čtvrtek 20. února 2020

Ticho, prosím! Teď mluvím já.

     Náš Šimon nemluví. Tedy, viděno z pohledu Šimona, Šimon toho nakecá dost a dost. Nejspíš vytváří složité větné konstrukce a vyjadřuje hluboké filozofické myšlenky, jenže nám ostatním, ať děláme co děláme, to furt zní jako nesmyslné dětské žvatlání. Což našemu chlapečkovi většinu času nevadí. Až ve chvíli, kdy dojde na lámání dřeva, potažmo na o pět až sedm minut opožděné podávání večeře, mění se lalala a tadada na zoufalý pláč. Čímž se vracíme k větným konstrukcím, Šimon nás dokáže ovládat a instruovat bez jediného vyřčeného slova. Když začne brečet, fungujeme oba jako na drátkách.

     Jenomže v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar. A tím je..... éééÉÉÉÉééé. Je to zvuk, který naše dítě vydává pravidelně, dlouhodobě a velice hlasitě a vzhledem k jeho protivnému, ušideroucímu, na nervy lezoucímu tónu si myslím, že Šimon je hluchej jako poleno a nemá tušení, co mu vychází z pusy. Ono vlastně nejde o čisté E. Jde o hlásku, kterou ze sebe vydáte, když otevřete pusu na O a pokusíte se říct všechny samohlásky najednou. Příšerně protivná záležitost.

     Šimonkovi je naprosto jedno kdy, za jakých okolností a v čí přítomnosti své éééÉÉÉééé produkuje. Dělá to často, dělá to hlasitě, dělá to rád. A úplně nejradši, když se někdo dívá na film. Znáte tu scénu, kdy se hlavní hrdina pomalu ohlédne, přivře oční víčka a zadívá se na protivníka, do dáli nebo prostě do blba, ale takovým způsobem, že vy víte, že on ví. Že mu docvaklo. V tom okamžiku je jasné, kdo je vrah, kdo se s kým vyspal i kolik mimozemšťanů právě obsazuje Bílý dům. Načež to, co mu právě docvaklo, hlavní hrdina vyřkne nahlas. U nás doma končíme rozuzlení dané situace kombinací slov: "Už vím, že...", "Takže vrahem je...." nebo "Aha, tak proto....". Pak následuje éééÉÉÉééé. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dokoukala detektivku. Nebo jakýkoliv film tak, aby mi bylo jasné o co šlo. Většinou musím počkat na večer, až náš junior usne, zavře oči a pusu, v uvedeném pořadí a já si můžu snímek v klidu pustit. Jenže tou dobou bývám tak utahaná, že po kombinaci slov "Už vím, že... ", "Takže vrahem je..."" nebo "Aha, tak proto..." okamžitě usínám.

     Abych uvedla věci na pravou míru, Šimonkovo žvatlání miluju. Jsem vděčná, za jakýkoliv pokus o komunikaci, včetně očního kontaktu s lehce pozvednutým obočím, který vyjadřuje názor, že to, co jsem právě řekla, postrádá smysl, určitě jsem to nemohla myslet vážně a pokud to byl pokyn, bude, samozřejmě, ostentativně ignorován. Ale éééÉÉÉééé  je věc, bez které bych, dle mého skromného názoru, dokázala docela pohodlně žít.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...