neděle 19. prosince 2010

Máma není doma, kluci mají pré

   Na týden jsem vytáhla paty z domu a naivně si myslela, že to tady ti dva promění v kůlničku na dříví. Ovšem bylo na mě nachystáno velké překvapení. Nejenže těch 7dní po všech stránkách bezvadně zvládli, ale vrátila jsem se do nevyhořelého, nevytopeného, vcelku uklizeného bytu. Klobouk dolů, kluci.

   Maťulka naše odloučení nesl velmi nelibě. Táta ho přivedl do nemocnice jen dvakrát, pokaždé s nevalným úspěchem. Jednak se malý bál, že se jedná o něj a s palcem v puse ustrašeně obhlížel postele, do které ho chtějí tentokrát položit a jednak byl na mě naštvaný. Ale strašně. Ignoroval mě, nemluvil se mnou a nereagoval. Dvakrát za celou dobu mi dal šanci - podal mi ruce, abych jej postavila, což je v poslední době jeho největší zábava, ale jelikož jsem nemohla, ruce byly nasměrovány k tatínkovi a na mě zbyla uražená záda. Budiž. Přiznávám, že jako matce mi to bylo milejší než hysterický pláč.

   Každé úterý se chodí plavat. Na světě není síla, která by J. přinutila svléci se do plavek a v kruhu pěti matek vlézt do bazénu. Nevím proč, ale prý by se studem propadl do kanalizace. Takže jsem Matyho tuto zimu už asi podesáté omluvila a začala uvažovat nad zrušením kurzu. Odpoledne má Maty návštěvu naší dětské lékařky (která by pro svou laskavost a ochotu měla být zasazena do zlata), aby mu napíchala do prstíků jehličky. Jmenuje se to Su-Jok, je to jak jinak z Číny a Matymu to děsně pomáhá, byť to z jeho řevu není tak jasné. K mému nemalému překvapení J. ochotně svolil, že této legrace se zúčastní. A prý to opravdu zvládli.

   J. měl podle svých slov původně v plánu celý byt udržovat v bezvadném pořádku, překvapit mě utřeným prachem, vyluxovanou podlahou a nejlépe umytými okny, ovšem realita na něj byla tvrdá, času málo (celý týden měl na mě paragraf a Maty chodil do školky) a stáhnul si skvělou hru na počítač, od které se prostě nedalo odejít. Takže ve čtvrtek před mým příjezdem stihl podlahu postrašit vysavačem a použil myčku nádobí. Ještě, že ji máme, jinak by mě asi po příjezdu domů trefil šlak. Co se mu musí přičíst k dobru je fakt, že stihl vyprat asi 6 praček, ale kazí to jeho absolutní nechuť ke skládání prádla, takže před tím, než jsem si mohla lehnout do své postele, musela jsem si ji vyhrabat. Naštěstí toho šikulku napadlo všechno co ze sušáku sundal napnout a nezmačkat do koše na žehlení v jedné obrovské barevné kouli. Asi bych zešedivěla.

   Zlatý hřeb týdne byl pátek, kdy do školky přijela kouzelná prodavačka chodítek, aby Matymu udělala nabídku. Přivezla prý asi 3 kusy, junior je pečlivě vyzkoušel, ohodnotil, a společně s tatínkem a rehabilitační lékařkou jedno vybrali. Prý to v něm mladíkovi běhalo jedna radost, už se moc těším, až to uvidím na vlastní oči.

   A pak si mě přivezli domů. V nemocnici mě všichni přemlouvali, ať si doma hlavně lehnu, pustím televizi a nic nedělám. Zbláznili se? Ne, že bych potřebovala mít byteček jako klícku, ale poté, co jsem musela J. ubezpečit, že všechna sanitární technika v našem bytě je původně bílé barvy a to včetně WC, chopila jsem se hadříku a prachovky a trošilinku jsem si zařádila. Jen malinko, aby se neřeklo. Teprve pak jsem sebou spokojeně flákla na gauč, přivinula si z každé strany chlapa a nechala se opečovávat. Aspoň na chvilku.

1 komentář:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...