pondělí 13. prosince 2010

Má tak někdo kliku

   Jak napovídá název nové rubriky, ležím ve střešovické nemocnici. Ano. Upadla jsem na snowboardu. Ale až se dosmějete, nechte si to vysvětlit.

   To bylo totiž tak. Několik dnů, spíš týdnů, dobrá tak měsíců, mě pobolívaly vnitřnůstky. Bříško. Myslela jsem si, že je to tím, jak se strašně cpu a vůbec se nehýbu. Druhá možnost byla těhotenství, ale jelikož je naše holčička podle dlouhodobého plánu načasovaná na jaro 2012, tuhle možnost jsme raději vyloučili.

   Dostala jsem příležitost vyjet na pár dní na hory. J. si (až příliš ochotně, co on sám doma dělá???) vzal dovolenou a vypustil mě. Celý den jsem strávila na nechutně zmrzlém čerstvě sněhem posypaném Špičáku a vyráběla si modřiny. Byla jsem jedna z mála, která na takový povrch vlezla na prkně a taky jsem za to platila. Rány do zad a do hlavy byly nemilosrdné, až se ze zábavného sportu stal v odpolední vánici boj člověka s přírodou. Bylo rozhodnuto, že poslední jízda končí u chaty se svařákem. A pak přišlo teprve salto! Když jsem konečně ten let vzduchem zastavila, začala jsem pomalu počítat kosti. Dle mého údivu byly všechny na svém místě a vcelku. Jupí! Při odepínání z prkna jsem si všimla, že se mi nějak špatně dýchá. A v hospodě jsem došla k názoru, že asi umřu. Bolelo mě břicho od krku po kyčle, ale tak, že jsem nemohla stát, sedět, dýchat, nic. Na otázku, zda potřebuju sanitku jsem odvětila, že to rozchodím, že nejsem žádné béčko a ať mi laskavě nalejou panáka.

   Asi po hodině vzdechů a siláckých řečí jsem poprosila o odvoz na chatu, kde jsem se zachumlala mezi deky, nechala si do dlaní vtisknout horký čaj a propadla se do spánku. Ani přes noc, ani ráno bolest nepolevovala a tak jsem přetrpěla 2 hodiny jízdy v luxusní rodinné čtyřkolce a doma poprosila mou lepší polovičku, zda by nechtěla pootevřít své dovolenou unavené oko a neodvezla mě do nemocnice. 

   Tam nastala teprve legrace. Poté, co jsem vylíčila sestřičce na příjmu své symptomy, vrhla na mne své hnědé oko a utrousila "no to teda jdete brzo...". Lékař na příjmu na mne nejprve podezřívavě zíral, jakože proč si na to nevezmu živočišné uhlí, ale poté, co jsem se skučíce složila na vyšetřovací stůl a zakázala mu se mě kdekoliv dotknout, pochopil, že si nedělám legraci. A přestal vtipkovat i on. Lehnout, nevstávat, napíchnout kanylu, do ní plazmu, kdyby se muselo operovat, udělat ultrazvuk, rychle, rychle, krvácí do břicha!

   Nechala jsem si zavolat značně sinalého J. a snažila se mu nadiktovat seznam věcí, které budu potřebovat. Marně. I kdyby měl u sebe tužku a papír, nemohl by napsat ani čárku, jak se mu klepaly ruce. Na ultrazvuku začal mladý lékař vtipkovat o své služební cestě, když mu zmrzl úsměv při pohledu na monitor a s čidlem pod mým pupíkem se optal: "ježiš, co to je? to jsou ještě játra? A tyhle cucky?" Krve by se ve mě nedořezal. Prý rychle na CT. Tam začaly sestry řešit, jak mě svléct. Nabídla jsem se, že slezu a sundám rolák. "Děláte si legraci?!" s údivem sledovaly, jak plním svou výhrůžku. Lékař, který mě přijímal mi po CT stiskl ruku, řekl, že je to blbý a ať jsem silná a beru to sportovně, že kdybych na tom prkně neupadla, na tu časovanou bombu uvnitř by se buď přišlo pozdě nebo vůbec, a to by bylo ještě později. Že jsem vlastně měla obrovskou kliku. Následovalo oddělení za oddělením a má pověst mě předcházela: "To je ta polomrtvá snowboarďačka s vnitřním krvácením, co je schopná všeho. Normálně tu chodí a škemrá o cigaretu". Všichni se nejdřív srdečně smáli a po pohledu do mé karty bledli.

   Až těsně před operací mě přikrýval sympatický saniťák a konečně s vážnou tváří mě seřval, ať se přestanu chechtat, že mi tady opravdu zachraňují život. Načež přišla (má zlatá, skvělá, božská) paní primářka, která mě měla operovat a řekla, že s největší pravděpodobností už nikdy nebudu mít děti. Vysvětlila jsem jí situaci kolem Matyho, že další zdravé děti moc potřebuju a poprosila ji, ať opravdu udělá co může. Slíbila mi to a sestřička se rozplakala.

  Operace trvala hodinu. První, koho jsem po narkóze viděla, byla můj střešovický anděl, která mi sdělila, že můžu mít ještě dětí kolik budu chtít. A že vyndali strašnou spoustu matriálu, to co tam patřilo, ale vypadalo to fuj i to co tam nepatřilo a to poslali na histologii. Dnes je to tři dny. Týden jsem nejedla, schroustala bych i pixlu s hřebíkama, kamarádka mi provokativně přinesla čokoládu a došla jsem AŽ do lékárny. 100metrů za půl hodinky. Jsem slabá jak čajíček a už nemám sílu brečet.

   A tak tu ležím a píšu, abych se nezbláznila. Aspoň hlavu si musím zachovat čistou.

9 komentářů:

  1. Tvé články čtu už dlouho, líbí se mi Tvůj nadhled i způsob psaní. Ještě nikdy jsem tady nepsala, ale dneska prostě musím. Posílám Ti spoustu energie a síly, drž se holka...

    OdpovědětVymazat
  2. Tedy mamino,jestli chápu správně nemáš se nijak valně!?Tak to je mi líto.Přeji brzké zotavení a hlavně ať jsi v pořádku.Kočko myslím na tebe.

    OdpovědětVymazat
  3. Chtěla jsem psát už včera - ale nenašla jsem slova. Na začátku prosince mi maminku operovali pro akutní zánět slepého střeva - bohužel našli v břiše něco co tam nepatřilo :-( Proto moc dobře vím, jaké je to čekat na výsledky histologie ..... držím palečky, myslím na Tebe. Kéž by to dopadlo tak dobře jako u nás

    OdpovědětVymazat
  4. Uf, úplně se mi po přečtení orosilo čelo. Co jiného ti můžu napsat, než uzdrav se, uzdrav se...myslím na tebe, ať už je jenom líp!!! Věřím ,že vše zvládneš, jsi holka statečná.

    OdpovědětVymazat
  5. Ráda tě už nějakou dobu čtu, pro tvůj styl psaní. Moc moc přeji, ať je vše v pořádku a můžeš být co nejdříve doma. Držím pěsti. Janka

    OdpovědětVymazat
  6. Moc všem děkuju za slova podpory i chválu blogu. Jsem ráda, že se bavíte. Momentálně to vypadá, že mě zítra pustí domů a budu zas o něco míň depresivní :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Mamino,skvělá zpráva.Přeju Ti,aby poslední den ve špitálu utekl jako voda!

    OdpovědětVymazat
  8. Jejda, já čekala článek o přípravě na Vánoce a místo toho tohle, koukám jak vyoraná myš!                                Přeju ti brzké uzdravení a ať už je jen líp! Myslím na tebe!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...