pátek 13. června 2014

Jak sdělit nesdělitelné.

Spokojeně jsem si tu pofňukávala, pobrekávala a poplakávala nad svým non plus ultra těžkým životem. Prohrabávala jsem se zaprášenými vzpomínkami, myšlenkovými pochody a stesky. Byla jsem nejubožejší z ubohých a ponořena až po krk do svých bolístek a křivd, hojně mi životem uštědřených, rochnila jsem se ve vlastním zármutku.

Ono se mi to někdy přihodí. Z času na čas na mě má existence padne jako těžká deka a snaží se mě udusit vlastními slzami. Po pár dnech je utřu, nadechnu se, usměju, všechnen ten vyplakaný smutek zabalím do hedvábí, převážu chifonovou stužkou a uložím někam dozadu, tak, aby to na mě nemohlo bafnout dřív než za půl roku.

Tentokrát se Osud rozhodl, že už se na mě nemůže dívat a poslal mi rozhřešení o pár hodin dřív. Šimonek se ve věku necelých dvou let poprvé v životě postavil. V jídelní židličce. Metr nad zemí. Víte co se stane hypotonickému dítěti, stojícímu téměř bez opory metr nad zemí? Ano. Přesně to. Sbírala jsem své třináctikilové štěstí z podlahy, poslouchala jeho srdceryvný křik a koukala na tu barevnou bouli, která se mu utvářela na čele, a na obloze velmi jasně zářil nápis

"TAK. A TEĎ MÁŠ PROČ."

Pochopila jsem.
Děkuji.

Ale to nebylo všechno.

Pár dnů nato jsem telefonovala s naší fantastickou, skvělou, bezvadnou, hlídací paní Š., která se mi svěřila, že nemůže najít řetízek, jež si před nedávnem koupila. Povyprávěla jsem jí svou náušnicovou příhodu, zdůraznila jsem hlavní myšlenku příběhu: nechte to jít a popřála jí hodně štěstí. Druhý den mi přišla SMSka, že ve chvíli, kdy se s řetízkem "rozloučila", našla ho na dně tašky, kterou předtím asi osmkrát prohledala.
Jen pro úplnost: náhody neexistují.

Začala jsem přemýšlet a uvažovat. Což je v mém případě téměř vždy předzvěst průšvihu. V mé malé blonďaté hlavě to šrotovalo, jako už dlouho ne. Vrcholem bylo, když mi Prozřetelnost podstrčila knihu Chatrč. Nebudu tu na ni dělat recenzi ani reklamu, jen vám tajně pošeptám, že jsem ji asi sedmadvacetkrát vztekle odhodila, pod záminkou, že je to blábol, abych ji ve finále dočetla se slzou na líci. Ještě jsem se nerozhodla, zda je dobrá, nebo si mou přísnou několikanásobnou kritiku, včetně natrženého obalu, zasloužila, ale každopádně ve mě zanechala následky.

Došla jsem k několika zásadním závěrům:
1) Bůh není
2) Je-li Bůh, pak má pěkně zvrácený smysl pro humor
3) Nevím, proč bych v Ni zrovna já měla věřit.

A jelikož tento článek není nic jiného než nástin chaosu v mé postdeprézní hlavince, budete nuceni dozvědět se i to nejkrásnější nakonec. Není to má autorská tvorba, ale po přečtení a následné úpravě (autor promine), to ve mě zanechalo tak strašně hlubokou brázdu, že by se mi teď v srdci daly pěstovat banány. Nu, pohleďte:

Jste tady, jako součást božího plánu.
Tak důležití jste!

Zahřeje to, viďte?


úterý 3. června 2014

Někdy

Někdy je to jen pohyb směrem dolů.
Někdy je to lehké, jako na křídlech ptáků.
A někdy to připomíná padající list.
Takové pomalé, příjemné poletování.
A někdy je to prostě pád.
Jako když se kámen řítí do propasti.
Jenže její dno je pořád v nedohlednu.

A člověka napadá, kdy dopadne. Jestli vůbec. Jestli je dno plné zetlelého listí, do kterého se jeho duše zaboří jako do peřiny, nebo ze země trčí větve.

Někdy na jednoho padne splín a zalehne ho plnou vahou svého těžkého těla. A najednou to, co bylo doteď jen malý problém na cestě ke štěstí, jeví se nepřekonatelnou překážkou. Všechno zlé se znásobí a rozroste do výšky a do šířky, až to zakryje slunce a to dobré se krčí v koutě, boje se vystrčit prst nebo pípnout. A jeden vlastně zapomene, že to má. Přestane si vážit a rozhodne se utopit ve svém vlastním nesmyslném zármutku.

Někdy se to, čeho se člověk bojí a co pořád schovává v tom nejzapadlejším zákoutí svého mozku, prodere na povrch, až k čelu a k očím a spustí lavinu slz, která nejde zastavit. A tam vám nepomůže nikdo. Přátelé, kamarádi, rodina, alkohol, antidepresiva, tam jste sami, jako lampička na nočním stolku. A už jen fakt, že jste opravdu sami, krmí ten smutek a ten splín a tmy je víc a víc. Takový nehezký bludný kruh. Vy víte, že jednoho dne se otevře okno, zavane čerstvý vítr a vy se znovu nadechnete, zvednete koutky a budete se snažit vzpomenout si, jak se to s tím úsměvem vlastně dělá. Ale teď, v tuhle chvíli vám nezbývá než udržet jednu základní myšlenku. Nádech. Výdech.

Někdy, ale opravdu jenom někdy mě napadá, jaké by to bylo...

A tak vyjdu ven na balkon, do nádherného západu slunce, zhluboka se nadechnu a ...
fouknu.
Tmavomodrou oblohou se rozletí desítky mýdlových bublin.
Zkusím to znovu
a ještě
a zase
a přistihnu se, jak s radostí dětem vlastní, foukám do bublifuku seč mi plíce stačí a sleduju tu barevnou nádheru tančící sídlištěm. Na několik minut je to pryč. Zůstalo to za dveřmi. Mám chvíli jen pro sebe a tuhle infantilní zábavu.
A ten návrat pak tak nějak míň bolí.

Někdy je člověk velmi překvapen, jak málo stačí, aby se v tom koutě postavil a šel dál.

Kterak měla Prdlá Prvomatka prázdniny

      Děti odjely na tábor. V bytě zavládl klid, mír a ticho. Opuštěný prostor přímo vyzýval k lenošení, nicnedělání a všeobecné zahálce. je...