jsem u večeře našla první jogurt. Tekly mi slzy radosti, když přišla návštěva.

Sestřičky byly milé, usměvavé a ochotné, až na výjimky, kterých bylo tak málo, že jsem se ochotně nechala seřvat na tři doby, že mám okamžitě slézt z té postele a vypadnout se najíst, aby ona mohla vytřít. Na tomto oddělení šéfuje malá ukrajinská dekoratérka podlahových krytin a má to fakt pevně v rukou.

   Radost mi dělaly spolubydlící. Paní D. byla přijata před čtrnácti dny s "děsným zánětem dělohy". Tuto diagnózu jsem slyšela poprvé v sobotu v 9 ráno, pak pravidelně 13x denně a naposledy při jejím odchodu, který si nechala dvakrát odložit, páč ji pořád bolí bříško a ona by to fakt nerada uspěchala. Byla rozhodnutá, že v celé nemocnici je jen jeden jediný odpovědný lékař, který přesně ví co jí je, jak moc vytrpěla, a jen on jí může dát do karty propouštěcí razítko. V touze po vyšetření jej naháněla asi po třech ambulancích a na pohotovosti, jestli by na ni měl "chvilku" a mohl opravdu odpovědně říct, že je zdravá. Když to neudělá, lehne si paní D. do postýlky, přiváže se cípy prostěradla a nechá si dál léčit svůj děsný zánět dělohy.

   Slečna K. měla chronický zánět něčeho. Ne, ten minulý čas je špatně. Má a asi ho bude mít nadosmrti. Už nikdy ji to nepřestane tak strašně bolet, navždycky už si bude cpát čípky do všech otvorů svého těla a v pravidelných, nejlépe měsíčních intervalech bude přijímána do nemocnic na náročnou léčbu. Po přijetí sem byla informována, že zatím se operovat nebude, lékaři zkusí zánět rozehnat antibiotiky. Jaké však bylo její zklamání. Nažhavila telefon a tu operaci si domluvila jinde. Telefon měla vůbec moc ráda. Všichni v okruhu 125km, včetně její zaměstnavatelky, účetní a pošťáka vědí, že je v nemocnici, že je moc nemocná, že ji musí operovat a že dostala antibiotika a čípky a to: na bolest, protizánětlivé, protizácpové, protihorečkové a jiné. Je roztomilá. Každý zaměstnanec tohoto oddělení, primářkou počínaje, ukrajinskou uklizečkou konče ví, jak moc ji bolí bříško, že je to zánět a že ji bude operovat její lékařka, poněvadž ji moc dobře zná a ví, kde má které orgány. Včera se dozvěděla, že dnes může domů. Úplně jsem jí na rtech viděla otázku: "A není to brzo, pane doktore?"

   Paní primářka je nejfantastičtější ženská na světě. Řekla o mně, že jsem raketa, a že se už v životě nechce setkat s podobnou pacoškou, leda by ji držela permanentně pod sedativy. Včera jsem měla návštěvu, a jelikož má prognóza, jak jsem se rovněž včera dozvěděla není nejrůžovější, ale o tom jindy, návštěva přinesla sedativa v tekutém stavu. Jak sama řekla - jen jsme olízly dno, ale po 8 dnech o hladu to se mnou slušně zamávalo, načež se mnou majitelka oddělení chtěla dát slovo. No potěškoště! Naštěstí jsem se mohla vymluvit na právě podaný prášek na uklidnění. Tak takhle těžké to se mnou doktoři mají.

A mít budou. Budu s nimi teď mít co do činění, a třes se, moderní medicíno! 

7 komentářů:

  1. Raketo :-) drž se, drž se, drž se ..... Vždycky může být lépe - doufám, že už jsi doma ve své postýlce a odpočíváš!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. raketko drz se :) moderni medicina uz se trese.. vsak ty jim to natres :)

    OdpovědětVymazat
  3. Před nějakým časem jsem tenhle blog našla úplnou náhodou. A už jsem tu zůstala. Líbí se mi váš styl psaní. Neznáme se, ale i tak... Tentokrát musím ten komentář napsat. Hodně sil a ať vám ten neutuchající optimismus vydrží. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju holky, klidně komentujte, budu potřebovat seřvat, až tu z toho udělám slzavé údolí:-). Už jsem doma. J. je k zulíbání, nosí mne na rukou, bude vařit mé oblíbené jídlo. Ten mi oravdu spadl z nebe. A těším se na Matyho. Moc.

    OdpovědětVymazat
  5. [4]: Dřív jsem si ten komentář napsat nějak netroufla, ale tentokrát už musím říct, že držím palce. A J. je bezesporu poklad. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Mamino,Raketko :-) vítej doma!Doufám,že bude ještě líp než je teď:-)!

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem na tenhle blog narazila kdysi dávno náhodou a četla jsem ty první články o Matýskovi. Hrozně se mi líbí, jak píšete, děsně mne baví to číst. Teď jsem tady po dlouhé době na tomhle článku a tohle mne ale opravdu zaskočilo, vy jste byla v nemocnici sama se sebou? Snad to není nic vážného, držím moc palce!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...