čtvrtek 24. prosince 2020

O cestě tam a zase zpátky

       Bylo pondělní odpoledne, slunce za nemocničním oknem pomalu zapadalo za budovu léčebny dlouhodobě nemocných a do našich dveří vstoupil pan docent, po pěti týdnech pobytu konečně s dobrou zprávou. Máme se vystěhovat. Nikoliv domů, ale na standardní pokoj, ze kterého je to domů už jen maličký krůček. Nevím jak Matýskovo, ale mé srdéčko zaplesalo. Zvláštní bylo jen to, jak se pan doktor u sdělování novinek tvářil. Opakoval, že tím, že nás posílají "na kojence" (tady jsme měla zpozornět), nás nepouštějí ze zřetele, stále nás budou mít na očích, v mysli i srdcích a stále budou pečovat o Máťovo zdraví a plíci. Jen o chodbičku dál. A že by nás rádi dali na pokoj pro větší děti, ale jelikož je nemocnice chorými zaplněna doslova po strop, nedá se svítit, půjdeme k miminům. Tady nemají jedinou volnou postel. Nevadilo mi to. Pokoj jako pokoj a pokud budou sestřičky schopné měnit kapačky a krmit pegem, jsem pro každou srandu. První chyba.

     Když se setmělo, nakráčely do pokoje sestry, začaly Matýska připravovat k přesunu tím, že odpojovaly, přepojovaly a připojovaly klubka hadic, hadiček a drátů. V mém mozku zahlodal červík pochybnosti. Když byly dámy hotovy, sbalila jsem náš cestovní kufřík, naši cestovní tašku, cestovní igelitky a cestovní pytlíky s jídlem, které jsme neměli ani jeden dost sil sníst a přestěhovali jsme se. Už ponurá chodba původního křídla nemocnice působila ponuře. Po otevření ponurých, poměrně úzkých dveří pokoje, který se měl na zbytek pobytu stát naším útočištěm, se objevila ponurá místnost, zvící rozměrů většího rodinného vozu. Můj mozek spustil poplach. Spojenými silami se sestrám z JIPky a sestrám z kojenců povedlo nacpat postel, Matěje, mě, několik stojanů na pumpy, naše zavazadla a Matyho invalidní vozík dovnitř a jaly se připojovat, co bylo potřeba. Jelikož místnost byla tak malá, že jsme se tam 3 nevešli, sledovala jsem jejich činnost s maličkou dušičkou z chodbičky. Nakonec jsme s Máťou osiřeli. Rozhlédla jsem se a upadla do velmi, velmi hluboké deprese. Pokoj, který někdo postavil kolem roku 1950 a vybavil novým nábytkem počátkem osmdesátek, byl schopný pojmout dětskou postýlku, jednu matku a několik sester, ovšem nikoliv postižené dítě napojené na bambilion zařízení, zamotané kolem dokola do hadiček, zvracející a záchvatující, s nutností polohovat, odsávat a vůbec, s potřebou péče s přístupem ze všech stran a úhlů. Sedla jsem si na kufr, čímž jsem vyplnila místnost beze zbytku a rozplakala jsem se.

     Jelikož jsem netušila, kolik nám bylo v naší malé cele vyměřeno času, a jelikož dle dosavadního dění to mohlo být od týdne po několik let, došla jsem k závěru, že tady prostě do prdele nemůžu zůstat. Zavolala jsem sestru a stále ještě sušíc slzy, sdělila jsem jí své obavy, strachy a příčinu velké deprese. Byla moc laskavá, souhlasila se mnou slovy: "Jistě. Já být na vašem místě, už se houpu támhle na té borovici,"  ale zároveň zdůraznila, že ona je malý pán, tedy malá paní a nemá pravomoc pro mne cokoliv udělat, kromě nabídky neurolu a přivření oka, pokud z kufru vytáhnu láhev slivovice a jedním hltem ji vyprázdním. Nakonec na mě zavolala doktora. 

     Pan doktor byl malý, unavený a velmi milý, nabídl mi sdílený pokoj na jiném oddělení. V daném okamžiku bych bydlela s kýmkoliv, Alzáka nevyjímaje. Nadšeně jsem souhlasila a utěšeně sledovala, jak toho večera již podruhé sestry odpojují Matěje a stěhují ho jinam. 

    Jiné oddělení bylo sice určeno diabetikům, ale to mi bylo v daném okamžiku šumafuk, což, jak se ukázalo později, byl další omyl pondělního večera. Ve dveřích nás vítaly sestry, které, spatřivše zařízení, která si s sebou Maty z JIP vezl, zbledly a jejich úsměvy dramaticky povadly. Poprvé a ne naposledy jsem slyšela "Co tady dělá s tolika šňůrama? Vždyť je JIPovej!" a "Já nevím, mně se neptejte." Ta druhá věta byla po zbytek dne velmi oblíbená. Po několika desítkách minut se povedlo Máťu přeložit do jiné postele, odpojit, přepojit a zapojit a já si mohla s úlevou sednout na židli, ke stolu, dopřát si luxus, který ještě před půl hodinou vypadal jako sci-fi. Jako bonus jsme měli skvělé spolubydlící, s paní jsme si začaly nezávazně povídat a prokecaly jsme se hluboko do noci. 

     Sestřičky diabetické mé štěstí nesdílely. Pořád trvaly na tom, že ony nejsou na takový případ dělané, nejsou si jisty, jak takový případ zvládnou, neví úplně přesně co s pegem a vůbec, neví, co tam děláme. Paní doktorka, držící na oddělení službu, s nimi sice souhlasila, ale jediná odpověď kterou mohla nabídnout, byla: "Já nevím, proč je tady, mně se neptejte."

     Když jsem se uklidnila po náročných přesunech a oddepresovala, poněvadž náš nový pokoj byl velký a světlý a měl dvě okna a stůl a židli a k Matymu jsem se dostala z několika stran, nastal čas uložit se ke spánku. A tu jsem udělala další, poslední chybu večera. Zkontrolovala jsem jestli je mé dítě v pořádku, všechny kanyly a vstupy do jeho těla jsou na svých místech, to, co má téct dovnitř, teče dovnitř a co má vytékat ven, vytéká. Centrální katetr na jeho klíční kosti vypadal všelijak. Pod náplastí se skvěla rudá skvrna, která se při posledním přesunu dozajista neskvěla, vytvářela nepěknou bouli a v mé hlavě katastrofický scénář, jak to nechám být, půjdu si lehnout a Matýsek do rána vykrvácí. I zavolala jsem sestru na nezávaznou konzultaci. Byla jsem ochotna riskovat nařčení z hysterie, paniky a odlifrování do postele. Což se nestalo, konzultující sestra si přivolala kolegyni, konzultující posilu. Ani ta si nebyla situací jista. Zavolaly malého, unaveného, milého pana doktora. Ten nařídil centrál propláchnout, uvidíme, co krvavá skvrna udělá. Krvavá skvrna se proplachem zvětšila. Malý, unavený, milý pan doktor opustil pokoj a za chvíli jsem slyšela, jak na chodbě do telefonu křičí, že TOHLE sem nepatří, na TOHLE tady nejsou zavedení a někdo si má pro TOHLE přijít a odvézt si TO zpátky na JIP.

     A tak jsme se toho pondělního večera zase stěhovali. Půlnoc se kvapem blížila a my s Máťou se vraceli domů, na Jednotku Intenzivní Péče. Tam jsem už opravdu byla prohlášena za hysterku a panikářku, ale když už jsme tady, máme si lehnout a spat.

     Ráno moudřejší večera, zjistilo se, že centrální katetr opravdu nefunguje úplně přesně tak, jak má, ale nálepka hysterky a panikářky mi zůstala. Nevadilo mi to. Na JIP smí, na rozdíl od standardních pokojů, doprovod spát v posteli a ne na hromadě molitanů.  U mně dobrý.

     Konec dobrý, všechno dobré. Po několika dnech došlo na další stěhování, tentokrát definitivní a my s Matýskem slavnostně opustili nemocniční prostory. 

     Dnes je Štědrý den a my jsme doma. Téměř 6 týdnů strávil Máťa na nemocničním lůžku. Nejedl, nepil, veškeré potřebnosti dostával pěkně rovnou do žíly. Ztratil 5 kg. Ztratil obrovský absces v levé plíci. Několikrát během pobytu ztratil vůli žít, ale tu díkybohu pokaždé zase našel. Letošní svátky jsou pro nás výjimečné, všichni si moc dobře uvědomujeme, jaký jsme dostali dar. Být spolu. Prodloužený čas. 

     Přejeme všem, aby "Být spolu" našli pod svým stromečkem a aby poznali, že to není samozřejmost, ale výsada, kterou dává Vesmír do dárku. Přejeme kouzelné Vánoce, plné smíchu a radosti. Přejeme jen samé dobré konce.

Prdlá Prvomatka, J. a kluci.

7 komentářů:

  1. Přeji co nejvíce klidu a zdraví a držím palce.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju. Za Vaši odvahu, Váš humor a Váš čas.
    Děkuju a přeju dlouhý a klidný vánoční čas strávený DOMA a alespoň jeden vánoční zázrak.

    OdpovědětVymazat
  3. Krasne pisete. Nic tak veseleho a zaroven smutneho jsem dlouho necetla. Myslela jsem na vas, abyste byli vsichni na Stedry den spolu doma, a jsem rada, ze to vyslo. Myslet na vas budu i dal. Preji krasne Vanoce!

    OdpovědětVymazat
  4. Přeji celé vaší rodině vánoce 365 dnů v roce.
    Moc na vás myslím.

    OdpovědětVymazat
  5. Jednim dechem jsem přečetla další kapitolu Vašeho života a měla bych se nadechnout.... Nálož vhodná pro Brontosaura a i on by dosti pletl nohama. Jste neskutečně silná a ÚŽASNÁ žena-adept na svatozář. Vesmíre, opatruj ji, ať je Matyskovi lip a můžou být všichni spolu❣️na dlouhý cas🙏

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem moc rada, ze to vsechno dobre dopadlo. At Vam spolecne sdileny, prodlouzeny cas vydrzi co nejlepe.

    At se Vam v novem roce jen a jen dari!

    Myslim na Vas,

    Radka

    OdpovědětVymazat
  7. Veľa sily do zvládania ďalších prekážok a verte, že Vám a celej rodine prajem, aby tých prekážok bolo čo najmenej.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...